......ALIVE?! -16. kapitola(END)

Prosba

Minato se otočil. Za stínu vyšla postava zahalená v plášti, ale ani ten ho nedokázal ohránit před odhalením. Minato ho poznal podle hlasu. Raději položil Sakuru na zem a vykročil několik kroků k němu. Neznámý stál na místě a jen čekal, jak moc si k němu dovolí. Minato se zastavil a z pláště si vytáhl kunai. Ale cizinec nereagoval, dál tam jen tak stál.
„Tady to pro mě není moc pohodlné. Znám lepší místo,“ promluvil znenadání. Minato sklopil svou zbraň a napjatě čekal, co z něj vyleze.
„Dvě míle odsud je kopec. Přijď tam za hodinu, budu čekat!“ S těmito slovy zmizel. Minato tam ještě několik minut stál bez hnutí. Dobře věděl, že si z něj mohl jenom vystřelit a pak v nestřežené situaci pak zaútočit. Nakonec se však ukázalo, že vše myslel vážně.
Minato sebral Sakuru ze země a odebral se s ní na určené místo. Počítal s tím, že tu jeden z nich přijde o život, ovšem nechtěl ji tím nijak stresovat, a tak celou cestu zarytě mlčel. Neodpověděl ji na žádnou její otázku, ať už byla jakákoli. Mrzelo ho všechno, co ji provedl. A možná ji teď bude muset nechat samotnou…
Konečně dorazili na místo, ale na onom paloučku nikdo nebyl. Udivilo ho to, myslel si, že tam muž už dávno bude čekat. Netušil proč, ale věděl, že to nevěstí nic dobrého. Raději Sakuru položil mezi keře.
Litoval všeho, co jí způsobil, všechno to trápení a bolest. Snad teď bude šťastná alespoň ona, když jemu to zatím nebylo dáno. Jako by už pomalu ztrácel naději, že stejně nemohou být spolu.
Odevzdaně vyšel na palouček a čekal. Nikdo se neobjevoval.
Začal být trochu nejistý. Doufal, že se nejedná o další podraz, už tak jich měl dotyčný na kontě dost. Ani by ho to nepřekvapilo. Dalších pět minut a stále nic. Tohle už se mu přestalo líbit. Oběhl ještě jednou dokola celý kopec. Nic. Jakmile se však ocitl nejdále od místa, kde schoval Sakuru, ozval se výkřik. Vylekaně se obrátil. Na nic nečekal a rozběhl se tam. Podle hlasu totiž poznal Sakuru.
Když tam dorazil, křik náhle utichl. Byl jen slyšet jen zrychlený dech. Zarazil se. Měl dokonce strach jít dál, ale ten samý strach ho hnal dál. Prolezl křovím. Za ním stál neznámý v plášti a držel Sakuru s kunaiem pod jejím krkem. Jakmile Minata uviděl, zaryl kunai hlouběji do jejího krku, až po něm začala pomalu stékat krve. Sakura si netroufla ani promluvit. Od života ji dělily jen minuty.
„Pusť ji,“ poručil mu Minato dost roztřeseným hlasem. Cizinec se jen pousmál. Představa o tom, že má teď na ním moc, ho velice pobavila.
„Chceš přece mě, ne? Tak ji pusť,“ řekl znovu Minato. Nerozuměl, proč ji chytil. Snad ho nechce nijak vydírat. Neznámý přitlačil kunai víc k jejímu krku. Viděl v Minatových očích zoufalství a to ho bavilo.
„Víš co… Dneska se budeme bít o ni. Co říkáš? Vítěz dostane ji,“ navrhl cizinec a pohladil roztřesenou Sakuru po tváři. Ucukla, ale kunai u jejího krku ji donutil znovu přiložit hlavu na jeho rameno. Neznámý si ji pořád zvědavě prohlížel. Tak dlouho, dokud mu neproletěl kunai kolem hlavy. Odvrátil pohled od roztřesené dívky a zase se začal věnovat Minatovi. Na jeho obličeji byl vidět výsměch. Výsměch nad Minatovým zoufalstvím.
