Císařův příběh - Úvod (Věnované Kikulines)
Já i přes ty těžký roky stále věřím, a proto vyprávím. Svým vnukům, i vám... dětem Země Ohně.
Další příběh začíná...
Co si člověk představí pod slovem večer? Tmavnoucí oblohu, třpyt hvězd. Jeden den končí, je čas jít spát, těšit se do dalšího dne… pro chlapce jménem Senju Hashirama vždycky večer znamenal také nový příběh. Další vyprávění jeho babičky o dávných hrdinech, odporných nepřátelích, o štěstí, smutku, naději… celé minuty, někdy i hodiny strávené v jiném světě…
Hlasitě dupal na schodech, otevřel dveře a nedočkavě vešel.
„Hashirama-chan“ usmála se babička. „Už jsme na tebe čekaly.“
„Hashirama-nii! Musíš pořád tak dupat!“ obořil se něj o poznání méně milý hlas. Podíval se na svou starší sestru.
„Konoha-nee…“ protáhl otráveně. Kázání neměl rád, asi jako každé dítě. Navíc od dívky! „Já vím.“
„No tak, děti, nehádejte se,“ napomenula je stará žena. „Dnes je zvláštní večer,“ dodala, spíše sama pro sebe.
Sourozenci se po sobě podívali.
„Čím chceš být, Hashirama-chan?“ zeptala se babička. Tuhle otázku mu již položila mnohokrát. A odpověď taky byla pokaždé stejná. Byla to taková jejich malá hra.
„Shinobi,“ řekl bez zaváhání.
Přikývla. „Takže shinobi…“
„Jako byl táta,“ dodal chlapec. „A děda.“
„Být shinobi není lehké,“ upozornila ho. Snad posté. „Život ninji není lehký… ne teď, když je válka. A ty, Konoha-chan?“
„Lékařka,“ odpověděla.
„Abys mohla vyléčit ty, které zmlátíš?“ zeptal se zájmem Hashirama.
„To zrovna ne,“ odpověděla kysele.
Uklíbnul se a obrátil se zpět k babičce. „Ale proč ses ptala? Ptáš se na to často,“ řekl.
„Být shinobi opravdu není lehké - a vy oba jím budete…? Jestli ovšem máte tu vůli…“ prohlásila naoko zamyšleně. Veselá jiskřička v jejích prozrazovala, že se teď bude něco dít.
„Jaké vůli?“ zamračila se desetiletá dívka, přesně, jak si babička myslela.
V očích staré ženy se objevil zvláštní výraz – jako závoj vzpomínky, pavučina snu… a záblesk nadšení nad dalším příběhem.
„Ohnivou vůli shinobiho, ducha Ohňové země… váže se k tomu jedna stará legenda…“ usmála se. Věděla dobře, co bude následovat. A nezmýlila se.
„Vyprávěj, babi!“
V dávných dobách, dokonce ještě před vznikem Pěti zemí ninjů, nebyl svět zase tak jiný, než jak ho známe dnes. Období válek se střídalo s obdobími míru, dobro se zlem, naděje s vírou.
Právě v tomto čase se narodil i jeden chlapec, jmenoval se Yuujou Keitaro.
„Keitaro, jako „požehnán“? A Yuujou je „přátelství“…“ poznamenala zamyšleně dívka.
„Ano,“přikývla babička.
Keitaro se nikdy nechtěl stát válečníkem, přestože byl v boji dobrý, a bavil ho. Ale byl jen obyčejný, z nedůležité rodiny, takový, jaký může zemřít boji, ale slavný hrdina z něj nebude. Jen další bezejmenný padlý, pokud by zemřel a jeden z mnoha přeživších, kdyby ne.
Když bylo chlapci dvanáct let, začaly se šířit zvěsti o chystání nové války. Začínaly nepokoje, lidé byli nespokojení se svým císařem, který se více než o ně zajímal o svou moc. A tak se tehdy začala budovat armáda, na odboj proti krutému vládci. O několik let později slavila úspěch, ale velitel armády v ní padl. Císař byl také mrtev – ale, kdo ho nahradí? Bylo jaro, nejkrásnější období roku. Sakury kvetly, ale ani okouzlení nad jejich krásou na dlouhou dobu nezakrylo zmatek, který v lidu vládnul.
Žádná země nemůže být bez svého vůdce, a tím míň tak veliká, jako bylo toto císařství.
Dlouhá byla jednání mezi válečníky. Každý chtěl dokázat, že to on, on je ten pravý…
„Nudný jak hodina dějepisu,“ poznamenal chlapec otráveně.
„Nebuď netrpělivý! Nebo to nedopovím!“
Jak víte, každý člověk má něco, co z něj dělá něj. Lidé mohou být odvážní, mohou věřit v naději, být hloupí, chytří, zlí… A jaký má být vládce? Ten, který povede ostatní k vítězství, ten, který bude udržovat zem v míru? Každý měl něco. Ale oni potřebovali toho nejlepšího. Jenže jak ho najít? Celé týdny se spousty mladých i starých snažili dokázat, že to právě oni jsou tím Jediným… tím, který povede ostatní. Ale vždycky někomu něco chybělo…
Žena se na okamžik odmlčela. Zvědavé děti toho okamžitě využily.
