Železná kunoichi 31: Cíl

Ticho přerušovala jen suť valící se z díry ve skále. Tělo se však už nepohnulo. Hametsu čekala, až usedne prach, ale sotva se tak stalo, vystřelil proti ní předlouhý slizký jazyk. Po dalším mrknutí ovšem uviděla Dakena stojícího před ní, jak jazyk omotaný kolem paží pevně svíral a drtil v obrovských dlaních. V tom okamžiku ji polilo horko. Zahleděla se do díry, v níž spatřila pár žlutých očí. Nebezpečí z nich přímo sálalo.
„Omlouvám se, Orochimaru-sama,“ zašeptala. Poté se hnědovláska jemně dotkla na rameni, aby zachytila jeho pohled.
Zadíval se na ni, ačkoli periferní vidění stále upíral na muže ve skále. Když ale krátce přikývla, pochopil a uvolnil sevření. Vteřinku nato se odněkud vynořila silná železná tyč a jediným divokým pohybem jazyk pevně přikovala k zemi. Do stran vytryskla temně rudá krev, místností se rozlehl bolestný huhlavý výkřik.
Hametsu vydechla. Chvíli jen tak stála, ovšem pak ji únava donutila se pohnout a dojít k operačnímu stolu, na který se posadila. Daken ji okamžitě následoval a schoval ji ve své náruči. Vtom se od vzdálenější zdi se ozvalo prudké zuřivé zafunění, ve kterém bylo znát taky plno bolesti. Šedovlasá však jen zmučeně stáhla obočí. Už neměla chuť ani sílu na cokoliv reagovat. Teď už musela jen sedět a čekat na konec. A ten se nebezpečně rychle blížil.

Putování Třemi vlky probíhalo klidně, avšak rozhodně ne bez problémů. Tunel to byl malý, co do výšky tak akorát velký, aby se dospělý člověk nemusel hrbit, ale co se šířky týče, to bylo horší. Hametsu sice mohla volně pohupovat rukama, ale studené skály se jí přesto sem tam přitiskly na holou kůži a dvakrát nebo třikrát ji dokonce škrábly. Nebylo tu možné rozvěsit louče, takže se musela plně spolehnout na ,průvodce‘ před sebou, jelikož sama neviděla ani na krok. Tunel se však očividně nevětvil, takže by si možná poradila i bez něj.
Všudypřítomná tma spolkla i leskl katany. Dívka si neviděla ani na špičku nosu, takže nebylo divu, že sem tam zakopla o kamenný výstupek. Nejednou šlápla na něco ostrého a nejednou si málem ukopla palec. V té chvíli hořce litovala toho, že si zvykla chodit bosa.
Po chvíli však zaslechla sílící hluk. Nastražila uši. Nejdřív to bylo jen tiché nepravidelné cinkání, které pak postupně nabíralo na intenzitě a přibývaly další zvuky. Cinkání, ale i hlasité rány, řinčení, praskání, zhroutící se kamenní. A hlavně šum lidských hlasů.
Polilo ji horko. Na čele jí vyrazil studený pot, srdce se splašilo. Na tři čtyři vteřiny zpanikařila, ovšem pak prudce zavrtěla hlavou a donutila se ke klidu. Zatnula zpocené pěsti a skousla si jazyk. Na chvíli zlidštělé oči opět ztratily svůj normální lesk a zatvrdily se v pevnou blyštivou ocel.
Blížili se čím dál víc, v dáli už viděla slabé naoranžovělé světlo. Hluk zas o něco zesílil, pomalu rozeznávala jednotlivá slova. Z jistých výrazů pochopila, že to byly nadávky a řev hlídajících, kteří popoháněli dělníky. Při tom zjištění jí projely slabé vibrace. S překvapením si uvědomila, že tentokrát to však byla radost. Těšila se. Těšila se na smrt, která jakoby kráčela přímo za ní. Cítila ji. Cítila ji za svými zády. Ale neotočila se, pořád hleděla na zvětšující se světlo, které každým dalším krokem nabíralo na intenzitě. Už jen pár metrů... Šest, pět, čtyři, tři, dva...
