Špatná volba...? - 1 - Akatsuki..? Jááááj.... xD

Protáhnu se a posadím na posteli. Teprv pak pomalu otevřu oči a rozkoukám se kolem sebe. Když se pořádně proberu – zejména kvůli zimě, která v mém pokoji každé ráno panuje – zvednu se z postele a jen ve svém černém pyžamu s oranžovými nápisy vyjdu na chodbu. Chodbou se vydám do kuchyně, kde zrovna Konan chystá snídani.
„Dobré ráno Itami.“ Pozdraví mě s úsměvem. Ví, že to jsem to já, protože hned po probuzení chodím na snídani jen já. Ještě by mi jí kluci sežrali… xD
„..brý ráno..“ zamumlám ještě rozespale a připlahočím se k židly, na kterou těžce dosednu. „Co bude k snídani?“
„Chleba a něco k tomu. Záleží na tom, co si kdo vezme.“ Odpoví Konan.
„Super! Myslím, že se do toho dám, protože jinak na mě nic nezbude..!“ ušklíbnu se a rychle si vezmu kus chleba, na kterej tak nějak napatlám máslo a vezmu si několik plátků šunky. Opět zasednu ke stolu a čekám až se sem přižene ta tlupa vrahounů, kteří se hladově vrhnou asi na dvacet chlebů, vyrovnaných na táce.
„Sníííídaaně!!!!“ zaječí Konan a dál se načekám asi půl vteřiny, než se do kuchyně dostanou první lidi. Usměju se, spokojeně přežvykuju chleba a koukám, jak se jeden po druhym cpou dovnitř. První vlítne blondýna, pak Itachi a zbytek, kteří se u toho málem zabijou. A pak už slyším jenom:
„Dej sem ten chleba!“
„Neber mi ten sýr!“
„Cože???? Co tady dělá rybí pomazánka?!“
„Klídek hoši…“ozvu se.
„Sklapni prcku..!“ odbyde mě Deidara.
„Hele, to že jsem o pět let mladší neznamená že mi budeš říkat prcku! A nechte mi tam chleba ještě..!!!!“
„Pozdě.“ Itachi pokrčí rameny a když se všichni uklidní a usadí, vidím, že tác je úúúplně prázdný… až na jeden chleba!!
„Žádný pozdě!“ rozzářím se a už už se natahuju pro ten chleba, když se Dei vymrští ze židle jako na pérku a sebere ho.
„Blondýno!!!“
„Máš být rychlejší!“ spokojeně se ušklíbne a posadí. Zmůžu se jen na zaúpění.

