Pan chůva 005-Nami...moje smrt?

Trochu mě to vyděsilo, ale stále jsem byl zhypnotizovaný velikostí jejího výstřihu, ve kterém jsem se momentálně utápěl. Sakura se nejistě usmála, ještě si neuvědomila, že její dítě zmizelo.
„Hm…můžeš slézt, prosím?" řekla trochu nejistě a dokonce i mírně zrudla. Jako předtím jsem ji částečně nevnímal, ale nakonec jsem z ní rychle slezl.
„Promiň, promiň!" omlouval jsem se a pomohl jsem těhulce na nohy. Usmála se a podepřela si zatím malé bříško rukama. Nejprve nepostřehla náhlé zmizení jejího dítěte a já jsem byl celkem rád. Po chvilce se však její úsměv vytratil a začala zběsil těkat oči kolem sebe.
„Kde je Nami?" zeptala se mě, jako bych za zmizením jejího dítěte byl já. Opravdu jsem se začal obávat o svoje zuby. Zakroutil jsem hlavou na znamení, že nic nevím. Sám jsem začal být trochu nejistý, dobře jsem znal její náhlé výkyvy nálad.
„Musíme ji najít!" zavelela. Než jsem jí vak stačil odpovědět, zmizela mi za rohem. Nějakou dobu po jejím zmizení jsem stál na místě. Uvažoval jsem, jestli po tak dlouhé době umím ještě běhat. Nohy jsem většinou používal, jen když jsem potřeboval na záchod, a k tomu se mi ještě motaly. Ale stáním na místě a čekáním bych k ničemu nedošel. Pokusil jsem se tedy běžet. A hele, ono to šlo, dokonce jsem ji začal dohánět. Zanedlouho jsem klusal vedle ní. Neměla by v tomhle stavu běhat, ale někdy se člověk, když jde o hodně, musí překonat. Zastavila se. Vypadalo to, že jí došly všechny síly. Jak si však podepřela bříško, došlo mi, že unavená nejspíš ještě není.
„Zmizela, co budeme dělat?" panikařila. Já to však tak tragiky nebral, byl jsem malou chvilku ohromen, že umím ještě běhat. Najednou mě popadla za ruku a strhla mě sebou. Znovu jsem tedy musel běžet. Tentokrát jsem byl pomalejší já. Začalo mě totiž nepříjemně píchat v břiše. Doufal jsem, že se brzo unaví, ale měla neuvěřitelnou výdrž.
Doběhli jsme k budově hokage. Mě se začaly protáčet oči, když jsem jen pomyslel na ty schody. Zastavil jsem se před nimi a pustil jsem Sakuřinu ruku. Potřeboval jsem se vydýchat.
"Běž napřed," řekl jsem jí a opřel jsem se o kolena. Sakura udiveně nadzvedla obočí, ale pak pokračovala nahoru, bez ohledu na mě. Já jsem se snažil pořádně nadechnout, ale jako bych měl v krku knedlík.
A k tomu mě tížila bolest v břichu.
Všechnu to bolest jsem překousl a vydal jsem se nahoru za ní. Pomalu jsem přeplazil jeden schod za druhým, až jsem se doplazil ke dveřím. Otevřel jsem je a opřel jsem se o zeď.
„Tak ses doplazil," rýpla do mě Sakura, jakmile jsem se vydýchal. Urazil jsem se, ale ona se jen usmála.
Začal jsem po místnosti hledat tu malou obludu. Teď seděla Narutovi na klíně. Alespoň jedna dobrá zpráva hned na začátek. Ovšem bolest v břiše byla čím dál silnější, až jsem nedokázal na tváři udržet úsměv. Zaťal jsem zuby a chytit se za bok. Sakuře i Narutovi se náhle vytratil úsměv z tváří. Co se dělo pak už si nepamatuji, najednou se mi zamotala hlava. Už jsem jen slyšel, jak někdo vykřikl, a pak jak někdo volal moje jméno.