„A co zatím dělal Keitaro?“
„Inu, ten…“
Ten se dál pilně učil bojovat, poznávat pomalu svět kolem sebe…
„Proč bojovat, když neměl být skvělým bojovníkem? Ztráta času.“
„Ničí budoucnost není nikde napsána.“
„Ale tys říkala-“
„Abyste byli potichu, jestli ten příběh chcete slyšet celý!“
Tuhle povídku jsem původně chtěla vydat už dávno. Psala jsem ji ke svému ročnímu výročí na konoze, takže… kolik, dvě stě dní? Tak nějak dlouho mi nečinně ležela ve wordu, protože jsem tehdy neměla nejmenší chuť a vlastně ani důvod ji konečně dopsat.
Ale pak jednou přišel den, kdy jsem prostě musela psát. Cokoliv. Nevím, jak bych to popsala, ono… ostatní autoři FFek určitě pochopí. Jenže mě nic nového nenapadalo, takže jsem otevřela jednu ze složek, kde mám nedopsané/přerušené/pozastavené práce, vybrala si tenhle text, a začala psát… tohle je zatím jen úvod, nebojte, později to snad bude lepší 
Jinak, já vím, že název je hloupý. Ale mě nic nenapadlo... a když je o něm řeč, tak...
Víte, kdyby se mě někdo zeptal na moje oblíbené slovo, byl by to „příběh“. Příběh, monogatari, story… je jedno, v jakém jazyce, pro mě má ohromné kouzlo téměř vždycky. Příběh života, ten, který si všichni sami nevědomky píšeme. Příběh v knize, nad kterým se bavíme. Příběh, příběh, příběh… svět je plný příběhů, příběhů trpkých i sladkých, příběhů, ze kterých běhá mráz po zádech, i příběhů, které září jako slunečnice. A tenhle příběh bych chtěla i někomu věnovat. Pro Kikulines, Kajkl-čán, Kikul… má hodně přezdívek, ale pod všemi je naše malá (promiň xD) Kikul z konohy.
Víš, ty jsi mou asi nejlepší internetovou kamarádkou, co jsem na konoze měla. Tvoje PMky, komentáře, povídky… mohla bych jen napsat „ty víš“ a byla bych si jistá, že bys opravdu věděla. Ale… to nestačí.
Když jsem potřebovala pomoc, tak jsi mi pomohla, i když jsi to třeba ani nevěděla. Jsem vážně ráda, že jsem tě díky srazu mohla poznat (a ještě jednou se omlouvám za ten svůj smích... xD a za ty večery... holt, když já řekla, že mám strach z pavouků a komárů, fakt jsem to myslela doopravdy... xD) prostě za všechno. Asi mi vážně nezbyde napsat nic jiného než... víš. Ty určitě víš.
Arigatou…
A všem - jestli vy chcete slyšet celý příběh, napište do komentářů
1) Miluju miluju miluju úvodní slova tvých povidek!!! Neskutečný jak dokážeš jen pár slovy vtáhnout čtenáře do děje...! Teda aspoň u mě se ti to podařilo už mockrát. x)
2) Já si furt řikám "Nesuď knihu a film podle obalu a FF podle banneru (nebo ilustrace nebo jak-se-tomu-sakra-řiká xD) ae stejně to nedodržuju... A tenhle úvod mě teda totálně zaskočil. x) Jak dějem tak postavami. xD
3) Konoha-nee... ^^ Ona spolu s Hashiramou jsou úžasní! xD x)
Nuže, dost keců... Jdu se ponořit do Císařova příběhu... Do tvýho příběhu. x)
Nové FF:
Tsumeato 3: Bílá chryzantéma Rozhodnutí Sladké sny Sluneční paprsky a kytky po dešti
Jen jsem chtěla podotknout, že další díl bude v příštích dvou dnech.
Já nevím proč, ale občas mám ve zvyku psát povídky tak nějak opačně =D Takže mám hotový závěr, ale prostředek ještě chybí
Hmm, tuhle povídku jsem nechtěl začít číst. No ale stalo se. Víš proč jsem jí nechtěl číst.
Protože mě něco říká, že jí stejně nedokončíš. Protože už si tolikrát něco načla a pak od toho odběhla s tím že už to nikdo nečtě, že už to neí jako dřív, kdy si měla přes sto komentů u povídky. Dokonce tak často, že jsem vymyslel termínus technikus tohodle jevu, protože jím netrpíš jen ty.
Ale což už jsem si to jednou přečetl a co mohu říct. Vždicky si uměla psát. Tedy alespoň co se týká popisů, slohu atd. Je pravda, že zápletka často pokulhávala, ale kdo jsem já aby to hodnotil.
