Ve spárech smrti 20: Služka

Chvíli jsem tam jen stála a v hlavě si opakovala jeho slova. Když mi pak došel jejich význam, vykulila jsem oči. „To nemyslíte vážně, že ne?“
„Naprosto vážně,“ odvětil s klidem a začal se věnovat jakýmsi svitkům rozloženým na stole.
Zalapala jsem po dechu. „Ale já vám neuteču! Stejně nemám kam jít, navíc ani neznám polohu sídla -“
„Tady nejde o to, že bys utekla. Všude v okolí už znají tvou tvář, dokonce i vesničanům byla přiblížena tvá... tvé podoby, aby tě kdyžtak mohli nahlásit některým z ninja vesnic. Momentálně jsi hledaným Nukeninem číslo jedna, takže se odsud nehneš ani na krok, jasné?!“ zakončil ostře.
Zůstala jsem na něj zírat jako opařená. Za pouhých pár minut mi vmetl do tváře až moc informací najednou. Dalo mi dost zabrat vzpamatovat se a jasně uvažovat. Nicméně jsem se snažila zachovat chladnou hlavu. „Ale já tu prostě nemůžu jen tak tvrdnout a nic nedělat, potřebuju na čerstvý vzduch! Pokud minimálně jednou denně nevyjdu ven, dostanu klaustrofobii,“ pronesla jsem vážným hlasem. Samozřejmě to byla lež, ale nějak jsem ho musela přesvědčit, aby mě tu nenechával trčet. Kdoví, jak dlouho by to trvalo.
Na okamžik to vypadalo, jako by nad tím skutečně uvažoval. Mé naděje však byly vzápětí rozmetány, když pohled stočil zpět na svitky. „To nebyla žádost, nýbrž rozkaz.“
„Ale Peine -“
Rozzuřeně vstal a zabodl do mě vražedný pohled. „Pro vás všechny jsem jedině „Šéf“ nebo „Vůdce“, je ti to jasné? Nikdy, opakuju nikdy nevyslovuj moje jméno!“ zavrčel.
„Fajn, Kápo!“ odsekla jsem naštvaně.
Zlostně zaskřípal zuby. Už hodlal opět něco zařvat, nicméně pak si to rozmyslel a dosedl zpátky do křesla.
„A co tu jako podle vás budu celé ty dny dělat?“
„Uklízet, prát, vařit... Zkrátka se budeš starat o sídlo a o ostatní,“ řekl opět vyrovnaným hlasem a rozevřel další svitek.
Povytáhla jsem obočí. „To mě pasujete na služku?“
„Jen do doby neurčité. Až tě lidé přestanou hledat, budeš samozřejmě plnit mise jako všichni ostatní. Jako spravedlivý vůdce tě logicky nenechám, aby ses tu jen tak flákala, takže se budeš starat o správný chod sídla.“
„Jinak řečeno o správný chod domácnosti,“ opáčila jsem otráveně. „Takže tu budu vlastně něco jako hodná máma... Vy jste, jak jinak, zlý táta a tihle ostatní jsou jen banda hloupých, nevychovaných smra-“
„Cos to řekla?!“ zaburácel někdo v hloučku.
Pohlédla jsem tím směrem a koho nevidím? Stál tam ten Ulízanec s kosou v ruce. Málem jsem se z toho složila. „Zase ty?! Dej mi už konečně pokoj! Jsi jako mor!“
„Ty jedna mrňavá ku-“
„Vy dva!“ zahřměl Pein dřív, než mohlo dojít ke katastrofě. „Jestli v tomhle sídle ještě něco zničíte, přísahám, že toho budete prudce litovat!“
„A co uděláte? Mě přece nemůžete zabít,“ odsekli jsme já i Ulízanec současně.
Oba jsme se navzájem změřili překvapenými pohledy, přičemž jsem okrajově zaslechla, jak Pein zaťal čelisti a sevřel ruce v pěst. V ten jediný kratičký okamžik jsme k sobě s Ulízancem snad pocítili vzájemné sympatie, ovšem stejně rychle jako se objevil, tak ten pocit taky zmizel.
