Drama
Jinchuuriki jednoocasého by nepředstavoval takový problém, kdyby ho mohli najít. Přitom byl Sasori obeznámen se všemi podstatnými fakty: kdo je Jinchuuriki, ve které vesnici, a co všechno umí.
[i]Vážený šestý Hokage,
Upřímně Vám děkuji za gratulaci a doufám, že i Vám se v nové pozici daří.
Diplomatický vztah je vždy záležitostí obou stran, proto chcete-li pracovat na jeho zlepšení, měl byste provést první krok. Jelikož Vám ale chci ukázat svou dobrou vůli, vysvětlím Vám situaci ohledně Nejiho a Hinaty Hyuugy.
Tito ninjové byli přijati do Kiri předchozím Mizukagem, který jim poskytl útočiště po jejich vyhnání z Konohy. Během následujících měsíců se z obou stali právoplatní občané Vesnice Skryté v Mlze.
Uplynuly necelý dva týdny. Sakura chodila za Itachim každý den, vyprávěla mu zážitky, co prožila ten den a ošetřovala mu zranění. Itachi na tom byl čím dál tím líp. Ze začátku na Sakuřino vyprávění nereagoval, ale jak dny plynuly, tak začal sem tam něco odpovídat, až pak spolu začali mluvit normálně. Atmosféra v chatě se úplně změnila.
"Zítra se vrátí."
Neji pootočil hlavou a zadíval se na Hinatu stojící u okna. Venkem plula neproniknutelná temná mlha, která prostrkovala prsty i skrz dřevěný rám a ježila chlupy na pažích.
"Kdo?" nakrčil obočí.
"Naše týmy. Odpoledne došla zpráva od Taie."
Hinata poodstoupila od okna a vložila již spícího Keitara do postýlky. Zakryla ho dečkou a vtiskla polibek na čelo. Ani se nezavrtěl.
"Říkal ještě něco?"
Povzdechla si, když rozepínala mikinu a vytahovala zpod polštáře spací úbor.
"Chce se přijít na Keitara podívat."
V Nejim cuklo.
Setmělým domem ostře pronikl dětský pláč. Neji se rozespale otočil na bok a zamžoural do stínů nočního stolku, kde tiše tikaly hodiny. Bylo třicet minut po páté. Za zády uslyšel zašustění přikrývek a ucítil, jak se pohnula matrace.
„Ještě spi, Hinato.“ Tmavovláska už k jejich synovi tuto noc vstávala třikrát, naposledy před necelými dvěma hodinami. Malý určitě ještě nemohl mít hlad. Neji odhrnul přikrývku a spustil nohy na zem. Kromě krmení na všechno stačil sám. Teď je řada na něm.
Kancelář Hokageho se třpytila zlatavým podvečerním světlem, rozlévajícím se do prostoru mohutnými francouzskými okny. Paprsky hřály na zátylku mladého muže, hrbícího se v honosné židli a ukolébávaly jeho unavené oči ke spánku. Muž ale věděl, že jeho služba pro dnešek ještě nekončí, a tak jejich moc už po několikáté silou vůle překonal a narovnal zkroucená záda.
„Dajte nám apartmán daimyoa a rýchlo prosím, nech nestrávime pól dňa ubytovaním.“
„Prepáčte, my apartmány takejto kategórie nemáme,“ začal sa brániť recepčný, ktorého požiadavka novopríchodzích, zámožne vyzerajúcich hostí, priviedla do pomykova.
Zrovna vypínala sporák, když cvakly vchodové dveře. Otočila se přesně ve chvíli, kdy Neji vcházel do kuchyně.
„Jdeš tak akorát,“ usmála se na něj a hlavou pokynula ke stolu, zatímco ještě přerozdělovala porce jídla.
Dvěma rychlými kroky k ní přešel a vtiskl jí pusu na tvář. Pak ji lehce odstrčil od linky a vzal do rukou oba připravené talíře.
„Ukaž, aspoň tohle vezmu.“
Křik ji probudil z mělkého spánku. Párkrát zamrkala, pak rychle vstala, navlékla na sebe župan pohozený u nočního stolku a vydala se do vedlejšího pokoje. Světle fialové stěny s obrázky usmívajících se mráčků, sluníčka i duhy, nyní ponořeny do temnoty, obklopovaly malou dřevěnou postýlku, uprostřed které se hýbalo nemluvně. Co nejtišeji přiťapala k němu, pohladila ho po tváři a něžně si ho zvedla do náruče.
„Ššš, ššš, všechno je v pořádku, maminka je tady,“ šeptala mu, zatímco ho lehounce pohupovala ve svém náručí.
Sasori měl takový neblahý pocit, že tou kratičkou debatou na téma nesmrtelnosti zdaleka ještě neskončili. Rád s Orochimarem mluvil, bylo to místy inspirující, místy fascinující a z nějaké části i odpudivé a děsivé. Jenže toho měl tak akorát. Jako by se ten chlap nedovedl bavit o ničem jiném.
