Drama
Zbytky sněhu křupaly pod ošoupanými podrážkami, sem tam vykukující zbytek podzimního spadu zašustil.
Cesta byla dlouhá a nohy unavené, stejně jako oči, které nepřestávaly sledovat své okolí. Nikdy si nemohl být jistý, ne na hranicích vlastní země a ne se svou minulostí, která střílela do vzduchu světlice a lákala nájemné lovce. Ne s novým břemenem coby Hokageho tajný rádce a přisluhovač.
Pachuť hadího jedu ho zaštípala v ústech a místo, které kdysi zdobila prokletá pečeť, ho začalo pálit.
„Má-ma.“ Vyslabikovala Hinata po několikáté s úsměvem. Chlapeček sedící na koberci se na ni jako obvykle zasmál.
„Pá!“ Vyjekl a radostně zakopal nožičkama. Hinata se uchichtla.
„Ne, Keitaro, máma nepůjde pá.“ Vysvětlila pobaveně. „Máma ještě musí uvařit tatínkovi večeři, má se dnes vrátit z mise, víš?“ Chlapeček se znovu zasmál a přehoupl se ze sedu na kolena, aby se mohl k mamince víc přiblížit.
Řítil se ulicemi jako hurikán, pořád však důstojně a s elegancí náležící Hyuugovi. Myšlenky na Nentoua a Nigenteki, které nechal po cestě v nemocnici, i na neodbytného Nishina nahradila hrstka slov: Zrádce, desertér. Nuke-nin.
Zažloutlý list, který svíral v pravé ruce, prokluzoval skrz zpocené prsty. Krev na jeho povrchu ho pálila; skoro jako oheň, který zanechá zarudlou kůži a obrovské puchýře, až nakonec zuhelnatí všechno. Neji měl pocit, jako by o tu ruku už přišel, už jen podle bolesti, která bodala do krku a dusila plíce.
Skupina ninjů mlčky spěchala zasněženou krajinou. Šustění jejich kroků zanikalo v hvízdavých poryvech ledového větru a vrstvička chakry na podrážkách jejich bot bránila tvoření stop v křehké bílé pokrývce.
Probral se na nemocniční posteli.
Sice ještě neotevřel oči, ale byl si tím jistý. Znovu se zhluboka nadechl a ucítil jemný téměř neznatelný zápach dezinfekce, kterou přebíjela vůně citrusů.
Píp.
Píp.
Píp.
Rozhodně je v nemocnici, ty pípající přístroje mluvily za vše. A neskutečně ho iritovaly. Měl pocit, že ten vysoký tón, který přístroje vydávají, se mu zařezává přímo do mozku.
Vážně se musí probrat? Nebylo by lepší, kdyby tu prostě zůstal ležet? Navěky?
„A takhle, milí žáci, musíte házet shurikeny, vždy několik čísel výš než původně zamýšlíte, jelikož gravitace vykonává svou práci na výbornou vždy a všude,“ vysvětloval zapáleně učitel dnešní látku ukazuje na obrázek shurikenu pověšeného na tabuli.
Poupravil si batoh na zádech a dál svižným tempem vykračoval k vesnici. Zbývalo už jen pár kilometrů; vzdálené zrcadlení vzduchu z rozpálených kamenných skal bylo jasné a vykouzlilo mu na tváři letmý úsměv. Líce plné šrámů, pravá ruka po zlomenině, přesto se však nesl s naplňujícím pocitem úspěchu. První samostatná mise jako jounin. První mise, kdy se musel spolehnout jen sám na sebe a uspět.
Když se začala probouzet, první, čeho si všimla, byla ztuhlá bolest za krkem. Stáhla obličej, otevřela oči na škvírku a ospale zamrkala.
Část jejího zorného pole byla zakryta jejíma rukama, na nichž měla složenou hlavu. I přes to ale dobře rozpoznala desku stolu, na němž spala, i svůj hrníček s čajem. Periferním viděním se ujistila i o tom, že chlapečkova kolébka je stále na svém místě. Unaveně vydechla a zamrkala, aby dostala ospalost z očí.
Přestože Slunce ještě ani nezačalo stoupat nad obzor, ulice ve čtvrti klanu Hyuuga projevovaly první opatrné známky ruchu. Zatímco zbytek Konohy ještě hluboce spal, zpoza oken nízkých domků se ozývalo cinkání nádobí a zšeřelými ulicemi se rozléhaly ospalé kroky ninjů vyrážejících na ranní mise.
„Musíte se pořád soustředit. Nic jiné není tak důležité, jako koncentrace. Uchopte myšlenku a držte jí v hlavě tak dlouho, dokud nesplyne s vaším vědomím, dokud se nestane třetím okem.“
Ruce se jí třásly, čelo se zalilo potem. Kolem dlaní byl patrný slabě zelený opar, který částečně mizel v kůži prasete ležícího na stole vedle ní.
