Ve jménu oddanosti 5

Zranění, zklamání a bolest

Další dny pokračovaly ve stejném tempu. Dostávali mise ve třech a Hachi se stala nepostradatelnou členkou jejich týmu. Její zvířecí smysly byly nepřekonatelné a dokázala nepřítele vystopovat na kilometry daleko. Byla stále stejně zbrklá, ale Itachi byl jediný, na koho dala a tak se držela zpátky a už se nikdy do akce nepouštěla sama.
Také se mezi Akatsuki čím dál více cítila jako doma. Se Zetsuem se sice stále předháněli v tom, kdo bude mít poslední jídlo, ale šlo už spíše jen o kamarádské soupeření. Stala se miláčkem většiny zabijáků žijících s ní. Stále ale dávala přednost jenom jedinému. S Itachim trávila co nejvíce času a on se tomu nebránil. Bylo jim spolu dobře a on se vedle ní cítil znovu plný života.
Hachi ho pokládala za nejdůležitější součást své rodiny. Všechny dřívější závazky nechala dávno za sebou a nechtěla už se k nim vracet. Itachi už se tolik nebránil a její postel zůstávala prázdná, kdykoliv chtěla usínat vedle něj. Nikdy už si k ní ale nic nedovolil.
Jejich přátelství bylo čím dál silnější, ale přestávalo jí to stačit. Nerozuměla tomu. Chtěla víc, i když nechápala proč. Každý jeho dotek jí způsoboval mrazení okolo žaludku a ona nevěděla, co s tím. Začala být nervózní v jeho přítomnosti a potají vždy pozorovala, jak bojuje. Nemohla se nabažit pohledu na jeho odvážnost a sílu.
Pak jednou procházela chodbou a za rohem uslyšela podivné zvuky. Přimáčkla se ke stěně a opatrně nahlédla. Naskytl se jí obraz dvou lidí zapletených do sebe. Konan stála opřená o zeď přitisknutá Peinem ve vroucím objetí. Nenasytně se líbali a byla v tom počínání neskutečná vášeň. Hachi se zatajil dech a na krku jí naběhla husí kůže. Než se ale stačila vzpamatovat, ti dva zmizeli za prvními dveřmi. Stále tam s opřenou hlavou a přerývaně oddychovala. Zatoužila zažít něco takového s Itachim. Možná k ní potom bude takový, jaký byl jen jednou. Dostala strach. To je věc, kterou nikdy nezkoušela a začala se bát, že ho zklame. Rozhodla se, že poprosí někoho o pomoc.
Vřítila se do obývacího pokoje a první, na koho narazila, byl Hidan. Chytla ho za ruku a nechápajícího ho odtáhla do koupelny.
„Co se děje, Hachi?“ zamračil se, když viděl její napnutý obličej.
Jak mu to má vysvětlit? Zavrtěla hlavou a znovu ho vytáhla na chodbu. Dovedla ho ke dveřím, kde předtím zmizel jejich šéf i s Konan a ukázala na ně.
„Pořád nechápu,“ pokrčil rameny Hidan a až pak uslyšel tlumené zvuky linoucí se skrz dřevo.
„Aaaa, už vím,“ zaculil se bělovlasý. „Chceš to dělat taky?“
Skoro už nedoufal. Byla moc krásná a začínal ji mít opravdu rád.
Kývla, ale zároveň ukázala na něj a na sebe a rázně zavrtěla hlavou.
„Aha, chceš, ale ne se mnou, co?“ pohasla jeho naděje.
Ukázala sobě na rty a pokrčila rameny.
„Nevíš, jak se to dělá?“ zvednul pravé obočí a Hachi se mírně začervenala.
„Takže po mně chceš, abych tě to naučil?“
Dívka zaprosila.
„A proč neřekneš Uchihovi, když chceš bejt s nim?“ založil si ruce na hrudi.
Uhnula pohledem.
