Boj proti Osudu 53

„Musíte se pořád soustředit. Nic jiné není tak důležité, jako koncentrace. Uchopte myšlenku a držte jí v hlavě tak dlouho, dokud nesplyne s vaším vědomím, dokud se nestane třetím okem.“
Ruce se jí třásly, čelo se zalilo potem. Kolem dlaní byl patrný slabě zelený opar, který částečně mizel v kůži prasete ležícího na stole vedle ní.
„Představte si to jako škrábání brambor, zatímco se s někým bavíte a koukáte se mu při tom do obličeje. Na ruce se nedíváte, dělají automatickou práci, pro kterou oči nepotřebují. Musíte to stejné udělat i s vaší představou – tváří, do které hledíte, zatímco vaše ruce pracují podle naučeného algoritmu.“
Snažila se vizi přetnuté cévy udržet v hlavě, ale pokaždé, když se zvíře nadechlo, se obraz zkalil a částečně vymizel.
Zatnula zuby.
Není přece jediná, kdo se tu snaží a komu to nejde. Není na to sama.
Při pohledu bokem na dalších dvanáct mediků, kteří se svými vlastními zvířaty a svýma vlastníma rukama podstupovali to, co ona, se jí lehce ulevilo. Možná až příliš, protože než si to uvědomila, představa byla pryč a zelený opar zmizel.
Prase pod jejíma rukama se zavrtělo.
„Hyuuga-san. Musíte uvolnit napětí, které máte v hlavě. Ten neviditelný našponovaný provaz mezi vašima očima vidím i bez byakuganu.“ Doktor Tetsuya došel k Hinatě a bokem ji mírně odstrčil od anestetiky uspaného zvířete. Chytil jednu její ruku do svých a přiložil ji na místo, kde byla ve zvířecí kůži uměle vytvořená trhlina. Nijak veliká, aby působila fatálně, ale natolik grafická, aby se dala dobře představit a lehce se na ni trénovalo. „Vím, že říkám, aby se na to lidé soustředili, ale vy se soustředíte až příliš. Až moc to chcete co nejrychleji zdokonalit.“ Začal do své ruky pouštět vlastní chakru; rozzářila obě jejich dlaně do zelena. „Chakra proudí tělem jako krev. Proudí svými vlastními cévami jako voda v řece. Nikdo po vás nechce, abyste stavěla přehradu. Nechte ji plynout samotnou, jen někde kohoutek trochu utáhněte, jinde ho zase povolte. Nesnažte se nahromadit všechnu chakru do jednoho místa. Jednak vám to nepůjde a za druhé se rychle vyčerpáte. To by pak museli ostatní zachraňovat ještě vás a to přece nechceme,“ mírně se na ni usmál.
Kousla se do rtu. Ano, chce to co nejrychleji umět používat. Chce mít možnost zacelit Keitarovo krvácení doma, bez toho, aby se musela strachovat, jestli se dostane do nemocnice včas.
„Nedokážu si to moc dobře představit.“ Rýha na jejím čele se prohloubila.
„Mm. Není to jednoduché, zvlášť pro začátečníka. Chce to někdy i léta praxe, aby se dokázali lékaři zacílit na ten jeden jediný problém a vyléčit ho. Proto se učíte na povrchových zraněních. Nemusíte do nich nahlížet, abyste je viděli. Jestli si rozumíme,“ mrkl na ni.
„Já to chápu. Vidím to zranění před sebou, ale nedokážu si představit, jak mám pomocí své chakry zastavit to krvácení.“ Byla lehce podrážděná. Stála na nohách už tři hodiny po probdělé noci a měla toho tak akorát dost. Keitaro v postýlce na sesterně spokojeně odpočíval, zatímco ona potila slzy.
Doktor se zamračil.