V pokoji zavládlo hrobové ticho. Hustou atmosféru již mnoho dlouhých minut nikdo nenarušil. Shikamaru se opíral o rám a díval se z okna. Ibiki seděl u stolu a Tou v tureckém sedu v opačném rohu místnosti otočená k ostatním zády. Nedlouho předtím tu proběhla bouřlivá debata, při které se třásly stěny. Ibiki přikázal Tou vyrobit jed, který byl použit na pokus o otravu feudální paní. Chtěl ho podstrčit ochutnavačce, aby se ukázalo, jestli je proti němu odolná nebo má nějaký jiný trik a tím by se prokázala její vina.
Yui vstala.
„Jak dlouho potrvá, než ho dostaneme ven?“ zeptala se Kakashiho.
„Mohli bychom klidně hned. Ale vzbudí to podezření.“
Tsunade mezitím přišla až k mřížím s pořádně si Sasukeho prohlédla.
„Kakashi, myslím, že nám nic jiného nezbyde. Potřebuji, abys sem za mnou poslal někoho z Hyuuga klanu. Potřebuji si něco ověřit.“
„Dobrá.“
Tsunade se otočila na Yui.
„Běžte s Hokagem. Kdybyste tu zůstala, vyvolá to víc otázek než odpovědí.“
Díval se na ni, jeho oči byly chladné, bez zájmu. Po bolesti nebylo ani stopy. Sakura si založila ruce na prsou. Zamračila se. Chvilku si navzájem dívali do očí. Itachi se po chvilce odvrátil a zahleděl se do stropu.
Sakura vzala kalíšek s vodou a pomalu se roztřesenými kroky přibližovala k Itachimu. „Jenom klid, není ve stavu, ve kterém by ti mohl ublížit!“ okřikla se v duchu. Klekla si k němu, snažila se dýchat pravidelně, ale třas jí nechtěl opustit.
„Přinesla jsem ti vodu. Měl by ses napít,“ natáhla ruku s kalíškem k němu.
Seděl na houpačce, vzpomínal na jeho životní lásku, už jsou to dva roky, co se to všechno stalo, po tváři mu stékala slza, miloval ji a zároveň nenáviděl za to, že ho zradila. V ruce svíral kunai, už to takhle dál nejde, jen jedno malé bodnutí a bude po všem...
Před dvěma roky...
Tóny flauty, vznášajúce sa po okolí a k tomu možnosť sledovať predstavenie v podobe boja na život a na smrť. Skoro idyla, keby nemuseli byť v strehu a zasiahnuť, ak sa niečo zvrtne.
„Ach!“ povzdychol sklamane Zaku po jeho boku, keď videl ako sa jednému z ogrov podarilo vykryť útok vedený na Tayuyu a ako bonus rozdrviť súperovi pravé plece. Ani ten už shuriken nevrhne.
Dřevěná podlaha byla na dotek jejího kolena chladivě netečná, jako kdyby se nasákla atmosférou, ve které se dívka ocitla. Muži, co ji sem uprostřed noci dovedli, měli ukryté obličeje uvnitř obvazů a ven čněly pouze jejich nicneříkající oči nevypovídající o jejich záměrech či myšlenkách.
Všichni však byli ve stresu, ale to dívku nezajímalo. Ta věnovala hodně pozornosti podlaze a rýhám, které na ní byly vytvořeny. No co, byla ve svém srdci ještě dítětem a klečet jen tak ji nebavilo. Navíc ještě nikdy před nikým neklečela.
„Právě včas. Potřebuji tvou pomoc, Sasuke. Listová se připravuje na zničení Naruta. Musíme zkusit spojit duši Kyuubiho a Naruta. K tomu však potřebujem co nejvíce chakry."
Sasuke vyvalil oči. „Co když to nepřežije?!"
„Právě proto potřebuji tvou pomoc."
Dědička klanu Hyuuga seděla na kraji zahrady, schovaná ve stínu stromu, nohy měla přitažené k hrdlu. Kývala se ze strany na stranu, jako kdyby to byl zlý sen.
Ruce měla celé modré, od modřin a škrábanců způsobené tvrdým tréninkem. V hlavě si nechtěla přiznat, že je něco spatně. Přece šlo jen o tvrdý trénink nic víc... že ano?
(Omlouvám se za kvalitu takřka zapomenutého příběhu o mých prarodičích a i o zavádějícím názvu, neboť jsem nesehnala dostatečný materiál pro ucelený děj. Takže je to z poloviny smyšlenka. Dokonce ani v Archívu o tom dni nepadla ani zmínka. Jen Sandaime o tom dni mluvil dosti vyhýbavě. Úplné svědectví by mohl podat jen záznam, držený v rukou přímého potomka Madary, nikdo přesně neví proč Madara udělal to, co udělal; Uchihy Itachiho… jakožto nehledanějšího nukenina se ptát nemohu, ani nevím, kde jsou všechny jejich znalosti ukryty, navíc je to nepřítel Konohy, proto je příběh tak chudý na podrobnosti. – pozn. samotné autorky; Godaime Hokage)
Hezky se posaďte a poslouchejte.
Děj se odehrává těsně poté, co Naruta popadl amok a zničil celou Listovou. V době, kdy Konohu nezničil Pein, ale kdo jiný než Naruto. Většina vesničanů sice přežila, ale Naruto se bál všem jen podívat do očí, a tak zmizel a nikdo už ho nespatřil.