„Bojíš se, že bys mohla zklamat?“ hádal dál a ona bezradně kývla.
Znovu na něj upřela prosebné oči. Nedokázala tomu pohledu odolat.
„No tak dobře, ale musíš mě ve všem poslouchat, ano?“ svolil nakonec a nahnul se k ní. Pohladil jí po tváři, ruku položil na její temeno a přitáhl si jí blíž. Zavřela oči a jejich rty se spojily. Nejdřív se lekla zvláštního pocitu a doteku vlhkých rtů někoho jiného, ale za chvíli jí to přišlo příjemné. Když už si myslela, že to je vše, pomalu jí jazykem vjel mezi rty a lehce je tak rozevřel. Chtěla uhnout, ale pevně jí u sebe držel. Jejich jazyky se dotkly a ucítila jeho druhou ruku na zádech. Srdce jí začala poplašeně být. Hidan se na chvíli odtáhnul.
„Uvolni se trochu,“ zašeptal u jejích rtů a znovu se do nich vpil. Přestala tedy křečovitě svírat ruce v pěst a rozhodla se, že mu půjde svým jazykem naproti. Začalo se jí to líbit a polibek se stával čím dál vášnivější. Užívala si nikdy nepoznaných ústních hrátek a zapomněla na okolí kolem sebe.

Mezitím se Itachi vrátil zvenku a skrýval něco pod pláštěm.
„Co to neseš, Itachi?“ zarazil ho hlas Kisameho.
„Nic do čeho by ti něco bylo,“ zavrčel a zaplul do svého pokoje.
Když byl sám, vyndal zpoza pláště nádhernou kytici. Připadal si jako hlupák, když seděl na louce a trhal květiny, ale vzpomněl si na ní při cestě domů a nemohl si pomoct. Její úsměv vídával rád. Stejně nebude vědět, od koho je. Položil kytici na její postel a odešel do koupelny.
Pak spatřil něco, u čeho se mu zastavilo srdce. Nemohl uvěřit tomu, na co se dívá. Hidan líbal jeho chráněnku a ona mu polibky stejně vášnivě oplácela. Nevšimli si ho, ale i kdyby ano, nemohl se hnout z místa. Když Hidan začal svou ruku sunout níž po jejích zádech, donutil se odvrátit zrak a zmizet za rohem. Vešel znovu do pokoje, opřel se o dveře a zvrátil hlavu. Jak mohl být tak naivní! Ta malá mrcha si s ním do teď jenom hrála. Myslel si, že mezi nimi je něco víc, ale kdoví s kým tady ještě hrála tuhle hnusnou hru. Vztek a zklamání se mu rozlil po těle, popadnul kytici a jedním gestem ji spálil na uhel. Ohořelé zbytky vyhodil z okna a snažil se ovládnout. Nejraději by ji už nikdy neviděl, ale nevyžene ji. Až moc už zná jejich techniky a jejich organizaci. Zachová klidnou hlavu a bude ji ignorovat. Zatvrdil své srdce a nechal jednat jen svou zlobu.

Hidan ucítil příležitost a začal ji jemně hladit a zároveň posunovat ruku níž a níž. Mezi polibky jí unikl hlasitý vzdech. Vzal to jako souhlas a zajel rukou pod krátkou sukni. To se ale krutě přepočítal. Vytrhla se mu a blesků v modrých očích bylo nepočítaně. Mračila se jako tisíc čertů.
„No promiň, nechal jsem se unést,“ rozhodil rozpačitě rukama. „Navíc, chtěla jsi se učit, tak jsi musela počítat s následky!“
Zlostně přivřela oči a ruměnec na tvářích jí pomalu mizel.
„Tak už se nezlob,“ zkusil jí utěšit. „Alespoň už víš, co a jak, ne?“
Přestala se zlobit a kývnutím hlavy mu poděkovala. Měla radost. Nebylo to tak složité a už se nemá čeho bát. Konečně tak bude moct Itachimu ukázat, co k němu cítí.
