Útržky ze života – Kabuto 07 – Konec Listové

Do kaluž došlápla noha. Kolem se rozprskly kapky vody a pomalu dopadly na cestu, kde se zase vsákly do země. Po pěšině pomalu jel povoz naložený až po okraj a vedle něj kráčeli čtyři lidé. Rozhlíželi se kolem a ostražitě hlídali okolí.
Jejich cesta ěla brzo skončit, protože jejich cíl už byl v dohledu. Přímo proti ni stála malá vesnice. Zahnuli na několika rozcestích a zastavili před domkem. Pomohli majiteli vyložit náklad.
Obchodník si stoupl před ně a poděkoval: „Děkuji vám za doprovod. Tady je vaše požadovaná částka. Můžete tu ještě přes noc zůstat.“ Mluvil zdvořile a vděčně. V těchto dobách nebylo na cestách bezpečno.
Souhlasili. Sesedli se kolem stolu. Nejstarší ze skupinky doprovodu měla dlouhé vlnité vlasy zbarvené do havraní černě. Ochotně pomohla paní domu s rybami, které dovezli. Konečně se taky posadila a pustili se do jídla.
Naproti ní seděl pán domu, vedle něj jeho manželka z jedné strany a po druhé mladý muž. Měl stříbřité vlasy svázané do culíku, tmavé oči posazené za brýlemi. Přes čelo měl opásanou čelenku s vyrytým znakem listu jako jeho společníci.Vedle senseiky seděli pak ostatní členové týmu. Jeden měl též brýle a tvář zakrytou šátkem. Stejně pak druhý, který měl místo očí dva prázdné důlky.
Jídlo provonělo celý pokoj, i když rybina nevoní, ale ostatní jídla ano.
Místností se sborově ozvalo: „Itadakimasu!“

Manželé jim šlechetně poskytli místo na spaní.
Kabuto se unaveně dopotácel na lůžko rozložené na zemi. Většina z týmu už spala, jen senseika se na něj s obavami podívala.
„Není ti nic, Kabuto?“
„Ne, jsem v pořádku… Jenom… Nezdála se vám taky ta ryba trochu divná?“ Opíral se o zeď v předklonu. V obličeji byl smrtelně bledý.
„Ne…Možná jenom ta tvoje byla zkažená. Měl by jsi-“
„Půjdu se projít. Čerstvý vzduch mi teď udělá nejlíp,“ přerušil ji. Vyklopýtal z pokoje. Pomalu vyšel na dvorek, prošel branou. Podíval se do oken. Všechna světla byla zhasnutá. Narovnal se a zkontroloval, zda ho někdo nesleduje. Vykročil dál. Na nemocného běžel docela rychle. Zastavil před jakousi hospodou. Nenápadně vešel dovnitř.
Uvnitř byly rozestavěné nízké stolky s dekami. Snad každého bylo plno. Zmateně se rozhlédl. Mezi změtí tváří a postav bylo těžké najít kohokoli konkrétního, natož když nevěděl, s kým se má setkat.Protáhl se hloučkem lidí k baru. Posadil se na dřevěnou stoličku a hned mu na rameni přistála ruka.
„Sedl jsi mi na místo, kluku. To se neodpouští.“
Okamžitě vyskočil a s omluvami vycouval.
„Řekl jsem: To se neodpouští!“ Vykřikl dotyčný. Bylo dost vidět, že je opilý. Popadl stoličku a začal s ní mávat kolem sebe. Rozběhl se proti němu. Kabuto couval a pokoušel se muže uklidnit, ale ten ho přes vlastní křik neslyšel. Rozmáchl se. Židle se roztříštila o zem. Kabuto jen taktak uhnul.
Davem se dopředu prostrkávala zahalená postava.
Muž popadl další židli a mrskl ji proti Kabutovi. Ten se jen nemotorně skrčil. Slepě sáhl po něčem, čím by se bránil, ale v ruce držel jen úlomek nohy stoličky. Nejistě ho stiskl v dlani.
Muž zvedl stůl. Podlaha se otřásla silným úderem, pod kterým se roztříštil. Kabuto chvíli zíral na místo, kam dopadl – pár centimetrů od jeho obličeje. Opilec ležel v bezvědomí na zemi. Nad ním stála postava schovaná pod pláštěm. Podal mu mrtvolně bílou ruku a vytáhl ho na nohy.
„Pojď za mnou,“ řekl jenom. Protáhl se mezi lidmi a vyšel z podniku. Kabuto si oprášil kalhoty a následoval ho ven.
Nejdříve si myslel, že někam zmizel, ale za vteřinu si všiml, jak kráčí ulicí směrem z vesnice k lesu. Rozběhl se, aby mu stačil. Nechali za sebou vesnici i jeho tým. Les se za nimi uzavřel a oni pořád šli dál. Zdálo se, že půjdou dlouho, ale za pár minut se zastavili. Postava na něj chvíli koukala.
„Otoč se,“ přikázal mu znovu. Hlas byl mladý a patřil muži.
Kabuto chvíli váhal, ale pak se pomalu otočil. Kolem vládlo ticha. Znejistěl. Pokusil se postavu zachytit koutkem oka. Vytřeštil oči. Nikdo tam už nestál. Byl mezi stromy naprosto sám.
V křoví zašustilo. Trhl hlavou. Zpod houští vyběhl králík. Hlasitě si oddechl.
