Drama

Kde je nahoře? Kde je dole? Z levé se stala pravá. Z pravé levá. Tentokrát byla obloha zelená, posypaná zářivě fialovými hvězdami. Byla sama. Popelavě šedá tráva poklidně šuměla, šedé listy na stromech šelestily v neexistujícím vánku, který cuchal i její dlouhé černé vlasy. Poblíž bylo jezírko, jehož voda byla neonově žlutá, zářila do tmy. A tma, ta ji také fascinovala. Nebyla černá, nýbrž tmavě modrá. Groteskní svět plný barev, za který by se nestyděl ani bílý králík s kapesními hodinkami. Stála na jednom místě, paralyzována. Sledovala temný stín ženy, jak kolem ní krouží. Snažila se prolomit její myšlenkovou zeď, jedinou obranu, která skrývala spoustu důležitých informací. Jenže nebyla dokonalá. Už dávno nebyla strojem ANBU, zapomněla jak jím být.

Nemôže bojovať proti Sasorimu a nedokáže ani hovoriť. Ako takto dá svojim priateľom na vedomie, že je tu, v tejto bábke? Keď sem vpadnú, môžu ju považovať za jednu zo Sasoriho zbraní. Možno sa cestou stretli s Chiyo a ona im povedala, že Sasori sľúbil zachovať jej osobnosť. Ale na to sa nemohla spoľahnúť, tak ako sa oni nemohli spoľahnúť na to, že Sasori neklamal. Keby však predsa, nebudú rátať s tým, že im v boji pomôže? Ako bude vyzerať, keď to neurobí?

Bylo po dešti, na stromech ještě visely kapky. Dívka uháněla lesem a vlhkost se přitom chytala na její šaty. Byla úplně promočená a vyděšená. Držela se za břicho a mezi prsty jí prosakovala krev. Zpomalovala. Nepřátelé ji pomalu doháněli, ztrácela síly příliš rychle, chakra byla skoro na nule. Neměla tušení, co se stalo s ostatními členy jejího týmu. Doběhla k útesu, pod kterým divoce vířila řeka. Nezaváhala, neměla jinou možnost. Skočila dolů. Dravý proud ji okamžitě uchvátil, nemohla s ním bojovat.

Ruka je úplne všedná a samozrejmá vec. Päť prstov pripojených k dlani. A tým všetkým možno pohybovať podľa potreby. Pod kožou sa však skrýva komplexný mechanizmus riadiaci sťahovanie a uvoľňovanie jednotlivých svalov, pričom úpony a kĺby determinujú výsledný smer každého pohybu. Mechanizmus, ktorý presahuje až do predlaktia. Za normálnych okolností.

Autorův dodatek: Nejedná se o komedii. Před čtením se prosím nedívejte dolů, jinak přijdete alespoň o tu trošku, co jste z toho mohli mít, děkuju.

Postavy komedie, která se má hrát:
1. POSTAVA
2. POSTAVA
3. POSTAVA
4. POSTAVA
5. POSTAVA
6. POSTAVA

Komedie nemá klasická dějství ani scény. Odehrává se... ve dne? Ve...?
Komedie nemá...

Naprosté ticho… Nikde ani hláska.
Naruto se pozvolna probouzel z bezvědomí. Prozatím nechával oči zavřené a snažil se zbylými smysly zhodnotit situaci. Chladná země… Beton. Jak se mu postupně bystřily všechny smysly, také nezadržitelně přišla ostrá bolest. Opatrně otevřel oči, načež se nadzvedl a rozhlédl se po okolí.

Beží! Kam? Chodba ako keby nemala konca. Rozvetvuje sa, no ona uteká stále rovno. Niečo zazrela. Dvere. Zastane a so zovretým žalúdkom stlačí kľučku. Nazrie dnu. Nič! Prázdna miestnosť. Zatvorí a rozbehne sa ďalej. Keď už zašla takto ďaleko, nemôže sa obrátiť späť. Spletence chodieb, mihotavé lampy pohrávajúce sa s jej tieňmi a ďalšie miestnosti. Prázdne.

Bylo ráno a Naruto pospával s hlavou položenou na stole. Ozvalo se řinčení budíku a blonďák pomalu otevřel oči. Vzápětí si uvědomil svou situaci a rychle sebou trhl ve snaze posadit se. Jeho pravá část tváře byla značně zarudlá z otlačení a slabě se v ní rýsovaly obrysy desky stolu. Ještě s přivřenýma očima přešel k posteli a vypnul budík. S úlevou zjistil, že si jej natáhl o celou půldruhou hodinu dřív. Protřel si oči souběžně s krátkým zívnutím.

"Holky, ještě předtím než umřeme, bych chtěla říct, že odteď nesnáším medvědy!"
"Na tom se asi všichni shodnem."
"Fajn, pokud toto jsou vážně vaše poslední slova, která byla poněkud urážlivé vůči mému malému Brutusovi, tak se asi můžete rozloučit se životem!"
"M-malýmu? Vždyť je pomalu větší než stodola!"
"Už dost! Poslední slova byla. Teď je čas zemřít!"

„ÍÍÍÍÍÍÍ, JSOU TAM!“
Dosud poklidně spící Kiba se vyšvihl do sedu a levou rukou automaticky hmátl k nočnímu stolku, kde měl schovaný kunai, zatímco pravou ochranitelsky zašátral vpravo, aby si k sobě přitáhl Tamaki. To, co si k sobě však pevně přitiskl, oplývalo dlouhými bílými chlupy a právě línalo.
„Fuj, Akamaru!“ plival znechuceně. Pes si uraženě odfrkl.
„Co se kruci děje?“
Než se nadál, hledaná Tamaki mu sama nadšeně skočila do náruče. „Jsou tam,“ vypískla znovu záříc štěstím.
„Kdo?“ pokusil se ji obejmout, ale sáhl do prázdna, zase vesele vyskočila na nohy.
„No oni,“ prohlásila důležitě, jako by to mělo být okamžitě jasné.
Kibovi pointa unikala.