Odcházela pryč a plánovala si nastávající večer.
„Hachi?“ zastavil ji ještě Hidan. Ta se na konci chodby zastavila a tázavě se po něm podívala.
„Od teď považuju Itachiho za šťastnýho chlapa,“ dloubl špičkou boty do koberce a napůl zklamaně se usmál.
Vděčně mu vrátila úsměv a zmizela.

Večeře probíhala jako vždy až na to, že se nemohla dočkat až budou s Itachim sama. Začala se cítit nesvá a několikrát jí upadla vidlička až na zem a ona jí poněkolikáté s omluvným úsměvem zvedla.
Itachi vedle ní seděl s neprostupným výrazem.
„Hachi, já myslel, že už jsem tě příborem naučil jíst!“ káravě ji Sasori sledoval. „Nebo jsi tak roztěkaná?“
Dívka se začervenala a Hidan se uchechtl.
V tom se ale Itachi zvedl a beze slova odešel od stolu.
Všichni se za ním vyjeveně dívali, ale nikdo se ho neopovážil zeptat. Hachi to dávala za vinu náročné misi a tak rychle dojedla a odspěchala za ním.
Když došla do pokoje, našla už Itachiho ležícího na posteli zády k ní.
Došla k posteli a sedla si na kraj. Musí to udělat teď hned. Dotkla se ho a on se otočil.
„Co chceš?“ zeptal se se zavřenýma očima a nutil se na ní nedívat. Když se ale dlouho nic nedělo, otevřel oči a zjistil, že se k němu sklání a chystá se ho políbit. Nemohl uvěřit její troufalosti a prudce ji od sebe odstrčil. Dal do toho příliš síly a ona spadla na zem. Leknutím strnula a šokovaně na něj hleděla.
„Co si myslíš, že děláš?“ vyjel na ní a ona se ještě víc přikrčila.
Naprázdno otevřela ústa, ale zase je zavřela.
„No jistě, divil bych se kdybys mi alespoň jednou odpověděla, ty němá děvko!“ zaironizoval. Jeho pohled byl tak tvrdý až z něj začínala mít strach. Seděla vyděšeně na studené podlaze.
„Nevíš, co máš dělat?“ ušklíbnul se. „Tak já ti spíš řeknu, co už nikdy dělat nemáš. Už nikdy se mě nedotýkej a byl bych rád, kdybys mi konečně dala pokoj!“ vrčel na ní a čím víc jeho hlas přecházel do nenávistného šepot, tím víc se jí hrnuly slzy do očí.
Čekala jakoukoliv reakci, ale tuhle ne. To je mu až tak odporná? Bolel jí jeho pohled a ještě s kapkou naděje, že se jí to zdá, k němu natáhla ruku.
Vzal jí za ruku, prudce jí vytáhnul na nohy, dotlačil jí k její posteli a násilím ji na ni posadil.
„Tohle je tvoje místo, tak se ho laskavě drž!“ ucedil a odešel z místnosti.
Zůstala sedět v temném pokoji a slzy jí volně kanuly na ruce položené na kolenou. Nechápala, co se děje. Všechno to byl klam. Myslela si, že o ní stojí, ale nebylo to tak. Byla pro něj jenom přítěž a teď jí to dal patřičně najevo. Nedovedla si představit, že odteď už nikdy neucítí jeho blízkost. Přestávalo mít smysl tady žít. Srdce jí puklo a ona se zhroutila na postel. Už nikdy to nebude jako dřív. Oči upřela do neznáma a ztratila se v zoufalství. Zůstala ležet na boku s končetinami nataženými a nepřítomným pohledem.
Tak ji i našel i Itachi když se vrátil. Musel pryč, aby se jí nepokusil zakroutit krkem za tu zradu a teď mu bylo jedno, jak jí je. Lehl si k sobě a zavřel oči. Snažil se usnout, ale celou noc proležel bdělý zády k ní.