Další příval světla ji na pár vteřin oslepil. Cestou si už přivykla na nepřístupnou tmu, takže ji oranžová zář všude kolem spolehlivě zaskočila. Rukou si zakryla oči a zběsile mrkala, aby odehnala bílé skvrny, které se jí začaly objevovat za víčky. V té chvíli úplně zapomněla na všechno kolem. Uvědomil ji až hlasitý výkřik. Nějaký muž zařval jejich směrem a Hametsu si najednou uvědomila, kde se to právě nacházeli. Prudce zvedla hlavu a rozhlédla se. Stáli na jakési terase, odkud bylo dobře vidět na celý prostor. Ten byl mimochodem velký, přímo obrovský. Nic v sídle se tomuto nemohlo rovnat. Muselo to být o mnoho větší než sídlo samotné. To však šedovlasá už nestačila porovnat, jelikož se na ni zprava i zleva řítilo několik samurajů.
Katana v okamžiku probodla muže před sebou, který se pak s výkřikem zřítil přes zábradlí dolů z terasy. Hned nato opsala půlkruh po dívčině pravém boku a jedinou ranou zasáhla dva muže ze tří. Toho třetího probodla skrz naskrz. Prudkým švihem se pak vrhla na druhou stranu, zablokovala útok na dívčí tělo, odrazila nepřítelovu katanu a setla mu hlavu, další dva nabodla na celou svou délku a prudkým mávnutím je poslala dolů přes zábradlí, načež se sama vrhla doprostřed ohromného prostoru a zavrtala se do kamenné země přímo mezi mrtvá těla samurajů.
V té chvíli se rozhostilo mrtvolné ticho. Vzápětí ustalo cinkání, řinčení, burácení i šum. Všichni dosud pracující dělníci vyjukaně civěli na dívku s dlouhými šedými vlasy v šedých šatech stojící vysoko nad nimi na terase. Nenadálé znehybnění všech a všeho ale přerušili další samurajové, kteří se vyřítili neznámo odkud. Mlčky vyběhli do schodů vedoucích k terase. Ovšem najednou se dívčina katana opět pohnula, vysmekla se ze země, načež se vrhla do dalšího boje. Hametsu už však nepřihlížela, pozorně se dívala na dělníky pod sebou.
Všichni do jednoho na sobě měli staré špinavé hadry, sami byli umolousaní a vypadalo to, že se už delší dobu nemyli. Některým na rukou cinkaly okovy spojené řetězem, někteří je měli dokonce i na nohou. Drželi kladiva všelijakých velikostí, různé tyče a jiné náčiní. Za každým třetím se tyčil velký dřevěný vůz z kopou tmavých hornin. Zřejmě železná ruda.
Dívčin pohled zničehonic upoutali další příchozí. Tihle se však výrazně lišili. Neměli na sobě ani brnění ani potrhané šaty, nýbrž tmavé pláště. A Hametsu najednou došlo, co byli zač. V tom okamžiku ji zachvátila obrovská vlna nenávisti. Zaťala ruce v pěst, nehty se jí zaryly do dlaní. Zuby o sebe ostře zaskřípaly. Vyčkala však, až katana dokoná své dílo. Ta k ní po pár vteřinách přiletěla a klesla před ní na úroveň kolen. Dívka, nespouštíc oči z mužů v pláštích, pak stoupla na její nevelké ostří, načež se katana překvapivě lehce snesla až dolů na zem, jako by s sebou nenesla vůbec žádnou zátěž. Když pak šedovlasá stoupla na chladnou kamennou zem, zbraň na vteřinku znehybněla, načež se přímo nepostřehnutelnou rychlostí vrhla směrem k oněm mužům.
Ale pak se stalo něco nečekaného. Ten vysoký vepředu se prudce pohnul, po čemž se katana s ostrým zařinčením zasekla do skály za jeho zády. Odrazil ji pouhou rukou!
Narovnal se z mírně přikrčeného postoje a zabodl do dívky pichlavý pohled. „Kdo jsi?“ křikl na ni dunivým hlasem.
Neodpověděla. Jen ho provrtávala nenávistí naplněnýma očima a odolávala nutkání se rozběhnout a vrhnout se na něj.
„Odpověz!“ zaburácelo po chvilce.
