The Writer 16

Klekla jsem si na kolena a rukou zašmátrala ve velké mezeře pod postelí. Napřed se mi do cesty dostaly jen velké chuchvalce prachu, ale později moje ruka narazila na daleko větší odpor.
Radostně jsem se zazubila, když se moje prsty obmotaly kolem držadla objemného předmětu. Dlaní jsem se zapřela o podlahu a trhavými pohyby se snažila vypáčit krabici zpod lůžka.
Povedlo se.
Celou jsem jí vysunula ven a následně položila na postel. Sedla jsem si tak, abych měla tuhle skrýš plnou vzpomínek mezi nohama, a se zájmem si ji začala prohlížet.
Na jejím bílém víku, stále pokrytém vrstvou všelijakého titěrného smetí, se zračil černý nápis ,,Shine!". Nadzvedla jsem obočí a mírně pootevřela pusu.
,,Shine? Co to do pekla je?"
Rozhodla jsem se na to ale podívat až později, protože jsem byla nedočkavá z obsahu krabice.
Kryt jsem nešetrně odhodila na druhou stranu pokoje. Odrazil se od klavíru a následně spadl na zem. Jenže já jsem tenhle zvuk nevnímala. Bylo mi to jedno. Protože... já...procházela mnou nedočkavost, natěšení. Byla jsem doslova poblouzněná tím, co bych mohla v krabici najít.
Jako první věc jsem spatřila list zežloutlého papíru. Vzala jsem ho do rukou a opatrně jsem si ho prohlížela.
Písmo na něm už bylo vybledlé, přece jen jsem ale byla s to zachytit aspoň nepatrné pozůstatky textu.
,,Seznam? Seznam čeho?" ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem projížděla očima po rozházených písmenkách.
Nacházela se tam jak česká, tak i anglická slova. Některá byla mě skoro neznámá. Typovala jsem to na Japonštinu.
Přiblížila jsem se k listu blíž a řádek po řádku přeskakovala z počáteční číslice zase na tu další. Musela jsem to dělat asi pět minut, než mi konečně došlo, k čemu tenhle papír slouží.
,,Seznam povídek? Mých povídek?" zarazila jsem se. Tak o tomhle Shina mluvila. O tom, že píšeme povídky. A všechny, které jsem zřejmě vymyslela, byly napsány na tomhle listu.
Ještě chvíli jsem ho jen tak pozorovala. Do doby, než mě to přestalo bavit. A navíc...měla jsem ještě spoustu práce. Krabice byla plná všelijakých věcí, které jsem dneska musela přebrat.
Odložila jsem papír na část postele vedle své levé nohy a vytáhla ze skrýše svazek nějakých obrázků.
,,To jsem úplnej magor nebo co? Kdo normální by si tohle schovával?"
Sundala jsem svorku a rozdělila balíček na dvě půlky.
Obrázky byly otištěny nebo nakresleny jen na jednu stranu listu, takže se v tom aspoň lépe orientovalo.
Jako první mi do oka padla kresba obyčejnou tužkou znázorňující jednoho moc hezkého psa.
,,Člověk, kterej to nakreslil, musel mít talent," uznale jsem nad tím zakývala hlavou a odložila ho na stejné místo jako předešlý papír.
Obrátila jsem další list a zahleděla se do bílých očí nějakého kluka.
Nahnula jsem hlavu na stranu a rentgenovým pohledem po jeho tváři přejížděla, než se mi zatočila hlava a znovu se objevila další vzpomínka.
,,Ty jsi vážně úplnej cvok," zasmála jsem se a plácla kamarádku po rameni.
,,Ty nejsi o nic lepší," zašklebila se a pěstí mě bouchla do žeber.
,,Au! To bolelo," zahrála jsem si na chudinku, dělající na svoji trýznitelku psí oči.
,,Nech toho."
,,Proč bych měla?"
,,Protože jinak zbudou z Yamatěnky jen třísky. Z pinochia jednoho blbýho...," zazubila se.
,,Cos to řekla?!" naštvala jsem se a dala jí symbolický pohlavek.
,,Slyšela jsi!" vyjela na mě se smíchem.