Když ráno vstal, zjistil, že leží úplně stejně jako než šel spát.
„Koukej vstát! Máme být u snídaně všichni!“ sykl, ale dívka se nehnula ani o centimetr.
„Hachi, Kiro nebo jak se to vlastně jmenuješ! Okamžitě vstaň!“ zvýšil hlas a hnědovláska se konečně pohnula. Vyškrábala se na nohy a následovala jej se sklopenou hlavou po schodech dolů.
„Tak co? Jak bylo, vy hrd...“ začal nadšeně Hidan, ale hned mu sklaplo.
„Hachi? Děje se něco?“ zamračil se Sasori, když viděl temné kruhy pod jejíma očima a prázdný pohled. Dívka jen mírně zavrtěla hlavou a sedla si vedle Itachiho. Ten dělal, že se ho to netýká.
„Itachi?“ převedl svou pozornost Sasori na něj a Hidan začal mít neblahé tušení.
„Co já vím? Je mi jedno, co provádí po nocích!“ sykl oslovený a dál ponuře sledoval dveře, kdy se tu objeví Pein.
Ten se objevil hned po chvíli a rozdal všem nové mise.
„Tentokrát ale uděláme drobnou obměnu. Hachi, tebe potřebuji, abys šla tentokrát s Hidanem a Kakuzem,“ otočil se na dívku a ta kývla.
„No jistě, jak jinak!“ zavrčel ironicky Itachi a Peinovi se překvapeně zvedlo obočí.
„Máš s tím nějaký problém, Itachi?“
„Jistěže ne! Každý k svému, ne?!“ ušklíbnul se a Hidanovi ztuhly rysy.
„Chtěl jsi tím něco říct?“ vrátil mu stejný tón Kakuzu.
„Dost!“ přerušil je Pein. „Nezajímají mě vaše spory. Hachi dnes půjde s těmito dvěma. Až budete připraveni, přijďte si pro instrukce!“
Když Pein odešel, Hachi se tiše zvedla a šla se sbalit.
„Co se tu, sakra, děje?“ zavrčel Kakuzu na Itachiho, kterému to celé nešlo do hlavy.
„Nic do čeho byste se měli míchat!“ zasyčel Itachi a zmizel ven. Kisame jen pokrčil rameny a následoval ho.
Modrý ninja se raději na nic neptal a svoji práci vykonali v tichosti. Když po týdnu dorazili domů, zjistili, že se zatím vrátil jen Zetsu. Itachi si tedy sedl do ztichlého obývacího pokoje a nechal myšlenky volně plynout. Ať se ale snažil jak chtěl, nemohl na ní přestat myslet. Pořád se mu vkrádala do hlavy a to ho ještě víc rozčilovalo. Celý týden cítil tupou prázdnotu a drásala jeho mysl i jeho tělo. Zatracená ženská! Už nikdy nenechá žádného člověka dostat se mu tak hluboko pod kůži. Je stejná jako ostatní. Jen ho využila a zradila. Má štěstí, že ji rovnou nezabil. Už nikdy...
Z rozvahy ho vytrhlo hlasité rozražení hlavních dveří a dovnitř vpadl udýchaný Hidan, nesoucí něco v náručí.
„Kde je Sasori???“ křiknul a zoufale se rozhlížel po domě. Za ním doběhl do místnosti stejně rozčílený Kakuzu
„Jak to mám vědět?!“ odsekl Itachi.
„Tak ho, k***a, sežeň!“ rozkřiknul se Hidan a něco v jeho náručí zakňučelo.
Itachi zatrnulo. Ten zvuk znal a kdysi přísahal, že už ho nikdy nechce slyšet.
Když bělovlasý loutkáře nikde neviděl, vystřelil po schodech nahoru.
