manga_preview
Boruto TBV 07

Na křídlech smrti - Probuzení do tmy

„Zrůdo!“
„Táhni, démone! Nikdo tě tady nechce! Odejdi!“

Přesně si pamatuji den, kdy jsem ji potkal. Je to už mnoho let, ale vzpomínka na to, kdy se přede mnou objevila jako zvláštní závan blízkosti, stále neumírá a zůstává žhavá jako rozpálené železo. Ten den, kdy jsem si myslel, že už se nic zlého nemůže stát. Ten den, kdy jsem opravdu poprvé pocítil, že nejsem sám!

To odpoledne jsem opět seděl na své oblíbené houpačce a toužebně se díval na opodál hrající si děti. Bylo mi sotva pět let a nechápal jsem, proč ostatní si mohou spolu hrát zatímco já jsem byl odkázaný jen na svého nejlepšího přítele v podobě starého, plyšového medvěda. Jistě, bylo mi jasné, že se mnou není něco v pořádku. To něco uvnitř hluboko mého těla mne drásalo a svíralo a sám jsem si s tím nemohl poradit natož abych pochopil, proč tak moc vyvolávám v ostatních nepředstavitelnou hrůzu a děs. Tak moc se mne báli, že i já dostal strach ze své nebezpečnosti a tak jsem raději stával opodál, abych snad někomu nechtěně neublížil. Myslel jsem si, že tak ochráním sebe i ostatní i za cenu toho, že budu jen vždy nevítaným přihlížejícím stojícím daleko od společnosti. To odpoledne jsem se ale krutě přepočítal.

„Kanomu, ty jsi tu nový?“ usmála se hnědovlasá dívenka na černovlasého klučinu o něco málo staršího než byla ona.
„Hai, hai! Dneska jsem se s rodiči přistěhovali ze Skryté mlžné. Máte tady docela horko,“ zazubil se kluk a rozpačitě se drbal ve vlasech.
„To si zvykneš, neboj!“ opáčil vesele jiný klučina. „No, tak když jsi tu nový, co bys chtěl dělat?“
„Hmmm, co třeba kdybychom šli na houpačku?“ rozhodil rukama Kanomu, ale zarazil se, protože děti okolo něj ztichly.
„To nejde,“ urputně zavrtěla hlavou hnědovláska. „Ta houpačka je Gaary!“
„Kdo je Gaara?“ zamračil se Kanomu.
„Koukni se sám!“ kývnul bradou kluk a všichni se otočili na stinné místo pod velkým srázem, kde se na sedátku houpal malý, červenovlasý klučina, sem tam hodící očkem po jejich skupince.
„To je Sabaku no Gaara. Je to syn Kazekage-sama, ale je to nestvůra!“ horečně mu šeptala do ucha nejmladší z dívek. „Má v sobě nějakého démona a ten každého zabije, jen co se k němu přiblíží!“
Kanomu si chvíli měřil malého chlapce nedaleko od něj a pak se pohrdavě usmál.
„Pche, takovej malej budižkničemu mi nemůže ublížit a když si chci hrát, tak si budu hrát, kde chci! Vždyť je nejmíň o čtyři roky mladší než já. Jdu si to s ním vyřídit!“
„Nedělej to! Neznáš ho! Kanomu!“ snažil se ho vystrašeně přesvědčit hnědovlasý kluk, ale všechno marně. Nový cizí kluk se rozhodl vyzkoušet, jak moc je tenhle kluk nebezpečný.

