Beauty of the beast life 12-13 - Nový začátek

Nebyla to normální svatba. Spíš jakýsi rituál, ale Tyrosi říkal, že to musí být. Takže teď jsem byla něco jako alpha žena.
Být manželkou vůdce vesnice byla pocta. Nejenom, že jsem se teď mohla plést do jeho věcí, ale i jsem si získala respekt ostatních.
Měla jsem ale i povinnosti. Musela, prostě MUSELA jsem mu porodit syna. Syna, aby jeho místo převzal. Po necelém roce se mi místo jeho manželky začalo zajídat. Nejenom, že jsem nesměla s ostatními bránit vesnici, ale už jsem se ani nesměla podílet na jejím vedení.
Jednou s námi chtěl někdo uzavřít mír. Stála jsem po boku, teď už nemilovaného muže. Stáli jsme na jednom ze sedmi kvádrových kamenů a ti čtyři stáli v tom kruhu.
Všichni si najednou sundali kápě. Zamrazilo mě v zádech. Zatím co se jeden z nich domlouval s Tyrosim, já si ho prohlížela. Známé zelené oči a vlasy barvy ohně… Po jeho pravém boku stál bledý, divně hnědooký, hubenější a černovlasý mladík, na levé straně další, vysoký s šedomodrýma očima a blonďatými vlasy a za nimi stál vysoký muž, který měl znetvořenou tvář… Matari, Riko, Ruf a Santo…
Oni si mě ale taky všimli. Možná mě nepoznávali, možná chtěli, abych si to myslela. Nevím… Nakonec si dal Tyrosi tři dny na rozmyšlenou. Oni mezitím mohli zůstat ve vesnici.
Nevím, jestli Riko, uměl ovládat telepatii, ale něco mi pořád našeptávalo, ať přijdu o půlnoci k severní věži. Těsně před půlnocí jsem tedy vstala, něco na sebe hodila a tiše se vykradla ven. Stál tam. Zachvátila mě panika a tak jsem se chtěla rychle vypařit. Když jsem se ale otočila na odchod, stál přede mnou. Šíleně jsem se lekla.
„T-Teda Riko… to mi dělat nesmíš…,“ zašeptala jsem.
Podíval se na mě tím svým pohledem. Otevřela jsem pusu a chtěla něco říct. On mi na ní ale přitiskl ukazováček.
Nasadil svůdný pohled. V téhle chvíli jako by ze mě udělal svojí loutku, nešlo mu odolat… A než bys něco řekl, začali jsme se líbat. Nikdy jsem se s ním nelíbala, ale už teď bylo jisté, že jen u tohohle nezůstane…
Tohle mi chybělo. Neřešila jsem, co tahle naše společně strávená noc způsobí, ani to, že nás někdo může kdykoli načapat. Prostě veškeré hranice byli pryč…
Ráno jsem se probudila, ale on už tam nebyl. Že by sen? Ale jak teda vysvětlím to, že jsem ve křoví a ještě k tomu nahá?! Dál jsem to radši neřešila. Rychle jsem se oblékla a spěchala domů. Rovnou jsem se osprchovala a tak ze sebe smyla včerejší špínu. Pak jsem šla do kuchyně. Tam u stolu už mě čekal Tyrosi.
„Kde si byla?!“ ptal se hned.
„Jen se projít,“ zalhala jsem.
„Celou noc?!“ zvýšil hlas.
Sakra… Adrio mysli… pomyslela jsem si.
„No… Já…,“
Přišel ke mně. „Ještě jednou a -“ řekl mi skoro u obličeje.
„A?!“ zavrčela jsem.
Ztvrdil pohled a naštvaně odešel.
„Mě vyhrožovat nebudeš…! Jsem silnější než ty!!!“ zařvala jsem na něho.
Zastavil se a otočil se. Jeho oči měli barvu duhy. Takhle jsem ho ještě neviděla. Rozešel se zpátky ke mně. Trochu jsem se bála, ale má kamarádka by mě ochránila, i kdybych nechtěla.
