Arigatou 22 - Trable u brány

„Zvládnu to!“ řekl Naruto.
„Možná byste s ním měli poslat ještě někoho,“ napadlo Kibu.
„Koho?“ zeptal se Kichiro.
„Třeba mě!“ všichni se teď otočili směrem, odkud vycházel poslední hlas.
„H… Hinato?“ podivil se Naruto.
Hinata stála před ním s bojovným výrazem ve tváři.
„Spolu to dokážeme,“ řekla odhodlaně.
To Naruta přesvědčilo, poněvadž se na Hinatu usmál a ukázal jí zvednutý palec.
„Dobře. Máš pravdu. Spolu to zvládneme, dattebayo!“
„Naruto-kun…“ Hinata po jeho slovech celá zrudla v obličeji a rychle se podívala do země.
„Zásada shinobiho č.25: v žádné situaci nedávej najevo city. Vážně to taková holka zvládne?“ namítl k překvapení všech Keiji.
„Zvládnu!“ okřikla ho rychle Hinata.
Keiji se na ní překvapeně podíval, potom se usmál a řekl: „Dobrá, jděte teda na to. A nezapomeňte: nikdo vás nesmí vidět. Jenom zjistěte rozmístění stráží a lokaci správce a hned se vraťte!“
Naruto s Hinatou oba kývli hlavami a hned vyrazili z kopce dolů k Luyi.

Hned u vchodu stáli dva první strážci.
„Dva strážci,“ šeptl Naruto směrem k Hinatě, „musíme se přes ně nějak dostat.“
Naruto sklopil zrak a snažil se vymyslet plán.
„N… Naruto-kun,“ oslovila ho po chvíli Hinata.
„Hinato, teď mě neruš. Snažím se vymyslet nějaký plán.“
„Ale Naruto-kun…“
„Co…?“
Naruto odvrátil zrak od země a podíval se k Hinatě. Ukazovala kamsi na zeď, za kterou ležela Luya. Kousek od brány bylo křoví, po kterém se zřejmě dalo vyšplhat nahoru.
„Ty jsi geniální, Hinato,“ zaradoval se blonďatý ninja a co nejtišeji se rozeběhl k místu, na které Hinata ukazovala. Ta se málem ani nestačila začervenat.
„Je to mnohem těžší, než jsem si myslel,“ postěžoval si Naruto, když se pokoušel vylézt po křoví na zeď. Byl už v polovině, ale trčel v ní už málem pět minut. Hinata stála pod ním, a co chvíli se rozhlížela, jestli je někdo nevidí.
Narutovi najednou sklouzla noha a křoví hlasitě zašustilo.
Oba ninjové se lekli a málem ani nedýchali, aby zjistili, jestli to někdo náhodou neslyšel. Protože jestli ano, celá mise by skončila neúspěchem, jenom kvůli nim.
Všude kolem vládla tma. Naruto, zamotaný ve křoví, zůstal trčet v dost nepohodlné poloze, aby už nevydával takový hluk.
Nic se neozývalo.
Uběhla vteřina, dvě…
každá další se zdála být delší a delší.
Tři…
Čtyři…
Pět…
Šest…
Sedm…
Oba si oddechli. Zdálo se, že to nikdo neslyšel.
„Máme štěstí,“ šeptl Naruto.
Hinata se na něj usmála a chtěla mu říct, ať si pospíší, najednou se však ozval cizí hlas: „Hej! Kdo je tam?!“
Naruto s Hinatou se vylekali a podívali se směrem, odkud hlas vycházel, k hlavní bráně.
„Vylez ty zatracenej pacholku, nebo si tam pro tebe dojdu!“
Ozval se znovu ten hluboký, očividně naštvaný hlas.
„Dobře, jak chceš!“
Ve tmě teď byli slyšet těžké, blížící se kroky.
Byly stále hlasitější a hlasitější a Naruto s Hinatou nevěděli, co mají dělat. Zaútočit nesměli, to by bylo podezřelé.
Ve tmě už byla vidět blížící se silueta. Už jen pár vteřin a bude u nich…
„Hinato, uteč,“
Šeptl Naruto dolů, ke své společnici.
„Ne! Jsme v tom spolu!“ okřikla ho dívka.
