Nothing in mistake 4

Nothing in mistake 3

Hinata se na Deidaru zmateně dívala. Miska s ramenen jí spadla na zem a roztříštila se na kusy. Deidara k nim stočil svůj pohled.
„No vida, další pomíjavá věc.“ Povzdechl si Deidara a zadíval se pravděpodobné dědičce klanu Hyuuga přímo do očí. V jejích očí se objevily pochybnosti, otázky, ale na strach.
„Co tady děláš?“ zeptala se ho pevně. Ani v jejím hlase se nanacházela sebemenší známka strachu.
„Jak asi vidíš, utekl jsem z Akatsuki.“ pronesla klidně Hinatě v odpověď.
„Má s tím něco společného Madara?“ Deidara udiveně vzhlédl. Jak může vědět o Madarovi?
„Odkud ho znáš?“
„Hodněkrát jsem slyšela otce a některé kamarády, jak se o něm baví.“ Hinata se na Deidaru upřeně dívala.
„Vlastně je docela hezký.“ pomyslela si, ale hned tu myšlenku zavrhla. Pak se náhle rozhodla.
„Pojď se mnou,“ nařídila překvapenému Deidarovi.
„A, ale,“ zakoktal se Deidara.
„Když jsem řekla, že půjdeš se mnou, tak půjdeš se mnou.“ Deidara už nic nenámital, stáhl si kapuci zpět do obličeje a rozběhl se za Hinatou, která mu pomalu začínala mizet z očí.

„Co tu vlastně dělám? Jsem sama. Vždycky jsem byla a vždycky budu. Teď už nemám ani Nekomatu. Je snad můj osud procházet se pořád dokola tímto chrámem? Vždyť jsem si už našla přátele, my všichni jsem se tehdy museli vyrovnat s tím, že už nejsme Jinchuuriky. Ale jednu výhodu to mělo. Už jsme nebyli zrůdy a lidé nás začali respektovat. Peinovi tehdy plán nevyšel. Ale mám takový pocit, že tohle není konec, ještě ne.“ Yugito si sáhla za krk a vytáhla náhrdelník s osmi přívěšky. Začala je zběžně proplétat mezi prsty.
„Po každém z nich tu mám jeden přívěšek. Díky nim si můžeme povídat přes telepatii. Ale jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? Stýská se mi po nich. Hlavně po něm.“ Dívce po tváři stekla malá slza.
„Já už nechci být sama!“ zakřičela z plných plic na celý chrám.
„Neboj, už nikdy nebudeš sama.“ Ozval se jí za zády známý hlas. Yugito se pomalu otočila. Hledala zdrůjce toho hlasu, nikoho však neviděla.
„Mám snad halucinace?“ zašeptala potichu.
„A chtěla bys je mít?“ Zase ten hlas. Yugito přivžela oči.
„Vím, že jsi jen iluze. Mě nedostaneš.“
„To bych si nikdy ani nepřál.“ Ozvalo se jí přímo u ucha. Tentokrát se Yugito otočila rychlostí blesku. Tentokrát se nemýlila. Stál před ní... ON.
„Naruto?“ zašeptala nevěřícně.
„Ahoj Yugito.“ usmál se na ní.
„Naruto!?“ zopakovala znovu, tentokrát radostně a skočila mu do náruče. „Kde jsi se tak dlouho coural? Víš ty vůbec, jak dlouho jsem na tebe čekala?“ brebentila šťastně. Naruto se na ni usmál.
„Chtěl jsem za tebou přijít už dávno. Ale v Konoze byli bohužel jisté věci, které nikomu z nás nedali spát. Vlastně jsem tě přišel počádat o pomoc, pokud budeš chtít.“ Yugito se na něj vážně podívala.
„Půjdu kamkoliv. A strašně ráda pomůžu, už mě to tady nebaví. Chci být nějak užitečná. A už mi ale řekni, co se děje.“ Naruto přikývl a pokývl jí, ať se procházejí. Mezitím jí všechno pověděl. Yugito ho pozorně poslouchala a začala na Hokageho a radu dostával nefalšovaný vztek.
„Ti tupci!“ bouchla naštvaně do stolu. „Oni zabili Kakashiho Hatake? A ještě k tomu si popudili polovinu Konohy? Ale budou tam všichni ostatní! To si piš, že vám pomůžu!“ Naruto se na ni vděčně usmál.
„Fakt moc díky. A kdy můžeme vyrazit? Ostatní budou už myslím na místě, až se vrátíme.“
„Můžeme. Ale počkej, první ti to chci všechno ukázat,“ zasmála se Yugito a táhla Naruto do své místnosti.

