SHINPI: 4: Holčička s čelenkou listové

Gaara seděl za stolem ve své pracovně Kazekageho. Tykev s pískem byla opřená o stěnu, protože na židli se mu s ní špatně sedělo. Na obou stranách svého stolu měl pečlivě urovnané štosy papírů a listin, které byly rozděleny do několika sloupců podle důležitosti. Nikoliv podle toho, jestli byly nebo nebyly vyřízené, protože ty vyřízené okamžitě putovaly do koše, který se velmi rychle zaplňoval. Často se stávalo, že si Gaara jen přečetl nadpis a založil papír do složky, kterou nazýval „Podívám se na to později“. Matsuri jí říkala „Podívám se na to do dvou let, nebojte se.“
Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na tři. Kazekage započal svou práci v osm ráno. Měl dojem, že tu strávil nejmíň třikrát tolik času. Gaara měl tenhle dojem od okamžiku, kdy musel řešit jen samé papírování, papírování a papírování. To poslední, co vypadalo opravdu zajímavě, se odehrálo před třemi lety, kdy se nějaký Inuzuka do krve porval s Nekohonnkou a odtrhl je od sebe až Gaara. Oba dva skončili na jipce, stejně tak asi sedm lidí v jejich okolí a tři domy se rovnou mohly zbourat.
Jenže to bylo dávno a od té doby ani ťuk. Gaara se nudil. Kromě každodenních rvaček opilců už tu dlouho nic nebylo. Naštěstí měly být ani ne za tři měsíce Chuuninské zkoušky, u kterých Gaara doufal, že budou aspoň trochu zajímavé. Dnes prý odmaturovali geninové. Zajímalo jej, kolik z nich se rovnou přihlásí i na zkoušky.
Ozvalo se jemné zaklepání. Gaara si četl další listinu, která pro změnu vypadala zajímavě, takže nevnímal. A jelikož Gaara mlčel, ozvalo se znovu. Tentokrát o co více netrpělivě a hlasitě.
Ozval se tlumený hlas. „Gaa- vlastně… Kazekage-sama? To jsem já, Matsuri. Něco se stalo…“
Gaara konečně vstal a otevřel dveře. Za nimi stála černooká kunoichi se světle hnědými vlasy, které měla stažené do dlouhého volného copu po záda. Bývala Gaarova studentka, ale pak se sama stala Jouninem a momentálně vedla partu malých geninských spratků. I když to bylo dlouhou dobu, co u něj dostudovala, pořád si nemohla zapamatovat, že teď už je pro ni Kazekage-sama.
Gaara nic neřekl, jen si založil ruce na prsou. Rád by pozvedl tázavě obočí, ale to byla jedna z věcí, kterou mu život upřel. Takže místo toho na Matsuri jen beze slova zíral. Ta zase zírala na něj, protože doufala, že by mohl něco říct jako první. Nestalo se tak. Přibližně po dvou minutách trapného ticha tedy žblebtla:
„No… Chcete to vědět?“
„Když jinak nedáš.“ odtušil Gaara. Bylo to nevyhnutelné.
„Do vesnice se přitoulala nějaká malá holka. Je úplně sama a celá od krve.“ Matsuri v očekávání zvedla oči ke Gaarovi. Vypadalo to, že ho to nijak nezaujalo. Proto pokračovala a stupňovala. „Má Byakugan. A taky čelenku Listové.“
S potěšením si všimla, že Gaara zvedl oči od země a překvapeně se na ni podíval.
„Musela urazit strašně dlouhou cestu přes celou Ohnivou zemi a ještě kus Větrné. Taky na to tak vypadá, protože se sotva držela na nohou. Hned ji přenesli do nemocnice. I když se jí všichni ptali, co se děje, nic neřekla. A ještě jednu věc…“ Matsuri pevně zavřela oči. „Když přišla, držela v ruce klobouk Hokageho.“
Když ucítila závan vzduchu kolem sebe, oči znovu otevřela. Gaara už tam nestál. Slyšela zvuk rychlých kroků na chodbě. Rozběhla se za ním.

***

Holčička s čelenkou Listové ležela na bílé posteli s bílým povlečením v bílém nemocničním pokoji. Pokoj byl menší a měl ve stěně čtyři velká kulatá okna. Vedle postele stál bílý stolek, na kterém byla položena čelenka, a u bíle natřených dveří stála bílá skříň. I podlaha, závěsy a stěny byly bílé, takže když holčička náhodou otevřela oči, viděla jen jas a bílou.
Ona sama měla po ramena dlouhé světle žluté vlasy s dlouhou ofinou, která jí padala do zavřených očí, které byly – alespoň, co Gaara slyšel – světlé a levandulově zbarvené. Na sobě měla bílou nemocniční košili, ale ta nebyla vidět, protože byla přikrytá bílou nemocniční dekou. Tvář, ruce i celé tělo měla zalepené náplastmi a obvázané obvazy. Spala, nebo se tak přinejmenším tvářila. Pokud se tak tvářila, byla velmi dobrá herečka.
Nemocniční sestra před chvílí odešla. Celou dobu u holčičky seděla, pro případ, že by náhodou chtěla mluvit nebo něco potřebovala. Ta ale nic neřekla, jen občas něco zamumlala, když se přetočila na druhý bok. Občas křivila obočí a něco zarputile opakovala. Dvakrát hlasitě vykřikla, ale neprobudila se a nic jí nebylo rozumět. Mluvila čistě a jasně, ale jako kdyby někdo nechtěl, aby lidé věděli, co říká, všechno překládal do plynulé šifry.

Když Gaara otevřel dveře do pokoje a zvolna vešel dovnitř, holčička se pomalu zklidnila, až docela ztichla. Mírně se srovnala ze zběsilého klubka do rovné polohy a napůl ve spánku se přetočila na bok, čelem ke dveřím.
Pak najednou otevřela doširoka oči, zaostřila někam mimo Gaaru a zakřičela. Byl to krátký a pronikavý výkřik, který se zaryl do uší a ještě v mozku se dlouho odrážel od stěn. Dával dojem, jako by ani nebyl z tohoto světa, jako by vznikl v jiném a skrz holčičku se dostal sem.
Teprve když dozněl, k uším Matsuri a Gaary donikl jeho význam: „Já za to nemůžu!“
Chvilku zarytě mlčeli. Pak práskly dveře a dovnitř vběhla nemocniční sestra. Měla dlouhé černé vlasy, svázané do dvou jednoduchých uzlů po stranách hlavy, a celá byla od hlavy k patě v bílém. Okamžitě dívence zkontrolovala teplotu a podala sklenici vody. Ta malá si ji vzala, ale neudržela v ruce a sklenice se rozbila na zemi. Jeden střep, který zbloudil a zamířil ke Kazekagemu, odrazil jemný a slabý písečný štít.
Sestra střepy uklidila na smetáček a zase odběhla, aby je odnesla do popelnice. Za celou dobu nikdo nepromluvil, všichni mlčeli, jen Matsuri měla naléhavé nutkání vzít holčičku do náruče a utěšit ji. Holčička se zase mírně třásla a v jedné ručce žmoulala pokrývku.
„Kdo je to?“ prolomil ticho Gaara.
Holčička na něj upřela prázdný pohled velkých levandulových očí. „Ty si mně nepamatuješ, strýčku Gaaro?“ zašeptala.