Naruta tahle reakce málem překvapila, nebyl však čas o ní teď přemýšlet.
Silueta blížícího se muže už byla dost viditelná a on už určitě nebyl ani sedm nebo osm metrů od nich.
Náhle však Naruta něco napadlo. Nevěděl, jestli to vyjde, ale byla to jejich poslední naděje.
Tak rychle, jak jenom dokázal, složil v rukou potřebnou pečeť a šeptl: „Kage bunshin no jutsu!“
Asi pět metrů od Naruta (na druhé straně, než byl blížící se muž), se objevil jeden stínový klon.
„Henge!“ vykřikl, načež se změnil na…
Hinata ztuhla.
„Vlk?“ špitla vystrašeně.
Naruto-vlk přeběhl na druhou stranu a hlasitě zavrčel.
„Okamžik pravdy,“
Blížící se muž se okamžitě zastavil a podle zvuků i o krok ustoupil.
Naruto-vlk ještě chvíli vrčel a upřel svůj pohled přímo proti strážnému hlavní brány Luyi.
Naruto i Hinata znovu zažili ten pocit co před chvílí, znovu jim každá sekunda připadala nekonečná.
Jedna…
Dva…
Tři…
Čtyři…
Pět…
„Prokoukl to snad?“ zauvažoval na chvíli Naruto.
Šest…
Sedm…
Osm…
Muž znovu o krok ustoupil…
Devět…
Deset…
Jedenáct…
Ustoupil o další krok…
Dvanáct…
O další…
Ještě o jeden…
Až nakonec ustoupil úplně a vrátil se k bráně.
Naruto s Hinatou si potichu oddechli, načež klon zmizel.
Po dalších pár minutách se Narutovi konečně podařilo vyškrábat se na mohutnou zeď a spatřit tak krásu noční Luyi.
Pomohl ještě Hinatě vyškrábat se k němu a oba se na zeď posadili.
„To je krása,“ podotkla Hinata.
Naruto se na ní překvapeně podíval.
„Ve světle toho měsíce vypadá Hinata vážně pěkně,“ napadlo ho najednou.
Hinata si všimla, že se na ni dívá a začala se červenat.
Hinata se ze zasnění probrala jako první.
„Naruto-kun?!“ řekla překvapeně.
Naruto si neuvědomil, jak dlouho se na ni dívá a dokonce si ani nevšiml, že se k ní čím dál víc naklání. Když k němu teď Hinata promluvila a on si toho všiml, okamžitě se naklonil na druhou stranu a začal ze zdi padat do města.
Hinata ho v poslední chvíli chytila za ruku, čímž ho zachránila od dost tvrdého pádu a vlastně od prozrazení, poněvadž bylo město zevnitř dost ostře hlídáno.
Naruto se jí podíval do očí a náhle ucítil něco, co do teď necítil. Nedokázal ten pocit pojmenovat, nebo popsat. Chvíli tam tak vysel na zdi, držel Hinatu za ruku, díval se jí do očí a přemýšlel, na co myslí. A na co to teď vlastně myslí on sám…
Najednou novu uslyšeli ty samé těžké kroky, což je oba probralo ze zasnění.
„Pusť mě,“ šeptl Naruto Hinatě.
V její tváři se objevil překvapený pohled.
„Prostě to udělej,“ naléhal Naruto.
Hinata neochotně pustila jeho ruku a Naruto začal padat.
Tentokrát padal nohama napřed, takže pro něj nebylo těžké dopadnout právě na nohy.
„Co teď? Ten trik s vlkem už nemůžu opakovat. Vlk ve městě by byl podezřelý,“ uvažoval Naruto.
„Hinato,“ řekl nahlas, „zavěs se zpátky na to křoví, ať si tě nevšimne!“
Dívka na zídce kývla a udělala to, co Naruto řekl.
Blonďatý ninja zatím chtěl jít opačnou uličkou, než vycházely kroky, když v tom si něco uvědomil. A vůbec se mu to nelíbilo.
„Kroky vycházejí z obou stran!“
Vyplašeně se začal rozhlížet.
„Znovu už né!“
Naruto už docela panikařil. Ulice, ve které teď byl, byla osvětlená jednou lampou, ze které ale vycházelo dost světla, aby ho stráže viděli, hned jak zahnou za zatáčku. A to Naruto ani nevěděl, jak dalek od ní jsou.