Tušil jsem od začátku, že se něco děje, protože jsem jasně cítil jejich pohledy už dávno dopředu. Když se nejstarší z nich oddělil od skupinky a vydal se ke mně, něco ve mně se ještě více přikrčilo. Došel až ke mně a zvědavě si mě měřil.
„Ty jsi ten Gaara?“ zeptal se ostře a já se teprve v té chvíli odvážil na něj podívat.
„Ano?“ výrazně jsem slyšel, jak se mi chvěje hlas.
„Co kdyby ses zvednul a šel jinam? Chceme si tu hrát!“ tvrdě na mě hleděl a z jeho pohledu nekoukalo ani kousek dobra.
„Ale…já…chtěl bych tu taky být,“ vzmohl jsem se na odpor.
„To nejde! Ty nepatříš do naší party, takže běž jinam!“ rázně odpověděl Kanomu.
„Ale ty jsi tu nový, takže také do party nepatříš, ne?“
Nemohl jsem uvěřit sám sobě, kde se ve mně berou taková slova a takový vzdor, nicméně chtěl jsem si uchovat alespoň místo diváka a být jim nablízku. Na kluka to ale fungovalo jako rána pěstí. Zamračil se ještě víc a vytrhl mi z náruče mého jediného přítele. Držel toho medvídka drsně v ruce a blesky z jeho očí bolely víc než pohled na to, že mi vzal i to poslední.
Když jsem si ho chtěl vzít zpět, rozpřáhnul se a odhodil ho daleko jako nepotřebný kus hadru. Při tom činu jsem ho nechtěně škrábnul do ruky a to ho ještě víc rozzuřilo.
„Tak je to pravda! Ty jsi ale vážně něco!“ rozeřval se na mne a já jasně cítil, jak se mi roztřásly ruce.
„Zrůdo!“
„Táhni, démone! Nikdo tě tady nechce! Odejdi!“
V tu chvíli jakoby moje tělo nebylo mé a svět přede mnou se začal stmívat. Pak se ale stalo něco úplně jiného. Ten kluk najednou vytřeštil oči a po obličeji se mu rozlil bolestný škleb. Vyděšeně jsem ho pozoroval. To jsem přece nemohl udělat já!

