manga_preview
Boruto TBV 07

Boj proti Osudu 56

Poupravil si batoh na zádech a dál svižným tempem vykračoval k vesnici. Zbývalo už jen pár kilometrů; vzdálené zrcadlení vzduchu z rozpálených kamenných skal bylo jasné a vykouzlilo mu na tváři letmý úsměv. Líce plné šrámů, pravá ruka po zlomenině, přesto se však nesl s naplňujícím pocitem úspěchu. První samostatná mise jako jounin. První mise, kdy se musel spolehnout jen sám na sebe a uspět.
Zazubil se. Endorfiny, co se mu vyplavily do těla, utišily i den trvající hlad. Už se nemohl dočkat, až o tom všem poví Gai-senseiovi. Až se zas uvidí s Ten-Ten. Až spolu všichni tři zase někam zajdou. Protože ty tři měsíce, co je neviděl, mu najednou připadaly jako roky, když si mohl jen stěží vybavit tón senseiova hlasu a detaily Ten-Teniny tváře. Čas prostě plynul moc rychle, zvlášť od doby, co…
Skousl si ret. Tvář a hlas, na to se zapomínalo rychle. To mizelo jako opar. Na jiné věci ale zapomenout nešlo, zvlášť když po nich zbyly šrámy; ty na duši i ty v kúře stromů, na které koukal každý tréninkový den a které mu připomínaly minulost.
Zarputile zatřepal hlavou. Ne, s tímhle stejně nic neudělá. Určitě ne teď. Možná jindy, někdy v budoucnu. Až bude jiná doba. A jiní lidi. Jiný svět.
Lee byl vždycky tak trochu snílek, chtít to někam dotáhnout, i když mu ostatní házeli klacky pod nohy a říkali: „Na tohle ty nemáš.“ Nenechal se tím zviklat tehdy a neudělá to ani teď. Jen... jen potřebuje čas. Jen trochu víc času. Nevzdat se je věc jedna. Ale mít dost síly na to změnit svět, to chce víc než jedno odhodlání.
Na obzoru se objevily dřevěné obrysy vstupní brány a na chvíli ho vytrhly z chmurných myšlenek. Dvě postavy opírající se o bytelné konstrukce ho přiměly zrychlit; vidina domova příliš lákavá na to, aby se loudal. Když už byl jen pár metrů, zvedl zdravou ruku a oběma strážcům na pozdrav zamával.
„Izumo-san. Kotetsu-san,“ uklonil se.
„Lee! Rád tě vidím,“ opětoval pozdrav Izumo. „To byla ale doba, co?“
Lee se rozpačitě usmál.
„Trvalo to trochu dýl, než jsem čekal, ale pro úspěch mise cokoli.“
Kotetsu jen uznale pokýval hlavou.
„Odhodlaný jako vždy. Gai-senpai bude určitě potěšen.“
Leemu zajiskřilo v očích.
„Mám v plánu se za ním zastavit, jenom co podám hlášení Hokagemu.“
Oba strážci se na sebe nejistě podívali.
„To určitě udělej, Lee. Gai-senpai není to, co vždycky, když u sebe nemá svého věrného následovníka,“ pousmál se Izumo.
„Pravda, pravda. Určitě mu to zlepší náladu,“ přitakal Kotetsu, rukou nervózně šustící s lemem černých kalhot.
Leeho obočí se stáhlo.
„Stalo se něco? Není s Gai-senseiem nic?“
„Ne, ne, to ne.“
„Ne, určitě ne. Co tě nemá,“ vyrazili ze sebe najednou oba dva.
Chvíle ticha naplnilo jen šustění listí ze sotva rozkvetlých stromů. Růžové sakury, co lemovaly celou vstupní cestu, mu ale teď místo uklidňující písně šeptaly žalozpěvy. Něco nebylo v pořádku.
„Izumo-san. Kotetsu-san. Co se děje?“
Oba strážní uhnuli jeho pátravému pohledu. Rozhodl se na ně netlačit, namísto toho vyčkával, ač se zatnutými pěstmi a zuby tak pevně sevřenými, že si drtil vlastní sklovinu.
Další chvíli ticha vyrušilo až rozepínání vesty, jak Izumo vytáhl malou černou knížku.
Kotetsu nasucho polkl.
Leeho obočí se ještě víc nakrčilo.
„Něco se stalo za tu dobu, co jsi byl pryč,“ zašeptal Izumo a podal Leemu bingo book.
Lee ji s nechápavým pohledem převzal.
„Co něco?“
„Podívej se sám,“ vybídl ho Kotetsu, s pohledem upřeným vysoko na nebe. Bylo jasno, nikde žádný mráček. A nelétali ani ptáci. Zvláštní.
Lee neochotně knihu otevřel a začal listovat prvními stránkami. Nic neobvyklého, Biwa Juuzo, Choseki, Deidara, Gantetsu. Genba. Gengo. Přeskočil na další kapitolu. Hakui. Hidan. Hisame. Hoshigaki Kisame. Hyuuga Neji.
Tělem mu projela ostrá bolest, která se šířila od hrudníku do očí a do hlavy a pak skončila ve zlomené ruce. V té chvíli by se v něm krve nedořezal.
S vyvalenýma očima a třesoucíma se rukama nechal knihu spadnout na zem. Stranou čtyřicet sedm narazila do prachu a udělala na tváři Nejiho Hyuugy hnědou šmouhu.
„Co… co… co to má sakra znamenat?!“ zařval po chvíli. Když nedostal odpověď, pohnul se ze svého místa a stanul pár centimetrů před Izumem. „Co je tohle za blbost? Kdo to nařídil?“ Vřelo to v něm. Neji. Proč zrovna Neji? Vždyť on byl nevinný. To Hiashi. Za všechno mohl Hiashi! Všichni to věděli! Tak proč? Jak mu to mohl někdo..
Zarazil se.
Někdo. Někdo.
Tak tohle teda ne. Takhle to on nenechá.
„Už budu muset. Díky za informace,“ uhodil přes rameno na oba strážné a jal se dostat co nejrychlejší cestou k budově Kage.
„Lee!“ křikl za ním Kotetsu. „Hlavně neudělej žádnou pitomost, Lee! Lee!“ Jedinou odpovědí mu byly rychle se vzdalující kroky utichající v závoji prachu.