V lese
"Neměly jste se sem vracet, když jste předtím zdrhly!"
"Počkat! Kdo vůbec jste?" křikla Sakura.
"To vás nemusí zajímat, ale dobře, řeknu vám to. Já jsem strážce tohoto lesa a jmenuji se...."
"Lorax?" přerušila jsem ho.
"Já ti dám Loraxe! Moje jméno je Tarkon."
"Aha, no, ale o moc lepší to teda není."
"Sklapni a nech mě domluvit! Takže, jak jsem říkal, jsem strážce tohoto lesa a jelikož vy a ti vaši přátelé jste mi včera ničili můj les, tak vás budu muset zabít."

Změnu snášeli všichni zločinci špatně. Ne snad, že by je čekala oprátka, ale i tak to bylo vytržení z příjemného stereotypu, kdy si každý hleděl svého a přitom občas splnil úkol a ještě měl za zády skupinku nebezpečných lidí, kteří by mu čistě teoreticky mohli pomoct, kdyby to snad někdy potřeboval. Členové si na sebe pomalu zvykali. Jistě, některé dvojice si rozuměly více, některé méně, ale dohromady už se znali a věděli, co od sebe čekat.

Ráno
"Tak už vstávej," slyším jak na mě mluví Ino, ale já stejně předstírám, že spím s tím, že mě za chvíli už konečně nechaj, ovšem dokud..."Holky, tohle nemá smysl. Chce to přejít na plán B. Sakuro přines sem ten kýbl!"
"Jasně, Ino,"
Chtěla jsem rychle vstát, abych se vyhla polití vodou, ale bylo pozdě.
"Však ty se vzbudíš," řekla Ino a následně mě polila tou zatracenou vodou.
"Sakra, holky, tohle už je snad moc, ne?" zuřila jsem na ně.
"Moc? Sakra, my se tě tady snažíme vzbudit asi 2dvacet minut. Tak co jsme asi měli dělat?"

Naruto začínal postupně nabývat vědomí. Cítil, že leží. Pokusil se otevřít oči, ale ty hned zasáhlo prudké světlo. Nechal je tedy raději zavřené. Prozatím. Avšak než se stačil zamyslet nad čímkoliv dalším, udeřila jej strašná bolest hlavy. Byla to jako rána kladivem. Moje hlava. To je bolest. Co se mi to… počkat! pokusil se narovnat, nicméně jeho tělo se pohnulo jen nepatrně a pocítil náhlý nával vyčerpanosti. Dále ucítil ostrou bolest v rameni.

Uběhl další den a Shikamaru trávil noc v archivu ANBU. Už několik hodin se snažil dát dohromady kompletní Narutovu složku. To byl vcelku problém. ANBU si vedla o mladém Uzumakim celkem obsáhlou sbírku. Zádrhel byl v její roztříštěnosti. Různé spisy podléhaly různým stupňům utajení a Shikamaru neměl zdaleka nejvyšší prověrku. Po mnoha hodinách hledání se mu konečně podařilo najít dokumenty související s jeho pobytem v ústavu.

Pacient č.158
Uzumaki Naruto
Muž
21 let.
Barva vlasů: blond… rychle přelétával očima po textu.

Kapitola VI. – Setkání v lese Ikagawashi

Asi po roce si Yuki zavolala Wieru a Arashi.
„Wiero, určitě znáš les Ikagawashi, co leží na úpatí Yama no hyō, viď?“ ptala se.

Tiché bubnování deště a hučení okapů. První zvuky nového dne. Rozespalý mladík letmo pohlédl oknem ven. Letní deštík se proháněl Konohou a tuto ospalou atmosféru se rozhodl hlasitě narušit budík. Neochotně se posadil a dlouze zívl. Letmo zkontroloval kalendář, 6. srpna. Musím sehnat květiny. No nic, práce nepočká. Pomyslel si a zvedl se z postele. Posnídal, provedl ranní hygienu a oblékl se. Nic, co by vybočovalo z normálu, avšak když si bral z šuplíku hodinky, na chvíli se zastavil. Pohledem spočinul na krabičce vlevo.

[hide=Informace než začnete]Jedná se o pokračování série PSZNJ (odkaz na první díl). Je to nějakou dobu po ukončení války. Chci říct, že ač PSZNJ jela podle mangy, tak konec byl napsán ještě před tím, než to bylo vůbec v manze, takže jsem si sama konec vymyslela, a tím se budu i tady řídit. Samozřejmě, že Sasuke skončí v Konoze a byla výhra, ale zase takový boj s Obitem skončil jinak.

Následujícího rána probudily Naruta první sluneční paprsky. Opatrně se posadil a začal si protírat oči. Pohled mu sklouzl na hromadu pilulek rozsypaných po zemi. Povzdech si. Nesmím na ně zapomínat. Tohle se už nesmí opakovat. Ještě, že je dneska volno. Těžce vstal a zamířil do koupelny. Pustil vodu a opláchl si tvář.

!!!Varování Povídka není vhodná pro osoby mladší patnácti let!!!

V Konoze bylo krásné slunečné odpoledne končícího léta, avšak ne všichni si užívali krásy počasí. Byli tady i tací, kteří truchlili pro své známé. A jedním z těch, nad kterým lidé smutnili, byl i Kiba Inuzuka. Kdo by si to byl pomyslel, že tak mladý a energický ninja bude prachsprostě zavražděn. Dosud se neví, kdo spáchal tento ohyzdný zločin a i samotný způsob zabití je plný nezodpovězených otázek.