Vznešená: díl 6: "chci říct pravdu."

Kolem dlouhého, obdelníkového stolu sedělo poklidně několik velice vysoce postavených mužů armády. Našla se tam směsice majorů až po generála. Všichni na něj zvědavě upírali oči. Byl to ještě poměrně mladý muž. Avšak ve svém vysokém postu byl velice zběhlý. Nebyl nikdo, kdo by se opovážil mu odmlouvat. Jeho tvář působila arogantně. Měřil si všechny své podřízené nečitelným výrazem.
„Povstání v Daimoře bude brzy potlačeno,“ promluvil konečně k sedícím. „Vesničané se postupně vzdávají.“
Další muž po pravé straně stolu hluboce svraštil obočí.
„Stále zbývá dost lidí, kteří stále odporují. Krom toho, Daimora není jediné město v Diamantové zemi, ve kterém vypukla rebelie.“ Namítl ostře.
Generál si ho změřil nesouhlasným pohledem. Chvíli si neúprosně hleděli do očí.
„To je pravda plukovníku,“ přikývl nakonec. „Ale pokud padne Daimora, padne i zbytek měst.“
„To bychom nejdříve museli najít princeznu. Dokud neuvidí její hlavu na špalku neuvěří, že je konec.“
Dav souhlasně zamručel.
„Dokud je s ní ta banda břídilů, kteří ji hlídají, je určitě dobře ukrytá,“ Ujal se slova jeden z majorů.
„Banda břídilů?“ Zasmál se hlasitě plukovník. „Asi to tak nebude pokud je díky nim princezna v bezpečí.“
„Každý z vás,“ přerušil jejich rozhovor příkře generál. „vyšle svou jednotku do každé z pěti skrytých vesnic. Pokud Norao hledala útočiště, kde by byla v bezpečí, jsem si naprosto jistý, že se skrývá právě v jedné z nich.“

Pokoj byl zahalen tmou i přesto, že bylo dopoledne nového dne. Dlouhé tmavé závěsy dosahovaly až k podlaze. Nedovolily tak, aby do místnosti prošel snad jediný paprsek slunce.
Potřebovala klid, ale přesto toužila podívat se ven. Toužila po větru a světle. Po volnosti, po svobodě. Místo toho ležela v posteli s bolestí těla a plic. Nemohla se pohnout, tolik byla slabá.
Otupěle zírala do stropu pokoje. Byl jednotvárný a nezajímavý. Přesto ho sledovala. Nemohla od něj odtrhnout oči. Ani když k její posteli přistoupil Kazuro.
„Vypij to,“ poručil jí s šálkem tekutiny, ze které se ještě kouřilo.
„Nech si to,“ odpověděla mu chabě, ale rozhodně.
Nevěnovala mu sebemenší pohled. Stále trval, aby zůstávala ležet. To se jí nelíbilo.
„Udělá ti to dobře,“ snažil se jí neoblomně přesvědčit.
Pohled, který mu věnovala ho ale utvrdil v tom, že je to zbytečné.
Princezna se trochu zavrtěla. Chtěla tak dokázat, že už je v pořádku a může se hýbat, ale v plicích ji to nebezpečně bodlo. Uniklo jí z úst chabé zaskučení. Kazuro se zamračil.
„Kdybys byla rozumná, nikdy bys ses nevystavovala takovému nebezpečí jako včera.“
Rozmrzele na něj pohlédla.
„Chci už volnost,“ zašeptala tiše. „Chci vyjít ven aniž bych se musela bát, že mě zabijí. Ne, vlastně se nebojím. Nebojím se o svůj život. Bojím se toho, že jednoho dne Diamantová země lehne popelem. Bojím se, že všechno bylo zbytečné. Všechna ta snaha, kterou jsme vynaložili na záchranu důležité osoby. Mám strach, že tohle všechno lehne popelem.“
„Už toho nech,“ zarazil ji rázně.
Nechtěl to poslouchat.
„To, co děláme je pro dobrou věc. Nevím jestli je správné obětovat se, ale pokud ano, nechci pochybovat.“
„Kazuro.“ Norao se posadila na své posteli. Věnovala mu zoufalý pohled. „Řekněme mu pravdu.“ Její hlas byl prosebný.
„Ne,“ zamítl to rázně. „Nemůžeme nic rizkovat. Pro bezpečí.“
Ani jeden z nich ale netušil, že kazekage Písečné vesnice stojí za dveřmi, které dnes byly nehlídané. Chtěl se podívat svou nechtěnou návštěvou, ale slova, která uslyšel mu nedávaly přinejmenším žádný smysl. Vzpomněl si na lísteček, který mu před nedávnem princezna podstrčila.
‚Nic není, jak se zdá,‘
Bylo to snad vodítko? Chtěla, aby věděl pravdu. Ale jaký druh pravdy to byl? Něco co se mu nebude líbit? Připadal si jako jeden z miliónů mravenců oddaných královně. Jakoby jeho slovo nemělo žádnou váhu. Jakoby titul kazekage byla jen nějaká přihlouplá zástěrka.
Nejzvláštnější na tom všem bylo, že i když věděl o své oddanosti, nesnažil se proti ní bojovat. Byl smířený s tím, že pokud za ním princezna přijde, je ochotný udělat cokoliv, co si jen bude přát. Byla to tak protivná pravda. Teď se v něm ale mísily různé druhy pocitů. Vztek nebo možná zklamání? Chtěl jen upřímnost, ale té se mu ani zdaleka nedostávalo.
Zaklepal bez váhání na dveře pokoje. Chvíli bylo ticho než kroky dolehly až k němu. Kazuro opatrně otevřel. Když spatřil Gaarovu tvář, svraštil hněvivě obočí. I on mu oplatil jeho příjemný výraz.
„Norao-sama se necítí nejlíp. Uděláte dobře, když se otočíte a půjdete po svých.“
Gaara mu neodpověděl, hleděl na něj s výrazem plným zášti.
„Kazekage-sama,“ ozvalo se chabým, sametovým hlasem z pokoje.
Znovu jakoby slyšel tu píseň, která hrála v jejím unaveném hlase.
Jeho napnutý postoj se uvolnil. Kazuro nevraživě otočil hlavu k Norao. Propálil jí nesouhlasným výrazem a ustoupil kazekagemu stranou. Vstoupil do pokoje a okamžitě zamířil k posteli.
„Necítíte se dobře?“ zeptal se tiše.
Nechtěl, aby Kazuro stojící opodál poslouchal jejich rozhovor. Bylo mu to nepříjemné.
„Jsme v pořádku,“ snažila se na něj pousmát, ale místo toho vytvořila jen grimasu.
„Potřeboval bych s vámi mluvit,“ zvážněl okamžitě. „Osamotě.“
Norao kývla na Kazura, který s nechutí opustil pokoj.