Pozorně jsem si prohlédla čerstvě zašitou, načervenalou jizvu na jeho krku. Stehy byly pevné a neomylně přesné. Očividně jsme tu měli velmi dobrého sešívače nebo sešívačku.
„Pche, k**vo mrňavá,“ zamručel, odvrátil hlavu a odplivl si.
„S**ňáku ulízanej,“ zavrčela jsem, aby to každý v místnosti slyšel.
V hloučku se někdo zachechtal a já v tom smíchu jasně poznala Deidaru. Ulízanec mu věnoval tuze vražedný pohled.
„Hidane, Kakuzu, vydáte se na průzkum do Země Blesku. Jen průzkum, jasné? Žádné zabíjení, žádné rituály ani loupeže, nechceme vzbudit pozornost. Rozuměli jste?!“
Ten obr přikývl, takže to musel být Kakuzu. Což znamenalo, že tenhle šedivý id**t byl Hidan. Znechuceně jsem se ušklíbla.
Pein k němu stočil pohled. „Hidane?“
„No jó, pořád!“ zahučel a vydal se ke dveřím. Cestou do mě samozřejmě „omylem“ drcnul, načež pokračoval, jako by se nic nestalo.
Zamračila jsem se a letmo se ohlédla přes rameno. „Kup si brýle, dědo, už špatně vidíš.“
Zasekl se uprostřed pohybu. Po chvíli se prudce otočil a napřáhl se kosou. „Ty k**vo jedna!“
„Dost!!!“ zaburácel Pein. „Okamžitě vypadněte nebo se neznám!“
Kakuzu ihned opustil pracovnu, kdežto Ulízanec zůstal stát na místě a rozhodoval se, jestli riskovat boj se mnou nebo ne.
Pein začal pomalu, ale jistě brunátnět. „Hidane, jestli do pěti vteřin nepohneš tím svým nábožným zadkem, tak -“
„Tě do něj nakopnu, že poletíš ven vzdušnou čarou, za to ti ručím,“ dokončila jsem vážně.
Nastalo ticho. Všichni na mě užasle civěli, dokonce i Ulízanec. Nakonec rezignoval, s nadávkou - samozřejmě adresovanou mně - se otočil a vykročil ze dveří.
S vydechnutím jsem se obrátila k Peinovi. Taky na mě překvapeně koukal, ovšem pak nasadil ten svůj typický „vůdcovský“ výraz a pohlédl do hloučku. „Itachi, Kisame, vy se porozhlédnete v Zemi Ohně. Víme, že Devítiocasý se zdržuje právě tam, ale jen obhlídnete okolí, zjistíte, kde se kdo zdržuje a tak. Jasné?“
Oba dva přikývli, načež mlčky opustili místnost.
„Sasori, Deidaro, vydáte se do Země Větru a platí pro vás to samé - žádné souboje, žádný rozruch. Deidaro, jestli uslyším, že jsi zase někde něco nebo někoho vyhodil do vzduchu, tak si to pěkně odskáčeš, slyšíš mě?“
Blonďák se zachechtal. „Jasně, Šéfe.“
Poté i s tím červenovlasým vyšel ven. Nakonec jsme v pracovně zbyli jen já a Pein, čímž mi došlo, že tu nebyli Konan a ten týpek s divnou zelenou věcí kolem těla.
„A ty...,“ pronesl náhle. „Ty si vem hadr, kýbl s vodou a vyčisti ten bordel tady.“ Rukou letmo mávl směrem k velké, tmavé skvrně na zemi, což byla zřejmě zaschlá krev po Ulízanci.
Naštvaně jsem se zašklebila. „Jak si přejete, Kápo,“ ucedila jsem a vyšla ze dveří.
Už ani nic neřekl, jeho popuzený výraz mluvil za něj.