Milovat Jinchuurikiho: 07- Smát se a plakat

„Naruto?!“
Jako první se vzpamatovala Sakura. Zalapala po dechu. Tohle byl Naruto? Ten Naruto, který odešel? Ne, byl to dospělý muž, Vůdce silné organizace. Všichni jej poslouchali, všichni měli respekt. To ji udivovalo. Vyzařovalo z něj něco, co jí nedávalo chvilku klidu.
„Jak jsi…?“zašeptala udiveně. Sakura se protáhla mezi svými kolegy a chtěla se na Naruta vrhnout. Kakashi ji ale zadržel.
„Kakashi-sensei, proč to děláte?“
„A proč si ho chtěla praštit ty?“zeptal se jí s úsměvem.
„Protože, to kvůli Ai!“křikla na něj Sakura a vrhla na Naruta nenávistný pohled. Ten ani nehnul brvou, jen sledoval, co bude dít.
„Ona kvůli něj trpěla, tak moc!“řekla růžovláska a zase se normálně postavila. Teď už na Naruta ani nepohlédla. Nemohla strpět jeho pohled. Někde si tady vedl nějakou skupinu, nestaral se a Ai mezitím v Konoze trpěla.
„Tu děvku už do toho nepleť!“křikl Naruto. Všichni přítomní na něj pohlédli. Oči mu zářily zlostí, ruce zaťaté v pěst. Sakura na něj nevěřícně hleděla, co to žvaní.
„Byla tady a neskončilo to dobře. Navíc mi odvedla jednu členku,“řekl, teď už klidněji, Naruto. Členům Hakumei okamžitě došlo, že se jedná o Dennu. Tar s Mayou jen nasucho polkli, tušili, že si to s nimi ještě vyříká. Neměli sem tu Uchihu vůbec brát! Zase, ale uzavřela Suna spojenectví, celé to bylo divné.
„Co to vykládáš?! Taková ona není!“okřikla ho zase Sakura, ve snaze chránit svoji kamarádku.
„Ne?! Tak mi vysvětli proč je zasnoubená!“odpověděl naštvaně. Sakuřinou myslí probleskla myšlenka, odkud tohle všechno ví, snad Ai…?
„Udělala to nedobrovolně, pro dobro vesnice!“obhájila ji Saky a odvrátila od Naruto hlavu, už se s ním odmítla dále bavit. Jen jí udivovalo, odkud všechny ty informace věděl. Neměla chuť se ho ptát. Zbytek týmů jen pozorně poslouchal výměnu názorů bývalých přátel. Teď se zdálo, jako by sebou oba pohrdali.
Naruto se otočil na Tara.
„Kdo s námi je?“zeptal se přísně. Tar okamžitě kývl hlavou, rozčaroval ho Vůdcův pohled. Okamžitě se ale vzpamatoval a pohlédl mu zpříma do očí.
„Písečná, Deštná, Kamenná a Mračná, ostatní se postavily proti nám!“odříkal Tar a oddechl si. Konečně to měl z krku. Vůdce byl o tolik mladší, ale ve všech členech vzbuzoval řádný respekt, nikdo by si nedovolil se mu postavit, pokud by nechtěl spáchat sebevraždu. Pohled do blonďákových modrých očí vzbuzoval jejich nejhorší pocity, jako by jim viděl až na dno duše.
„Takže Konoha stojí proti nám,“odvodil si Naruto a rozhlédl se po svých přátelích.
„Alespoň máme v ruce další trumf,“usmál se a pokynul několika členům Hakumei. Ti bez jediného slova chytili skupinku z Listové a odvedli ji do podzemních cel. Týmy nechápaly jeho chování. Proč jim tedy říkal o organizaci? Řekl jim i informace o členech, ale proč, když je pak nechal uvěznit? Dva muži, kteří je odváděli se jen uchechtli a uzamkli je ve speciální cele, uzpůsobené pro ninji.

Dva patra nad celou zatím probíhala porada, co a jak dál. Teď už bylo jasné, které vesnice budou stát při Hakumei a které padnou spolu a Akastuki. Teď bylo jisté, jaké figurky má každý k dispozici…

Sídlo Kazekageho

Denna si se zaujetím prohlížela dům. Bylo to úplně něco jiného, než na co byla zvyklá v organizaci. Tam měla pouze malý pokoj s postelí, stolem a skříní. Tohle se jí zdálo až neuvěřitelné. Nevěděla, jak by se Ai měla odvděčit. V jejích myšlenkách ji vyrušila nějaká žena, která právě vešla do domu. V ruce nesla nějaký balík.
„Slečno, prosím vás nevíte, kde bych mohla najít slečnu Uchiha?“zeptala se starší paní. Denna se jí právě chystala odpovědět, že ne, ale to už na ně volala Ai ze schodů.
„Dobrý den,“zavolala vesele. Žena se zdvořile uklonila a Denna to všechno jen tiše pozorovala.
„Přinesla jsem vám vaše šaty, už jsou kompletní, jen bych chtěla vyzkoušet, jak vám sedí,“řekla žena a narovnala se. Ai je nenápadně pohlédla na Dennu a protočila oči. Nakonec však souhlasila a pozvala obě dál do obývacího pokoje. Sama odešla vedle, aby se převlékla. Za chvilku už byla před švadlenou a otáčela se v šatech jako modelka. Denna nevycházela z úžasu. Bílé šaty a černé vlasy dodávaly Ai úžasný půvab, vypadala jako princezna. Denna si jen povzdechla. Věděla to. Neuvěřitelně Ai záviděla. Její krásnou postavu, jejího snoubence. Na tohle nesmím myslet!
Nakonec krejčí přece jen Ai osvobodila ze šatů a vypadalo to, že si obě oddechly.

