Voda a oheň 1

1-Díl

Bylo pár minut po půlnoci. Ulice Konohy byly pusté. Jen jeden bílovlasý shinobi šel směrem k budově hokage. Když do ní vešel, vystoupal po schodišti a zaklepal na určité dveře.
„Dále“ ozvalo se zevnitř a shinobi se sklopenou hlavou vstoupil dovnitř.
„Přináším informace, které se mi donesli z Mlžné vesnice od mé rodiny...“ Zahlaholil sotva slyšně a pokračoval:
„... Mlžná byla napadena. Skoro nikdo nepřežil. Tsunade, chci se tam vypravit. Byla tam... moje vnučka. Možná žije. Musím se tam vydat.“ Skončil a podíval se na Tsunade, na pátou hokage.
„Hmmm..... Jak to, že si dostal zprávu dřív než já? A odkdy máš vnučku?“otázala se Tsunade se starosstmi v hlase.
„Zprávu sem dostal od posla naší rodiny. A o vnučce sem nevěděl, ani že mám dceru nebo syna.“
„Jo tvůj typickej případ. Tak dobře můžeš se tam vydat hned. Ráno tam pošlu nějaké Jouniny, aby pomohli vesnici a zistili co se stalo.Ty běž najít tu svoji vnučku a kdyby nikdo nebyl z jejich příbuzných živ, tak se oni budeš muset postarat!“řekla až s výhružkami v hlase a mírně naštvaná se otočila směrem k oknu. To je celej on... Udělá si dítě a ani o tom neví... Pervezák! Pomyslela si Tsunade.
„Tak běž!“Křikla na něj.
„Hai!“ Bílovlasý shinobi jménem Jiraiya vyšel z kanceláře hokage. Když došel k bráně, rozběhl se směrem Mlžná vesnice.

Do vesnice dorazil asi kolem sedmé hodiny ranní. Nevěděl kde hledat ani koho vlastně hledat. V hlavě mu znělo jen jméno Norika Achi. Vesnice byla v hrozném stavu. Střechy domů byly většinou rozbité a roztříštěné. Několik málo domů ještě hořelo. Na zemi ležela zkrvavená těla občanů a shinobi. Prostě spoušť. Hodně lidí zemřelo.
Ti živý nejspíš opravují vesnici zprostřed. Vyšel směrem do středu vesnice.
Pozorně se rozhlížel kolem sebe, kdyby náhodou neviděl někoho živýho. Prošel kolem bývalého stánku s nějakým jídlem, když v tom uviděl ženu, nejspíš kunoichi, opírající se o zeď jednoho z domů a bylo zjevné, že dýchá. Měla bílé rozčepířené vlasy a purpurové oči. Jiraya k ní přisedl. Žena otevřela oči. „Kdo jste?“ zasípala.
„Jsem Jiraiya, z Konohy.“ Odpověděl a pečlivě si ji prohlížel. Byla mu povědomá.
„Jiraiya? Můj.... otec? Přišel jste.... se postarat o... moji dceru? Prosím postarejte se... o ni. Přežila. Jsem si... tím jista. Moc.... vás prosím vemte.... ji do Konohy.“ po těchto slovech žena naposledy vydechla.
Jiraiya částečně zdrcen, že mu před očima zemřela jeho dcera, kterou viděl prvně a částečně překvapen ze slov, které mu řekla se zvedl se slovy „odpočívej v pokoji“ a vyšel do středu vesnice.

