Záhada tváře - 6.kapitola - Jiraya

„Tenshi-san, pojď máme misi,“ dotloukl se Naruto konečně ke své kamarádce domů a ona otevřela dveře. Přikývla a otočila se zpátky do pokoje, aby si vzala klíče.
„Je ti něco, Tenshi-san?“ optal se jí Naruto starostlivě, když viděl, jak smutně se kolem rozhlíží její oči.
Zavrtěla hlavou a její oči se usmály. Ale on v nich stejně viděl záblesk předchozího smutku.
Vydali se tedy společně za Hokage, v jejíž pracovně už stála Sakura a taky zahalený Kakashi, kterého Tenshi ještě neznala.
„Konečně jste tady… takže, dostáváte velmi důležitou misi, i když nejste průzkumný tým, jenže my jich máme nedostatek. A tak se vydáte na severní hranici Země ohně a budete ji strážit. Nedávno tam někdo zahlédl tým Hebi a ve stejné době byla zničena jedna vesnice. Vaším prvořadým úkolem je zastavit jejich řádění. Ale jděte až zítra. Je to moc daleko a vy se musíte prospat. Je vám všechno jasné?“ prohlásila Hokage.
„Hai, Hokage-sama,“ přikývli všichni čtyři zároveň.
„V tom případě můžete jít. Hodně zdaru,“ usmála se na ně Hokage. Rozloučili se s ní a odešli. Blondýnka sklopila hlavu… „Přiveďte ho zpět,“ šeptla a zadívala se ven z okna.

Jakmile vyšli z budovy Hokage, tak si Tenshi všimla toho, že jsou všichni tři nějak potichu. I Naruto, což bylo dost nezvyklé. Podívala se na ně a uviděla na nich smutek.
„Sejdeme se zítra ráno v osm u brány,“ prohodil jen tak ledabyle šedovlasý jounin a vytáhl si knížku. Tenshi se pousmála. Icha Icha Paradaisu… tu knihu napsal její příbuzný. Ale byl to nepřítel klanu, a tak se s ním nikdo nestýkal. Jen ona a to tajně, takže ne moc často. A tak už se neviděli asi rok.
„Jdu se najíst,“ prohodil Naruto a vydal se s rukama v kapsách pryč.
„Počkej, půjdu s tebou,“ rozběhla se za ním Sakura.
Tenshi se v očích roztančily veselé jiskřičky, když uviděla Narutův výraz. Jenže ten byl později smazán z jeho tváře Sakuřinou pěstí. Pak se rozešla směrem domů.
„Počkej,“ zarazil ji šedovlasý jounin. Otočila se na něj a podívala se mu do oka… to druhé měl totiž zakryté.
„Já jsem Kakashi Hatake… sensei Naruta a Sakury,“ představil se jí. Potřásla mu rukou, ale nic neříkala.
„Mluvíš někdy?“ zeptal se jí a bok po boku se vydali. Někam. Prostě rovně.
Přikývla.
„Jen s Hokage?“
Zavrtěla hlavou.
„I s někým jiným?“
Kývla.
„S lordem Kazekage?“
Kývla.
„A Narutem?“
Kývla.
„Se Sakurou?“
Zavrtěla hlavou.
„Děláš dobře… je děsně ukecaná a všechno vyžvaní,“ zasmál se Kakashi.
Zavrtěla hlavou.
„Jsi si jistá, že ji znáš tak dobře?“ prohlédl si ji nechápavě Kakashi. Kývla a v očích měla pevný pohled. Kakashi pokrčil rameny.
„Asi ti toho říká míň než mě,“ konstatoval Kakashi. A pak jen potichu šli vedle sebe. Ale v jedné ulici se od ní Kakashi oddělil a šel domů.
Tenshi procházela kolem Ichiraku ramen, odkud slyšela Narutův hlas, ale dovnitř nevešla. Jenže se před ní najednou ozvalo pufnutí a tam byla velká žába. A na její hlavě stál vysoký bělovlasý muž v dřevěných sandálech a s obrovským svitkem na zádech.
Zahalená dívka ho ihned poznala, ale on si jí nevšiml a vešel dovnitř a posadil se k Narutovi a Sakuře a něčemu se zasmál.
Naruto ho pak za něco seřval, ale Tenshi se jen dívala a stála opodál. Nevěděla, jestli má něco říct nebo udělat, ale pak na ni mávl Naruto a ona už nemohla odejít. Její oči se usmály.
Přistoupila zezadu ke svému strýčkovi a rozcuchala mu vlasy. Šokovaně se otočil a překvapeně si ji prohlédl.
„Tenshi…“ vydechl, rychle vstal a pevně ji objal.
„Strýčku…“ zašeptala mu do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel.
„Vím, co se stalo. Nepustím tě z dohledu,“ prohlásil rozhodně, pustil ji a nechal ji, aby si sedla vedle něj.
„Vy se znáte?“ nechápavě si je prohlížel Naruto a Sakura se k němu přidala.
Tenshi přikývla, stejně jako Jiraya.
