Pan chůva 002-Čtyři roky a vše je při starém

Roky ubíhaly, za tu dobu jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem ji už neviděl. I když jsem na ni každou chvilku myslel. Nemohl jsem zapomenout. A tak jsem se i přes všechno vrátil k alkoholu. V posledních dnech jsem nevytáhl paty z domu. S kocovinou jsem sotva došel na záchod, kde jsem ze sebe dostal vše, co jsem snědl. Pomalu mě opouštěly všechny síly.
Znovu zazvonil zvonek, mírně jsem nadskočil, chystal jsem se jít otevřít, ale neměl jsem sílu.
Dveře po několika minutách klaply, zavřel jsem oči. Nechtěl jsem nikoho vidět, chtěl jsem být sám.
„Sasuke….?‘‘ Ozval se hlásek. Opravdu je to ona, ale proč se vrátila? Už jsem ji nechtěl vidět. Pootevřel jsem oči. Přede mnou stála jen šmouha, nedokázal jsem rozlišit, jak vypadá. Ale věděl jsem, že je to ona.
Nakonec jsem jen znovu zavřel oči. Už jsem je neotevřel, nešlo to. Neměl jsem sílu, už ne…..

„Jak je na tom?‘‘ Promluvil někdo z dálky. Možná to není konec, možná mám malou naději. Pomalu jsem v ni začal doufat, pomalu jsem začal věřit, že mě zachrání. Hlas jsem nepoznal, nejspíš to byl někdo cizí.
„Hmm….uzdraví se a to je hlavní, ale…‘‘ Dostalo se mi jako odpověď. Nebyla mi zcela jasná, jako by hlas nechtěl říct, co mi je. Jako by se bál říct, co se mnou vůbec bude. Já to však věděl.
Dál jsem už nic neslyšel, nejspíš odešli a nechali mě o samotě. Pomalu jsem si začal zvykat, bylo to takhle často, jen někdo vešel a zas odešel. Neměl jsem sílu otevřít oči. Co mě však nejvíc trápilo, ona už nepřišla. Za tu dobu, co jsem tu byl, nepřišla.

Nakonec mě pustili, konečně. Začal jsem dostávat neuvěřitelný …… a k tomu ještě ty blafy. Už jsem se těšil domů. Konečně se zas můžu napít. Vesele jsem si poskakoval domů, ovšem až do té doby dokud, jsem nenarazil do něčeho velice tvrdého. Dopadl jsem na zem, ale ta věc zůstala na místě, ani se nepohnula. Jak by ne, sloup se ani nepohnul, jen se mírně třásl po nárazu .Měl jsem chuť do něj kopnout, ale to jsem si raději rozmyslel. Nejspíš by to hodně bolelo.
Jako střela jsem vletěl do bytu a začal jsem prohledávat všechny své skrýše s alkoholem. Nic, vůbec nic. Mírně jsem se zděsil, nejspíš se mi to jen zdá. Ano.. určitě se mi to jen zdá.
Párkrát jsem se štípl do ruky, ale pořád nic. Nejspíš to není sen, možná mě okradli. Několik dalších minut jsem nad touhle myšlenkou přemýšlel. Ale nakonec jsem to vzdal. Začala mě z toho mírně bolet hlava. V poslední době jsem nepřemýšlel nad ničím, tak na to můj mozek nebyl zvyklý. Asi se mi přehřál. Posadil jsem se sklíčeně do křesla. Stále jsem vše vnímal jako strašný sen, dokud se křeslo přede mnou zprudka neotočilo.
Polekaně jsem nadskočil, ale jakmile jsem zjistil, o koho se jedná, uklidnil jsem se. Seděla tam, už jsem ji dlouho jsem ji neviděl tak krásnou. Krásné dlouhé vlasy, nádherná postava a to po jednom dítěti, jak jsem slyšel. Na obličeji byly vidět ženské rys, ale zlobila se. Proč?
„Tak.. teď tu začnou nové pořádky:‘‘ Postavila se a s rukama v bok pomalu zamířila ke mně. Dobře jsem věděl, jakou má sílu, rozhodně jsem od ní nechtěl jednu schytat. Stále jsem však nerozuměl, co myslela těmi novými pořádky.
„Tak za prvé…žádný alkohol,‘‘ řekla a mně už konečně došlo, kam zmizel veškerý můj alkohol. To ona mi ho sebrala, ale mě dlouho neudrží bez alkoholu.
„Za druhé….ten nepořádek okamžitě zmizí,‘‘ pokračovala, ale moc jsem ji nevnímal, pomalu jsem se začal utápět v hloubce jejího výstřihu. Myslel jsem, že se snad zblázním, když se předklonila. Snažil jsem se udržet, abych po ní neskočil.
„Tak a za třetí, teď se tu o tebe budu starat, než tě zas napadnou nějaké blbosti.‘‘ Řekla a vrátila se zpět na své místo. Vypadala opravdu zklamaně. Zlobila se na mne, ale měla o mě i strach. Co mě však nejvíc zajímalo, jak na to bude reagovat Naruto. Nebo o tom ještě neví? Tak i onak jsem byl šťastný, bude úžasné ji mít u sebe. Hodlal jsem toho využít.

Když domluvila, vydala se něco nakoupit, protože v mé lednice se toho moc nenacházelo, pro dva lidi by to stačilo jen těžko. Ale pro mě to znamenalo dobrou zprávu. Věděl jsem, že nedokáže najít všechny mé skrýše. A taky nenašla. Za malou chvíli jsem si znovu hověl s jednou jedinou flaškou v ruce. Stále jsem byl při vědomí, ovšem v hlavě se mi začaly honit zajímavé nápady. Ale na takové věci jsem ihned zapomněl. Nebylo by to tak lehké a k tomu je ještě vdaná.
A tak jsem dál bezmyšlenkovitě seděl a v klidu jsem popíjel.
Nakonec mě zahalila únava, zapadl jsem hlouběji do křesla a zavřel jsem oči.
Ani jsem si neuvědomil, co by se mohlo stát, až se vrátí, protože jakmile přišla, byla vzteky bez sebe. Polila mě kýblem vody. Vylekaně jsem nadskočil, znovu mě postihla kocovina a já jsem se snažil při zbytku vědomí odhadnout, kde vůbec jsem. Stačilo jen pár facek od Sakury a hned jsem přišel k vědomí.
Opravdu se zlobila, ale zároveň byla i zoufalá. Nakonec mi ani nevydala, jen se sklíčeně posadila do křesla a schovala obličej do dlaní. Nechtěla, abych ji viděl brečet. Ale proč?
„Já…už nevím jak jinak ti mám pomoct.‘‘ Vzlykla a pohledla mi do tváře. Teď bych dal cokoli za to, aby se na mě nepodívala. Cítil jsem se provinile, nemohl jsem dopustit, aby se kvůli mě trápila, ale já se zas trápil kvůli ní. Nevěděl jsem, co mám dělat, abychom byli šťastni oba.
Nevěděl jsem ani, jak reagovat, nechal jsem ji s brekem odejít.