Hrozba dvou světů: díl 1: Shinigami žádá o pomoc!

Byl podvečer. Každodenní příjemné počasí dnes vystřídala nehostinná a ponurá bouřka, která všemu kolem dávala typický pochmurný až trochu smutný nádech. Nebe bylo zbarvené do ledové šedi, občas doprovázené údery hřmění a silných blesků. Lidé byli schovaní ve svých domech a za praskání ohně v krbu poslouchali bubnování velkých a silných kapek deště na jejich okenní tabule. Přes hustotu deště šlo sotva vidět. Snad nikdo z lidí nebyl takový blázen, aby v takovémto krutém počasí vycházel ven.
Ale přece jen někdo v tuto dobu, kdy všichni seděli v teple svých domovů, kráčel bouřkou.
Dešťové kapky mi neúprosně bičovali obličej. Močily mi vlasy i mé černobílé kimono, které pod tíhou vody podstatně ztěžklo. Černé prameny vlasů nasákle vodou mi padaly do tváře a stejně jako déšť mi bránily v rozhledu. Cítila jsem se unaveně a mé prochladlé tělo dávalo tomu pocitu ještě větší věrohodnost. Mé dvě společnice po mém pravém i levém boku na tom byli podobně. Ztěžka jsme oddechovaly a každý další krok byl těžší a těžší. Únava sílila a každá další spadlá kapka vody působila jako kámen. Rudovlasé dívce po mém levém boku se podlomily kolena a těžce padla na všechny čtyři. Zhluboka oddechovala a pokoušela se nabrat sílu pro dokončení zbytku cesty.
„Vstávej Kimmini. Už je to jen kousek,“ vrhla se k ní okamžitě má druhá společnice.
Hnědé vlasy jí spadaly do obličeje když se snažila jí pokoušela pomoci vstát. Všem se nám v očích zaleskla beznaděj. Cestovaly jsme už pět dní bez odpočinku, který jsme si dobrovolně odpíraly.
Stála jsem a hypnotizovaně hleděla před sebe. Přes hustý déšť bylo těžké rozeznat krajinu, ale měla jsem pocit, že někde před námi je něco jiného než stromy a hlinité cesty.
„Pojďme,“ pokynula jsem slabě a bez varování se dala do pomalého kroku.
Obě ještě chvíli stály na místě, než přiměly své rezignující končetiny, aby se pohnuly.
„Něco tam je, támhle ve předu!“ ukázala prstem hnědovlasá Kazeke před sebe.
Přivřela jsem oči, abych mohla zaostřit. Vysoká věc před námi konečně nabírala jasnějších tvarů.
„Je to brána,“ hlesla Kimmini a setřela si vodu z obličeje. Trochu si jakoby oddechla a i Kazeke hned vypadala klidněji. Stačilo už jen pár kroků a byly jsme u cíle.
Brána hlavní vesnice Ohnivé země se tyčila nad našimi hlavami.
Všechny tři jsme se zastavili a úlevně zvedly hlavu k velkému znaku, který zdobil její vrch.
Netušila jsem proč, ale instinktivně jsem uchopila černočervený jílec své katany na zádech.
Kimmini i Kazeke mi věnovaly nechápavý pohled a sotva jsem si své gesto uvědomila, okamžitě jsem ho pustila.
Neustále pršelo a hlína na zemi se změnila v otravné bahno, které při každém kroku cákalo na všechny strany.
„Stůjte!“ ozvalo se z ničeho nic z levé strany.
Všechny tři jsme k mužskému hlasu otočily hlavy. Postava, ze které se pak vyklubal muž se střapatými vlasy, se bleskurychle objevila ani ne metr před námi.
„Uveďte své jméno a důvod návštěvy,“ vyštěkl na mě ostražitě. Chvíli jsme si hleděli do očí, než jsme se přiměla na ten trochu drzejší tón jeho hlasu reagovat.
„Jmenuju se Yukionna Moenai a nutně potřebuju mluvit s hokage Listové vesnice. Nejsme nepřátelé,“ ujistila jsem ho.