Itachimu to nedalo a vyběhl za ním. Stanul ve svém pokoji, zrovna když Hidan pokládal něco na Hachiinu postel. Odhrnul plášť a on mezi spoustou krve a vlasů poznal křehkou dívku. Děvče znovu táhle zaúpělo a v křeči se prohnulo. Nevydržel to.
„Co se stalo?!“ vrhnul se k ní, ale Hidan ho nepustil.
„Ty k ní nepůjdeš!“ zavrčel a zle si ho prohlížel.
„O co ti jde?!“ zasyčel Itachi, ale Hidan ji stále bránil.
Než mu stačil odpovědět, Kakuzu přivedl Sasoriho a Deidaru.
Ten okamžitě přikleknul k dívce.
„Deidaro! Ručníky, vodu a obvazy. Taky mi přines moji brašnu s léky, ale hned!“ prásknul rozkaz a blonďatý ninja okamžitě zmizel.
„Co se stalo?!“ zeptal se červenovlasý.
„Dostali jsme za úkol chytit dalšího Jinchuriki. Vše probíhalo tak, jak mělo. Dostali jsme ji s sebou, protože je dobrý stopař a démona našla téměř okamžitě. Jenže jsme netušili, že je tak zbrklá a než jsme stačili cokoliv udělat, rozeběhla se sama proti obrovskému zvířeti. Vedla si dobře, ale byl na ní příliš silný. Než jsme je dohnali, mysleli jsme, že už ji umlátil k smrti,“ přerývaně ho informoval Kakuzu. „Pak démon uprchl a my zjistili, že Hachi ještě dýchá. Musí mít zpřerážený snad všechny kosti v těle. Běželi jsme celou cestu zpátky a dařilo se nám ji držet na živu.“
„Ano, stihli jste to. Teď musíme zjistit, jak moc je zraněná,“ kývnul Sasori.
„Hachi? Slyšíš mě? Já vím, že to bolí, ale musíš mi ukázat, kde nejvíc,“ mluvil k ní tiše a Hachi se přinutila kývnout. Špínu z tváře jí smývaly jenom slzy tekoucí jí z křečovitě zavřených očí.
Roztřesenou rukou ukázala z boku na záda. Snažila se pohnout, ale nezmohla se na nic. Zasténala znovu.
„Dobře, to stačí,“ chytnul jí za ruku a druhou jí pohladil po čele. Mezitím se vrátil Deidara s potřebnými věcmi.
„Všichni ven!“ rozkázal Sasori a všichni se přesunuli za dveře.
„Proč jsi jí nehlídal?!“ rozčílil se Itachi na Hidana.
„A kdo to měl, sakra, vědět?! Máš pocit, že jsem vševědoucí?!“ bránil se chabě. Sám měl dost práce se svým svědomím.
„Ne, ale nemuselo se jí nic stát!“ zle si ho prohlížel černovlasý.
„To nemuselo! Zvlášť, kdyby jí ještě záleželo na životě!“ zavrčel Hidan a Itachi se zarazil.
„No co koukáš?! Po té noci, než jsme odešli s ní nebyla řeč. Nespala ani nejedla. I při tom boji samotným se nebránila tak jako dřív. Tak cos jí, do p***le, udělal?!“ křičel na něj Hidan.
„Já?! Možná tys jí připravil o veškerou sílu, když jsi jí v tý chodbě málem udusil!“ našel konečně řeč Itachi, ale vzápětí litoval toho, že to přiznal.
Hidan na něj zůstal nevěřícně zírat. Takže je musel vidět a vyložit si to po svém.
„Nebylo to tak, jak si myslíš! Bohužel!“ ušklíbnul se.
„Je mi úplně jedno, jak to bylo nebo nebylo! Teď jde o to, že je to sice nevděčná mrcha, ale pořád je oficiálním členem našeho týmu!“
Hidanovi se zablesklo v očích a překvapeného Itachiho přimáčknul ke zdi.
