The Writer 6

S vyvalenýma očima jsem se sesunula na podlahu a stále hypnotizovala tu kapku. V puse jsem měla sucho, nebyla jsem schopna říct jedinou věc. Poslední dobou jsem si připadala opravdu jako kořist. Nebo alespoň jako někdo, kolem koho se dějí záhadné věci a on přesto nemá ponětí, o co tady jde. Nevěděla jsem, co mám dělat, a proto jsem tam stále klečela a snad čekala, že mi někdo konečně přijde vysvětlit všechny ty věci, které se tu poslední dobou děly.
,,Niki! Jsme doma!“ Uslyšela jsem z předsíně maminku. Já jí ale neodpověděla, neměla jsem na to sílu.
,,Jsi doma?“ Ozvalo se po chvíli, když jsem neodpovídala. Slyšela jsem, jak maminka prochází obývák a Zorčin pokoj. Z ničeho nic se ale dveře od mého pokoje pomalu otvírali. Už jsem myslela, že přijde nějaký zločinec a zabije mě, ale místo toho mě kolem pasu chytly malé ručičky. S překvapením jsem se otočila a hleděla do šťastné tvářičky své sestry.
,,Ahoj Zori.“ Zašeptala jsem a vzala jí do náruče. Začala šmátrat ručkami a chytat můj obličej. I přes všechny skutečnosti mi to teď připadalo i celkem legrační. Vstala jsem, ponožkou setřela krvavou kapku a vyšla z pokoje.
,,No kde jsi? Nemohla jsem tě najít.“ Řekla maminka a převzala si ode mě Zorku. Věnovala mi usměvavý pohled a odešla do kuchyně. Já se vydala za ní, abych jí pomohla vybalit nákup. Nic speciálního tam nebylo, jen nějaký normální potraviny. To, co mě ale překvapilo, byla obálka adresovaná mě.
,,Mami, já mám svátek? Nebo narozeniny? Nebo proč mi přišel tenhle dopis?“ Nechápala jsem a ukázala jí čistě bílou obálku.
,,Netuším. Možná ti píše nějaká kamarádka ze základky. Taky bych se nedivila, kdyby jste měli sraz.“ Odpověděla maminka zatímco chystala jídlo potřebné pro přípravu večeře.
,,Fajn. Jdu do pokoje.“ Oznámila jsem a zadumaně se rozešla do svého království. Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a obrátila obálku na druhou stranu. Žádná stopa po odesilateli, nic. Chytla jsem tedy proužek na zalepování obálky a jedním škubnutím ho roztrhla. Chvíli jsem váhala, ale potom z ní vytáhla černý papír. Trochu jsem se zalekla, protože obsah na černém papíře nemohl obnášet nic dobrého. Opatrně jsem tu složenou A6 rozložila a rozšířila jsem zorničky. Na papíře byla nakreslená bílá Orochimarova prokletá pečeť a kolem ní se svíjel krví nakreslený had. V tu chvíli jsem myslela, že mě opravdu klepne. Na jeden den bylo náhod až moc a noc zdaleka nepřicházela. Zády jsem se opřela o stěnu, kterou jsem měla vedle postele, a očima hypnotizovala obrázek.
,,Tohle... není možný...“ Šeptala jsem. Vážně to bylo až k neuvěření. Kdyby se mi to stalo jakýkoli jiný den, přešla bych to s tím, že si ze mě zase jeden z mých povedených spolužáků dělal legraci. Ale vzhledem k tomu, že to byla jedna z mnoha náhod, které se mi poslední dobou stávaly celkem často a s malými intervaly po sobě, nechtěla jsem to nechat jenom tak. Vytáhla jsem telefon a vytočila Shinino číslo. Chvíli to jen blbě zvonilo, ale potom se ozval její hlas.
,,Prosím?“
,,Ahoj Shiní, mám takový problém. Myslíš, že bychom se mohly sejít?“ Zeptala jsem se a doufala v kladnou odpověď.
,,No, myslím, že to nebude problém. A kde by to mělo být?“
,,Co takhle v parku u Václavské?“ Navrhla jsem.
,,Jasně, to je v pohodě. Takže za půl hodiny?“ Zeptala se.
,,Jo, za půl hodiny.“ Přitakala jsem a zavěsila telefon. Musela jsem ze sebe nutně tenhle problém vyventilovat, nebo bych zcvokla. Natáhla jsem si na sebe mikinu, na hlavu dala kšiltovku a vypadla z pokoje.