,,Já ti dám Yamatěnku...ten tvůj šmik šmik háro není o nic lepší! Ty jeho bílý oči se stejně připečou k pánvičce, takže bude nakonec slepej...bez vlasů a slepej, to je dobrý kombinace," ušklíbla jsem se pro změnu já.
,,Ty....," zavrčela a chytla mě pod krkem.
,,No?" nakrčila jsem obočí, opakujíc její reakci.
,,Blbá Yamatěnka! Dřevo jedno dřevěný!"
,,Pitomá Nejinka a jejich sedm zelených oblečků!"
,,Námořník Yamato! Asi se zhoršil, takže mu dali menší hodnost!"
,,Bzučák Neji! Kdo by chtěl mít doma chodící zvonek?!"
,,Neji není žádnej čmelák!"
Prudce jsem otevřela oči a hlavu zaklonila dotazu. Jenže k mé smůle to byl asi moc trhlý pohyb, takže jsem se uhodila do hlavy o bílou stěnu.
,,Au!" sykla jsem a rukou se chytila za poraněné místo.
Bolelo to jako čert. Celá ta tupá bolest...už několikrát jsem to zažila. Hlavně při basketu. Dneska mi z toho ale ani netekla krev, takže to bylo jakž takž dobré.
Sundala jsem dlaň ze zátylku a položila jí zpátky do klína. Druhou rukou jsem potom začala obrázky obracet jeden po druhém.
Myšlence, jenž se mi znovu objevila, jsem radši ani nevěnovala pozornost. Stejně bych sama nepřišla na to, co to mělo se mnou společného. I když...ty jména v tom...už jednou jsem je slyšela.
No jasně!
Doslova jsem se přeřítila přes pokoj jako hurikán a dosedla na kolečkovou židli. Pomocí pár rotací jsem se dostala k provizornímu počítači, který tu měl být do doby, než se mi spraví notebook, a zapnula ho.
Chvíli trvalo, než se velká krabice načetla, ale aspoň jsem měla přístup k internetu.
Klikla jsem na ikonku znázorňující explorer čekajíc, až se načte seznam. Potom jsem jednoduše do vyhledávače naklapala jméno, na které jsem se Shiny ptala.
,,N-e-j-i," hláskovala jsem, abych se ujistila, že to mám dobře.
Naštěstí se ale žádný překlep nekonal, takže jsem se mohla vesele pustit do hledání informací o tomhle...jak že to bylo? Šmik šmik háru?

,,Ahoj!" zavolala na mě moje hnědovlasá kamarádka, když jsem přišla do třídy.
Otočila jsem hlavu směrem k ní a usmála se.
,,Ahoj," pozdravila jsem a pevně jí objala.
,,Kdopak se to vrátil? Snad ne naše otřesená hlavička," uslyšela jsem za sebou nechutně škodolibý hlas.
Vrhla jsem pohled na jeho majitelku a střetla se s pronikavýma zelenýma očima.
Přimhouřila jsem víčka a chvíli ji propalovala pohledem.
,,Otřesená asi těžko. V mém případě spíš naražená," falešně jsem se usmála a dál nechala Ilonu stát uprostřed uličky vedoucí ke katedře.
,,Tak co? Jak to dopadlo? Našla jsi všechny ty materiály v té krabici?" ptala se Shina, jakmile jsem se posadila na své místo.
,,Hm...," zamručela jsem a otevřela batoh.
,,Jsi v pohodě?" strachovala se a položila mi ruku na rameno.
,,Jasně, v pohodě," kývla jsem a vytáhla na lavici pouzdro a žákovskou knížku. ,,Našla jsem tam spoustu věcí. Včera jsem je všechny probrala, něco si vyhledala na internetu a teď o tom mám už takový přibližný obrázek," zazubila jsem se, sahající ještě pro kroužkovaný blok.
,,No a?"
,,No a co?" pokrčila jsem rameny, házející na ní zkoumavý pohled.
,,Co na to říkáš? Co Yamato?" široce se na mě usmála.
Naneštěstí já jsem její nadšení nesdílela. Připadalo mi to celé jako špatně vymyšlená hra.