Teď je mi dvanáct a k Akatsuki jsem se dostala už před pěti lety, když mi bylo sedm let. Tenkrát jsem odešla s Itachim…
Otočím se od všech a vyjdu zpět do chodeb, ke svému pokoji. Tam si lehnu a nechám volně plout vzpomínky..
Zrovna jsem byla na obvyklé noční procházce.. nestarala jsem se o to, jestli mě někdo doma čeká. Neměla jsem nikde nikoho. Několikrát jsem však venku zahlédla staršího kluka z Uchiha klanu. Trochu jsme se skamarádili. Teda alespoň z mé strany.. Pro mě to byl kámoš. Tamta noc ale byla jiná.. Něčím.. prosycená. Jo, pachem krve. Ten poznám všude, kdykoli a kdekoli. Hnusný a zároveň pěkný pach. Po střechách jsem si to namířila ke čtvrti Uchiha.. Tam jsem ale nenašla nikoho. Jen mrtvoly. Když jsem viděla Itachiho a kluka, stejně starého jako já, nedalo mi to a sledovala jsem je. Itachi mě vycítil a potom, co dodebatoval s tím klukem, se objevil za mnou.
“Co tady děláš..?!“ Zeptal se tehdy nepřirozeně chladně a odměřeně.
“Proč jsi to udělal…??“ Nemohla jsem se nezeptat. Všechno mi vysvětlil.. a já ho docela pochopila. Jelikož mě znal, mou následující otázku očekával. Ale já se neptala. Oznámila jsem mu to.
“Půjdu s tebou.“
“Blázne..“ uchechtl se, ale já se nedala a prostě jsem si to vynutila. Nakonec souhlasil a odešla jsem s ním. Samozřejmě že jsem mu nestačila,takže mě část cesty nesl na zádech. Když jsme dorazili na první zastávku (město), byli jsme už solidně daleko od Listové. V tom městě mi řekl, že mám zůstat na pokoji v nějakém hotelu,protože jde sbírat nějaký informace či co, ale – jelikož mám takovou povahu – já jsem nevydržela na jednom místě dlouho a utekla jsem někam do města. Když mě našel, pokecali jsme o tom, že bych to dělat neměla a takový podobný řeči.. (myslíte že jsem ho poslechla?!)….. Pak jsme putovali dál, než se Itachi přidal k Akatsuki, přičemž já musela s ním, protože bych neměla kam jít (ne, že by z toho byl šéf nějak nadšený….xDxD)
První zážitek s Akatsuki si pamatuju zcela přesně… Zrovna jsme přišli do úkrytu a hned jsem zaslechla hádku.. Hádal se někdo s blonďatými vlasy a červenovlasý týpek. Mluvili o umění, nebo tak něco.
„Umění.. to je krása okamžiku! Intenzivní pocit, okamžik krásy..!“ básnil první.Červenovlasý vrtěl hlavou.
„Ne, umění musí být věčné.. Mělo by být jako pozůstatek dalším generacím..!“
“To není pravda mistře Sasori!“
“Chceš to dokázat?!“
“Klidně!“
Pak jsem už slyšela jen zvuky zápasu a po pár minutách i přidušené skřeky.
“Miefe Safoi… j e duuisum.“
“Cože? Není ti rozumět..“
To jsme tam s Itachim přišli a viděli tu scénku na vlastní oči. Červenovlasý měl jakýsi ocas škorpióna, jak jsem se potom dozvěděla, který byl omotaný kolem druhého kluka (vypadal díky svým vlasům skoro jako holka…). Ten pomalu rudnul, až modral.
“Myslím.. myslím že říká že se dusí…“ odvážím se poznamenat.Červenovlasý zvedl hlavu od blonďatého „něčeho“ (xD) a podíval se na nás.
Pak se podíval na blonďáčka. „Fajn..“ uvolnil ocas škorpióna a ten kluk, který mohl být jen o pár let starší než já spadl na zem, ze které se okamžitě zvedl.
“Málem jste mě udusil, mistře Sasori!“
“Nepřeháněj Deidaro..“ odbyl ho Sasori.
Deidara se otočil na mě a Itachiho. „A kdo je tohle?“ otázal se Itachiho, přičemž ukázal na mě.
“Se jí zeptej sám, ne?“
“Já jsem Itami..“
„Víš, že jste si celkem podobní?“ plácl Deidara.
“Cože??“ Itachi se na mě podíval a pak si nevěřícně prohlédl Deidaru. „Nepils něco??“ Deidara zavrtěl hlavou. Já si vybavila, jak vypadám v obraze zrcadla a pak jsem se podívala na Itachiho.
“A víš, že má ta blondýna docela pravdu?“ opáčila jsem bezelstně.
“Cos to řekla ty malej skřete?!???!?!?!?!“ vyjel Deidara. Nechápavě a zároveň trochu pobaveně jsem se na něj podívala.
Tam začala moje láska v provokování Deidary.. začalo to náhodou a pokračuje to už pátý rok. xD
Pár dní po tom, co jsem byla u Akatsuki poprvé, měl Itachi misi. Prej sbírání informací, nebo tak něco. Řekl mi, že mám zůstat, a bavit se třeba s Kisamem, vedle kterého mi přidělili vlastní pokoj. Nedala jsem si říct, a utekla jsem abych šla na misi s Itachim. Nic neudělal (protože by mu to bylo na nic) takže jsem nakonec šla s ním. Když jsme došli do města, ve kterém měl Itachi tu misi, řekl mi, že se můžu pohybovat všude, ale ať nezpůsobím problémy. (Problém je, že já jsem na problémy magnet.) Takže jsem vyrazila do města. Jak jsem se tak procházela tak mě tam napadl nějakej dvoumetrovej boreček. A chtěl po mě peníze (jelikož si myslel že nějaký mám)… Já bohužel peníze měla - ještě z Listové. Snažila jsem se tenkrát utéct ale nějak se to nevyvedlo (ono když někomu zmizíte na střechu a pak spadnete a dopadnete přímo před toho hromotluka, tak to není zrovna pěkný pocit..). Ten chlápek mě málem udusil a mě se projevilo moje Kekkei Genkai, o kterém jsem do té doby ani nevěděla že ho mám… Itachi mě našel zrovna v tu chvíli, kdy se mi ten chlápek chystal zlomit vaz.. Díky Itachimu jsem ale vyvázla jen s pár zlomenými žebry (která se nějak moc rychle uzdravila..) a potom, co se mnou ten chlap mrskl o strom, aby mohl bojovat s Itachim jsem ještě omdlela.
Když jsem se probudila, byl ten chlap mrtvý. Super. No, šli jsme z toho města pryč (bez zaplacení v hotelu xD). Když jsem měla po několika dnech žebra v pořádku,chtěl se mnou Itachi najednou bojovat. Byla jsem z toho vyjevená a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Nakonec se mi opět projevilo Kekkei Genkai, přičemž v tu chvíli mě Itachi chytnul za flígr a pořádně si moje oči prohlédl. Když mě pustil a Kekkei Genkai zmizelo, zeptala jsem se, co to mělo znamenat a proč je tak na nervy z té vrozené vlastnosti.A když už jsme byli u toho, zeptala jsem se i co to je vlastně zač. Jeho jednoslovná odpověď mě okamžitě posadila.
“Sharingan.“ prohlásil s neurčitým výrazem ve tváři a já si fakt musela sednout.

Takže shrnuto, sečteno a podtrženo:
Jmenuju se Uchiha Itami a už odmala jsem neměla žádné rodiče.. Odešla jsem s Itachim z Listové když mi bylo sedm a teď je mi dvanáct a jsem u Akatsuki..
“Krásný pomyšlení..“ řeknu si v duchu potom, co si stručně přehraju svůj dosavadní životopis. „Je to krutý…“