„Vaše schopnosti se nikdy nerozvinou do rozměrů ostatních studentů, s tím se musíte smířit. Neležíte celé dny v knihách, nechodíte se učit anatomii na mrtvých. A v takovém rozsahu jako oni ani nemusíte,“ rychle dodal, když si všiml Hinatina zarputilého výrazu. „Je pravda, že nějaké základy orgánového uspořádání by vám jenom pomohly…“
„To vím, říkal jste mi to už předminule,“ odsekla. „Ale není to tak jednoduché. Všechno se mi to plete. Celý život jsem zvyklá se na lidské tělo koukat svýma očima – na proud chakry, na ty rozvody. Na body, které mám zasáhnout, abych protivníka paralyzovala. Ale to celé jakoby leželo až nad tím vším masem a kostma, ke kterým se mám teď dostat. Je to jako opar.“
Doktor se na ni na chvíli zahleděl, na mastné vlasy, na kruhy pod očima. Na popraskané rty, protože venku byla pořád tuhá zima. Na prsty, které se nad zvířecí kůží klepaly jako osiky.
„Myslím, že byste toho měla pro dnešek nechat.“
Překvapeně se na něj podívala.
„To ne. Máme ještě čas. Dokud Keitaro spí, tak pořád můžu…“
„Ne, nemůžete,“ razantně zakroutil hlavou. „Nemáte na to už žádnou energii. Zbytečně vyčerpáváte to něco, co už nemáte.“ Rozzářil svou ruku do syté zelené a během pár vteřin zacelil ránu na prasečím boku. „Jděte domů a trochu si odpočiňte. Tohle nemá cenu.“
Otočil se k ní zády a přešel k dalšímu studentovi.
Zůstala stát jako opařená, očima pořád těkající mezi doktorem a prasetem, jehož kůže byla úplně hladká. Jakékoli stopy po předchozím poranění byly ty tam. Ona s nad tím dře hodiny a on… za pár vteřin…
Otočila se na patě a zamířila ke dveřím. Strhla ze sebe světle zelený ochranný plášť a těsně před východem ho vyhodila do koše. Dveře za sebou možná až moc silně zavřela.

Když došla do sesterny, Keitaro pořád spal. Z celého davu sestřiček, které tu byly, když ho zde nechávala, zbyla jenom jedna. Trochu starší, unavená. Seděla za stolem a vyplňovala papíry. Když uslyšela chodbou rezonovat kroky, otočila se směrem k Hinatě.
„Celou dobu jenom spal, nebyl s ním vůbec žádný problém,“ informovala ji a přitom rukou pokynula na volné místo na sedačce. Hinata ho s díky přijala. Sesunula se na měkké polstrování a hlavu si opřela o opěradlo. „Vypadáte vyčerpaně. Můžu vám nabídnout vodu? Nebo čaj? Něco malého k jídlu? V lednici by mělo být nějaké ovoce.“
Němě zakroutila hlavou.
„Jste hodná, ale ne. Děkuji. Potřebuju se akorát vyspat.“ Víčka jí začala těžknout, nemohla tady ale usnout. Jen pár minut spočne a pak půjde domů. Cestou nakoupí. Uvaří večeři. Vykoupe Keitara. Zabaví ho, protože po tak dlouhém odpoledním spánku si určitě bude chtít hrát. Nakrmí Keitara. Přebalí ho. Uloží ho. Nachystá jídlo Nejimu, který se po náročné misi vrátí domů. Uklidí kuchyň. Uklidí obývák. Dá vyprat. Utiší plačícího Keitara. Půjde se vykoupat. Převleče se. Ulehne do postele. A za deset minut se zase probudí, protože Keitaro bude plakat.
V očích ji zaštípaly slzy. Byla tak unavená. Tak strašně unavená.
Před obličejem se jí objevil kapesník. Překvapeně zamrkala.
„Vypadáte, že ho potřebujete,“ pousmála se na ni sestřička.
S pootevřenou pusou ho přijala a otřela si oči.
„Děkuju.“
Sestřička pokrčila rameny.
