Smrt? Ne, díky, já chci žít dál!

"Na-naruto-kun."
V očích měla prázdný výraz, palčivá bolest v břiše jí zabraňovala racionálně myslet.
Světlo ustupovalo a její výhled pohlcovala tma. Víčka těžkla stejně jako její dech.
Pomalu se ponořovala do naprosté tmy.
Každý nádech jí dělal potíže. Cítila, že se blíží konec. Dovřela víčka a...bylo ticho.

Najednou jí opět světlo svítilo do očí. Bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Tak lehce se jí dýchalo.

Otevřela oči, nečekala, že to půjde tak lehce. Viděla nad sebou blankytně modré nebe, po kterém pluly malinkaté, sněhově bílé mráčky.
Neslyšela výkřiky z boje, jen cvrlikání ptáků a šum korun stromů.
Posadila se, zmateně se rozhlížela kolem sebe.
První, na čem její zrak spočinul, byla nedaleko stojící postava.

Pomalu zvedla ruce a promnula si oči. Až teď si všimla, že už nemá žádná zranění a její oblečení čiší novotou.
Už neležela na tvrdé, její vlastní krví potříštěné zemi. Naopak. Kolem byla svěží jarní tráva, tančící na povel lehkého vánku.

"Je to jen sen? Nebo, jsem snad...mrtvá?"
Ještě chvíli se kochala tou krásou kolem a pak se zvedla na nohy.
Louku obklopovaly majestátné stromy, ze kterých sem tam vylétli ptáci, aby se prolétli na tom překrásném nebi.
V celé této scenérii stála ta osoba, otočená zády k ní.

Nemusela moc dlouho přemýšlet kdo to je.
Neposedné blonďaté vlasy vlály ve větru. Takové má jen jeden člověk.
Byla šťastná, že je tam s ní, že v tomto cizím prostředí není sama. Okamžitě se k němu rozeběhla.
Po chvíli se zastavila. Štěstí jí opustilo, jakmile jí došlo, že tohle není skutečnost, že když je tu i on, tak už je možná také mrtvý.
Pozorovala ho, jak tam stojí, stále zády k ní.
Přemýšlela, co mu říct.
Třeba je to halucinace, možná se rozplyne, až k němu dojde.
Musí to risknout, musí se dozvědět, jestli je naživu.
Krok za krokem si krátila cestu k milované osobě. Nespustila z něj oči, přece jen kdyby se rozplynul, tak si ho chtěla užít co nejdéle.
Byla od něj sotva pár metrů. Nezmizel. Pomalu se na ní otáčel.
Vypadalo to jako ve zpomaleném filmu. Vának mu naháněl pramínky vlasů do obličeje.

Stáli tam proti sobě a dívali si do očí.
Byla zas jak zkamenělá, nevěděla, co dělat, co říct.
Pak jí napadla zásadní otázka.
"Naruto-kun, co se to děje? Já...jsem mrtvá?"
Plná očekávání na něj stále zírala.
"Hinato, neboj se, nejsi mrtvá."
Nevěděla, jestli má být šťastná, nebo smutná.
"Takže jsem pořád naživu."
"Tak to také není. Právě jsi na pokraji života a smrti. Je jen na tvých přátelých, jestli tě zachrání. Ale mnohem víc záleží na tobě."
Sedl si do trávy a ona ho následovala.
"Tomu nerozumím."
"Jen tvá vůle, tvá chuť žít tě pomůže zachránit. Tady jsi kvůli tomu, že ti je jedno, jestli zemřeš, nebo budeš žítl."
Jeho slova jí trochu vyděsila, ale věděla, že má naprostou pravdu. Bylo to tak, nezáleželo jí na tom, jestli přežije.
"A...jak to, že jsi tu ty? Ty jsi..."
Sevřelo se jí hrdlo. Nemohla vyslovit to slovo. Tolik se bála, že kývne.
Chtěla, aby žil, aby si splnil svůj sen. Překvapilo jí, když se na ní usmál.
"Já nejsem mrtvý. To, co proti sobě vidíš, je jen část tvého podvědomí, která na sebe vzala tuto podobu."
Spadl jí kámen ze srdce, byla opravdu ráda, že pravý Naruto stále žije.
Nervozita z ní opadla, neměla důvod být ve stresu, vždyť to není Naruto.