„Jasně, Tenshi je moje milovaná neteř… jako jediná z rodiny mě neodsoudila. A teď jsme na tom podobně,“ odpověděl Jiraya a objal ji kolem ramen. Nebránila se. Potřebovala vedle sebe mít někoho, komu věřila… cítila se u něj skoro stejně dobře jako se Sasukem… Sasuke… už uběhly tři týdny od doby, co se viděli naposledy. A Tenshi pochopila, že je do něj zamilovaná. Hrozně moc jí chyběl a zatoužila ho vidět.
„Podobně?! Vždyť Tenshi klan také nemá rád,“ namítla Sakura. Jiraya se obrátil na Tenshi a když v jejích očích uviděl odpověď, tak nuceně přikývl.
„Máš pravdu,“ svolil Jiraya. Pak už se o tom nebavili.
Po deseti minutách se Tenshi zvedla, kývla na ně a odešla.
Zrovna zacházela za roh, když tu ji najednou někdo chytl za paži. Otočila se, ale v očích se jí místo úleku zračila bolest a smutek. Jirayu z jejího pohledu zamrazilo a pak když se usmála, tak poznal, že to nebylo od srdce.
„Stalo se ti něco?“ zeptal se mladé dívky Jiraya a pozorně si ji prohlížel.
Zavrtěla hlavou a sklopila svůj pohled k zemi.
„Nevěřím ti,“ konstatoval Jiraya. „Pojď, půjdeme k tobě a ty mi všechno řekneš. Už jsme se dlouho neviděli.“
Zavedla ho tedy k sobě do bytu. Když tam došli, tak se posadil ke stolu a pozorně ji sledoval.
„Dáš si čaj?“ zeptala se ho tichým hlasem. Poznal, že zde moc nemluví. To jí nebylo podobné.
„Ten tvůj rád,“ usmál se na ni. Taky se usmála a po pár minutách před něj položila čaj.
„Sundej si to ze sebe, víš, jak nemám rád, když ti nemůžu vidět do obličeje,“ pobídl ji Jiraya. Přikývla a šla se převléknout do svého pokoje. Taky ji nebavilo chodit stále zahalená, ale musela. Stále dodržovala pravidla určená klanem.
Svlékla ze sebe plášť a také modré šaty a oblékla se do bílých tříčtvrtečních kalhot a na ně si hodila delší světlounce modrou tuniku. Kolem pasu si dala temně modrý pásek s pochvou na katanu. Ale žádná katana v ní nebyla. Své nezbedné kudrnaté vlasy plné života si stáhla do vysokého culíku a vrátila se za ním.
Důkladně si ji prohlédl a usmál se.
„Zkrásněla jsi,“ prohodil a sledoval její pohyby, když si sedala k němu. Četl v ní jako v otevřené knize. Byla smutná. A to viděl nerad.
„Díky… tobě povyrostly vlasy,“ odvětila.
„To víš, věčně se mě někdo snaží zabít a já musím používat své oblíbené jutsu,“ mrkl na ni Jiraya. Pozorně si ho prohlédla a v očích se jí mihnul stín strachu.
„Ne, nejdou po mě lidé z klanu. Byl bych šťastný, kdybych něco takového slyšel i od tebe, ale nebyla by to pravda,“ povzdechl si Jiraya.
„Máš pravdu,“ kývla Tenshi a zadívala se ven z okna. Slunce se pomalu naklánělo nad obzor.
„Ještě se tady neobjevili?“ optal se jí Jiraya.
„Ne,“ zavrtěla Tenshi hlavou.
„To je jen dobře. Nesmí tě chytit… bláhoví členové klanu.“
„Celý klan je bláhový.“
„Vím.“
„Jsi jediný, kdo skutečně pocítil jeho moc.“
„Ano, snažili se mě zabít… ale pak už přestali.“
„Po tom, co tě viděli bojovat… ani se jim nedivím. Prý jsi dobrý. Hodně jsem toho o tobě slyšela.“
„Já o tobě zase nic. Jak dlouho tu jsi?“
„Pár měsíců… kdes byl?“
„Mise… důležitá a dost dlouhá.“
„To znamená, že mi nic neřekneš.“
„Umíš číst v lidech. I přes to…“
„Neříkej to. Ta schopnost se u mě částečně projevuje ale jen někdy.“
„Kdy?“
„Když je šance, aby sobě aspoň trochu blízké osoby myslely na to samé. Tehdy.“
„Zajímavé.“
„Spíš otravné.“
„Ví to někdo?“
„Nikdo,“ zavrtěla hlavou Tenshi. Jiraya si ji podmračeně prohlížel.
„Ale proto nejsi smutná… stalo se něco?“ optal se jí starostlivě.
„Ne,“ zavrtěla hlavou a povzbudivě se na něj usmála, ale on ji prohlédl a probodl přísným pohledem. Její úsměv pohasl a ona zesmutněla. I Jiraya byl najednou smutný.
„Znám tě až moc dobře na to, abych ti to uvěřil,“ dal jí ruku na rameno Jiraya.
„V tom případě víš i to, že naléhat na mě nemá smysl,“ odvětila Tenshi. Pokýval hlavou. Tohle o ní věděl. Byla vždy taková.
„Už půjdu… uvidíme se jindy, ano?“ zvedl se.
„Ano. Ahoj,“ mávla za ním Tenshi a pozorovala, jak skáče z jejího okna. Kdyby jen věděl…