Po chvíli slyšel bouchání kladivem. Popošel o nějaký metr dál a uviděl několik lidí jak opravují střechy domů. „Hej kdo seš a co tu chceš?“ zvolal na něho zle jeden muž ze střechy. „Já jsem Jiraiya ninja ze Skryté Listové nejsem tu ze zlého důvodu. Jsem tu na přání své zesnulé rodiny. Hledám Noriku Achi nevíte kde je?“odpověděl Jiraiya.
„Jo asi vim. Po smrti svých rodičů a celého zbytku rodiny se zhroutila. Většinou, když je jí smutno, chodí k jednomu jezírku u lesa za vesnicí tímhle směrem.“a ukázal směrem na jih. Jiraiya se vydal podle mužovy rady. Zanedlouho došel ke kraji vesnice z něhož byl opravdu vidět okraj lesa. Vyrazil zase vpřed. Už viděl jezírko a u něho sedět postavu.
„Přišel si mě zabít?“zeptala se ona postava Jiraiyy.(divný xD)
„Ne. Jsi Noriko Achi?“
„Ne. Já nejsem nikdo.“
Jiraya si sednul naproti té postavě. Měla na sobě černou obtaženou mikinu s kapucí. Tmavě červené kraťasy nad kolena. Na kraťasech měla pásek na kterým měla upevněné pouzdro na katanu a několik brašniček. Pásku se znakem Mlžné vesnice měla přivázanou na pravém rameni. Na rukou měla rudé rukavice bez prstů. A na nohou černé ninja boty. Vlasy a oči měla schované pod kapucí co měla na hlavě.
„Ukaž svou tvář.“ vybídl ji Jiraiya.
„Nemám k tomu nejmenší důvod. Ale co můžu stratit.“řekla a sundala si kapuci. Tím odkryla své rovné bílé vlasy svázané černou stužkou. Její oči byly uhelně černé jako Jiraiyovi. Je to ona.
Noriko Achi. Má vnučka o kterou se budu muset postarat.
„Ty jseš Noriko Achi... Vím to!“ vyřkl rozhodně Jiraiya a vstal.
„Možná ano. Možná ne. Komu na tom záleží.“prohodila a zadívala se do jezírka.
„Nelíbíš se mi. Jak se můžes chovat takhle lhostejně?! Měla by ses snažit dělat čest své rodině a ne se tady teď trápit nad strátou tím nic nespravíš!“ řekl zvýšeným, tvrdým hlasem Jiraiya. Po chvíli zahlédl jak Noriko stekla po tváři slza. Vstala.
„Co ode mě vlastně chceš?“ probodla ho pronikavým pohledem.
„Já chci splnit poslední přání tvé matky. A to je přivést tě do Konohy a postarat se o tebe. Víš já jsem tvůj praotec.“vychrlil.
„Aha matka o tom mluvila. Půjdu s tebou. Tady stejně už nic nenadělám.“
„Jo asi máš pravdu. Chceš si něco vzít než vyrazíme?“ až po tom si uvědomil jak hloupá ta otázka musela být. Noriko svěsila hlavu.
„Ne...“ řekla prostě „vyrazíme hned,... jak mě porazíš.“
„Cože?
„Je to jedoduché. Když mě porazíš půjdu s tebou do Konohy, ale když ne tak se dám svojí cestou.“
„Proč to tak chceš?“
„Vím, že mě porazíš, ale vždycky jsem chtěla bojovat proti jednomu ze tří legendárních sanninů.“ vysvětlila mu a postavila se do bojové pozice.
„Hmm. Tak dobře přistoupím na tvoje podmínky. Ukaž co umíš.“

Noriko si byla vědoma toho, že nevyhraje, ale prostě s ním bojovat chtěla.
„Tak začni.“ pobídl ji Jiraya.
V tu ránu Noriko zmizela a objevila se za ním. Jiraiyu to poněkuď překvapilo. Je rychlá.
Otočil se a vykryl všechny výpady, které na něj vysílala. Chvíly bojovali pomocí taijutsu.
Když Norika pochopila, že takhle ho nedostane. Začala dělat pečetě. Po chvíly se pod Jirayou objevil malý potůčet, který se postupně zvětšoval a než se Jiraya nadál byla z malého potůčku obrovská řeka, která smetla Jirayu sebou kdo ví kam. Noriko se rozběhla po proudu řeky až narazila na Jiraiyu zrovna zvedajícího se ze země. Jiraya se usmál. Kapičky vody z něho stékaly jedna za druhou. Jiraya začal dělat pečetě, poté vykřikl: „Katon: Gamayu Endan (oheň: střela z podpáleného ropušího oleje).” a zamířil na Noriko. Ta se s teží vyhnula a začala znovu dělat pečetě. Jiraiya už jen tak nestál a začal po ní střílet hlava nehlava. Noriko se snažila vyhýbat a dělat pečetě zároveň. Skákala ze stromu na trom a Jiraiya za ní. Když dokončila pečetě, tak jí rána z ropušího oleje zasáhla. Noriko spadla tvrdě na zem. Jediné její štěstí bylo, že jutsu už probíhalo. Kolem ní začaly ve vzduchu tančit plamínky ohně. Plamínky se zvětšovaly až byly velké jako ona sama. Plamínku bylo celkem deset. Když Noriko pohla jedním prstem jeden plamínek se pohnul s ním. Poté osm plamínku poslala na Jirayu. Jiraya začal uhýbat. To jutsu Norika neovládala tak dobře, aby plamínky letěli přesně tam kam chtěla. Zbylé dva plamínky tedy poslala na Jiraiyu ze zadu tak, aby si jich nevšimnul. Když se Jiraiya vyhnul dalšímu plamínku skočil přímo do pasti. Zbylé dva plamínky se na něj řítily. Nemohl uhnout. Plamínky zasáhli přímo. V tu chvíly se však ozvalo jen „puf“. Jiraiya zmizel v oblaku kouře.

„Snad to nebyl celou dobu klon vždyť...“ říkala si Noriko pro sebe. V tu chvíly ucítila na krku studené ostří kunaie.
„Ne nebyl. Vyměnil jsem se s ním, až když jsi na mne poslala ty zbylý dva plameny. Bylo štěstí že s to nespozorovala...“ usmál se na ni Jiraiya. „... a jak to vypadá vyhrál jsem půjdeš teda se mnou, abych mohl splnit přání tvé rodiny?“
Noriko si povzdechla.
„Jo, půjdu.“ hlesla a Jiraiya odvrátil kunai z jejího krku.
Společně odešli z lesa směrem do Skryté Listové.

Pokračování někdy příště..... xD