„Chceš přece bojovat,“ zakřičel na něj Minato a postavil se do útočné pozice. Raději zemřel sám, než aby viděl umřít ji. A k tomu ještě před sebou.
„Dobře, ale tvoje milá se bude dívat. Chci, aby viděla, jak umíráš…“
Tohle už bylo na Minata moc. Přímo po něm skočil. Udělal však chybu a na tohle neznámý čekal. Odhodil Sakuru na zem a zabodl kunai, který měl schovaný v rukávu druhé ruky, do Minatovy do břicha. Ozval se zoufalý výkřik a dopad těla na zem.
Muž se začal příšerně smát, ale smích ho přešel, jakmile si všimnul katany, která procházela jeho tělem. Než stačil cokoli říct, skácel se na zem mrtvý.
Za ním stál Sasuke s katanou a zrychleně oddychoval. Odhodil svou vražednou zbraň a přiběhl k Minatovi.
Sakura stále hystericky křičela a skláněla se nad Minatem a snažila se nějak zastavit krvácení. Ovšem ruce se jí klepali, nemohla se soustředit, nemohla nic udělat.
„No tak, tohle ne!“ zoufala si a protřela si obličej rukama. Teď ho měla celý zamazaný od krve. Ještě jednou přiložila ruce na jeho zranění a pokusila se ho vyléčit, ale nešlo to. Síly ji opustily. Nevzdala to, stále bojovala, ale zastavila ji ruka, která jí odtrhla od rány. Myslela, že je Sasukeho, ale nebyla.
„Nech… toho… Nemá t-to cenu…“ vydal ze sebe těžce Minato a hned se rozkašlal. Vykašlal trochu krve. Sakura nemohla pochopit, o co mu jde. Doufala, že to všechno nechce vzdát.
„Tohle mi nedělej!“ vykřikla a znovu svoje ruce přiložila na jeho hruď. Minato však o její pomoc nestál a znovu její ruce odhodil.
„Musíš… To přijmout… J… Je konec… Nejde to vrátit zpět…“ Vydal ze sebe těžce a z posledních sil ji uchopil za ruku.
„Teď ale nemůžeš odejít, nemůžeš nás tu přece nechat o samotě!“ zvolala Sakura se slzami v očích. Minato se na ni usmál a setřeljí je. Nemohlo se na ni tak dívat. Nechtěl ji vidět zoufalou a uplakanou. Chtěl zase vidět tu silnou a krásnou dívku, která ho okouzlila. Vzpomínal na jejich první setkání. Musel od začátku vědět, že to takhle dopadne, ale nevěděl jak moc ho to bude bolet.
„Minato,“ vzlykla Sakura, když ucítila, jak jeho sevření slábne. Umíral. Znovu pozvedl ruku a pohladil ji po tváři.
„Promiň mi… Za všechno, co se stalo… Já… Já jsem si vždycky přál být otcem, ale… Nejspíš mi to není souzeno…“ řekl těžce a tváře se mu zalily slzami, stejně jako Sakuře.
„Není to tvoje vina.“ Pokusila se jeho tvrzení převrátit, ale Minato jen zakroutil hlavou.
„Jednoho syna jsem nechal o samotě, ať má alespoň ten druhý rodinu. Prosím,“ špitl a pomalu zavřel oči. Sakura nějakou dobu nebyla schopná promluvit. Věděla, co tím měl na mysli, ale nemohla to udělat… Nemohla ho opustit. Naklonila se k němu, ale on oči neotevřel. Jemně s ním zatřásla, ale i nadále zůstali jeho oči uzavřené. Zmocňovala se jí panika, zatřásla jím trochu více a začal hystericky volat jeho jméno. Neodpověděl jí.
Stále jím třásla a volala, dokud ji od něj Sasuke neodtáhl. Bránila se, ale on měl moc velkou sílu. Odtáhl ji několik metrů od něj a nechal ji, aby se mu vyplakala na rameno.
„To bude dobrý,“ uklidňoval ji, ale sám věděl, žeto není pravda. Minato byl mrtvý a to se nezmění.
Sakura stále plakala, nemohla přestat. Pomalu se ji začali podlamovat nohy a tak se s ní Sasuke posadil na zem a začal ji hladit po vlasech, dokud mu v náruči neusnula.