Najednou však musel ustoupit stranou, a to z toho důvodu, že přišel někdo další. Dotyčný byl ještě vyšší než on a o mnoho rozložitější. Měl tmavé, šedě protkané vlasy v ohonu, oči ledově modré. Zprvu si stoupl jen před ně, ovšem pak se nečekaně dal znovu do pohybu. Zbylí muži ho jako stín následovali. Zastavili se asi na patnáct metrů od dívky.
„Jsem Aragane Gattsuku*, vůdce klanu Aragane a vlastník Tří vlků a nejbližšího okolí. Co jsi zač ty?“ Jeho hlas byl hluboký a mručivý. Nepříjemný na poslech. A když se ještě připočetlo to opovržení, které z něj čišelo...
Ovšem pak jeho pohled padl na dívčiny vlasy, oči, a také na značku vypálenou na její paži. Dal si to všechno dohromady, načež jím zacloumal přímo uragán emocí. Šok, nevěřícnost, děs, ohromení... Dlouhou chvíli jen třeštil oči, čímž jeho důstojnost klesla o pár stupňů. Ovšem nikdo kromě něj dívku zřejmě nepoznal.
„Kinzoku... Tetsuko...,“ zahuhlal, naprosto vyveden z míry.
A to jméno vzápětí vyvolalo poplach. Místností se ozvalo několik překvapených výkřiků, spustil se šum hovoru a muži v pláštích se připravili k boji. Lidé na šedovlasou začali ukazovat, opakovaně vykřikovali její jméno, někteří dokonce klekli na kolena a sepjali ruce. Najednou si zkrátka vzpomněli všichni.
Gattsuku se rozzuřeně rozhlédl a sledoval reakce dělníků. Poté trhl hlavou zpět k dívce a zuřivě zafuněl. „Zabte ji!“
V tom okamžiku se muži v pláštích za doprovodného řevu vrhli vpřed. Vytasili katany a nože všech tvarů a velikostí. O zbraně tedy neměli nouze. Ovšem zrovna když ten nejbližší překonal vzdálenost devíti metrů, celý prostor se otřásl, až se ze skal spustila suť. Všichni se jako na povel zastavili a zmateně se rozhlédli. Po chvilce přišel další otřes, pak další, a ještě jeden. I zem se začala třást. Ozvěnou k nim pak dolehlo mocné dunění, které počalo sílit. O pár vteřin později se už celá skála třásla a dělníky stojící těsně u zdí zavalil hustý prach. Všichni začali postupně propadat panice. Někteří slabší nevydrželi a sesunuli se na zem.
Najednou si bojovníci něco uvědomili. Trhli hlavou ke vchodům. V tu ránu z nich jako na povel vyběhli dva giganti s truhlami na zádech. Bez ohledu se vrhli mezi dělníky, kteří se vzápětí s křikem rozběhli do všech stran, aby nebyli zašlápnuti. Těm dvoum stačily dva skoky, načež už stáli po boku šedovlasé, každý z jedné strany. A stejně jako se nečekaně vyřítili na scénu, stejně tak nečekaně znehybněli.
Hametsu se ušklíbla, načež obři shodili svůj těžký náklad. Truhly byly velké už na první pohled, ovšem jakmile dopadly na zem, spolu s ohlušující ránou a zvláštním zařinčením se ozvalo další zadunění skály. Zřejmě tedy byly ještě těžší, než jak vypadaly.
Sotva usedl prach kolem beden, oba giganti zmizeli v ohromném bílém oblaku dusivého kouře, který se vzápětí roznesl po celém prostoru. Pár lidí se rozkašlalo, většina z nich si rukou zakryla tvář. Dívka se však nehnula ani o centimetr. Jen stála a upírala ocelový pohled na Gattsuka. Pár vteřin čekala, až se kouř trochu rozptýlí. Poté sáhla do záhybu šatů a vyndala malou ampuli. Přímo z ní si vysypala zbývající kuličky přímo do krku, ani nemusela polknout. Lahvičku pak bezohledně odhodila za sebe. Sotva však dopadla na zem, otřásla dívkou vlna nové energie. Bylo jí ovšem tak moc, že se z toho málem pozvracela. Objala si břicho a přemáhala nevolnost. Hlava se jí zatočila, ale nevzdala to. Chvíli zápasila se svou vlastní silou. Když pak onen boj vyhrála, rozkročila se, zaryla paty hluboko do země a otřela si zpocené ruce o šaty. Zhluboka nasála vzduch
„Připrav se na poslední vteřiny svého života, Aragane Gattsuku. Tady je moje pomsta!“
Spolu s jejími slovy se v místnosti zvedla neviditelná tlaková vlna. Chvilku poté zaznělo krátké cvaknutí, načež se víka beden s tichým skřípotem prudce odklopila.

Laboratoř se zcela ponořila do ticha. Hametsu zřejmě spala. Daken ji pravidelným tempem hladil po vlasech. Orochimaru zavrtaný ve skále nejevil žádné známky života nebo smrti. Dokonce i louče na zdech jako by se neodvážily nějak ozvat. Hrobové mlčení přerušil po dalších minutách až Kabuto.
„Co... co jsi vlastně zač?“ zahuhlal vysíleně.
Kopie trhla hlavou a otevřela oči. Takže nespala. Otočila se k němu, aby mu viděla do tváře. „Už jsem to říkala - genzon bushin.“
Zavrtěl hlavou. „Co přesně to ale znamená? Jak by ses... definovala?“ Pokrčil obočí nad posledním slovem.
Značně ji překvapil jeho zájem. A vlastně i samotná otázka. Až takhle se nad tím totiž ještě nezamyslela. Nicméně odpověď se jí vybavila ihned. „Zkrátka nejsem jako každý jiný klon, žiju. V podstatě jsem živý člověk - odolávám lehkým zraněním, mám vlastní emoce, pocity, myšlenky. Zemřu jen spolu se smrtí stvořitele, protože co se stane jemu, stane se i mně. Od špatných pocitů přes vážná zranění až po smrt.“
Kabuto pozorně poslouchal. „I přes svou výjimečnost jsi s pravou Hametsu stejně těsně spojená, chápu...“ Na chvíli se odmlčel, ovšem pak si něco uvědomil. „Říkala jsi vlastní pocity a myšlenky? Takže... čistě teoreticky... dokázala by ses odpoutat? Žít samostatně i bez ,originálu‘?“
Nakrčila obočí. „Vím, kam tím míříš, ale to se nestane.“
„Proč ne?“
Zarazila se. „No... nejde ani tak o to, že by to nebylo možné provést. Kdybychom ty, já a Orochimaru-sama spojili síly, tak by toto tělo oživlo doopravdy. Jenže my nechceme.“
„My?“
„Ano, my. Já a pravá Hametsu.“ Pauza. „Já... jsem nevznikla proto, abych tu nahradila její přítomnost nebo existenci. Jsem tu, protože chtěla strávit i ty poslední okamžiky svého života s těmi, které nade vše miluje... S vámi.“
„Ale proč odešla? A hlavně proč sama?“
„Hametsu si totiž určila cíl. A to ten, že nevinní už nebudou umírat a že vinní budou potrestáni. Sama se přitom přiřadila k těm vinným.“
Zmateně mrkl. „Počkat, teď nechápu...“
„Těmi nevinnými myslí hlavně Železnou Zemi. Oni přece nic neudělali... A přitom měli přijít o svou svobodu úplně stejně, jako o ni přišla ona. To nemohla dopustit. Nemohla jen tak obětovat takové množství lidí pro Orochimarův neuskutečnitelný plán. Cena života je pro ni totiž daleko důležitější než sny a cíle. Ovšem v tomhle případě se život stal jejím cílem.
Ti vinní jsou všichni z klanu Aragane. Chce pomstít svůj klan. Chce pomstít sebe, svou rodinu. Hodlá ho dokonale vyhladit, nenechat žádné přeživší. Zbytek vloží do rukou osudu.
A považuje se za vinnou, protože... Její moc už napáchala dost zla. Vzala přece svobodu tolika lidem. Dala jim falešnou naději. Dala jim... falešný život. Všichni ti lidé v celách - to jsou její hříchy. A chce je splatit tím, že před vámi zachrání Železnou Zemi. Zároveň se svou smrtí zabrání dalšímu ničení. Jedině tak Orochimara zastaví. Nebo přinejmenším zdrží...
Všechno, co dělá, se vzájemně ovlivňuje a výsledek dává smysl. Přemýšlela nad tím dost dlouho. A už se definitivně rozhodla. Zachrání životy nevinných, vezme životy těm vinným a sama se toho svého vzdá ve prospěch dobra. To je její cíl.“