Právě v tu chvíli mu nad hlavou prosvištěl kunai. Otočil se na místo, odkud vyletěl. Bylo mu jasné, že teď se nemusí obtěžovat maskováním svých schopnost, ale aspoň za začátku by si tu námahu udělat měl. Za ním se ozvaly tóny hry na flétnu.
Vytáhl kunai a mrštil ho tím směrem. Zároveň před ním se objevil obrovský muž, ohromení z jeho velikosti Kabuto couvl. Muž položil ruce na zem. Kolem Kabuta se začala vytvářet ze všech stran zeď z hlíny. Rostla tak rychle, že to téměř nepostřehl. Uvědomil si, že ať už je to cokoliv, musí zmizet z jeho dosahu.
Vyskočil. Cestou štrýchl nohou o zeď, ale ve vzduchu se přetočil a seběhl po polokouli dolů. Obr udělal pár kroků zpět. Vedle něj se vytvořili tři ještě větší muži. Jeden máchl kyjem a pod dopadem zbraně se v zemi vytvořila díra. Flétna zahrála řadu tónů. Všichni tři se na něj vrhli. Obr zmizel a oni proti němu slepě útočili. A Kabuto uhýbal.
Párkrát dokonce zasadil několik ran, ale nezdálo se, že by jim to jakkoli vadilo. V okamžiku se vypařili a proti němu letěla zlatá dýka. Odrazil ji jediným máchnutím kunaie, jenže bílá pavučina mu druhou ruku připevnila k zemi.
Proti němu stál muž se šesti rukama. Pokoušel se podivnou látku odtrhnout, ale ať jí rval sebevíc, nešlo to. Pavoučí muž se na něj šklebil, ale jeho úsměv zmizel, když se mu Kabuto před očima rozplynul a seskočil na něj ze stromu. Přitiskl mu kunai ke krku, sám ale ucítil ostří u tepny. Pustil zbraň, sevření povolila a zmizelo.
Pavouk se vypařil. Vystřídal ho podivný muž se dvěma hlavama. Vrhl se na něj, ale jeho útoky byly zastavovány množstvím rukou. Muž ho odhodil dva metry od sebe.
Zajel do křoví. Zvedl se, otočil a vylekáním znovu spadl na zem. Do tváře se mu dívaly zelené oči zasazené v bledém obličeji. V tom šeru vypadal muž hrůzostrašně. Podal Kabutovi ruku a vytáhl ho na nohy.
Ze stínu stromů vyšel ten, kvůli jemuž sem Kabuto vážil cestu. Po dlouhé době spatřil jeho tvář a znovu si všiml jejích detailů. V bledém obličeji zasazené chladné oči a vlasy byly uhlazené a černé jako uhel. Mnoha lidem naháněl hrůzu, ale Kabutovi ne. Zvykl si časem.
Přišel jsi, jak jsme se domluvili, Kabuto-kun.“
Kabuto padl na jedno koleno, protože nevěděl, jak jinak by tomuto muži vyjádřil úctu a vděk, který k němu cítil. „Orochimaru-sama,“ vyslovil jeho jméno.
„Toto je Zvučná pětka,“ ukázal na ně. „Omluv jejich útoky, ale chtěl jsem vyzkoušet, jak moc jsi se zlepšil. I tak rád vidím, že ses vyvaroval používat jutsu, která jsem tě naučil.“
Jeho hlas byl slizký a úlisný, jako had. Ale ani to mu nevadilo. Vstal a podíval se kolem sebe na další žáky Sannina.
Ten, jenž mu pomohl na nohy, byl celý bledý a bílého odstínu byly i jeho vlasy. Z jeho pohledu šel mráz po zádech, ale Kabuto se do nich díval s klidem jemu vlastním. Nebyl ozbrojený a přesto to vypadalo, že skupinku učňů vede.
Přenesl svůj zrak na pavoučího muže. Měl opravdu tři páry rukou. Jeho kůže měla podivnou šedou barvu, ale jinak na něm nic zvláštního nebylo. Až na pár pichlavých očí.
Za ním stála žena se samolibým výrazem. Nezdála se nijak výjimečná: Měla dlouhé zrzavé vlasy a v ruce svírala flétnu.
Vedle ní postával muž se stejným výrazem. Měl dvě hlavy, obě naprosto stejné. Vlasy a kůži měl podobnou vůdci.
Všechny ostatní přečníval zrzavý obr a jako ostatní měl na sobě zvláštní šedé oblečení.
„Kdysi dávno jsem ti řekl o své technice, která mi pomáhá vyhnout se smrti. Už jsem si vybral příští tělo a tím je tady Kimimaro,“ vůdce pětky udělal krok vpřed.
„Je to poslední člen klanu Kaguya.“
„Toho klanu s kostěným kekkei genkai?“ Optal se Kabuto.
„Právě toho.“
Musel v duchu uznat, že si Orochimaru vybral dobře. Krutost a touha po krvi, kterou se tento klan vyznačoval, byla známa i tolik let po jejich údajném vybití. Kimimaro ale nevypadal, že by měl nutkání zabít každého, koho potkal.
„To není ale jediný důvod, proč jsem si tě zavolal,“ strhl na sebe Orochimaru opět jeho pozornost. „Nastal čas. Čas konce Listové.“
Tato slova vzbudila v Kabutovi vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy byl malý. Kdy ztratil rodinu a získal novou. Kdy se učil a zlepšoval a nakonec slíbil, že až tento den přijde, bude připraven. S nervozitou naslouchal plánům splátky, která kdysi byla slíbena. Už se těšil, jak na chuunninských zkouškách předvede své schopnosti.