***

Nechápal to. Nechápal. Jak je to možné? Jak to, že to nechali zajít tak daleko? Vždyť Neji za to nemohl. Byl tam. Byl! S Narutem. A co Kiba a Shino? A Kurenai! Všichni věděli, jak to bylo ve skutečnosti. Tak proč s tím sakra nikdo nic neudělal?
Hrnul se poloprázdnými ulicemi jako hurikán. Staří sedící za svými stánky po něm vrhali nechápavé pohledy, maminky hubovaly. Děti se smály. A pak zaštěkal pes.
S trhnutím se zastavil, pulzace v ruce nesnesitelná, bolest v srdci ale větší. Tenhle štěkot znal.
„Akamaru!“ vykřikl, když uviděl velkého bílého psa pádit jeho směrem. Akamaru na něj radostně skočil, povalil ho na zem a jazykem mu umyl celý obličej. Packou se zapřel o rameno zlomené ruky a přivolal tak další vlnu bolesti, která Leeho probudila ze strnulého lehu a vymrštila ho zpátky na nohy.
„Kde máš páníčka, Akamaru, hm? Kde je Kiba?“
Akamaru, stále s vyplazeným jazykem, se jen líně ohlédl přes rameno, kde uviděl Lee stát nejenom Kibu, ale taky Shina.
Výborně. Oba dva naráz.
„Hej, Lee, dlouho jsme se neviděli,“ zamával Inuzuka. Shino jen beze slov kývl na pozdrav.
„Asi dýl, než jsem myslel,“ zamračil se Lee. „Můžete mi vysvětlit, co se to tady sakra děje?“
Oba členové týmu osm se na sebe nechápavě podívali.
„Co tím myslíš?“ nakrčil obočí Kiba.
Lee nevěřícně vyvalil oči.
„Co tím myslím? Co tím myslím?! Vy jste se snad úplně zbláznili!“
Kiba udělal k Leemu pár kroků, ten ale poodstoupil ke zdi nejbližšího domu. Akamaru zakňučel.
„V klidu, Lee, jo? Netušíme, o čem to mluvíš,“ snažil se ho uklidnit Kiba. Otočil se ke Shinovi pro nějakou známku podpory, ten však jen němě kývl.
„Netušíte o čem to…,“ na chvíli se zarazil. Tohle nemělo cenu. „Vrátím se po třech měsících domů a zjistím… zjistím, že můj nejlepší přítel je najednou nukenin! O tomhle mluvím!“
Celá ulice rázem ztichla. Nebylo slyšet ani Akamarovo jindy hlasité oddechování.
Lee zatnul ruku v pěst.
„Vždyť jste tam byli. Kibo. Ty ses po nich hned vydal. Chtěl je přivézt zpět. Věděl jsi o tom, o všem. O Hiashim. O tom, jak napadl Hinatu. Jak se jí snažil Neji ochránit! Jak tohle můžeš teď dopustit?“
Kiba vypadal, jako by viděl ducha. Zorničky rozšířené, ruce rozklepané. Shino vedle něj udělal dva kroky k Leemu a nakrčil obočí. Aspoň tolik bylo vidět zpoza neproniknutelných černých brýlí.
„Lee, o čem to mluvíš?“
Lee zakroutil hlavou a probodl Shina pohledem.
„Vždyť jsem vám to teď všechno řekl! Tak proč se ještě ptáš? Proč mi neodpovíš?“
„Lee, takhle to nebylo a ty to víš.“ Kibův hlas přerušil jejich oční souboj a vyrazil Leemu dech. Zamrkal a dvakrát se nadechl, než se otočil čelem ke Kibovi.
„No to teda bylo! Vždyť jsem tam byl! S Narutem! S tebou! Chtěli jsme, aby se vrátili, ale oni odmítli. Přece si to musíš pamatovat, Nejiho výraz. Jeho důvod. Byl jsi tam!“
Leemu se začaly do očí hrnout slzy. Co to tady s ním hráli za hru? Copak si nikdo z nich vůbec nic nepamatoval?
„To není pravda. Nevím, proč si tohle děláš, Lee, ale oba moc dobře víme, že to byl Neji, kdo způsobil celý poprask v Hyuuga čtvrti. Neji, kdo přiměl Hinatu sundat mu prokletou pečeť. Neji, kdo jí pak násilím odvlekl pryč.“ Kibův hlas zněl jako Kiba, ale Leemu připadal cizí. Chladný. Tak absurdní, až se skoro zasmál.
Skoro.
„To jsou kecy! Nevím, kdo vám vymyl mozek, ale já to takhle nenechám. Nic z toho nebyla Nejiho vina a já nedopustím, aby po něm všichni šli jako po nějaký špinavý kryse!“ S posledními slovy se napřímil, hodil zlostným pohledem po obou členech týmu osm a rozběhl se vpřed, směrem k tyčícím se skalám. Tohle Narutovi nedaruje.