Sám velký Hiashi Hyuuga se procházel po místnosti plné zrcadel a přemýšlel.
„Máme vůbec nějakou šanci? Oni mají nejlepšího stratéga v Konoze, tři legendární sanniny, devět bývalých Jinchuurichi, kteří jsou zvyklí masakrovat a navíc několik odhodlaných lidí, jejichž počet se zvyšuje.“ Do dveří nakoukl člen klanu Hyuuga a uklonil se před Hiashim..
„Co se děje?“ zeptal se Hiashi na oko klidně.
„Hiashi-sama, váš synovec, Hokage-sama si vás žádá. Čeká na vás v jídelně.“ Přikývl, že rozumí a díval se za odcházejím členem klanu.
„A můžu jim vůbec věřit? Kolik z nich už mě vlastně stačilo zradit? A jakou roli hrají Hinata a Hanabi? Zatraceně... je to tak složité.“ Pak si vzpomněl, že na něj čeká jeho synovec a vydal se za ním do jídelny.
Neji seděl jako vždy nehybně na své židly. I on přemýšlel. Ale jeho myšlenky byli, na rozdíl od Hiashiho velmi optimistické. Ničeho se nebál a věřil, že vyhrají. Zvedl pohled od podlehy a spatřil svého strýce, jak vchází do dveří.
„Hiashi.“ přivítal ho kývnutím. Jeho strýc si vedle něj sedl.
„Prý jsi mě volal, Neji. Snad nějaké nové zprávy?“ Neji se pousmál.
„Více než dobré, strýčku. Podařilo se nám chytit pár vzbouřenců, skoro všichni byli z Anbu a taky pár z větších klanů.“
„A z našeho klanu?“ Hiashi nastražil uši.
„Nikdo. Nejspíš si netroufají a to je jenom dobře. Máme je úplně pod kontrolou.“ Hiashi si oddychl. Den co den čeká, kdy k němu dorazí zpráva, že Hinata nebo Hanabi se přidali ke vzbouřencům. Ale nic takového se zatím nedělo.
„A máš už nějaké zprávy... o nich?“ zeptal se Hiashi a myslel tím sanniny a jejich kamarády. Neji se zamračil.
„To jsou právě ty špatné zprávy. Už se skoro všichni vrátili zpátky do vesnice. A co je horší, opravdu je všechny přesvědčili.“
„Takže je máme všechny ve vesnici? Všechny bývalé Jinchuurichi?“
„Bohužel ano. Ale to zatím neznamená, že to už máme prohrané. Pořád máme ty stejné výhody.“ Neji si zamyšleně podopřel bradu.
„Budeme muset být neustále ve střehu.“
„To ano, ale my se jen tak nevzdáme.“

