Loner 8-Kdo ten ubohej?

Noční tmou se mihl stín, proplétal se nočními ulice jako duch. Ještě naposledy se ohlédla za svou rodnou vesnicí. Ty vzpomínky ji málem zadrželi, aby tu zůstala, ale už bylo pozdě. Nešlo to vrátit zpátky. S neklidným srdcem pokračovala dál až za tím, kterého z celého srdce milovala. Možná se nakonec nebude moci vrátit, ale jakmile znovu spatří jeho usměvavou tvář, bude ji všechno jedno.
Před 5 dny
Sasuke se vracel s těžkým srdcem do svého sídla. Jako tenkrát i teď uvažoval zda to nemá zvážit, ale jeho osud byl zpečetěn. Buď přítel nebo on sám. Propletl se zatím hustě přelidněnými ulice ke klidnější části, kde nepotkal ani živáčka. I když ani jedna lampa nesvítila, mu nedělo žádný problém orientovat se v prostoru, který působil tajuplně a nebezpečně.
Než otevřel dveře od svého bytu, zaznamenal pohyb kousek od místa, kde stál. Chvíli zůstal v pozoru, kdo ví, mohl to být kdokoli. Třeba nějaký posel od Danza nebo snad nepřítel. Realita však byla jiná, tiché našlapovaní vydávala drobná dívenka, která stejně jako on raději vyhledávala méně zalidněné ulice. I ona byla jeho zjevením překvapená, ve tmě se dalo lehce přehlédnout to ohromné sídlo. Chvíli ještě zůstala na svém místě, ale pak se raději otočila a vydala se zpět do zalidněnější části vesnice. Sasuke byl jejích jednání nadmíru překvapený. Den ode dne působila podivněji a podivněji. Proto byl načase si promluvit, o jejím denním doufáním nad jeho návratem a nočními potulkami temnými ulice, kde by se mohlo dívce jako ji něco stát.
Rozběhl se za, než stačila zohnit do úzké uličky, kde mu dočista zmizela z dohledu stačil ji chytit za loket a přitáhnout blíž k sobě, aby ji viděl do tváře. Byl nadmíru zděšen, když zjistil jak se za tu krátkou chvíli dokázala změnit. Byla jak led, jako keramická panenka, která se pádem rozletí rozletí na milión kousku. Také kruhy pod očima, které měla z neustálého plakaní a bloudění městy namísto spánku. I její pistáciové oči ztratili lek.
„Bože, co se ti to stalo?‘‘ naprosto ohromen s ní mírně zatřásl, protože vypadala jako by mu nevěnovala pozornost, spíš se mu pokoušela vyprostit se sevření, ale síly ji pomalu ale jistě opouštěli. Sasuke raději trochu stisk povolil, ale ne natolik aby mohla utéct, spíš jen aby ji neumačkal, protože se málem sesypala na zem. Také s ní přestal třást, kdyby pokračoval, tak by z ní vytřásl duši.
„Pusť‘‘ přikázala, ale znělo to jako pouhý šepot. Sasuke se nedal přesvědčit a místo toho ji raději popadl do náruče, i přes odpor, který vynaložila. Za neustálého bušení do jeho hrudi, se nakonec nedobrovolně nechala položit do jeho postele. Sasuke ji přikryl několika teplými přikrývkami, měl obavy o její zdraví. Kdyby ji možná nezastihl, kdo ví, co by se ji mohlo stát. V těchto ulicích se potulovalo hodně pobudů a ona už neměla síly na to aby se jim v případě ubránila.

Druhý den už ji Sasuke v posteli nenašel, místo toho ji našel na místě, kde doslova bydlela. Jako pokaždé zasněně hledala na bránu, která ozařovala právě vycházející slunce. Byla docela zima a proto přes ní opatrně přehodil deku, kterou pro případ vzal sebou. I když konal opatrně, dívenka sebou polekaně trhla. Pak když ale spatřila jeho tvář vděčně se usmála. Dál ale hleděla na bránu.
„Musíš už s tím přestat,‘‘ přešel hned k věci. Nechtěl být nějak milý nebo snad plný pochopení. Chtěl s tím zatočit, co nejdřív, protože i jeho začalo tížit svědomí. I on se na tom přičinil a nic neudělal, dokud to šlo.
Dívenka mu ale nevěnovala pozornost, spíš se snažila aby ho neslyšela.
„Co si tím chceš dokázat, co chceš nám dokázat. Je dokazuješ jak jsi slabá a ubohá,‘‘ jeho zuřivost už přesáhla meze, ale nezvážil svoje slova, proto se dívenka zvedla a vydala se pryč. Sasuke chvíli stál na místě, až v tuhle chvíli si uvědomil, co řekl. Než se stačil omluvit on promluvila první.
„Ubohá…takhle mě vidíš, jen tu slabou, co byla vždycky přítěž. Jsou dva druhý lidí, jedni přiznají, že jsou ubozí. A ti druzí to skrývají a poukazují na druhé, aby si dokázali, že je někdo ubožejší než oni sami. Ty jsi ale větší ubožák, než si myslíš,‘‘ promluvila do ticha. Sasuke její slova donutila přemýšlet. Přiznal si chybu, ale že je ubohý, na to ani nepomyslel. Spíš nechtěl, v hlouby duše si myslel opak. Odhadla ho docela lehce.
Chvíli jen postával, nechtěl ji nechat odejít, ale nedokázal se dotrhnout od myšlenky, že lže sám sobě. Ona využila situaci a nerušeně se vytratila na místo, ze kterého byl stejně jako odsud skvělí výhled na vesnici. Bez jakýchkoli výčitek, nad tím co právě řekla.
„Počkej!‘‘ zavolal do prázdna. Stále si neuvědomil, že už uběhla docela dlouhá chvilka, kterou využila na nepozorované zmizení. Sklopil hlavu a zlostí kopl do kamínku. Potřeboval nějak vybít vztek, ale v téhle situaci by bylo lepší, kdyby si nafackoval. Všechno zkazil, teď i možnost jak ji pomoci. Místo toho ji víc přitížil, ale i sobě.

Další čtyři dny Sasuke chodil na místo, kde ji se s ní naposledy viděl. Přes všechno její překvapení, nebyla k nalezení. Dokonce ani u sebe doma nebyla. Jako by se po ní slehla zem. Sasuke začal mít dokonce i obavy, že se ji něco stalo, ale věřil tomu, že si ona nedokázala ublížit. Proto raději důkladně prohlédl všechny místa, kde byl ten nejlepší výhled na Konohu. A tam ji našel. Nevypadalo to, že tu jen tak seděla. Batoh a tmavý plášť vedle ni dokazoval něco jiného. Chtěla udělat stejnou chybu jako on.
„Snad nechceš…‘‘ nedořekl, protože jakmile zaznamenala jeho přítomnost, postavila se a přehodila přes sebe plášť, pak ještě si přes záda přehodila batoh.
„Ano chci, musím ho varovat,‘‘ řekla, tentokrát to znělo odhodlaně. Sasuke nechápal, o čem mluví, ale z hlouby duše věděl, že něco tuší.
„Musím ho varovat před tebou,‘‘ řekla a zmizela dřív než něco stačil namítnout.