Setkání po mnoha letech? 002

Znaveně jsem se dívala na Hanako-sensei. Byla pořád stejná. Vždycky tak nedochvilná. Za ty roky jsem byla navyklá na včasné příchody mého mistra. Ještě si pamatuji, jak jsme se rozdělili. Já se stala učněm Orochimaru-sama, Adry se stala učněm Jirayi-sama a ke Tsunade-hime byla přiřazena Noele. Pohodila jsem hlavou a dál jsem se nezaujatě dívala z okna.
„Co si o tom myslíš Arisu?“ Natočila jsem hlavu k ostatním.
„Hn?“ zamumlala jsem. Noele protočila oči v sloup.
„Týmy, jestli začneme už dneska trénovat.“ Vysvětlila mi trpělivě. Pokrčila jsem rameny a zase jsem se zahleděla na oblohu. Povzdechla jsem si. Už rok. Uplynul dlouhý rok od smrti mého senseie. Né že bych ho měla kdovíjak ráda, ale přesto to byl můj mistr, ten který mi ukázal mou cestu.
„Ještě jednou nebudeš poslouchat Arisu a já se neudržím!“ zakřičí na mě Noele. Ležérně pohodím hlavou.
„Chtěla jsi něco?“ Zašklebím se a hledím na to, jak pění. Sama pro sebe se usměji a slezu z parapetu.
„Můj tým jde za mnou.“ Kývnu hlavou.
„Ale…“ namítne Noele. Mávnu rukou a vyjdu spolu s týmem přede dveře. Všichni tři se na mě divně dívají. Pousměji se a vyrážím na budovu Hokage.
„Co tam budeme dělat?“ otáže se mě blonďák.
„Říká ti něco určování pravidel?“ zašklebím se.
„Pravidla? To bude otrava…“ otočím se na hnědovlasého kluka a pousměji se.
„Sama vím jaká je to otrava, ale jsem tu proto, abych vás něco naučila.“ Pokrčím rameny a dál stoupám po schodech. Cítím jak mě propalují tři zkoumavé pohledy.
„Ptejte se.“ Pokynula jsem jim a opřela jsem se o sloup. K ničemu se neměli. „Vím, že se chcete na něco zeptat…Tak se nestyďte a ptejte se.“
„Kolikže vám vlastně je?“ zeptal se mě blonďák Naruto. Pousmála jsem se.
„Kolik bys tipoval?“ Všichni tři se zamysleli.
„Osmnáct?“ tipl Neji. Hlasitě jsem se zasmála.
„Míň?“ podíval se na mě udiveně Naruto. Zavrtěla jsem hlavou. Všichni se na mě udiveně podívali.
„To ti-ehm vám je víc jak osmnáct?“ zeptal se Neji. Kývla jsem hlavou.
„Přidej sedmnáct let.“ Zašklebila jsem se na ně.
„Cože?“ všichni tři zpozorněli. „Třicet-pět?“
„Co je na to divného?“ podivila jsem se.
„No, vypadáš-te na osmnáct, maximálně.“ Podrbal se na hlavě Shikamaru.
„To mě těší, ale to by nebylo možné.“

„Co si o sobě sakra myslí?“ zakřičela jsem rozhněvaně. „Tohle dělá vždycky!“
„Uklidni se Noele,“ napomenula mě Tsunade-sensei a já se cítila zase jako ta malá holka. „Gomenne.“ Zamumlám.
„My chápeme, že tě to rozčiluje, ale nic s tím neuděláme.“ Pokrčila rameny Hanako-sama. „Měla by jsi taky jít se svým týmem.“ Kývla jsem hlavou.
„Jistě, Hanako-sensei.“ Kývla jsem hlavou a pokynula jsem svému novému týmu, ať jdou za mnou. Kráčela jsem pomalým a rozvážným krokem.
„Co si myslí, že nás dokážeš naučit?“ uslyšela jsem myšlenku blonďaté kunoichi. Pousmála jsem se.
„Myslím si, že vás dokážu naučit spoustu věcí, které neumíte. Jako bránit své myšlenky.“ Všechny tři se na mě udiveně podívaly.
„Jak?“ podivila se Sakura.
„Jak vám můžu číst myšlenky?“ dopověděla jsem otázku za ní. Kývli hlavou. „Jednoduše, moje kekkei genkai. Slyším myšlenky okolí, ale dokážu jakoby vypnout abych je neslyšela.“ Usměji se.
„Ah,“ pokývne hlavou Sakura. „takže takhle to je.“ Kývla jsem hlavou. Stáhla jsem si vlasy do culíku.
„Určíme si pravidla, ano?“ kývla hlavou. Děvčata pokrčila rameny. Noele se tedy pustila do vysvětlování.

„Měli byste jít také,“ kývla hlavou Tsunade. Pokrčila jsem rameny a vyšla jsem ze dveří. Tři chlapci za mnou.
„Půjdeme na hřiště k Akademii.“ Uvědomila jsem je. Oni nereagovali a šli za mnou. Protočila oči v sloup a pokračovala dál. Došli jsme k Akademii. Opřela jsem se o zeď a přejížděla jsem je pohledem.
„Řeknu vám základní pravidla, která budete dodržovat.“ Začala jsem. „Nenávidím nedochvilnost.“ Upozornila jsem je. Kývli hlavou. Zamračila jsem se.
„Takže nedochvilnost trestám, budete mě oslovovat Adry-sensei nebo Adry-sama. Nikdy ne chan. Budete mi vykat. A nebudete nic dělat bez rozkazu.“ Vysvětlila jsem jim jednoduchá pravidla.
„Dobře.“ Souhlasili. Spokojeně jsem se usmála.
„Jdeme na představování.“ Pokývala jsem hlavou. „Tak, začneme u tebe.“ Kývla jsem hlavou k Sasukemu.

„Myslíš, že jsem udělala dobře, Shizune?“ otázala jsem se jí, když už byla i Hanako-sama pryč. Kývla hlavou. „Mám z toho divný pocit.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Snad se nic nestane.“ Uklidnila mě Shizune.
„Snad,“ podepřela jsem si rukama hlavu a dívala jsem se do knížky.