„Je to těžký, když jsou ještě takhle malí. Je s nima plno práce, i když nejsou nemocný.“ Stočila svůj pohled na postýlku, ve které spokojeně spal Keitaro, pak se podívala zpátky na Hinatu. „Už mu rostou zoubky, že?“
Hinata se málem rozbrečela.
„Je to příšerný. Vůbec nevím, co s ním mám dělat. Jsem tak špatná matka, že ho nedokážu utišit?“
Sestřička jí soucitně položila ruku na rameno.
„To si tak nesmíte brát. Růst zoubků je vždycky náročný, ale to nejhorší období netrvá dlouho. Počkejte ještě pár týdnů a uvidíte, bude to lepší.“
Hinata nevěřícně vyvalila oči.
„Ještě pár týdnů…“
Keitaro se v postýlce začal vrtět. Obě ženy vstaly a přesunuly se k němu.
Hinata pohladila Keitara po hnědých vláscích a cvrnkla ho do nosu. „Když to začalo poprvé, byla jsem vyděšená. Z dásní mu začala téct krev a nešlo to zastavit. Zrovna to muselo vyjít na večer před další transfuzí, tak neměl už moc srážecích faktorů. Teklo mu to všude a já netušila co s tím. A k tomu ještě pořád tak hrozně plakal…“
Keitaro pomalu otevřel oči a zamrkal na obě ženy. Když mezi nimi poznal svou maminku, usmál se. Mezi dásněmi se začaly rýsovat první odrazy skloviny.
„Vím, že se vám to teď zdá nekonečné, ale brzy to přejde,“ snažila se ji uklidnit sestřička. Natáhla ke Keitarovi prstík a nechala ho, aby ho sevřel ve své malé pěstičce.
„Kdyby to byly jenom ty zoubky…,“ posmutněla Hinata. Rukou přejela po Keitarově druhé ručce, té pravé, po jejímž předloktí se stále táhla dlouhá jizva. Na její dotyk ale vůbec nereagoval.
„Citlivost stále nic?“
Hinata zakroutila hlavou.
„Nic. Ani pohyb, ani reakce na dotek, nic.“ Její tvář byla smutná a tmavá. Pak se ale usmála a polechtala Keitara po bříšku. „Ale to očividně není nic, co by Keitaro nezvládl.“
Sestřička se na ni se zájmem podívala.
„Jak to myslíte?“
„Před pár týdny se začal vrtět a přetáčet a plazit se. Byli jsme překvapení, přece jenom je mu šest měsíců a s ohledem na tu ruku jsme čekali, že to přijde o dost později. A jestli vůbec. Přece jenom bez té ruky to pro něj muselo být strašně náročné. Myslela jsem, že ho budu muset podpírat, že ho budeme muset nadnášet, aby se sám pohyboval. Ale ono nic.“
Keitaro zabekal, pustil ze sevření prstík sestřičky a natáhl se po prstíku své maminky. S úsměvem mu vyhověla. „Vůbec naši pomoc nepotřeboval. Převalil se na bříško, podsunul pod sebe ramínko a pak se začal plazit úplně sám.“
Sestřička překvapením vyvalila oči.
„No to je skvělé!“
„Ano, to je,“ přitakala Hinata. „Teď už nezbývá než doufat, že i jeho další motorický rozvoj nebude tou postiženou ručkou ovlivněn.“
Ruka na jejím rameni ji povzbudivě stiskla.
„Nebojte. Pokud byl tak šikovný a zvládl první krok sám, není důvod myslet si, že by mohl být další vývoj nějak ovlivněn. Však to stejné vám řekl i pan doktor, ne?“
Hinata znovu kývla.
„Ano. Ale člověk nikdy neví. Čím víc ujištění dostane, tím víc ho to povzbudí, víte?“ usmála se na sestřičku. Ta jí úsměv opětovala.
Chvíli ticha přerušilo až Keitarovo opětovné zabekání, následované nevábným zápachem pomalu se šířícím po místnosti.