Gaaro!Osud nelze změnit 15: Gomennasai, Itachi-niisama

Itachi vstoupil bez zaklepání a sebemenšího ohlášení do jejího pokoje. To co uviděl, sotva otevřel dveře, ho šokovalo. Zůstal stát jako kůl neschopen slova.
Yuti házela všechny své věci do svého černého batohu. Zuřivě je tam cpala bez ladu a skladu.
Sotva si všimla Itachiho přítomnosti a neochotně na něj otočila hlavu.
Chvíli otevíral a zavíral pusu, neschopen slova.
Yuti pozvedla obočí, jakoby ho chtěla pobídnout k nějakému jednaní.
„Co to děláš?“ zeptal se nakonec trochu hystericky.
„Balím,“ odpověděla mu ledabyle a znovu začala se skladováním všech svých věcí.
„Balíš?“ zopakoval natvrdle a zakýval hlavou, jakoby chtěl sám sebe přesvědčit, že to neslyšel.
„Jo mizím.“
„Jak mizíš?“ položil jí další inteligentní otázku.
„Opouštím Akatsuki. Už tady nemůžu dál být.“
„Zbláznila jsi se?“ vyjekl Itachi užasle a vrhl se k ní.
Chytil jí za loket a otočil směrem k sobě. Chvíli se na sebe upřeně dívali, než se mu Yuti vysmekla.
„Musím odejít Itachi, promiň,“ zašeptala a Itachimu se zdálo, že se v jejím oku něco podezřele zalesklo. „Uvědomila jsem si, že Akatsuki byl jeden velký omyl, ke kterému jsem se neměla nikdy dostat. Chci začít znovu, někde hodně daleko.“
„Myslíš si, že je to tak lehké? Jen si říct, že jdeš pryč a udělat to? Jak bude reagovat Pein, na to si myslela?“ vyčítal jí a jeho hlas se s každou novou otázkou zvyšoval o tóninu výš.
„Zmizím než se vrátí sem,“ ujistila ho nevrle a zapnula zip svého batohu.
Chvíli stála a hleděla na něj, jakoby to vůbec nechtěla udělat. Jakoby přece jen o svém rozhodnutí pochybovala. Po pár sekundách si ale tašku přehodila přes jedno rameno a otočila se na Itachiho.
„Kam chceš jít? Řekni mi to,“ poprosil jí naléhavě.
Yuti zakroutila hlavou. „Někam daleko, daleko do hor, kde mě nikdo a nic nenajde. Ani ty mě nehledej Itachi. Sayounara,“ sklopila hlavu a zamířila k dveřím.
„POČKEJ!“ zakřičel, ale nevěděl co dalšího by měl říct.
Zastavila se na místě, ale neodvažovala se otočit na něj. Už jen to, že slyšel bolestivý tón jeho hlasu jí bodalo u srdce.
„Neodcházej. Nenechávej mě tady,“ zašeptal.
„Gomennasai, Itachi-niisama,“ oplatila mu, načež se znovu dala do chodu.
Teď už se nemohla zastavit. Nechala ho tam, samotného v jejím pokoji. Svého jediného opravdového přítele, někoho, koho brala jako staršího bratra.
Než si Itachi stačil uvědomit co dělá, vyběhl ven z místnosti za ní. Bylo pozdě. Už byla pryč. Stačil jí k tomu jen malý moment a slehla se po ní zem.
Všechno teď bylo jinak.

Gaara seděl na kopci, na okraji vesnice. Rozmýšlel se nad tolika věcmi, které ho právě v tuto chvíli napadaly. Hlavní ale bylo, že ho ovládaly vzpomínky. Vzpomínky na ni.
Hluboce svraštil čelo, ale nesnažil se svou mysl uzavřít. Naopak, jakoby chtěl, aby si na všechno vzpomněl.