,,Mami, jdu ven. Tak za dvě hodiny přijdu domů.“ Zahulákala jsem na maminku, nazula si boty a vydala se na trolejbus. Naštěstí hned přijel, a tak mi trvalo jen dvacet minut než jsem se dobelhala k domluvenému místu setkání. Bylo kolem páté hodiny, takže se začalo pomalu stmívat. Ovšem v parku byly lampy, takže jsem se nemusela bát, že mě něco nepěkného překvapí. Opřela jsem se o velký a starý strom a čekala na příchod své kamarádky.
,,Konečně jsi tu.“ Ozvalo se za mnou po chvíli. Otočila jsem se a spatřila Shinu.
,,Jak konečně? To já jsem tady byla první.“ Odporovala jsem a na důkaz toho široce rozmáchla rukama.
,,Nene, já tu byla dřív.“ Nedala se a sedla si na lavičku.
,,Nesnaž se mít poslední slovo.“ Usadila jsem jí s mírným úšklebkem.
,,To ty máš vždycky poslední slovo.“ Začala mě už pořádně vytáčet, a proto jsem si rezignovaně povzdechla. Sedla jsem si vedle ní a zašmátrala v kapse, kde byl složen onen papír.
,,Tak proč jsi se chtěla sejít?“ Zajímalo jí. Povzdechla jsem si a vytáhla papír.
,,Poslední dobou si vážně připadám jako cvok. Víš, jak jsem ti říkala, že jsem u hájenky spatřila Yamata? Ty jsi mi nechtěla věřit, ale byla to pravda. To stejné s týmem sedm, kteří byli za oknem při dnešní hodině biologie. Taky sis myslela, že jsem cvok...“ Chtěla jsem pokračovat, ale přerušila mě.
,,Já si nemyslím, že jsi cvok. Ale možná jsi do Naruta tak zapálená, že ignoruješ realitu...“ Šla na mě opatrně, ale já tohle zacházení nesnášela.
,,Ale no tak. Nebudeme si hrát na psychologa a psychopata. Mluvme jako normální lidi.“ Navrhla jsem a Shina jen slabě přikývla.
,,Tak a teď k věci. Přišla jsem domů, sedla k televizi s tím, že budu sledovat Maimi, ale najednou jsem uslyšela prásknutí dveří. Šla jsem do pokoje, dveře na terasu jsou otevřený a před nimi kapka krve. Dobře, to ještě není nejhorší, ale co mě úplně děsí je fakt, že mi někdo poslal tohle!“ Vykřikla jsem a podala jí papír. S pochybovačným pohledem ho vzala z mých rukou a otevřela ho. Podle prvního pohledu, který tomu věnovala, jsem jasně poznala, že jí to celkem vyděsilo. Stejně jako já poznala Orochimarovu pečeť a taky věděla, že ten had je nakreslen krví.
,,Tak co? Věříš mi, nebo si pořád myslíš, že tohle všechno, co se stalo, není realita?“ Uhodila jsem na ní a čekala na odpověď. Hypnotizovaně hleděla na papír stejně jako já před půl hodinou a nevěděla, jak na to má reagovat.
,,Tak to mě teda podrž.“ Vypadlo z ní nakonec. Vítězoslavně jsem se usmála. Konečně mi začal někdo věřit. Podívala se na mě udiveným pohledem a vrátila mi papír.
,,To je jako vážně reálný?“ Nevěřila tomu.
,,Obávám se, že jo. Ovšem nemám nejmenší ponětí o tom, proč se tohle všechno děje. Respektive proč se to děje mě.“ Kroutila jsem nad tím hlavou a zašila se na lavičce. Začala mi být zima a k tomu se už definitivně setmělo.
,,A co s tím hodláš dělat?“ Ptala se a otočila se ke mně čelem. Na chvíli jsem se zamyslela a potom odpověděla.
,,To by mě taky zajímalo. Myslím, že to zatím jen nechám pod pokličkou. Jestli se to bude vyvíjet dál, asi spáchám sebevraždu.“ Řekla jsem naoko vážně. Shina se na mě vražedně podívala.
,,Tak to by sis mohla jedině zkusit.“ Položila jsem jí ruku na rameno.
,,Neboj, nenechala bych tě tu samotnou. To bych si ke kamarádce nemohla dovolit.“ Usmála jsem se a vstala. Bylo na čase, abych šla domů, protože jsem slíbila, že budu zpět za dvě hodiny. A už zbývalo třicet minut na cestu trolejbusem.
,,Tak já asi půjdu, mamka mě čeká.“ Řekla jsem a otočila se na ni.
,,Jo, moje taky. Tak doufám, že to nějak vyřešíš parťáku.“ Mrkla na mě.
