Noriko 005: Kopírovácí ninja?

Ráno nás probudil velitel. No spíš na nás vylil vodu. Otřepala jsem se a podívala jsem se na něj.
„Máte být dávno na cvičišti!“ okřikne nás. Založím ruce na prsou.
„Nemůžu,“ odvětím.
„Jsi tu nová a nemůžeš trénovat?“ zeptá se mě. Zamávám mu sádrou před obličejem. „Co sis udělala?“
„Zlomila ruku,“ pokrčila jsem rameny. „Měla jsem to snad nahlásit?“ podivila jsem se.
„Ano to měla, ale už je pozdě. Všichni ostatní běžte do tréninkové haly!“ rozkázal. Povzbudivě jsem se na ně podívala a naznačila jsem jim, že za nimi potom přijdu.
„Uhm chcete se mnou mluvit?“ nadhodila jsem. Kývl hlavou.
„Hokage-sama tedy už řekl tvým rodičům, že jsi mrtvá. Pokud se budeš chtít vrátit bude to těžší než doteď.“
„Nechci se vracet.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tam mě nic nečeká, ale tady ano.“
„Věřím, že můžeš být silná, Dark. Musíš se snažit. Anbu patří mezi elitu a přijal jsem tě sem, protože věřím v to, že můžeš být mnohem silnější než teď.“ Přikývla jsem.
„Děkuji za to, že mi věříte.“ Kývl hlavou a otočil se ke dveřím.
„Až budeš mít ruku zahojenou, tak ti přidělím první misi.“ Usmála jsem se.
„Nashledanou.“ Rozloučil se a vyšel ze dveří. Chvíli jsem se dívala na jeho mizející záda. Zatřepala jsem hlavou a vyrazila jsem k tréninkové hale. Zamyšleně jsem kráčela po chodbě. Lepší než teď? Budu se snažit abych ho nezklamala.
„Pozor!“ ozvalo se vedle mě.
„Oh promiňte.“ Omlouvala jsem se muži do kterého jsem málem narazila.
„Nic se nestalo.“ Pousmál se. Udiveně jsem se na něj dívala.
„Kopírovací ninja Hatake Kakashi?“ pousmála jsem se.
„Ah, tak ty mě znáš?“ Kývla jsem hlavou.
„Tenzou o vás hodně mluvil.“
„Aha, a ty jsi ta nová? Dark myslím, že ti říkají.“ Kývla jsem hlavou. „Těší mě.“
„Mě taky.“ Usmála jsem se. „Já musím do tréninkové haly, tak zatím.“ Mávla jsem rukou. Kývl hlavou a pokračoval dál v cestě.

Přišla jsem do haly a všichni trénovali. Mávla jsem na ně a posadila jsem se na lavičku. Po chvíli ke mně přišli.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptal se mě Daisuke.
„Un, velitel se mnou chtěl mluvit a potkala jsem Kakashiho.“ Pokrčila jsem rameny.
„Tys mluvila s Kakashi-senpaiem?“ zeptala se mě Arisu.
„Hm,“ pokrčila jsem rameny. „Proč?“
„Ale, jen ho tu nikdo delší dobu neviděl. Stále má mise a tady se nezdržuje.“ Osvětlila mi Kim.
„Aha,“ broukla jsem. „Co trénink? Jak jde?“ zašklebila jsem se.
„No, ujde to, ale nechce se mi dneska nic dělat.“ Zamumlala Arisu. Chápavě jsem se na ní usmála.
„Asi si trochu zaběhám.“ Zamyslím se. Všichni se na mě udiveně podívali. „Nebo ne.“ Zašklebila jsem se.
„Mě bylo divný, že bys šla běhat.“ Ušklíbl se Daisuke.
„Hej! Tak dobře mě neznáš.“ Zasmála jsem se. „Byla doba kdy jsem ráda trénovala, ale ta přešla.“
„Ty žes někdy trénovala sama od sebe? Nechce se mi věřit.“
„Nevěř, viď.“ Zašklebila jsem se na něj. „Mě to nevadí.“
„Un, co budeme dělat?“ otázala se Arisu. Pokrčila jsem rameny.
„Tady se nic dělat nedá.“ Upozornil nás Daisuke.
„My víme, ale něco musí. Nechci se unudit.“ Prohlásila jsem.
„Tak si namáhej ten svůj malý mozeček, třeba na něco přijdeš.“ Pokrčil rameny. Vyplázla jsem na něj jazyk a uštědřila jsem mu “menší“ pohlavek.
„Za co to mělo být?“ podivil se.
„Můj mozek, je větší než ten tvůj oříšek.“ Zakřenila jsem se na něj.
„Si o sobě moc myslíš.“
„Un, jo myslím vadí ti to snad?“ Zavrtěl hlavou. „No proto.“ Kývla jsem hlavou.
„Tak jdeme za základnu, tam nás nikdo neuvidí.“ Navrhla Kim. Všichni s ní souhlasili a nakonec i já.