„Hej! Co takhle, kdyby sis dokazoval sílu na někom, kdo je aspoň stejně starý jako ty?!“ zazněl do ticha rázný dívčí hlas a kluk odvedl pozornost na postavu stojící za ním. Asi dvanáctiletá dívka s dlouhými rudými vlasy a modrýma očima tam jen tak stála, v jedné ruce hromadu knížek a v druhé si pohazovala kamenem. Byla oblečená do jednoduchých tříčtvrtečních kalhot a tílka pískové barvy, ale její pleť byla bělejší než by se očekávalo od obyvatele Země Větru.
„Co se do toho pleteš?!“ rozkřiknul se Kanomu a třel si bouli na hlavě. „To se tě vůbec netýká, knihomole!“
„To si piš, že se mě to týká, když tady ubližuješ nevinným lidem!“ prskla rudovláska. „Takže jestli se nebojíš, že tě porazí holka, tak pojď a zaútoč na mě a uvidíme, kdo je tady silák!“ sehnula se a odložila knihy na zem.
Kluk si jí ještě chvíli zlostně prohlížel, pak ale mávnul rukou.
„Tss, holky já nemlátím!“ ušklíbnul se a otočil se k ostatním.
„Pojďte, jdeme jinam!“ zavelel a za chvíli celá skupinka zmizela za skálou.
Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, co se tady právě odehrálo. Díval jsem se na ni jako na zjevení a stále jsem se snažil hledat v jejím činu nějaký jiný úmysl. Ta dívka tam pak ještě chvíli stála, pak sebrala své knížky ze země a rozešla se ke mně. Cestou sebrala z písku mého medvídka a když ke mně došla, jen tak mi ho podala. Převzal jsem ho od ní s třesoucíma se rukama a stále na ni zíral.
Dívala se na mne vážně a její modrý pohled jakoby zkoumal veškeré dění za mýma očima. Pak naklonila hlavu na stranu.
„Tak ty jsi zrůda?“ pronesla a mně se opět zatajil dech. Už je to tady znovu!
„Já…,“ začal jsem větu, která ale stejně neměla žádné pokračování. Dívala se na mě a pak se zářivě usmála.
„To určitě ne! Nikdo tak roztomilý jako ty nemůže být zlý!“ usmívala se a i její oči se smály. Otevřel jsem překvapeně pusu. Opravdový úsměv…a na mě?!
„Podívej,“ pokračovala, když si ke mně klekla, „tyhle lidi nejsou moc hodný, takže by sis s nimi asi neměl moc hrát nebo ti můžou zase ublížit, jasný?“
„Ty…ty se mě nebojíš?“ přešlo mi přes rty a v tu samou chvíli se mi málem zastavilo srdce, protože to mohla být věta, která ten úsměv navždy zničí. Nestalo se tak.
„Proč bych se tě bála?“ podivila se upřímně. „Ty mi snad chceš ublížit?“
„Ne, to ne!“ vyhrknul jsem tak rychle, jako by mi šlo o život.
„Tak vidíš,“ opět se kolem ní rozneslo teplo a já se ztrácel v tom klidu okolo ní.
„No nic, ráda bych si s tebou ještě povídala, ale mám moc práce,“ řekla, když si znovu stoupla. „Tak já jdu a dávej na sebe pozor, kluku!“
Sledoval jsem její pomalu se zmenšující záda, když mi došlo, že ji už také nikdy nemusím potkat.
„Počkej! Jak se jmenuješ?“ popoběhnul jsem směrem k ní s úmyslem ji jakkoliv zastavit.
Zastavila se.
„Ah, promiň! Jsem Vera, těší mě,“ usmála se znovu a já věděl, že od té chvíle bych byl schopen pro ten úsměv zabíjet.
„Já jsem Gaara,“ zastyděl jsem se náhle za své jméno a sklopil hlavu.
„Ty se stydíš za své jméno?“
Neodpověděl jsem. Nechtěl jsem zrušit to spojení tím, že jí začnu vykládat o tom, co vše se za tím jménem skrývá.
