Ztracená Uchiha; Začátek, díl 1.

Začínalo se stmívat. Mračna zastínila měsíc a na mýtině se rozhostila tma. V písku plném vlhkých kapek jarního deště ležela černovlasá dívka a zmateně koukala na záhady nebes. Nevěděla kdo je, kde je a co je všeho příčinou. Mnoho věcí kolem sebe nedokázala pojmenovat a některé dokonce i ze záhadného důvodu či snad dokonce vnitřního sebezapření pojmenovávat nechtěla.
Jediné co v ní přebývalo byli základní lidské pudy a mnoho zmatených pocitů.
Na pobledlé tváři ji zastudila kapka deště, netrvalo dlouho a závan větru přinesl průtrž mračen. Nic v tomto období neobvyklého, jen kdyby se nenacházela na pokraji pouště.
To vše, ale již nevnímala i přes neuvěřitelnost tohoto počínání, klidně spala. Ledová voda snášející se z nebes ji nemohla nijak ublížit, hřálo ji teplo, které se nachází uvnitř.

Po dvou letech

Černovláska rychle utíkala do kanceláře kazekageho. Zastavila se až před dřevěnými dveřmi oddělující chodbu od kanceláře, po tváři ji stekla kapka potu, nasucho polkla a bez dalšího otálení zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se stroze z místnosti a dívka s obavami vešla dovnitř.
Mladý vůdce vesnice se na ni s neskrývaným zájmem zadíval, díky čemuž její tvář dostala barvu kvalitního růžového zvýrazňovače.
„Než přejdeme k účelu tvé mise chtěl bych se tě, Sasori, zeptat na jednu věc. Uběhly již dva roky, co jsme tě našli poraněnou nedaleko Červených písků.“
Dívka po zaslechnutí svého jména zatnula ruce v pěst, ale Gaara bez jakéhokoliv náznaku zpozorování, tohoto v jeho kanceláři naprosto nežádaného činu pokračoval.
„Daly jsme ti jméno dle člověka, který odsud pocházel, bohužel přešel na špatnou stranu, ale pro tebe by měla být čest jej nést a zlepšit jeho minulost,“ dopověděl a dostalo se mu přesně té reakce, jakou očekával.
„Ano, velice si svého mužného jména cením!“ vyprskla Sasori aniž by uvažovala s kým právě mluví. Obvykle měla z kazekageho respekt a udržovala si od něj patřičný odstup, ale narazil na téma, které ji bylo trnem v oku a nemínila si to nechat líbit.
Gaara si slabě povzdychl a zadíval se z okna. Slunce nelítostně hřálo a vítr si pohrával s pískem, který zanášel ho do všech možných koutů vesnice.
„Vzpomínáš si na něco? Alespoň malý střípek minulosti?“ položil zásadní otázku.
Dívka smutně zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.
„Škoda, ale mám pro tebe misi, na které bys ses mohla rozpomenout,“ řekl hlasem vyjadřujícím smíšené pocity, jenž se v něm ukrývaly.
Sasori se zájmem pozvedla obočí, opět v ní začala vzkvétat naděje, ona neviditelná zeď dělící jí od zbytku světa a izolující ji od normálního života začínala mít prasklinu, jež by mohla mít za následek její zřícení.
„Čeho se týká?“ zvědavě se optala.
Gaara se pousmál, líbila se mu její reakce, stejně tak jako se mu líbil její úsměv, který se u ní tak málokdy viděl a i když si to nechtěl přiznat líbila se mu i ona sama.
„Společně s Temari a Kankurem odneseš důležité svitky do Konohy.“
„Hai!“ vykřikla a aniž by čekala na přesnější informace utíkala k bráně.
Kazekage jako by její reakci očekával poslal své dva sourozence jako předvoj a tak tam na ní už čekali.
„Bacha ať se nepřerazíš!“ usmála se na ni Temari a natáhla ruku ke svému milovanému sourozenci. Ten na ni hodil vražedný pohled a po chvíli ji do prázdné dlaně vložil bankovku.
„Nechápu, že jí nezastavil,“ zabručel Kankurou a se slzičkami v očích hleděl na svou vyprázdněnou loutku sloužící jako peněženka.
„Vsadím se, že jí to ještě ani neřekl?“ sykla směrem k němu.
„Co mi měl kdo říct?“ usmála se nově příchozí.
„Eeee,“ zachroptěl Kankurou.
„Ale to nic,“ máchla Temari rukou a beze slova se vydala na cestu.

Konoha

„Tak jsme konečně tady!“ vypískla šťastně Sasori.
„Co nás budíš člověče?“ zanadával Kotetsu.
„Nemáte chrápat a ..“
„A máme zde splnit misi,“ zastavila hádku Temari.
Izuma se otočil směrem k bráně a o ní opřenému Shikamarovi, ten dlouze zívnul a zamumlal něco ve smyslu „To vám to teda trvalo, jste otravní!“
„Trhni si!“sykla Temari a kdyby pohled mohl propalovat, tak by Shikamaru nemusel platit za kremaci.
„To až potom, teď jdeme ke Tsunade a pak vás zavedu do vašich pokojů.“
„A pak?“ neodpustila si rýpnutí Temari.
Shikamaru se pousmál. „Pak by jsme mohli jít třeba na večeři.“
„To beru,“ zakřenil se Kankurou a Sasori ho né zrovna jemně dloubla loktem do břicha.
Po tomto menším incidentu se všichni přítomní, Kankurou kulhavě v předstíraném poranění, Sasori znuděně a Shikamaru s Temari zamilovaně, vydali na cestu.