„Tak poslouchej, ty idiote! Ještě jednou se o ní takhle zmíníš a přísahám, že tě zabiju!“ zasyčel mu zpříma do obličeje. Itachimu se černota jeho očí změnila v červeň.
„Nicméně, než se mě ale pokusíš usmažit svým Sharinganem, měl bys vědět, že ona nikdy nestála o nikoho jinýho než o tebe!“ stále ho neohroženě držel u zdi.
„Potom to dává najevo divným způsobem!“ prsknul černovlasý.
„Nedala ti to najevo, protože nevěděla jak! Chtěla ti ukázat svou přízeň, ale bála se, že tě zklame. Proto požádala mě. Ať jsi viděl, co jsi viděl, dělala to jen s čistým úmyslem. Přiznávám, že jsem chtěl víc, ale nedovolila mi to. Potom, jestli jsi jí odmítnul, nedivím se, že se chovala tak, jak se chovala,“ vážně se na něj nesmrtelný ninja díval a Itachi najednou nevěděl, kam s očima.
„Nevěděl jsem...,“ dostal ze sebe. Na tuhle variantu nepomyslel ani na chvíli.
„To je mi jasný!“ zavrčel Hidan a pustil ho.
Zpoza dveří se ozval tichý výkřik a všichni obrátili pozornost tím směrem.
„Nezasloužíš si ji!“ semknul pevně rty k sobě nesmrtelný a odvrátil od dveří zrak.
Zanedlouho se dveře otevřely a ven vyšel Sasori.
„Jak to vypadá?“ optal se Hidan a soustředěně ho sledoval.
„Špatně,“ utrousil Sasori a Itachimu se zatajil dech. „Má zlomenou nohu, asi čtyři zlomené prsty na ruce, několik žeber, propíchnutou plíci, natrženou slezinu. Všechno by zvládla celkem dobře s jejím rychlým uzdravováním. Starost mi ale dělají dvě věci. Vypadá to, že má rozdrcený jeden obratel takže to vypadá, že možná už nebude moct chodit. Navíc, musela narazit hlavou na nějaký ostrý předmět a pořád jí teče krev z uší. Do hlavy se jí nedostanu a potom, co jsem jí narovnal zlomenou nohu, ztratila vědomí.“
„Co to tedy znamená?“ zamračil se Kakuzu a stisknul ruce v pěst.
„Říkala, že se uzdravuje nejdéle dva dny, tudíž předpokládám, že životu nebezpečná zranění se hojí co nejrychleji, aby přežila. Znamená to tedy, že pokud přežije do rána, zvládne to. Ale moc šancí jí nedávám. Psychicky je úplně na dně,“ vysvětlil Sasori a Itachiho obestřela neuvěřitelná hrůza.
Co když teď zemře kvůli němu ?
„Můžeme něco dělat?“ nasucho polknul Itachi.
„Ano,“ kývnul Sasori. „Modlit se, ať to nevzdá!“
Sklopil hlavu, propletl ze kolem Sasoriho a vešel do místnosti. Opatrně se podíval na postel. Ležela tam nehybná, ovázaná a tak neuvěřitelně křehká. Její veselost byla ta tam a rudé šrámy na obličeji ještě dokreslovali nešťastnost jejího stavu. Přišel blíž, ale zastavil se. Hrozně rád by věřil, že Hidan mluvil pravdu a ona ho nezradila, ale i tak mu ublížila, že si vybrala zrovna jeho. Zároveň ho ale hryzalo svědomí. Možná, že kdyby se k ní tak nechoval, nejednala by potom tolik bez rozmyslu a zhodnotila rovnováhu sil.
Přistavil si k její posteli židli a pozoroval její klidný obličej.