,,Parťáku? No to zní dobře.“ Uculila jsem se a objala ji. ,,Díky moc, jsi vážně kámoška.“ Poděkovala jsem a zamávala jí. Tmavou ulicí jsem se potom,potopena ve vlastních myšlenkách,vydala na Mendlovo náměstí. A doufala, že tyhle terory přestanou. To jsem se ale zase jednou pořádně zmýlila.

,,Zatracenej den. Já se na to jednou opravdu vybodnu!" Zahulákala růžovovláska při vstupu do chatrče a hlasitě za sebou třískla dveřmi. Její dva týmoví kolegové si tak málem přerazili nos o nově pojmenované létající dveře.
,,Ale, copak se stalo?" Zeptal se klidně Kakashi a přitom nepřestal hledět do své milované knížky.
,,Co se stalo? Ti dva blbci jsou neuvěřitelní! Jdeme špehovat tu holku a oni si klidně před školou začnou lézt na strom! A ke všemu je tam ještě vidí nějaká babka!" Hulákala div si nevyřvala hlasivky. To už se tam ale objevili Naruto se Saiem.
,,Tak to teda není pravda Sakura-chan." Bránil se Naruto. ,,My jsme se dohodli, že tu holku půjdeme najít a ty jsi měla hlídat!" Odpověděl tvrdě a kydnul na židli, která se pod ním div neskácela. Kakashi to bral jako normální situaci, ale Yamato pozvedl obočí.
,,Jaká babička? Jaký špehování? Co jste tam proJashina vyváděli?" Nechápal a čekal na odpověď. Sakura si odfrkla jako býk a začala s vysvětlováním.
,,Normálně jsme tam přišli a kluci začali šplhat po stromě. Jenže potom se tam z ničeho nic objevila babka se psem a divila se, že umí kluci lézt tak po stromech. A že prý je to nebezpečné a podobné kraviny." Vysvětlila naštvaně a opřela se o stěnu. Yamato to chvíli vstřebával, ale potom to přešel s klidem.
,,Dobře, takže co teď Kakashi-senpai?" Otočil se na muže začteného do knížky. Kakashi chvíli nereagoval, ale potom, co se mu podařilo dočíst stránku, se podíval na svého kolegu.
,,Myslím, že bychom měli vymyslet nějaký způsob, jak se normálně pohybovat po městě. Ale nesmí to být Henge. I to nám může v případě střetu s nepřáteli hodně zatopit." Upozornil. Všichni se na chvíli zamysleli až Sakura přišla s nápadem.
,,Tak si normálně vezmeme věci, které tu nosí obyčejní lidé. Přece jenom s našim oblečením je to trochu složitější." Navrhla. Po jejím proslovu se ale Naruto začal až nehorázně smát. Svalil se na zem a asi pět minut se tam prostě svíral ve křečích způsobených záchvatem. Sakura zavřela oči a sevřela pěst.
,,Co se ti na to zdá tak směšný?" Procedila skrze zuby. Hyperaktiv se konečně přestal smát a vstal.
,,Tak se.... na sebe ....podívej. Jak.... by..... ses chtěla...... normálně.... zařadit mezi ....normální lidi s... tou svojí... růžovou... hřívou?" Řekl s přestávkami na výbuchy smíchu. Sakura na něj vykulila oči div jí nevypadly z důlku. Sai se otevřeně usmíval, zatímco Yamato a Kakashi dusili svůj smích pod maskou. Se Sakurou si není radno zahrávat. Růžovovláska na to ale nic neřekla. Jen na něj čuměla.
,,Sakura má asi moc pigmentu ve vlasech." Usmál se Sai. Všichni na něj vrhli zvídavé pohledy.
,,To teda nemám!" Bránila se označená.
,,Máš." Přikývl.
,,Nemám!" Odporovala.
,,Máš."
,,Nemám!"
,,Máš."
,,Nemám! Pigment nemůže být ve vlasech!"
,,Ale může."
,,Nemůže!"
,Může."
,,No tak vy dva, nechte toho!" Vstoupil mezi ně Yamato. Oba dva se na něj podívali.
,,A co vy si myslíte Yamato sensei? Může být pigment ve vlasech nebo nemůže?" Zvedla obočí Sakura. Yamato nechtěl pocítit ani Sakuřinu pěst, ani Saiovi malůvky, a tak se od toho raději distancoval.
,,Nevím." Pronesl na konec.
,,Yamato má pravdu, už toho nechte. Chováte se jako malé děti. Radši jděte ještě něco zjistit o Nikitě. Nemáme času nazbyt." Zkrotil je Kakashi. Sakura se na něj naštvaně podívala, ale potom vypadla z malého příbytku, který se pod ranou dveřmi skoro rozsypal.
,,Ženský." Povzdychli si zbytky mužského osazenstva.