„Konan, no tak Konan, prober se!“ Pein stál nad svou týmovou kolegyní a dával jí facky v naději, že se žena probudí. Vypadala strašně. Měla fialové kruhy pod očima a pleť úplně bílou. Těsně pod zápěstím měla nožem rozřízlou tepnu, z které jí nesutále vytékala krev. Ona se ale přesto usmívala.
„Sakra!“ vykřikl zoufale Pein, vzal ji do náruče a utíkal s ní na ošetřovnu. Nechával za sebou krvavou stopu. Rychlostí blesku doběhl na ošetřovnu a položil ji do postele. Vůbec nevěděl, co má dělat. Do pokoje najednou přiběhl Kakuza. Když uviděl Konan, zůstal jako přimrazený stát na místě.
„Tak nestůj tady tak, dělej něco!“ vykřikl zoufela Pein. Kakuza se vzpamatoval a přiběhl ke Konan. Vzal jí za ruku a zkusil tep. Pak nechal ruku bezmocně spadnou dolů a smutně zavrtil hlavou.
„Nejde to. Už je příliš pozdě. Je mrtvá.“
„Šla za ním.“ zašeptal Pein a zakryl její tělo plátnem. Sedl si k jejím nohám a zakryl si obličej dlaní.
„Šéfe?“ zeptal se tázavě Kakuza.
„Nech mě tu samotného, prosím.“ Kakuza se už na nic nevyptával a po špičkách odešel z místnosti. Ví, že je to pro šéfa těžké. Šel smutně do svého pokoje, když v tom do něj někdo vrazil. Byl to Sasori.
„To bys nevěřil co se..“ nedopověděl Sasori, když viděl Kakuzův výraz.
„Konan je mrtvá.“ řekl sotva slyšitelně. Sasori s sebou trhl a zadíval se mu vážně do očí.
„Není to vtip, že ne?“ Kakaza zavrtěl hlavou. Sasori se opřel o stěnu a vypadal, že sebou každou chvíli praší.
„Dneska je snad prokletý den.“
„Cože?“ nechápal Kakuza.
„Dneska jsem byl nakoupit. Vrátil jsem se zpět a šel jsem rovnou do pokoje. Tam bylo otevřené okno a Deidara nikde. Později jsem našel vzkaz, že ho nemáme hledat.“ Tentokrát zase vytřeštil oči Kakuza.
„Deidara zdrhl?“
„Ano.“
„Tak to je masakr. Co na to asi řekně šéf? Nejprve Konan spáchá sebevraždu a nakonec ještě uteče Deidara.“
„Počkej, neřekl jsi, že spáchala sebevraždu!“ ohradil se Sasori.
„Tak teď ti to říkám.“ chvíli se oba dva jen na sebe dívali a pak sebou Sasori trhl.
„Asi by jsem ty noviny měli oznámit ostatním, ne?“ Kakuza přikývl a oba se vydali do společenské místnosti, kde se momentálně nacházeli ostatní členové.

U Konoze zatím probíhalo velké vítání. Všech devět bývalých Jinchuuriki se konečně sešlo a navzájem si dávali nadšení najevo. Killer Bee každému, kdo se momentálně nacházel na louce u Konohy, složil písničku, nebo alespoň písničku. Dokonce i Gaara se smál, až mu tekli slzy. Yugito se nadšeně objímala s Tami a Sakurou. Nanashi krmil Akamara a Kiba se mu smál, když mu málem ukousl ruku. Kumi a Daiki probírali se Shikamarem strategii a Goro bavil Tenten svými vtipy, protože se mu zdála moc smutná. Za chvíli ale byla až moc veselá a tek se raději přidal k Shinovi, který nosil klacky na oheň.
Před chvílí totiž dorazili Naruto a Yugiko a tak byli konečně kompletní. Sai se díval na všechen ten shon okolo něj a usmíval se. Ještě nedávno neměl žádné kamarády a teď má najednou tolik kamarádů. Vzpomněl si na své setkání s Killerem a jen taktak zadržel výbuch smíchu. Drahý Killer, hned jak ho spatřil, se mu vrhl kolem krku a začal přednášet svou vlastní báseň. I pro ostatní bylo setkání s Jinchuuriki velmi příjemné. A teď už jsou tu všichni spolu a vymýšlí strategii.
„Co stojíš tak bokem, Sai?“ zeptal se ho Gaara, který stál s Narutem poblíž. Sai se usmál.
„Přemýšlím.“
„Neboj se, vyhrajem to.“
„Já vím. Ale mám strach o ty, co nic nevědí. Co s nimi udělají?“
„Neboj se, bude to v pořádku,“ přidal se Shikamaru. „A teď jdem na ten táborík, ne?“
„Táborák, ten já rád.“ zarapoval Killer a všichni se rozesmáli.