„Jen si něco zapíšu,“ ujistil jí, když hodila nechápavý pohled na jeho blok s tužkou.
„Takže, jméno,“vyštěkl na ní.
„Už jsem vám ho sakra říkala,“ opáčila, ale Gaara se na ní podíval jedním ze svých pohledů a tak mu pohotově odpověděla: „Yuti,“
„Dál,“
„Není žádné dál,“
Zvedl hlavu od bloku a zadíval se na ní.
„Jak není dál?“
„Prostě není žádné dál, jsem jenom Yuti, jasné?“ opáčila otráveně.
Gaarovi začínala tahle drzá cizinka pomalu, ale jistě lézt krkem. Uvnitř něj se odehrávala bitva mezi nutkáním jí zaškrtit a mezi nutkáním jí přivázat ke stromu a nechat shnít.
„Věk,“
„Sedmnáct,“
„Úroveň?“
„Žádná úroveň,“
Opět se na ní podíval a změřil si jí. Už na to byla připravená a okamžitě vyjela: „Co je?“
„Nic,“ odpověděl s klidem.
„No jasně a proto na mě takhle vejráte, že kazekage-sama?“
Gaara položil tužku i s blokem na betonový sloupek vedle sebe a trochu se pousmál.
„Ty se asi ráda hádáš co?“ zeptal se jí prozíravě.
„Jo, protože vždycky vyhraju,“

Vzpomínka na ty momenty, kdy se hádali o naprosto nesmyslných věcech. Musel se pousmát. Připadalo mu to jako včera. Postavil se a zahleděl se kamsi do dálky. Možná čekal, že něco uvidí a možná to byla jen síla zvyku. Dívat se vždy vpřed. Ten pohled ho zhypnotizoval.

Už byla tma. Yuti se neodvažovala zastavit. Musela se dostat co nejdál. Kamkoliv, hlavně pryč od všech, kteří ji znají. Někam daleko kde začne nový život a na všechno zapomene. Nebo se alespoň pokusí zapomenout. Zavřela na chvíli oči a na mysli se jí objevily dvě tváře lidí, kteří pro ni tolik znamenali.
Už neměla ani jednoho. Ale bylo to nutné. Aby všichni byli spokojeni a nenastaly žádné zbytečné potíže.
Čím déle cestovala, tím více se počasí kolem ní měnilo. Zelenou trávu vystřídala vybledlá a potáhlá mrazem. Vítr sílil a šlehal jí do bledých tváří, které zimou zčervenaly.
Blížila se k horám, kde byl celoroční sníh. Netušila proč si vybrala zrovna toto místo. Možná měla jít někam, kde bude teplo. Nejspíš podvědomě věděla, že na tak těžko dostupné místo se nikdo za ní plahočit nebude.
Netušila co si vlastně slibuje od toho všeho. Netušila co vlastně bude dělat. Jen se dostat pryč. To byl její cíl.
Tolik si přála, aby se to všechno vrátilo a ona se zachovala jinak. Ale šťastné konce nejsou pro někoho, jako je člen Akatsuki. Šťastný život mají jen ti, kteří jsou poctiví a čestní.

„Temari!“ ozvalo se zahřmění hlubokého, mužského hlasu.
Temari nadskočila v křesle, ve kterém právě nevědomky usínala.
„A-ano?“ nadskočila trochu a odpověděla kamsi do prázdna.
Po chvíli se dveře místnosti rozletěly do kořán. Její nejmladší bratr stál ve futrech se zamračeným výrazem. Ruce měl založené na prsou a rty pevně semknuté.
„Postarej se o vesnici dokud se nevrátím,“ přikázal jí neoblomně.
Temari nechápavě zamrkla, ale její pohled rázem vystřídalo chvilkové zděšení a vztek.
„Vím co chceš dělat a říkám ti vykašli se na to!“ zakřičela, ale Gaara tomu nevěnoval pozornost. Otočil se k odchodu, ale naposledy se ještě ohlédl.
„Řekl jsem, aby ses o to tady postarala. Tak to udělej. Budu zpět, než se naděješ.“
S těmito slovy zmizel v tmavé chodbě.
Temari si skousla ret a sesunula se zpět do svého křesla.