Tak trochu si připadala jako blázen. Mluvit takhle sama se sebou, to není moc normální.
Rukou přejížděla trávu kolem, hladila svou dlaní květy, které jí obklopovaly. Její oči sledovaly pohyby její ruky.
"Takže tady se mám rozhodnout?"
"Ano, a já ti pomůžu."
Chytil jí za ruku a pevně jí stiskl. I když věděla, že to není on, tak jí to dodalo sílu.
"Věřím, že se nakonec rozhodneš správně."
"Tak mi řekni, jaký mám důvod žít?"
"Každý má svůj důvod, ten tvůj je, že chceš pomáhat přátelům, chceš být pro ostatní užitečná a chceš něco dokázat. Je to dobrý důvod a myslím, že sis vedla dobře."
Slza si hledala cestičku po její tváři, až nakonec kapla na zem.
"Ale otec mě neuznává, nejsem pro něj dost dobrá. Ani pro tebe jsem nikdy nebyla. Už mě nebaví žít jako naprostá nula."
Zase se usmál. Ten úsměv jí vždycky uklidnil a rozveselil, ale teď jeho kouzlo nepůsobilo.
"Nikdy se nezavděčíš všem Hinato. Vždycky se najdou tací, kteří tě budou táhnout ke dnu. Je jen na tobě, jak se s nimi vypořádáš."
Měl pravdu, dávala vinu jiným a sama s tím nic nedělala.
Kolikrát už mohla Naruta zaujmout a nevyužila toho?
Kolikrát se mohla postavit otci a ukázat mu svou sílu?
Otevřela ústa, chtěla říct další její trápení, ale žádná slova nevyslovila.
Zase jí zavřela a přemýšlela nad jeho slovy.
Přestože to nemá lehké, měla by tomu dál čelit a nepovolit.
Neměla by jim dovolit, aby jí stáhli ke dnu.
Ne, už ne. Už nebude dávat vinu jiným, už nebude každému ustupovat a nechávat se ponižovat.
Už ne, už to stačilo.

Podívala se mu do očí. Už nebyla nejistá. Byla pevně rozhodnutá.
Představovala si, jak se bude její otec tvářit, až uvidí její jutsu, která se na za ta léta naučila.
Nemohla se dočkat Narutovy reakce po tom, co mu přiznala svou lásku.
Vždyť umřít může vždycky, ale žít jen jednou.
Usmála se.
"Tak jak ses rozhodla?"
Věděl, co řekne, jen jí chtěl povzbudit.
"Chci žít."
"Tak dýchej a žij!"
"Dýchej!"
"Co to?"
Jeho mužský hlas se pomalu měnil v ženský.
Obloha se zatáhla, černé mraky zakryly slunce a vítr zesílil.
"Dýchej!"

Vyděsila se, ale poslechla ten zvláštně znějící hlas.
Zavřela oči a soustředila se.
Pořád slyšela měnící se Narutův hlas, vlastně už ani nepatřil Narutovi.
Dokola křičel: "Dýchej!"

Zas byla tma, bolest v břiše se vrátila. Kamení jí tlačilo do zas.
"Dýchej!"
Už ten hlas poznala. Otevřela oči, viděla jen růžovou barvu.
Párkrát zamrkala a z růžové šmouhy se stala dívka.
"Sa-sakuro?"
"Hej, lidi! Žije! Hinata je v pořádku!"

Na tváři vyloudila malý úsměv.
"Od teď budu opravdu žít."