„Hmm, tak ti můžu říkat jinak, jestli chceš,“ zamyslela se a s lusknutím prstu přišla na nápad. „Co takhle ti říkat Kumi?“
Kumi! Kuma je medvídek. Zadíval jsem se na svou plyšovou hračku a jedinou věc, která byla skutečně moje. Ta věc, kvůli které mi pomohla?
„Ha…Hai!“ dostal jsem ze sebe rychle, aby si to nerozmyslela. „Budu rád, Vera-san!“
„Neříkej mi tak formálně,“ zamračila se na oko. „Teď když jsi můj přítel, říkej mi jak uznáš za vhodný.“
„Já jsem tvůj přítel?“ nevěřil jsem tomu, co slyším.
„Nechceš snad být?“
„Ne, to ne! Totiž chci být! Určitě!“ zamotal jsem se do svých vlastních slov.
„Tak mi také můžeš vymyslet nějakou přezdívku.“
Stisknul jsem pěsti, jak moc jsem se snažil přijít na jiné jméno a zpocené dlaně mi to moc neusnadňovaly. Dostal jsem nápad.
„Hikari?“ podíval jsem se na ni plný očekávání.
„Hikari jako světlo? Hmmm,“ přemýšlela nahlas až se jí udělala vráska mezi obočím, ale nakonec se usmála. „Proč ne, když je to tvoje přání.“
Ucítil jsem, jak mi po neskutečné době lezou koutky nahoru a já se pokusil o stejný úsměv.
„Dobře, tak se měj hezky, Kumi,“ pak se jen uklonila na pozdrav a rozešla se znovu pryč.
„Kdy tě znovu uvidím?“ zmizel mi úsměv rychleji než se objevil, když její záda začala náhle mizet.
„Určitě brzy, ale teď už mám opravdu velké zpoždění,“ zamávala bez otočení a rozběhla se pryč.
Zůstal jsem tam stát sám bez dechu a s podivným třasem ne v rukou ale uvnitř srdce.
Já už nejsem sám?
Další tři dny jsem strávil v nepředstavitelné hrůze a strachu, že už ji nikdy neuvidím. Sice slíbila, že se znovu objeví, ale stále jsem mohl být jen malé dítě, které jako o sedm let starší musí chránit. Mohla to být jenom povinnost. Mohla to říct jen tak. Moje vlastní myšlenky mne týraly víc než svět okolo mne a já každým dnem propadal čím dál větší beznaději. Upnul jsem se na ni jako na jediného spřízněného člověka a stačilo mi k tomu jen pár minut strávených s ní. Tak mocně jsem toužil si s ní znovu promluvit jako předtím, ale neobjevila se. Čekával jsem hodiny na houpačce s nadějí, že se znovu objeví, ale mým přítelem stále jen zůstával můj neživý plyšový medvěd.
„Říkala mi Kumi, víš?“ mluvil jsem k té hračce a bezděčně ji svíral v jinak prázdných dlaních.
Po týdnu, kdy jsem téměř ztratil naději, jsem naposledy vstal už za tmy z mé houpačky a pomalu se vydal k domovu. Už jsem téměř zašel za roh, když jsem uslyšel rychlé kroky za sebou.
„Kumi?“ zaznělo za mnou a mně se zastavilo srdce. Zprudka jsem se otočil a uviděl ji za sebou. Zrychleně oddychovala.
„No sláva! Zastihla jsem tě tu,“ vydechla ulehčeně. „Až teď jsem měla chvíli času, tak jsem mohla splnit svůj slib.“
Stále jsem ji sledoval bez dechu a nemohl uvěřit, že se opravdu ukázala.
„Promiň, mám moc práce, ale nezapomněla jsem, neboj,“ usmála se a noc byla hned jasnější.
„To je v pořádku,“ odpověděl jsem a rázem jsem jí odpustil ty dny marného čekání a trýznění. Nikdy bych jí nepřiznal, jak moc jsem se trápil nejistotou, ani kdyby mne to mělo stát život. Tak moc jsem nechtěl mezi nás vnést ani špetku neklidu a porušit tímto takové pouto.

