Liam a prokletí Sharinganu 008: Hidan.

V duchu zaklela. Proběhla kolem Peina a rovnou do pokoje. Musela se připravit na misi. Sbalila si nejnutnější věci a vyrazila na cestu. Snad se nic nestane. Prošla kolem ostatních, kteří také čekali na svou misi, rovnou ven. Rozhlédla se okolo, vyčkávala svého nového parťáka na misi. Po půl hodině ji to přestalo bavit, a proto se posadila na kámen. Kdo může sakra být její parťák a kde je ten dotyčný tak dlouho?
„Nazdár Liam,“ ozvalo se jí za zády. Otočila se a tam stál Hidan. „Děje se něco?“
„Jdeš o více jak půl hodiny pozdě, a ty se zeptáš, co je?“ její hlas nabíral na intenzitě. Hidan od ní ustoupil o krok.
„Tak promiň no,“ mávl rukou.
„To bude zase mise,“ povzdechla si Liam.
„Co tím myslíš, prtě?“ otázal se jí Hidan s úšklebkem ve tváři.
„Prtě? Kdo je u tebe prtě? Ty přerostlej puberťáku?“ založila si ruce v bok.
„Přerostlej puberťák? Já?“ podivil se. „Prtě jsi, protože jsi mladší!“ odůvodnil své tvrzení.
„A kdo je pro tebe starší? Metuzalém?“ rozhodila rukama.
„Ne, Kakuzu.“ Oba vybuchly v návalu smíchu.
„Že se nestydíš ho takhle pomlouvat, jé ahoj Kakuzu,“ Hidan se rychlostí blesku otočil za sebe, ale nikdo tam nebyl.
„Tohle se dělá? Takhle mě děsit?“ zavrtěl hlavou a probodl Liam rádoby naštvaným pohledem.
„Já nemohla odolat.“ Zašklebila se Liam. „Tak promiň.“ Omluvně se na něj usmála.
„Dobře, ale teď jsem na řadě já!“
„V čem prosím tě?“
„Teď si udělám srandu já z tebe, ale neřeknu ti kdy!“
„To je přece logický ne?“ založila si ruce na prsou. „Víš co je logika ne?“
„Za co mě máš? Jasně že vím.“ Poplácal se po hrudi. Liam protočila oči v sloup a nahodila znuděný výraz.
„Za co tě mám? Chceš to vážně vědět?“
„Ani ne,“ zamyslel se Hidan. „Ještě bych tě zabil,“
„Mě? To bys neudělal.“
„Vážně si myslíš, že ne? Pamatuješ tenkrát? Jak jsi mě naštvala?“ Liam krátce přikývla.
„Ještě aby ne, málem jsem přišla k újmě.“ Zamyslela se.

Byla pozdě odpoledne, už skoro večer. Liam seděla na okenním parapetu a pozorovala západ slunce.
„Jashin, proč je taková tma?“ Hidan se v tu chvíli probral z odpoledního spánku. „Kde to jsem?“ Liam protočila oči v sloup a seskočila z parapetu.
„Jsi tady, neříkej mi prosím tě Jashine ano? Uráží mě to,“ Hidanovi se v očích vražedně zalesklo.
„Budeš drzá?“ sykl na ní. Udiveně se na něj otočila a prohlížela si ho zkoumavým pohledem.
„Hráblo ti?“ ušklíbla se.
„Ze mne si nikdo srandu dělat nebude, rozumíš?“ přišel k ní blíž a chytil ji pod krkem.
„Co ti je Hidane?“ vypískla udiveně, protože na víc se nezmohla.
„Nikdo, říkám nikdo si ze mě nebude dělat legraci!“ stisk zesílil.
„Notak Hidane, víš jak to bolí?“ zašeptala. Nepovolil spíš přitvrdil. „Sakra nech toho, to není legrace!“
„Hidane!“ do místnosti vešel Kakuzu a okamžitě přišel pomoct nové kolegyni.
„Díky,“ pípla Liam a klidila se z Hidanova dosahu.
„Co tě to napadlo jí to udělat?“ podivil se Kakuzu. „Vždyť spolu normálně vycházíte ne?“
„Ale jo,“ přikývl Hidan neochotně. „Nevím, co mě to popadlo.“ Pokrčil rameny.
„Kroť se, pokud se to dozví šéf si nahranej,“
„Šéfa se nebojím,“ zašklebil se Hidan. „Ten ať mi políbí…“
„Hidane!“ vykřikl Kakuzu pohoršeně. „To si nech až budeš někde v hospodě!“
„A jak asi, když jsem všude hledaný?“
„No právě.“

„Vážně bys mi ublížil?“ zeptala se ho Liam po chvilkové odmlce.
„No, jo.“ Přikývl Hidan rozhodně. „Někdy mám chuť tě uškrtit.“ Zasmál se.
„Strašně vtipný.“ Zamračila se Liam. „Ale myslím vážně.“
„To nevím, proč se ptáš?“
„Ale jen tak.“ Mávla rukou.
„Aha, tak teda vyrazíme stejnak jdeme pozdě.“ Ušklíbl se a vyrazil směrem pryč od úkrytu.