Zastavil se téměř u mě. Začala jsem vidět fialově. To ho zřejmě odradilo. Někdo zaklepal na dveře.
„Dále…“ řekl, xicht pořád u mě.
Do místnosti vstoupil nějaký člověk.
„Nerad ruším Tyrosi-sama, ale v táboře došlo k nepokojům…“ řekl.
„To si vyřídíme později,“ řekl směrem ke mně a šel s tím chlapem.
Já jsem taky vyšla ven. Šla jsem za nimi.
Riko a Ruf se dostali do potyčky s jedním wenerou. Naštěstí je Matari včas rozdělil, takže nemuseli opustit tábor.
„ ... “
Večer jsem spala na gauči. Má to být sice obráceně, ale takhle jsem aspoň dokázala ženskou rovnoprávnost, kterou mi tady všichni brali.
Usnout jsem ale nemohla. Šla jsem se tedy projít. Vyskočila jsem na jeden ze sedmi kvádrových kamenů, sedla si do tureckého sedu a vzpomínala na svůj příchod sem.
Vyrušil mě známý hlas. Zvedla jsem hlavu. Musela jsem se usmát. No jo… byl to Matari a jedno z jeho kázání. Stál na protějším kameni. Zvedla jsem se a řekla další z jeho kázání, které se hodilo na něj.
Opatřil si křídla a přeletěl těch deset metrů až ke mně. Tam se zase změnil do původní podoby. Vybavil se mi den, co jsem ho málem zabila… Ten cit… pořád ve mně koloval… a nedokázala jsem ho… potlačit!
Neudržela jsem se. Moje ruce jako by sami odvazovaly ten pruh látky, co měl kolem kalhot… Nechal si to líbit a tak se znovu opakovala to, staré více jak dva roky. Nevím jak to Matari dělal, ale on byl něco jako alkohol… Jakmile máte pár promile v krvy, už vás opouští vaše odpory a čisté myšlení… Byl stejný jako Riko… ale na rozdíl od něj dostal mužnější rysy…
Tak jako včera, když jsem se probudila, Matari už tam nebyl a tak jsem se oblékla, zahladila stopy a vydala se domů…
Opět jsem zahučela do sprchy. Vyšla jsem jen v ručníku a šla do šatny, abych si vzala nějaké čisté oblečení. Jakmile jsem to udělala a oblékla si ho, překvapil mě Tyrosi.
Pomalu mě obešel a zastavil se u mých zad. Přistoupil ke mně a začal mě líbat na krk. Udělala jsem krok dopředu. On ho udělal taky, ale teď už nepokračoval.
Místo toho si mě očuchal. Měla jsem z toho husinu.
„Co to je?!“ zeptal se.
Sakra… tak to je zlý…, pomyslela jsem si.
„To – je – ten… ten drak?!“ pokračoval.
Nevím, proč včera nepoznal Rika, ale tohle bylo opravdu zlý…
„Ne… to je má nová voňavka,“ pokusila jsem se ho splést.
Nezabralo to… místo toho se objevil přede mnou a vrazil mi takovou facku, až jsem narazila o stěnu. Trochu mě to omráčilo. Pak mě surově vzal do náruče a hodil na postel.
Svlékl mi kalhoty, chytil mě za ruce a začal se na mě uspokojovat. Chvíli mi to nedocházelo, protože ta rána o stěnu byla fakt silná, ale pak jsem vytřeštila oči. Zorničky se mi stáhli, hned na to se mi duhovka zbarvila do žlutočervena. Mým tělem projel silný proud čakry, který mi dovoloval setřást ho ze mě. Postavila jsem se, nasadila si zpět svoje oblečení a nenávistně ho sledovala. On si setřel krev z malé ranky v obočí, kterou jsem mu udělala.
„Za to zaplatíš!!!“ řekl hlubokým, rozhněvaným hlasem a zapnul si kalhoty. I jemu se zbarvili oči, ale do duhových barev. Přišla jsem k němu a chtěla mu jednu vrazit. On se ale skrčil, popadl mě a držel ve vzduchu. Přeměnila jsem ruce v pazoury a jednou ho pořádně škrábla přes xicht. On mě ale nepustil. Místo toho všechnu čakru nastřádal do rukou a prohodil mě zavřeným oknem i se zataženou roletou.