Vzala mne na hradby, kde jsme se společně dívali na noční poušť i s obrovskou kupou hvězd nad ní. Vyprávěla mi o tom, že je také jiná. Narodila se sice v Suně, ale její rodiče pochází z Konohy ze Země Ohně.
„Chápu tě, Kumi, víš?“ přeběhl ji stín přes tvář a já ho vnímal jako ostrý zásah do srdce. „Vím, co je to být jiný. Vždy jsem dělala vše pro to, abych taková nebyla, ale stejně jsem nakonec zůstala sama. Jsou věci, které nezměníš, ale jsou také věci, které změnit jdou a na těch je třeba pracovat.“
„Hikari, ale ty nejsi sama už,“ odvážil jsem se dotknout její ruky.
„Ale to já vím,“ rozzářila se opět a pocuchala mne ve vlasech. „Teď jsme něco jako sourozenci, Kumi a Hikari, správně? Vždycky jsem chtěla mít bratříčka.“
„Já budu!“ vypustil jsem rychle, aby ji ten nápad nepřešel. Měl jsem sice svou rodinu a sourozence, ale ty se dali srovnat k ostatním cizím lidem okolo mne. Ji jsem chtěla pokládat za všechno na světě a bylo by mi jedno, kdyby ostatní svět zmizel neznámo kam.
„To jsem ráda,“ chytla mne za ruku a tak jsme se spolu mlčky dívali do neznáma před sebou a vychutnávali si tak spříznění uvnitř srdcí.