,,Má hezkej zadek," podotkla jsem s úšklebkem.
,,Niki!" vyjela na mě, přičemž svůj obličej zastavila asi jen tři centimetry od toho mého.
,,Co zas?" protivně jsem odsekla, odevírající první stranu bloku.
,,Tohle jsi o Yamatovi nahlas nikdy neřekla. Co se to s tebou sakra stalo?" přivřela oči a zkoumavě se na mě zahleděla.
,,Ale nic...jen se mi to celé nelíbí. Je to divné...přece jsem někdy nemohla mít v zálibu v něčem, jako je tohle. A navíc...šmik šmik háro vypadá vážně hrozně," zasmála jsem se a odvrátila od ní hlavu. Pořád jsem ale na týlu cítila její vyděšený pohled.

,,Nechceš jít dneska třeba do kina? Vysílají novej trhák," promluvila na mě po celém dni mlčení Shina.
Naklonila jsem hlavu a semkla rty. Z nějakého důvodu jsem se jí oddalovala. Že už bych jí necítila jako kamarádku? Co se to sakra stalo?
,,Víš...asi ani ne. Mám ještě hodně úkolů kvůli tomu zranění," odpověděla jsem už zády k ní. Nedokázala jsem se jí při tom dívat do očí. Vždyť....ona mě celou tu dobu, co jsem byla mimo, držela nad vodou. A já se k ní teď chovám jako...jako k čemu? Jako k cizinci?
,,Aha...tak ať ti to jde," odsekla pro změnu ona a prosmekla se kolem mě jako myška.
Chvíli jsem za ní dívala, ale potom jsem jen zakroutila hlavou a vydala se opačným směrem. Jela osmičkou, takže jsem měla cestu na jedničku volnou.
Když jsem jela domů, pořád jsem o dnešku musela přemýšlet. Bylo mi Shiny líto a na sebe jsem měla vztek. Jenže něco uvnitř mi říkalo, že to tak být má. Že už k ní prostě nemám mít takové pouto jako dřív.
Když se ozval název mé zastávky, popadla jsem batoh a vyskočila z trolejbusu ven. Pomalými, šouravými kroky jsem si to šlapala po cestě až k našemu rodinnému domku.
Otevřela jsem dveře, zula si boty, na háček pověsila mikinu vydala se do kuchyně.
,,Tadaime," zavolala jsem, když v tom se mi znovu zamotala hlava.
,,Jak se to teda řekne?" upírala jsem oči na stejně starou brunetku.
,,Ne...to by byl podvod. A ty sama jsi říkala, že ti v tomhle opakovacím testu nemám radit," zavrtěla hlavou a mírně se usmála.
,,Ale no tak...," snažila jsem se ji nějak přelstít.
,,Ne."
,,Prosím..."
,,Říkám ne."
,,Tak já už nikdy nebudu hrát simíky.
,,To bys mi neudělala!
,,Ale udělala...," zašklebila jsem se pro jistotu já.
,,No tak dobře...tadaime...," zaskuhrala a opřela se o opěradlo židle.
,,Zlatíčko, jsi v pořádku?" přiběhla ke mně mamka a rukou mi šáhla na čelo.
,,Jasně mami, neboj. To nic není," odpověděla jsem jí sice mírnějším tónem než Shině, ale pořád tam byl cítit ten náznak protivnosti.
,,Jak myslíš...," odstoupila ode mě, abych mohla projít.
Jen jsem jí vlepila letmou pusu na tvář a odkráčela do pokoje. Batoh jsem shodila na zem a vydala se k terase, abych si trošku pročistila hlavu.
Otevřela jsem prosklené dveře a vyšla na dřevěnou přístavbu. Opřela jsem se o jeden ze sloupů podpírajících i horní balkón a blaženě zavřela oči.
Tohle bylo to, co jsem potřebovala. Pročistit si hlavu v prostředí mé úžasné terasy. Jenže dlouhodobého poklidu jsem se nedočkala. Přerušil se právě ve chvíli, kdy na podlahu dopadly dva páry nohou.