Letěla jsem dvě patra dolů a tvrdě dopadla na zem. Donutilo mě to vykašlat krev. Kolem mě se sešli lidé. Uslyšela jsem řev. Musel patřit Matarimu.
Hlouček lidí kolem mě se rozestoupil a tak mi uvolnili cestu. Stěží jsem se postavila. Do oka mi padla katana se zlaceným držákem. Majitel vytušil můj chtíč a podal mi ji.
„Na… můžete si jí pučit…“ řekl.
Kývla jsem hlavou, jako že děkuji a hrdinskou chůzí jsem se rozešla k místu, kde jsem slyšela řev. Ozval se znovu a tak jsem trochu zrychlila… pevně jsem svírala katanu oběma rukama a psychicky i fyzicky jsem se připravovala na to nejhorší…
„ ... “
Matari měl co dělat, aby se ubránil útokům Tyrosiho-wenery. Nakonec ho ale dostal Tyrosi na záda. Zakousl se mu do krku, no spíš do ramene.
Najednou mu ale stisk povolil a za necelé tři sekundy Tyrosi celou svojí váhou spadl na Matariho. Ten ho jen překvapeně a možná i trochu zhnuseně ze sebe sundal. Pak uviděl mě, jak tam udýchaně stojím. Mé žlutočervené oči plné zloby naštvaně těkali po těch Tyrosiho. Matari po mě překvapeně koukal. Já si ho ale nevšímala.
Místo toho jsem přešla k Tyrosimu. Ze zad jsem mu vytáhla tu katanu, která mu před chvílí přeťala míchu a postavila se před něj.
„Za chvíli zemřeš, ale já ti to i přes všechno cos mi udělal, usnadním… Když tě nezabije obyčejná ocel ani stříbro, zabije tě zlato…“ řekla jsem mu. „Poslední přání?“dodala jsem.
„N-Na*er si!!!“ vykřikl bolestivě.
Obrátila jsem katanu čepelí vzhůru a probodla mu místo, kde je srdce, pozlaceným držákem.
„Sejdeme se v pekle!“ dodala jsem těsně, než zemřel.
Pak jsem si teprve začala všímat Matariho. Z rány blízko krku už mu moc nekrvácelo.
„Děkuju,“ zašeptal.
„Je to moje vina, co se stalo…“ řekla jsem a pomalu se rozešla.
„A proč prosim tě,“ řekl a následoval mě.
Jen jsem ušla pár kroků a už se přede mě nashromáždila celá vesnice. Zatnula jsem zuby a byla připravena je všechny přeprat na jednu hromadu. Jaké překvapení ale bylo, když si přede mnou klekli a uznali mě jako novou vůdkyni!
O tomhle jsem vždycky snila. Ještě ten den jsem změnila skoro všechny zákony.
„ ... “
„Takže opravdu nezůstanete?“ zeptala jsem se Matariho, Rika, Rufa a Santa, když se měli na odchodu.
„Ne… nám stačí tohle…,“ řekl Matari a podíval se na svitek, ve své ruce.
Byla to mírová smlouva mezi MOJÍ vesnicí a jeho organizací Akazuki, která jen pro zajímavost sčítala už zase něco přes třicet členů.
„Jo a ještě něco…,“ řekl a odněkud z kapsy něco vytáhl. „Na… abychom tě v té záplavě wener poznali,“ dodal k tomu a nasadil mi ho.
Byl to jakýsi červený obojek.
„Díky,“ poděkovala jsem jim.
Dali se do pochodu. Matari se ještě otočil a zamával mi a pak se všichni až na Santa proměnili v lítáky a vznesli se do vzduchu. Santo, se přeměnil ve vlka a následoval je během.
„Sbohem…“ zašeptala jsem za nimi se slzami v očích a snažila se znovu zapomenout na všechno, co jsem s nimi prožila.