Jedna…
Dva…
Tři…
Naruto už vážně nevěděl, jak dál, když v tom uslyšel: „Pssst!“
Otočil se a uviděl Hinatu, jak ze zdi na něco ukazuje. Podíval se tím směrem a spatřil dřevěný sud, stojící u cesty.
Svitla mu naděje. Rychle otevřel víko a vlezl si dovnitř.
Těžké kroky z obou stran se blížili, až se nakonec oba kousek o Naruta zastavili.
„Ahoj, Tinuaki,“ pozdravil prví hlas druhého.
„Á, zdravím tě, Hotaku,“ odpověděl mu vesele druhý.
„Nevěděl jsem, že budeš taky na obchůzce.“
„No jo, já taky ne. Teprve dneska ráno za mnou přišel plukovníkův poslík, že prý mám službu, protože Naraho náhle onemocněl.“
„No jo, od té doby, co se plukovník stal správcem, myslí si, že může všechno.“
„Správcem?“ zbystřil Naruto.
„Snad se situace ve městě zlepší, až Minoru pošle další zásoby.“
„Snad máš pravdu. Tak se měj.“
„Ty taky, Hotaku.“
Těžké kroky se znovu ozvaly a oba muži zamířili na opačné strany. Když už nebyly téměř slyšet, Naruto otevřel víko sudu.
Těsně vedle něj však někdo stál. Naruto se k osobě vylekaně otočil. Srdce mu hlasitě bušilo. Je tohle snad konec mise?
„Hinato?“
Narutovi se ulevilo.
„Na… Naruto-kun. Bá… bála jsem… bála jsem se, že… že tě chytili,“ vykoktala ze sebe modrovlasá dívka.
„Jsem v pořádku,“ ujistil ji Naruto, „ale zjistil jsem něco dost zajímavýho.“
To Hinatu zaujalo. Naruto ji nechtěl nějak napínat, a vlastně už chtěl mít taky tuhle misi z krku, tak jí všechno, co právě slyšel, řekl rovnou.
„Takže samotný plukovník…“ vydechla Hinata.
„To je cenná informace, ale stejně ještě musíme zjistit, kde je,“ dodala.
Naruto kývl.
„Takže,“ začal, „kudy to vezmeme?“
Hinata se rozhlédla na jednu stranu ulice, pak na druhou.
„Tudy,“ ukázala nakonec vpravo.
„Viděla jsem tam ze zdi nějaký velký dům. To může být ono.“
„Dobrá,“ kývl znovu Naruto a potichu se vydal směrem, kterým Hinata ukazovala.
Na konci ulice stál další strážný, nejspíš Tinuaki nebo Hotaku. Zrovna stál u brány a něco říkal druhému strážnému, nejspíš tomu, co málem chytil Naruta s Hinatou při přelézání zdi, když vtom se otočil a vydal se směrem proti nim.
Hinata pohotově strčila do Naruta a oba se ocitli ve stísněné, malé, neosvětlené a silně páchnoucí uličce, ve které strážný snad neměl šanci rozpoznat Naruta od plesnivého a děravého kočárku, který nejspíš ten puch způsoboval.
Těžké kroky strážného byly dost slyšet, stejně jako předtím.
„Ještěže stráže v Luyi nosí tak těžké boty,“ napadlo Naruta, když v tom si uvědomil, jak blízko k Hinatě teď je.
Hlasitě se mu rozbušilo srdce. Svůj obličej měl jen asi dva nebo tři centimetry od jejího. Na tváři dokonce cítil její dech. Měla zrovna zavřené oči.
„Asi se bojí, aby nás nenašel,“ napadlo Naruta.
To byl ale vedle…
„Nesmím otevřít oči. Jestli je otevřu, Naruto-kun… doufám, že se mi podaří neomdlít. Neotevírat oči! Ne!“
Když se kroky strážného zase vzdálili, ani jeden si to hned neuvědomil.
Hinata v duchu zůstávala u svého: „Nesmím otevřít oči,“ a Naruto u: „Její tvář je tak blízko!“
Hinata si však nakonec jako první uvědomila, že nebezpečí minulo. Pootevřela oči…
Konec dvacáté druhé části.