Otevřel jsem oči, avšak kvůli světlu jsem je hned zavřel. To slunce začalo být čím dál otravnější. Poté, co jsem oči znovu otevřel, jsem zjistil, že se nejedná o slunce, nýbrž o světla v nějakém bílém pokoji. Chtěl jsem se posadit, ale něčí ruka mě zatlačila zpět do postele. Hm… nejspíš jsem zase v nemocnici, protože můj dům určitě neměl bíle vymalováno nebo nebyl cítit čistotou.
Teď však nebyl čas řešit, kde jsem, ale proč tu jsem. Znovu jsem se pokusil posadit, ale ta ruka mě zase zatlačila zpět. Už mě začala štvát.
„Ježiš..chci se posadit," brblal jsem a posadil jsem se. Tentokrát mě žádná ruka zpět nezatlačila. Asi to pochopil. Protřel jsem si ještě oči. Teď už viděl lépe. Rozhlídl jsem se po místnosti. Znovu v nemocnici. Začínám tu trávit čím dál více času.
„Tak ses probudil," ozvalo se kousek od mě. Otočil jsem hlavu za tím hlasem.
Vedle mé postele stál Naruto. Opravdu jsem ho dlouho neviděl. Za ty čtyři roky se ale vůbec nezměnil. Víc mě však zajímalo, co tu vlastně dělá, myslel jsem, že tu bude Sakura.
„Co se mi stalo?" optal jsem se ho unaveně a znovu jsem si lehl do postele.
„Jen jsi to přehnal, to se stává, budeš v pořádku," odpověděl mi a slabě se pousmál. Přehnal, vždyť jsem běžel tak malý kousek. Musel jsem vyjít ze cviku.
„A co ty tu?" položil jsem mu další otravnou otázku. Připadal jsem si, jako bych snad zmeškal něco důležitého nebo co.
„Jen jsem se za tebou přišel podívat," odpověděl mi a vstal. Vydal se na odchod. Mě to bylo šuma fuk. Přetočil jsem na druhou stranu a znovu jsem se vydal do říše snů.

Hned jak jsem se pak probudil, propustili mě. Když jak jsem přišel domu, už tam na mne čekaly Sakura, malá obluda a taška plná nějakých věcí. Došlo mi, že nastal čas, abych si začal hrát na chůvu. Chtěl jsem odmítnout, ale Sakura na mě ihned vysypala několik důležitých věcí, které Nami smí a nesmí.
Už jsem toho začínal mít dost. Já jsem neměl tolik potřeb, když jsem byl dítě. Vystačil jsem si sám. No, nějak se bude muset uskromnit, stejně je to ještě dítě, kdo by jí věřil. Stačí ji zamknout v pokoji s hračkami a bude klid. Já budu moct v klidu nasávat. Jak ale dokončila svoji nudnou přednášku, chytila mě za ruku a nasměrovala mě ke kuchyňskému stolu. Posadil jsem se a ona si sedla naproti mně. Najednou jí z tváře zmizel usměv. Trochu jsem to nepochopil, vypadala velice ustaraně.
„Sasuke, už musíš přestat pít," rozbrečela se a stiskla moji ruku pevněji. Podivil jsem se, snad nezkouší hrát na city. A to se jí povedlo, naprosto mě to dostalo, ale nevěděl jsem, proč s tím zase začíná. Chtěla to přece vzdát.
„Stalo se snad něco?" zeptal jsem se jí s v velkým zájmem a pevně jsem jí stiskl ruku. Vypadala opravdu zoufale, nikdy jsem ji takhle neviděl.
Nemohla mi ani odpovědět, slzy se jí valily proudem.
„Musím se uklidnit," přikázala sama sobě a setřela si všechny slzy. Zhluboka se nadechla.
„Ty jsi neměl kolaps z vyčerpání, ale máš ledviny v čudu,‘‘ odpověděla mi. Nějakou chvilku jsem dlouho přemýšlel. Ledviny v čudu..asi z toho pití. Snad po mě nechce, abych abstinoval celý život. Ale v každém případě jsem mrtvola, teď jen záleží na tom, jakou formu si vyberu. Denní deprese a adsťák, nebo bolesti.
Teď jsem opravdu v prčci.