„Nejspíš tu budeš chtít zůstat,“ vlezl ještě do místnosti Sasori. „Nechám ti tu čistý ručník a vodu. Jediné, co můžeš udělat je, že jí občas namoč rty, aby měla alespoň nějakou tekutinu. Kdyby se její stav nějak rapidně zhoršil, zavolej mě.“
„Sasori?“ zvednul k němu zrak Itachi.
„Hm?“
„Díky...“
„Neděkuj, spíš jestli ti zbyla ještě nějaká naděje, vlož jí do jejího uzdravení!“ otočil se a odešel.
Zůstal s ní sám. Hachi ležela klidně bez hnutí a on měl čas přemýšlet. Nechtěl s ní už nic mít společného, ale zase tu leží a opět o ní má strach. Chtěl se na ní pořád zlobit. Za její naivitu, za její zbrklost, nerozvážnost....za její krásu, něžnost a oddanost. Probral se z myšlenek a zjistil, že se jí začaly perlit kapičky potu na čele. Přitisknul jí ruku na čelo a zjistil, že má horečku. Cítil, že to není dobré a její hlavní boj teprve začíná. Po pár hodinách začala dostávat bolesti. Nebyla vzhůru, ale začala sebou neklidně házet. Občas mučivě zasténala a prudce pohodila hlavou. Mohl jí jen otírat pot z čela a modlit se, aby se uklidnila.
Okolo druhé ranní už jí násilím musel držet pod dekou. Vzpínala se jak jen jí to její zlomeniny dovolily a z očí jí samovolně tekly slzy. Byl na ní žalostný pohled a Itachi se rozhodl, že zavolá Sasoriho, aby jí dal nějaké léky na bolest. Chtěl se zrovna zvednout, když náhle vykřikla a propnula tělo jako luk. Otevřela oči upřené neznámo kam.

„Itachi“

Pohled pohasl a ona zůstala ležet bezvládně na posteli. Nemohl věřit vlastním uším. Slyšel své jméno z jejích úst. Bylo to jako blesk z čistého nebe.
Popadnul jí za ramena
„Hachi? Poslouchej mě! Musíš žít, slyšíš? Bojuj! Mrzí mě to, jenom prosím tě, žij! Já....já...“ dostával ze sebe a palba slov ani nedosahovala obrovské vlny jeho emocí.
„Já tě potřebuju!“ vyhrknul nakonec a vlastní slova ho zarazila.
Hachi dál jen klidně ležela a jemu jeho přesvědčování přišlo čím dál více zbytečné.
Dosednul ztěžka na židli a opřel hlavu o postel. Tak daleko to nemělo nikdy zajít. Tohle nikdy nechtěl. Po dlouhé době ho zase obstoupil známý pocit viny a unaveně zavřel oči. Než si stačil něco uvědomit, ponořil se do neklidných snů.
Probudil ho paprsek slunečního světla opírající se do pokoje a zvláštní tlak na hlavě. Došlo mu, že je to něčí ruka a překvapeně zvednul hlavu.
Hachi klidně ležela s otevřenýma očima a modrý unavený pohled upírala na něj.
„Jak ti je?“ zvednul se a chytl ji za připravenou ruku.
Mírně se usmála a jemu spadnul obrovský kámen ze srdce. Pak se ale zasekla a začala od něj ruku poplašeně odtahovat. Zadržel ji.
„Ne! To, co jsem předtím říkal, zkus na to zapomenout, jestli můžeš. Udělal jsem chybu. Proto mě, prosím, nech tě držet,“ hladil jí po té ruce.
Unaveně zavřela oči a znovu je pomalu otevřela. Stejně mu ale ruku vyprostila. Musel jí ublížit až moc, pomyslel si a bezradně ji sledoval. Ona ale natáhla ruku ke svému uchu a ukázala na něj. Usmála se a podala mu ruku zpátky.
Slyšela ho a odpustila.
Vrátil jí úlevný úsměv a zahodil veškeré pochyby, které doposud měl. Poprvé si uvědomil, co všechno k ní cítí a přestal se bránit. Neměl proč.