„Takže, nechám je tady,“řekla ještě a zabalila si špendlíky a ostatní náčiní. Ai přikývla, sbalila šaty do úhledné kostičky a složila do krabice.
„Vlastně málem jsem zapomněla,“křikla a plácla se do čela.
„Potřebuji, abyste ušila ještě jedny šaty,“usmála se černovláska. Obě dvě ženy na ni nechápavě pohlédly.
„Potřebuji šaty pro svou svědkyni,“usmála se Ai a mrkla na Dennu. Ta jen vykulila oči, ovšem švadlena nebyla ani tak překvapená. Hned všechno vybalila a Denna se ani nenadála a už stála na stoličce a ona si ji přeměřovala krejčovským metrem. Po deseti minutách byly všechny potřebné míry už známy, teď zbýval jen výběr šatů.

Ai seděla na gauči a se zájmem pozorovala hnědovlásku před sebou. Krejčí jí původně chtěla nějaké šaty navrhnout, po chvilce se však Den sama chopila tužky a během chviličky nakreslila představu svých šatů. Ai jenom zírala. Takovou zapálenou ji ještě neviděla. Byla ráda, že se tak rychle vzpamatovala z Narutova chování. Při vzpomínce na něj její oči posmutněly. Bylo to všechno opravdu nutné? Ptala se sama se a jen tichý hlásek v jejím nitru jí dál našeptával. Vykašlal se na tebe. Nezajímáš ho, místo tebe si našel už i náhradu. Jen další hračku, jakou jsi byla ty! Teď už to v jejím nitru bublalo a vřelo. Nemohla to vydržet, potřebovala se uklidnit. Jít někam pryč, na vzduch. Připadalo jí, že se s ní ten dům svírá. Že jí navždy pozře a ona se už svobodně nenadechne. Naštěstí Denna se švadlenou právě dokončily svou práci. Ai se zvedla a s tichou omluvou složila několik pečetí a vypařila se.

Během těch pár dní, které byla v Suně už si zde našla své místečko. Našla si svou oázu klidu a bezpečí. Objevila se na vysoké polozřícené hradbě, která kdysi bývala obranou města. Teď už byla vybudována nová a na tyhle ruiny si už nikdo nevzpomněl. Jen jedna dívka, které zde našla útočiště. Posadila se na kámen a pozorovala poušť a slunce. To jediné zde stálo za vidění. Suna byla něco jiného než Konoha, na kterou si zvykla. Byla plná života, jen k ránu a večeru, kdy bylo chladněji. Přes den zde dosahovaly teploty i čtyřiceti stupňů celsia.

Konečně se cítila volná a svá. Lehký větřík jí čechral vlasy a ochlazoval holé paže. Za tu dobu se už stihla trošku opálit, což bylo jen dobře. Konečně nevypadala bledá, jako zombie. To všechno jí přišlo směšné a tak smutné zároveň. Musela se rozesmát, ale z očí jí tekly slzy smutku. Nevěděla, co se to s ní děje. Cítila se tak hýčkaná a zároveň tak ponižovaná ostatními. Až na některé… Vzpomněla si na Gaaru a byla donucena se znovu usmát. Snažila se setřít si slzy z tváře, ale ony tekly čím dál víc. Najednou za sebou uslyšela kroky. Nechtěla se otáčet. Nechtěla, aby někdo viděl, jak je slabá. Její jméno dodávalo všem respekt a ona nechtěla, aby někdo poznal jaká ve skutečnosti je. Zasněná a naivní romantička a na druhou stranu tvrdá bojovnice, ale čím byla teď?!
Najednou ucítila na svých pažích letmý dotek. Koutkem oka zahlédla postavu, která se posadila vedle ní.
„Co tady děláš?“zeptala se tiše.
„Hledal jsem tě,“odpověděl.
„Proč pláčeš?“zeptal se a pohlédl jí do očí. Chtěla uhnout, ale on ji chytil za bradu a nasměroval její tvář tak, aby mu hleděla do očí. Z Ainých očí se spustil znova vodopád slz. Propustil ji, ona se k němu však přitiskla a ruce mu dala kolem krku. Stáli tam. Ona plakala a on ji konejšivě hladil po vlasech. Celé to divadlo pozorovala jedna postava ukrytá v houští…