Mezi vzrostlými stromy se skrýval ninja. Prostor kolem něj byl zalit těžkou mlhou, jejíž kapky mu již zcela promáčely oblečení. Přestože chloupky na jeho pažích stály chladem a po páteři mu přebíhaly mrazivé křeče, jeho oči nepřestávaly napjatě těkat mléčným oparem a snažily se zachytit obrys nepřátel.
Zakroužil sklenicí mezi svými prsty a upil malé množství přeslazené ostružinové limonády, kterou před něj před chvílí postavila servírka.
Před chvílí. Hm. Podíval se na nástěnné hodiny: patnáct dvacet sedm. Zvláštní. Připadalo mu to jak třicet minut namísto deseti, co se svým týmem přišel, sedl si a mlčky čekal, než dorazí tým druhý. Hinatin. Vlastně ne. Taiův.
Kousl se do vnitřního rtu.
Taiův tým. Pche.
tádá tattatá - tádá tattatá - tatta tatta tattatá - tararara tadadá - tararara tararara tararara dá
Navzdory pospevovaniu prešla prijímacou sálou nemocnice prakticky nepozorovane. O tomto čase, kedy už návštevy odchádzali a čo nevidieť si personál mal začať meniť služby, bol dosť veľký frmol. Než by sa kto nazdal, zmizla v šatni sestier.
tádá tattatá - tádá tattatá - tatta tatta tattatá - tada tararara rarara rarara rarara dá - tada tada dada dadada dá
Jinchuuriki jednoocasého by nepředstavoval takový problém, kdyby ho mohli najít. Přitom byl Sasori obeznámen se všemi podstatnými fakty: kdo je Jinchuuriki, ve které vesnici, a co všechno umí.
[i]Vážený šestý Hokage,
Upřímně Vám děkuji za gratulaci a doufám, že i Vám se v nové pozici daří.
Diplomatický vztah je vždy záležitostí obou stran, proto chcete-li pracovat na jeho zlepšení, měl byste provést první krok. Jelikož Vám ale chci ukázat svou dobrou vůli, vysvětlím Vám situaci ohledně Nejiho a Hinaty Hyuugy.
Tito ninjové byli přijati do Kiri předchozím Mizukagem, který jim poskytl útočiště po jejich vyhnání z Konohy. Během následujících měsíců se z obou stali právoplatní občané Vesnice Skryté v Mlze.
Uplynuly necelý dva týdny. Sakura chodila za Itachim každý den, vyprávěla mu zážitky, co prožila ten den a ošetřovala mu zranění. Itachi na tom byl čím dál tím líp. Ze začátku na Sakuřino vyprávění nereagoval, ale jak dny plynuly, tak začal sem tam něco odpovídat, až pak spolu začali mluvit normálně. Atmosféra v chatě se úplně změnila.
"Zítra se vrátí."
Neji pootočil hlavou a zadíval se na Hinatu stojící u okna. Venkem plula neproniknutelná temná mlha, která prostrkovala prsty i skrz dřevěný rám a ježila chlupy na pažích.
"Kdo?" nakrčil obočí.
"Naše týmy. Odpoledne došla zpráva od Taie."
Hinata poodstoupila od okna a vložila již spícího Keitara do postýlky. Zakryla ho dečkou a vtiskla polibek na čelo. Ani se nezavrtěl.
"Říkal ještě něco?"
Povzdechla si, když rozepínala mikinu a vytahovala zpod polštáře spací úbor.
"Chce se přijít na Keitara podívat."
V Nejim cuklo.
Setmělým domem ostře pronikl dětský pláč. Neji se rozespale otočil na bok a zamžoural do stínů nočního stolku, kde tiše tikaly hodiny. Bylo třicet minut po páté. Za zády uslyšel zašustění přikrývek a ucítil, jak se pohnula matrace.
„Ještě spi, Hinato.“ Tmavovláska už k jejich synovi tuto noc vstávala třikrát, naposledy před necelými dvěma hodinami. Malý určitě ještě nemohl mít hlad. Neji odhrnul přikrývku a spustil nohy na zem. Kromě krmení na všechno stačil sám. Teď je řada na něm.
Kancelář Hokageho se třpytila zlatavým podvečerním světlem, rozlévajícím se do prostoru mohutnými francouzskými okny. Paprsky hřály na zátylku mladého muže, hrbícího se v honosné židli a ukolébávaly jeho unavené oči ke spánku. Muž ale věděl, že jeho služba pro dnešek ještě nekončí, a tak jejich moc už po několikáté silou vůle překonal a narovnal zkroucená záda.