Pak napíšeš tohle, zase jeden začátek povídky, sám o sobě řekne "nic". Ale dává tušit zajímavé možnosti, už jen stylem vyprávění. Jenže pak si člověk vzpomene na všechny ty nedopsané série a něco se stane a ta povídka se stylem a popisem, který na Konoze skoro nemá konkurenci, zhořkne.
Jediné co ti můžu poradit je rychle něco dopiš, stvoř sérii, která bude prohlašovat jsem lepší než LaN. To je všechno co od tebe chci. Předveď Návrat, který ti bude závidět i Rika a něco dopiš.
To je všechno co jsem chtěl říct, vlastně ne. Další komentář odemně uvidíš až v posledním díle a to platí pro všechny série co píšeš, nebo co budeš psát, dokuď alespoň jednu nedopíšeš. Howk. Domluvil jsem.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Talle... Na tuhle chvíli jsem několik měsíců čekala. A těšila se na ni. Až budu moci říct jednu věc - dokončila jsem ji , je tu celá
Zvedám obě packy a hlasuju jak divá, protože chci pokračování! No, ale dost strandy...
Víš, Nett... Ale vždycky někomu něco chybělo… Zatím je to jen úvod, proto nechci nějak soudit, nechci předbíhat. Věřím, že se z toho vyvine silný příběh s obrovskou duší. Ten příběh... Ale zatím mi tu taky něco chybí.
Nezlob se, nechci ti to nijak kritizovat, sama vím, jak je náročný čtenáře zaujmout hned ze začátku... Takže když si teď chvilku na toho náročnějšího čtenáře budu hrát, tak mi ten začátek zrovna nic moc neřekl. Ale tuším, že budu asi muset změnit názor. A změním ho moc ráda
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Akumakirei, jen kritizuj.
Upřímně, mě se ten začátek nelíbí téměř vůbec. (ono, to ani moc to pokračování, co mám zčásti ve wordu, zčásti v hlavě, ale to je fuk xD)Dala bych to delší, ale ze zkušenosti, kterou jsem získala se svou poslední jednorázovkou vím, že dlouhé povídky nejsou moc oblíbené. (I když upřímně řečeno, ono to nebude jen tou délkou, co si budeme nalhávat)
nettie, ty jsi pro mě stejně taková jistota. Jistota skvělýho počtení. Vždycky od těch povídek dáš to něco, co je dělá zvláštními a čtivými. Vždycky to tam najdu.
A chci vědět, jak ten příběh bude pokračovat
“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”
Je na čase sa opäť pustiť do jedného z dlhších komentov, i keď som už určite vyšla z cviku po tak dlhej dobe.
Ja.. Ja neviem čo napísať, pretože vždy pri takýchto veciach stratíme slová a len v nemom úžase hľadíme.. a hľadíme. A nevieme sa odtrhnúť, pretože nás to tak príjemne hreje u srdiečka. Rovnako ako toto.. Nikdy by som si nepomyslela, že dostanem poviedku, ktorá bude venovaná mne... Ani by som si nepomyslela, že na Konohe, obyčajnej internetovej stránke, stretnem tak úžasného človeka ako si ty, s ktorým sa dokážem rozprávať celé hodiny a stále nebudem mať dosť. I keď za ten smiech ťa nabudúce zabijem.. Ja si tam môžem aj celé srdce vyplakať a ty sa tam na mne budeš smiať. 
Za to ťa nabudúce zabijem.. Ak teda nejaké nabudúce bude, v čo pevne verím, pretože my dve sa ešte stretnúť musíme, ešte musíme pozabíjať pár pavúkov, komárov a inej háveti. 
Vieš, toto mi niečo pripomína xD.. Ja tu píšem, píšem, ale nič k tomu nie je k poviedku.. Ale keď ja neviem, čo napísať, pretože by som sa neustále u tvojich poviedok len opakovala x).. Má to dušu, má to srdce.. A ... Veď Ty vieš. 
Nettie.. Vieš, už len keď som si prečítala ten názov, za tým to venovanie.. Zamrazilo ma, pretože toto je jeden z najkrajších darčekov, aké si môže malá (ehm xD) osôbka ako ja želať.
Ďakujem Ti..
Ďakujem za človeka ako si Ty..
Ďakujem za stretnutie s Tebou..
Ďakujem za všetko.. Naozaj za všetko
Nettie...jakmile jsem tohle dočetla, řekla jsem si, že ti sem napíšu komentář. Jenže když se objevilo tvé jméno v tabulce a byla na řadě ta další slova vyjadřující mé nadšení z povídky, řeč se vytratila, prsty ztuhly. Stává se mi to často, to je pravda. Jenže jen u dílek, která opravdu něco znamenají. Něco v sobě mají.
.
A tohle...tohle má duši.
Já nevím, jestli mě chápeš, ale tohle bylo...něco dokonalého. Už jen ten styl, jakým to píšeš. Představa staré babičky vypravující příběh a mladého Prvního se svou sestrou je nádherná. A já ti děkuju, že jsi to sem vložila. Protože je odměna číst něco, jako bylo tohle.
A k tvé poslední poznámce...já celý příběh slyšet chci. A moc
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda