Beauty of the beast life 11 - Vesnice Zakladatelů

Kluci okamžitě zmizeli a já aspoň pohledem propalovala a vyceněnýma zubama ho varovala před dalším přiblíženým.
„Zabilas mi bratra!“ řekl nenávistně.
Ach jo… jako by nestačilo to, co se mi stalo… on mě tady ještě otravuje s nějakym bratrem! pomyslela jsem si.
„Já ne… to tvůj Hokage…“ řekla jsem mu řečí svého druhu.
„Já bych teda neřek…“ řekl naoko klidně.
On mi rozumí? divila jsem se v duchu.
„A co s tím hodláš udělat?“ pokračovala jsem pochvíli.
„Když tě nezabije tohle,“ řekl a povytáhl stříbrnou katanu, „Tak tě zabiju já!“ pokračoval.
Zkoukla jsem ho pobaveným pohledem. Začalo se ale dít něco divného. Bestiální ANBU zahodil masku ve tvaru vlkodlačí hlavy, stříbrnou katanu, ANBU vestu, přes hlavu převlík tryčko, zul boty a rozkročil se. Pak se trochu vražedně pousmál a jeho oči se zbarvily do červena.
Začalo mi to docházet… On je vlkodlak… Měla jsem pravdu… za chvíli přede mnou stál skoro stejně velký, jen vlku podobný tvor. Zrychleně dýchal a nebezpečně na mě cenil zuby. Kdyby byl úplněk, mohli bychom být na stejné straně. Bohužel, příští úplněk měl být až za týden a teď ještě ani nebyla noc…
Kluci stáli opodál, zřejmě je ani nenapadlo, že by mohli něco udělat. ANBU-vlkodlak měl sice menší zuby i drápy než já, ale určitě měl víc zkušeností. Oba dva jsme čekali, až ten druhý vyrazí.
„Hokage ve svých řadách toleruje zrůdy?“ neodpustila jsem si poznámku.
On mi ale neodpovídal a tak jsem se nakonec rozešla první já. On to zopakoval.
Pomalou chůzí jsme obcházeli velký kruh, každý na protější straně a vzájemně jsme si ukazovali své přednosti. Pochvíli se nenápadně zastavil a bez váhání se na mě rozeběhl. Zastavila jsem se.
Když už byl skoro u mě, postavila jsem se na zadní. Jedním mohutným skokem mě skolil, ale já ho zase dost silně poškrábala. Když jsem se neohrabaně zvedala, zakousl se mi do boku. Tak mě znovu srazil k zemi. Bolelo to, jak ani nechci říct co… a navíc jsem se jen stěží mohla hýbat. Pomalu mi začínala docházet trpělivost.
Uvnitř mě to řvalo, ať se s ním nepárám a zabiju ho. Měla jsem tendence tomu podléhat, ale statečně jsem se držela na uzdě. Z mého boku přešel na krk. Než se zakousl, proměnila jsem se na člověka. Se zájmem si mě prohlížel. Vyděšeně jsem se koukla směrem ke klukům. Měli takové ty výrazy, jako by sledovali nějaký akční hororový film.
Znovu jsem se zaměřila na ANBU-vlkodlaka. Díval se na mě nadřazeným pohledem. Očichal mi hlavu a pak mi hladově oblízl krk. Slastně otevřel tlamu a připravil se na kousnutí. V této chvíli se uzda přetrhla! Přeměnila jsem levačku v pazouru a odhodila ho ze mě deset metrů daleko. Zvedla jsem se.
„Vypadněte! Ale rychle!!!“ zakřičela jsem směrem ke klukům.
Ty se okamžitě ztratili někde v dáli. Bolestivonaštvaně jsem zařvala a pak už si nic nepamatuji…
Probudila jsem se na neznámém místě. Zvedla jsem se a rozhlédla se. Byla jsem v pomyslném kruhu, tvořeném z velkých kvádrových kamenů. Za tímto kruhem stáli lidé. Bylo jich určitě něco přes padesát.
Sáhla jsem si na bok, abych vytáhla katanu, ale ona tam nebyla
„Sakra!!!“ sykla jsem vztekle. Teprve pak jsem si uvědomila, co se vlastně stalo.
Proměnila jsem tedy aspoň pravou ruku v pazouru. Na jeden z kamenů vyskočil mladší chlap. Všichni se mu poklonili, jen já ne.
„Vítej…“ pozdravil mě.
Udělala jsem nechápavý výraz.
„Vítej ve Skryté Přízračné, ve vesnici Zakladatelů,“ řekl a trochu oddálil ruce od těla.
„Co… co jste zač?“ zeptala jsem se.
Usmál se. „Jsme stejní jako ty… taky sme zrůdy, tohle společenství je složeno z vlkodlaků typu A i B, Lugaru a i několika wener,“
„Wener?“
„Co… myslela sis, že jsi jediná?“ Řekl trochu povrchně.
Na tohle jsem mu neodpověděla. „A… co teda po mě chcete?“ zeptala jsem se po chvíli.
„My? Nic… jen ti nabízíme, abys byla jednou z nás… wenera, která není u svých, není wenera, ale obyčejný kříženec,“ řekl.
Byla jsem nadšená. Nebyla jsem sama a teď mě ještě přijímali do své vesnice. V této chvíli jsem absolutně zapomněla na Matariho, Rika a Santa… Teď jsem mohla jen přikývnout.
„Super… jako nová členka budeš zasvěcena do našich věcí a historie, dostaneš čelenku vesnice, ale taky musíš přísahat věrnost… jestli nás totiž zradíš… najdem tě a zabijem…“ pokračoval.
Jak řekl, tak se stalo. Stala jsem se oficiální wenerou, dostala svůj příděl jídla, menší byt a čelenku. Jejím znakem byl jakýsi šesticípý tvar, který vypadal jako roztočená chobotnice.
Tahle vesnice a smečka v jednom byla úplně něco jiného než organizace Akazuki.
Roky pluli jako voda a než jsem se nadála tak mi bylo dvacet. Na kluky jsem ale pořád musela myslet… I tak jsem se ale zamilovala… nebo jsem si to aspoň myslela. Byl jím Tyrosi. Jemu bylo kolem třiceti… Měla jsem ale štěstí. Jednou za devět let si totiž vůdce musí vybrat novou ženu, nebo na jeho místo nastoupí jiný a on si vybral mě.
Nebyla jsem plně přesvědčena o tom, jestli mě miluje, ale jeho nabídku jsem přijala…