Vypadalo to, jakoby ve svém ostražitém postoji trochu polevil a prolétl očima i po mém doprovodu. Neuniklo mu naše stejné ošacení a že jediné naše zbraně byly katany, které měli Kimmini i Kazeke u svého pasu.
„Zavedu vás k hokage-sama,“ uvolil se po chvíli a kývl na nás, abychom následovaly jeho kroků.
Kazeke něco pošeptala Kimmini a ta jen chabě přikývla. Otočila jsem na ně hlavu, ale Kazeke jen mávla rukou.
„Potřebovali bychom lékařskou pomoc,“ promluvila jsem k ninjovi, který na mě otočil hlavu.
„Můj doprovod na tom není nejlépe.“
„Hokage-sama je nejlepší lékařský ninja široko daleko. Určitě se o vás postará,“ ujistil mě a bez dalšího slova pokračoval v cestě.
Ještě pár minut jsme ho následovaly, než nás jeho kroky zavedly až před velkou budovu se znakem ohně. Vyšlapali jsme strmé schody i přesto, že Kazeke musela Kimmini podpírat.
Bylo naprosto nezbytné, abychom se k hokage Konohy dostali co nejdřív. Přece jen to bylo už pět dní co jsme odcestovaly z našeho úkrytu, kde čekali ostatní. Za těch pět dní se mohlo odehrát tolik věcí a my o tom nemusely ani vědět. V duchu jsem se modlila, aby všechno proběhlo v pořádku a my mohli poslat zprávu do našeho úkrytu.
Stanuly jsme před dřevěnými dveřmi do místnosti a ninja, který nás doprovázel, slabě zaťukal. Ozvalo se zamručení ženského hlasu a já i se svým dvoučlenným doprovodem, jsem mohla vstoupit.
Za velkým psacím stolem seděla žena s dlouhými blond vlasy a teplýma, oříškovýma očima.
Zvedla k nám hlavu a trochu překvapeně pohlédla na svého podřízeného.
„Návštěva hokage-sama. Přály si s vámi mluvit,“ vysvětlil jí a s lehkou úklonou hlavy bez dalších slov odešel.
Přešla jsem o pár kroků blíž k jejímu stolu. Neujala se slova, jen na nás zírala s trochu svraštěným obočím.
„Jsem Yukionna Moenai, hokage-sama,“ představila jsem se a kývla směrem ke svým přítelkyním, které se postavily znovu po můj pravý i levý bok.
„Sasakami Kazeke,“ ujala se slova a lehce se uklonila.
Kimmini se tak tak držela na nohou a jen chabým hlasem pronesla: „Nijimuno Kimmini.“
Hokage okamžitě zpozorněla. Sotva Kimmini pronesla svá slova, podlomily se jí kolena a kdybych jí nezachytila, sesypala by se na zem.
„Tsunade-sama,“ zaúpěla asistentka hokage a vrhla se k naší partnerce.
Tsunade vyskočila na nohy a okamžitě začala Kimmini prohlížet. S každým jejím pohybem ruky se mračila víc a víc.
„Je zesláblá a prochladlá, ale bude v pořádku. Jen si potřebuje odpočinou,“ ujistila nás, načež se její ruka rozzářila světlou zelení, kterou přiložila k její hrudi.
Trochu jsem povytáhla obočí nad účinností této techniky. O schopnostech ninjů jsme věděli jen obecné věci. Naše dva světy se do sebe nikdy nemíchaly a každý si hleděl svého. Dokud se nestala ta věc, téměř nikdo z nás o nich neměl ani ponětí. Byli jsme přesvědčení, že ani oni nejsou příliš obeznámeni o naší existenci. Když jsem ale pozorovala hokage Listové vesnice, bylo mi jasné, že ona bude vědět co jsme zač. Už její pohled na naše oblečení a zbraň to naznačoval.
„Shizune odvede vaší přítelkyni do nemocnice, aby si mohla odpočinout,“ oznámila nám hlasem, který jasně dával najevo, že nechce slyšet jakékoli námitky. Vzbuzovala v nás respekt i přesto, že to byly sotva dvě minuty co jsme jí poznaly.
