Dobro a zlo 01 - Nevyřízené účty

Úvod: V jedné nejmenované vesnici v zemi Ohně žil kdysi klan Naroda. Klan vlkodlaků. Jeho členkou byla i sestřenice muže, který celý klan i vesnici vedl. Ta žena, Naroda Nikko se na jedné misi zamilovala do zvláštního cizince. Po úspěšném splnění mise spolu prožili vášnivou noc, ale muž ráno zmizel. Nikko se vrátila do vesnice a tam se jí narodila dcera – Naku. O jejích pochybných genech se dlouho nevědělo, ale jakmile se přišlo na to, že je drak, všichni ji začali nenávidět. Jen díky příbuzenským vztahům mezi její matkou a kagem té vesnice tam mohla zůstat. Mezitím se však její matce narodila druhé chtěné dítě – Jigoku a Nikko jí začala věnovat veškerou svou pozornost a péči. Po téměř osmnácti letech od narození Naku se však ve vesnici objevil její otec a s ženou, kterou tenkrát tak miloval, si přišel vyřídit nevyřízené účty…

„No tak Jigoku… snaž se trochu…,“ řekla matka své mladší dceři.
„Já se snažím, mami… ale ono to nejde,“
„To chceš říct, že dcera, do které jsem vkládala své největší naděje, nezvládne ani přeměnu?!“ zvýšila hlas.
„Ne mami, to jsem neře-“
„Pozor!“ zakřičela Nikko a strhla Jigoku na stranu.
O vteřinu později na to místo dopadl velký kus skály a kolem se sesypalo velké množství kamenů.
„Jsi v pořádku?!“ strachovala se.
„A-ano jsem… Co to bylo,“ řekla v šoku Jigoku.
Její matka jí pustila, vstala a zvedla hlavu k místu, kde se sesypalo kamení. Jigoku to po ní zopakovala.

V poledním slunci bylo na vrcholu skály vidět černou siluetu. Nikko, přivřela oči, ale ona postava se mezitím odrazila od skály a dopadla těsně za ně. Obě dvě se rychle otočily.
Nikko sebou cukla a překvapením jí spadla čelist. „T-to snad ne,“ prolétlo jí hlavou.
Jigoku zmateně těkala očima po tom neznámém muži a po své, nevěřícně vyhlížející, matce.

„Jigoku… běž za mým bratrancem a řekni mu, že je tady drak,“ zašeptala Nikko své dceři.
Jigoku se stáhly zorničky, ale neváhala, kývla a byla pryč.
„Co tady chceš Haragasi!“ zakřičela na muže Nikko.
Muž se vražedně pousmál. „Ale, ale… tohle není moc pěkné uvítání…,“
„Odpověz!“
Muž zpoza zad vytáhl ruku, v níž držel za vlasy něčí hlavu.
„P-proč si to udělal?“ vykřikla Nikko, ale hlas se jí zlomil.
„Podvedla jsi mě,“ odpověděl chladně Haragas.

Nikko zařvala zlostí, plácla sebou o zem a za dvě sekundy se z ní zvedla jako vlkodlak. Stoupla si na zadní a s hrozivě pootevřenou tlamou si žádala jeho smrt.
„Ale, ale… snad mě nechceš zabít,“ řekl posměšně Haragas.
Jenže Nikko to myslela vážně. Hlava, kterou právě zahodil, patřila jejímu manželovy.

Nepříčetně zavrčela, předníma klesla k zemi a dlouze zhluboka zavyla.
„Takže si svoláváš posily jo?“ řekl zase posměšně Haragas.
Nikko už ale na nic nečekala, shrbila se a po čtyřech se na něj rozeběhla. Haragas bez větších potíží uskočil na stranu. Nikko zrychlila, mohutně se odrazila zadníma, ale Haragas se včas otočil a kopem jí srazil k zemi. Nikko narazila do skály a následně na zem, ale zvedla se, oklepala a znovu se na něj rozeběhla.