Začali jsme se setkávat častěji a častěji a nakonec nebyla chvíle, kdybychom ve dne nebyli spolu. Můj plyšový medvídek v tu dobu zastával jen roli hlídače mé postele. Už jsem ho nepotřeboval.
Ukázalo se, že Hikari většinu svého volného času tráví v knihovnách a studiem.
„Chtěla bych být doktorem, víš?“ svěřila se mi se svým přáním a oči jí při tom zahořely. „Chtěla bych pomáhat lidem, protože mám dar léčit a měnit tělo tak, aby bylo všem lépe.“
Byla tak nadšená pro věc, že jsem se zapřísahal, že budu její přání chránit klidně i svým životem. Na pětiletého chlapce to byla příliš velká přísaha, ale já cítil, že to nemůže být nikdy jinak. Tak moc jsem ji zbožňoval.
Ukazovala mi věci, které jsem nikdy předtím neviděl. Sama se naučila léčit zraněná zvířata a dávala do toho tolik síly až se mi tajil dech. Jednou našla káně, kterému už nebylo pomoci a zemřel jí v rukou. Držela to nebohé zvíře a plakala. Ta očividná bezmoc přede mnou mne trápila, ale nedokázal jsem jí ani povzbudit. V tu chvíli mi ale došlo, co jsem jí ještě neřekl. Nikdy nepřišla řeč na to, co opravdu jsem. Pokud tolik lpěla na životě, jak by se asi tvářila na mne, který dokáže rozsévat jenom smrt? Tohle uvědomění mne strhlo do neskutečných obav a děsu z toho, že když něco takového o mne zjistí, že mne opustí. Stal jsem se zamlklým a ne už tolik hovorným jako dříve. Všimla si toho a snažila se mne rozveselit jak jen mohla. Nebylo to však nic platné. Tak moc jsem se snažil s ní být až jsem se díky svým obavám od ní stále víc oddaloval.
A pak byla Suna napadena. Sousední země se dozvěděla, kým jsem a rozhodla se mě buď unést nebo zabít. Než jsem stihl zaznamenat co se v nastalém chaosu děje, byl jsem obklíčen a uzavřen do silové bariéry, ze které nebyla cesta. Moje písečná obrana se sama aktivovala a chránila mne, ale nebylo to nic platné. Pak jsem ucítil v sobě to, co tak dlouho ve mně spalo a já se začal měnit. Neovládal jsem to a jediné co, si pamatuji je, že jsem byl k smrti vyděšený. Nevěděl jsem, co se kolem mne děje a má ruka se počala měnit v něco obludného a nechtěného. Obludná pracka prolomila bariéru a chystala se na protiútok. Mysl se mi pomalu zastírala a nepřátelům došlo, že mne musí zabít. Sebrali své síly a vypustili proti mně něco, co se podobalo obrovského ohnivému víru. Viděl jsem, jak se to ke mně blíží a čekal jsem nevyhnutelné, když si přede mne někdo stoupnul.
„Dost!“ uslyšel jsem jako z dálky tak známý hlas a rozpoznal mou Hikari, jak mne brání vlastním tělem. Tma se rozprskla neznámo pryč a já ani neměl sílu křičet. Když jsem si ale už začínal myslet, že nás oheň pohltí oba, vír začal postupně mizet až se rozplynul někam pryč. Nepřátelé přede námi začali křičet hrůzou a jeden po druhém padali před námi jako bezduché figurky. Když bylo po všem, otočila se na mne a já zpočátku nevěděl, na koho se dívám.
Přede mnou stála ta samá Hikari, ale nebyla to ona. Vlasy měla uhlově černé a zkroucené a její oči byly rudé s několika bílými znameními kolem zorniček.
„Kumi! Jsi v pořádku?“ řeklo to stvoření a mně konečně došlo, že je to opravdu ona.
„Hikari,“ zašeptal jsem a ruka se mi opět změnila do mé lidské podoby.
Zarazila se a sklopila oči. „Promiň, nestihla jsem přijít včas. Mrzí mne to.“
Nechápal jsem to. Ona se omlouvá, že…?!
„Ty…ty se mě pořád nebojíš?“ ucítil jsem první slzu, která mi stekla po tváři a protrhla hráze.
„Já?“ vytřeštila oči a oči se jí zaleskly úplně stejně. „Jak bych mohla?!“
„Vždyť se na mne podívej, jsem stejná jako ty, Kumi!“ objala mne a já cítil teplo, po kterém se vždy tolik toužil. „Slíbila jsem, že tě budu chránit, ne?“
Konečně mi došlo, jak zbytečný strach jsem celou dobu měl a opětoval jsem stisk daleko vroucněji.
„Já…já tě budu taky chránit!“ dostal jsem ze sebe mezi vzlyky a byl poprvé rád, že jsem se narodil. Mohl jsem tak potkat mojí Hikari.
Než se vše toho dne uklidnilo, dlouho jsme spolu seděli a povídali si o našich skrytých já. Já jí povídal o svém démonu a ona o své pravé podobě, kterou tak úzkostlivě skrývá ze stejného důvodu jako já. Nechtěla nikomu ublížit a žít jako normální člověk. Když mne vyprovodila domů, sehnula se a políbila mne na čelo.
„Od teď, Kumi, už nás nic nerozdělí. Vždycky budu s tebou, to ti slibuju!“ usmála se a v tu chvíli nebylo šťastnějšího člověka na světě než jsem já. Odešla a já se opět nemohl dočkat rána až budeme zase spolu.
Ne každé ráno vám ale přinese něco dobrého. Mě nové ráno a nový den přinesl to největší ránu a bolest, kterou jsem kdy musel snést.
Zrovna jsem snídal, když do jídelny dorazila eskorta elitních ninjů v čele s mým otcem.
„To sis nemohl odpustit, viď?!“ zle zahřměl otec a krev žilách mi několik stupňů zchladla.
„Moc často hřešíš na to, že jsi můj syn, ale tohle skončilo! Kde je ta holka?“ bouchnul pěstí do stolu a já nevěděl na co se mě ptá.
„Tak ty nevíš? Tak já ti to připomenu!“ pohrdavě vycenil zuby Kazekage. „Divná, červený vlasy, modrý oči, moc ses okolo ní ochomejtal poslední dobou. Jo a taky, pravděpodobně je to stejná zrůda jako ty, pokud si dobře pamatuji včerejší incident!“
Nebyl jsem schopen myslet natož promluvit. Něco neuvěřitelného, co se mi pokoušel otec říct, můj mozek prostě nechtěl přijmout.
„Hikari,“ zašeptal jsem nepřítomně.
„No výborně, alespoň sis vzpomněl,“ zle se na mne podíval a mně konečně došlo, že se něco děje.
Nadechl jsem se a konečně dostal cit do nohou. Vystřelil jsem z místnosti nehledě na zákaz a řev otce a bezhlavě uháněl známou cestou k jejímu domu. Když jsem konečně dorazil na místo, bylo už kolem mnoho lidí. Zahlédli mne a s úctou se rozestoupili. Nedbal jsem na ně a bez dechu vstoupil do tmavého domu. Hned za dveřmi jsem se zarazil a musel pochopit, na co se dívám. Uprostřed podlahy ležela dvě krvavá zohavená těla. I když byli tváří k zemi, poznal jsem její rodiče, ale kupodivu než čirou hrůzu jsem cítil úlevu, že tam mezi nimi neleží i ona. Nechal jsem ten strašný výjev za sebou a vyběhl do patra, kde měla svůj pokoj. Přivítala mne prázdná a chladná místnost plná rozházených věcí a oblečení. Nevěděl jsem, co mám dělat. V hlavě mi vířily myšlenky a hypotézy o tom, co se mohlo nebo nemohlo stát, když jsem pohledem zavadil o kus papíru nechaný na stole v rohu. Bylo na něm totiž napsané mé jméno. S třesoucími prsty jsem otevřel to psaní.