Shizune, asistentka hokage přikývla a pomohla Kimmini vstát. Podepřela jí a pomalým krokem odvedla pryč z pracovny. Kazeke se dívala jejich směrem trochu úzkostlivě, ale z jejího přemýšlení jí vytrhla hokage.
„Nemusíte mít obavy,“ ujišťovala nás. „Jen si odpočine a bude zase v pořádku. Mimo to, vy dvě vypadáte, že byste taky potřebovaly hromadu spánku a kus nějakého jídla.“
„Na to teď není čas hokage-sama,“ dala jsem se do řeči trochu ráznějším tónem, než jsem původně měla v úmyslu. „Tedy chci říct,..ehm..ehm,“ odkašlala jsem si a trochu nervózně pohlédla na Kazeke, která mi pohledem naznačila, ať si tohle vyřeším sama.
„Posaďte se,“ pobídla nás Tsunade a ukázala na pohovku na druhé straně pracovny.
Přemístily jsme se tam a hokage si sedla naproti do měkkého křesla.
Hodila si nohu přes nohu a založila si ruce na prsou. Pobídla mě pohledem, abych pokračovala.
„Tak tedy,“ nadechla jsem se a zapřemýšlela jak začít. „Já, Kimmini i Kazeke jsme cestovaly celých pět dní, abychom se úspěšně dostaly do Listové vesnice,“ začala jsem tím co bylo nejednoduší. Chvíli jsem čekala, jestli hokage cokoliv řekne, ale když se k ničemu neměla, znovu jsem si odkašlala a pokračovala: „Přicházíme s varováním a současně s žádostí o pomoct. Vyskytla se hrozba, kterou není možno přehlížet. Týká se to nejen nás a našeho světa, ale současně to zasáhne i vás,“ vysvětlovala jsem, ale když jsem uviděla Tsunadin mračící se pohled na chvíli jsem zmlkla a pozvedla trochu obočí.
„Nemýlím se tedy, když řeknu, že všechny tři jste shinigami,“ pronesla trochu tázavým a zároveň přesvědčeným hlasem.
Já i Kazeke jsme přikývli. Semkla jsme rty a v hlavě mi hučelo, abych dále nemluvila. Bylo to jakoby se najednou dostavila nepříjemná nevolnost. Bála jsem se, že když otevřu pusu, asi se pozvracím. Bylo tak nesmírně těžké vysvětlit situaci, aby jí správně pochopila a zároveň uvést všechny důležité detaily.
„Myslela jsem si, že jsem se zbláznila, když jsem vás uviděla vstoupit do mé pracovny,“ vyrušila Tsunade mé přemýšlení a tak jsem k ní zvedla hlavu. „Vaše oblečení, meče na zádech a u pasu. Jen těžko se tomu dá věřit. Nikdy jsem si nemyslela, že to povídání o světě shinigami je pravdivé,“ zamyslela se trochu a znovu svraštila obočí.
„Ano to je,“ ujala se slova Kazeke a tím se mi i trochu ulevilo. „My se staráme, aby váš svět neobtěžovali Hollow, duše, které neodejdou na druhou stranu a jsou něčím připoutány tady, ve světě živých. Moc toho o vás, shinobi nevíme. Staráme se jen, aby ti, kteří zůstali tady přešli do Soul Society, našeho světa a taky se starat o to, abychom likvidovali Hollow, kteří duše požírají a tak se stávají silnější“ dořekla, ale přitom se na hokage ani nepodívala.
Znovu jsem se přiměla k vysvětlovaní a pohlédla Tsunade do očí, které byly v tu chvíli trochu zmatené.
„Správně. Nikdy jsme se moc nestarali o to, co jsou shinobi zač. Vy mrtvé duše nevidíte a ani téměř nikdo z vás neví o naší existenci. Přesto se teď stalo něco, co ohrožuje jak svět živých tak i svět mrtvých,“ vysvětlila jsem hokage a ona se trochu zavrtěla v křesle.
„Tak co je to za hrozbu?“ chtěla vědět.
Kazeke se na mě podívala a obě jsme přikývli.
„Dobrá, pozorně poslouchejte,“