Epilog: Pravda někdy bolí (vypráví Sakura)
Co se dělo pak, na to si nepamatuji. Probudila jsem se o týden později v nemocnici. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že doopravdy zmizel z mého života. Moji útěchou tu chvíli byl Naruto sedící vedle mé postele s uzlíčkem v ruce. Jeho usměv mi dokazoval, že nic neví a že je vše v pořádku. Ale jen u něj. Moje srdce plakalo pro Minata. Celý život budu proklínat ten den, kdy jsem ho poprvé potkala.
Nemohla jsem to změnit, byl to osud. Naše cesty se zapletly a zamíchali mi celým životem.
V tu chvíli jsem se nad tím ale nechtěla pozastavovat. Měla jsem radost, že se synkovi nic nestalo. Alespoň něco dobrého.

A jak to však bylo, když jsem spala? Jakmile jsem usnula, Sasuke mě odnesl do skrýše. Nechal mě tam. Kam šel, to my nechtěl říct. I když se ho na to tolikrát ptala, neodpověděl. Nejspíš jsem neměla usnout. Co se dělo ve vesnici? Stalo se tam něco zvláštního. Jakmile byl zabit ten člověk, oni se stáhli. Zmizeli a už se neobjevili. Já ale věřím, že tomu konec není. Vrátí se, jednou se vrátí.
V dalších dnech, co jsem se probrala a propustili mě z nemocnice se toho dost stalo. Začali jsme žít jako rodina. Ovšem ve lži. Dlouhé noci jsem plakala, ale moje výmluva pro Naruta byly jen zlé sny. Jímal mě strach. Kdo ví, co by se stalo, kdybych mu to řekla. Nechtěla jsem na to ani pomyslet. Asi by ho to zničilo, když jsem viděla, jak se o svého nevlastního sourozence stará, jako by byl jeho otec.
Byla by to chyba, vyčítal by mi to celý život. Raději jsem mlčela, pro naše dobro stejně jako Sasuke. Ten zanedlouho odešel, nikomu neřekl proč. Mě však ano. Chtěl pokračovat v tom, co začal Minato. Chtěl najít jeho vraha. Já jsem však s ním jít nemohla. Musela jsem mu být jen vděčná za to, co pro mě udělal.
Čím déle jsem však hrála tu hru, kterou jsme začali, tím víc jsem trpěla. Musela jsem Narutovi říct pravdu, za každou cenu. Třeba se mi pak uleví. Dlouho dobu jsem váhala a čas ubíhal.

„Naruto!“ zavolala jsem na něj, ale on mi neodpověděl. Ozval se jen pláč malého dítěte. Nahlédla jsem tedy do místnosti, odkud ten zvuk vycházel. Naskytla se mi zajímavá podívaná. Naruto držel malého chlapečka a snažil se ho uklidnit. Nějak mu to nešlo a tak jsem ho raději vzala a dala mu dudlík do pusy. Jak zázrakem přestal, ale pro změnu mě začal tahat za vlasy. Usmála jsem se a vyprostila jsem pramínky vlasů z jeho sevření. Nakonec jsem ho položila do hracího boxu.
„Chtěla bych si s tebou promluvit,“ řekla jsem vážně a odvedla jsem si Naruta do kuchyně. On měl pocit, že něco udělal a tak se tváři vyděšeně.
„Udělal jsem něco?“ zeptal se mě opatrně a posadil se naproti ke mě. Dlouho jsem mlčela, potřebovala jsem najít ta správná slova.
„Ne, ty jsi nic neudělal…To já,“ Špitla jsem. Naruto si ze začátku oddychl, ale nedocházelo mu, co jsem mohla tak strašného udělat.
„Tak co se stalo? Mě to přece můžeš říct,“ usmál se Naruto a chytil mě za ruku. Teď jsem se mu nedokázala ani podívat do očí, bylo toho na mě moc. Snažila jsem se, abych se nerozbrečela.
„Já…“