Pro Gaaru :
Vybrala jsem si svou cestu a ty udělej to samé. Jsem zrůda a ty také, tak s tím začni něco dělat. Už tě nikdy nechci vidět! Jestli se ještě znovu setkáme, zabiju tě. Nenávidím tě!!!
VERA

Přesně si nepamatuji, kolikrát dokola jsem ten kus papíru četl. Vím jen, že když jsem vycházel z domu, pořád jsem ho svíral v pěsti.
„To je on! To je ten, co zabil její rodiče a jí odtáhnul někam pryč a nikdo neví kam!“
„Myslíš, že to byl on?“
„A kdo jiný?! Určitě ho nějak naštvala a tak jí zabil!“
Výčitky a obvinění okolo mne jsem slyšel, ale více méně nevnímal. Teď už to bylo jedno. Je pryč. Vrátil jsem se do svého pokoje, vzal jsem z postele ten kus hnědého plyše a odešel ven neslyšíce nikoho okolo. Došel jsem až k houpačce a sedl si na ní. Vzal jsem medvěda do obou rukou a zvednul jsem si ho před sebe. Černé knoflíky místo oček zářily v poledním slunci a přesto byly studenější než kdy jindy.
„Říkala mi Kumi, víš?“ zašeptalo něco místo mě té hračce a cosi ve mně prasklo.
Byl jsem zase…sám!

Události po tomto všem bylo jen vyvrcholením veškeré mé snahy zapomenout na ni a zvyknout si věřit někomu jinému než jí. Vše přišlo v niveč a nakonec jsem usoudil, že ten poslední vzkaz měl pravdu. Zabít v sobě člověka a žít jako zrůda, kterou z nás chtěli, to byl náš úděl. Nikdy nikoho nemiluj, jen sám sebe! To je cíl mé cesty! Však po tom všem jsem se ještě dlouho budil s pocitem, že někde v dálce volá moje jméno. Pak ale jednou vše ustalo a já zapomněl.
Zapomněl?
Tak proč ještě stále schovávám plyšového medvěda a dopis v malé krabici v rohu…?

Poznámky: 

myslite si, ze ho tam jenom tak nechala? nebo byl duvod? podle me vite, ale zjisti to gaara? posledni dil tyhle serie snad vyjde co nevidet Smiling

4.833335
Průměr: 4.8 (12 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Adria22
Vložil Adria22, Po, 2010-03-08 23:53 | Ninja už: 5154 dní, Příspěvků: 43 | Autor je: Prostý občan

Výborně, stejně úžasný pokračování nebo spíš návrat? Moc se mi tvůj styl psaní líbí...hlavně nepřestaň psát.

Nejlepší FF:

Merenwen - všechny FF od ní (nekecám Laughing out loud)
Minatův odkaz a povinnost
Nevěsty v černém
Povinnost přečíst! Kakashi YES

Obrázek uživatele Merenwen
Vložil Merenwen, Út, 2010-03-09 09:21 | Ninja už: 5633 dní, Příspěvků: 480 | Autor je: Prostý občan

neboj, neboj, jeste to pokracovani ma a dalsi povidky jsou nekde na ceste...teda spis jeste v hlave nez na papiru, ale jsou Smiling

Obrázek uživatele ANT
Vložil ANT, St, 2010-02-10 03:37 | Ninja už: 5570 dní, Příspěvků: 177 | Autor je: Prostý občan

Nemohl jsem si nevšimnout, že žánr téhle serie je označen jako horror, podle mě jsou takovéhle temně laděné příběhy nejtěžší na psaní, ale ty jsi se stím poprala výborně, je vidět že už se z tebe stala zběhlá spisovatelka. Smiling Vybrat si Gaaru jako postavu do tohoto příběhu byl dobrý nápad, Gaara je taková tajemná postava se špatnými životními zkušenostni s jinými lidmi a ideálně se hodí do takovýhle povídek. Monology se ti fakt moc povedly, dodává to příběhu tu správnou autentičnost... No prostě se mi to moc líííbilo! Smiling

To se stává i v lepších rodinách



Jan Werich: Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl

Obrázek uživatele Merenwen
Vložil Merenwen, St, 2010-02-10 12:15 | Ninja už: 5633 dní, Příspěvků: 480 | Autor je: Prostý občan

hehe, no tak to jsem rada...opravdu to nebylo moc lehky popsat, ale tak zadarilo se, jadro pudla jsem vystihla :-)kazdopadne uz jsou napsany asi ctyri dily toho prostredniho konecnyho dilu, tak je sem postupne budu úridavat, tak snad i zbytek bude fajn Smiling