Haragas se vražedně pousmál, přeměnil jednu ruku v dračí pazouru a čekal. Najednou je ale ze všech stran obklíčili vlkodlaci. Většina na sobě měla speciální vlkodlačí brnění a všichni na něho zlostně vrčeli.
„Tak na co čekáme! Zabijme ho!“ zavyl někdo a to se na Haragasiho všichni vrhli.

Haragas se rychle rozhlédl kolem sebe, vlkodlaka co byl nejblíže švihem pazoury seslal k zemi a vyskočil do vzduchu. Ještě jednou vražedně zkouknul Nikko a oddálil ruce od těla. To mu neuvěřitelně rychle narostlo. Černé opancéřované ještěrčí tělo s dlouhým ocasem s bodci, oči barvy krve a dvě mohutná křídla. Haragas jimi dvakrát zvířil vzduch, mocně zařval a střemhlav se začal řítit k zemi.

Otevřel tlamu se třemi řadami ostrých zubů, zhluboka se nadechl a začal chrlit mocný plamen černého ohně. Vlkodlaci, kteří nestačili utéct, byli na popel… Proletěl řadou domů, ale jelikož byl moc velký a uličky úzké, dokonale všechny domy zbořil. Vyletěl, o kousek víš, obrátil se a začal znovu chrlit oheň. Jedním mocným švihem svého ocasu zbořil další budovu a znovu zhluboka zařval.

Po necelých dvou hodinách byli všichni vlkodlaci mrtví a vesnice zničená. Nikko jako poslední živá byla opřená o zeď. Zadýchaná, s rukou křečovitě si držící pravou paži rychle oddechovala.
„Ten jed tě zabije do pár minut, ale jestli chceš, můžu tě té bolesti zbavit,“ řekl Haragas a jako člověk se rozešel k ní s katanou táhnoucí po zemi.
Nikko, taktéž v lidské podobě po něm vyjela.
„Čím víc se budeš namáhat, tím dřív a bolestivěji zemřeš,“ řekl s nezájmem a chtěl ji volnou rukou šáhnout na tvář.

„Nech ji být!“ zakřičel někdo.
Haragas zvedl hlavu. „Ale copak… snad si nemyslíš, že mě zabiješ… holčičko,“ řekl posměšně k ní.
Jigoku udělala hrdinský krok dopředu a se vztyčenou hlavou se najednou shrbila. Zavřela křečovitě oči, ruce dala v pěsti a odhodlaně zařvala.
Konečně… věděla jsem, že to dokážu, pomyslela si. Poprvé po šestnácti letech se jí povedla úplná přeměna z člověka na vlkodlaka. Konečně vyspěla, konečně se v ní probudila její kekei genkai…

Haragas se rozchechtal, ale Jigoku ho nevnímala a rozeběhla se na něj. Rychlými skoky byla už skoro u něj, když se mu zničehonic objevil ocas. Máchnul s ním, ale Jigoku se skrčila. Rychle zastavila, stoupla si na zadní, zvedla jednu tlapu a chtěla ho pořádně škrábnout přes obličej, ale on jí nečekaně udeřil ocasem z druhé strany.

Odmrštilo jí to přímo na skálu. Udělala v ní obtisk a pak spadla na zem. Ztratila vědomí. Haragas se po očku podíval na Nikko, ale ta se zdála už mrtvá a tak zamířil k Jigoku. Mírně pohodil ocasem a udělal vražedný úšklebek. Pak dal ocas do pozice tak, aby ji jedním z trnitých bodců naplněných jedem mohl propíchnout a naposledy se vítězně pousmál.

„Jí nech bejt, chceš přece mě,“ ozvalo se za ním.
Haragas se překvapeně otočil a dal ocas do původní pozice. „Kdo jsi,“ sjel vysokou černovlasou dívku zkoumavým pohledem.