***

Už po třetí za sebe křikl: „Pardon!“, když se hnal po točitých schodech do posledního patra a nebral ohledy na nikoho, kdo mu stál v cestě. Dvě slečny s náručí plnou papírů zůstaly ve stopě za ním sedět na zemi, listy rozfoukané všude kolem. Poslední postarší uklízečka, která zrovna zalívala na parapetu květiny, skončila s mokrými vlasy a halenkou, jak na ni svrhnul konvici s vodou. Tolik nadávek, které si za dvě minuty vyslechl, bude muset odčiňovat hodně, hodně dlouho.
Nic z toho ho ale netrápilo tak, jako muž, co seděl v úplně poslední nevětší kanceláři a který měl celý tenhle zmatek na starosti. Když stanul před bytelnými dveřmi, absolutně ignoroval základy etiky a bez zaklepání vrazil do kanceláře Hokageho.
Naruto, pochrupující za sloupci papírů, s sebou s cuknutím trhl a rukou shodil nejbližší štos. Papíry se díky větru z otevřeného okna rozfoukaly skoro všude, až úplně zakryly modrý koberec v levé části místnosti.
„Ale no tak, tlustoobočnatče! Strašně jsi mě vylekal. Neumíš klepat?“ zabručel Naruto. Rychlým pohybem ruky vyvolal tři klony a poručil jim posbírat ten nepořádek.
„Tohle je neodkladná záležitost. Musím to s tebou probrat hned,“ odpověděl Lee ledově.
Naruto se na něj pořádně zahleděl, na trhlinky v zeleném oblečku, na zlomenou ruku. Na šrámy na tváři, které se prohlubovaly vztekem, který viděl v Leeho očích. Nakrčil obočí.
„Co se stalo?“
Lee za sebou zabouchl dveře a přistoupil blíž k Narutovu stolu. Ten se i přes velmi nepříjemný pocit v podbříšku přisunul se svou židlí blíž a lokty se opřel o mahagonovou desku.
„To bych se měl zeptat spíš já,“ vyprskl Lee.
„Tomu nerozumím.“
Leemu se vydral z hrdla neidentifikovatelný zvuk. Něco mezi sarkastickým smíchem a zavrčením, s typickým bublavým podtónem. Zapřel se rukama o stůl a naklonil svou tvář k Narutovi.
„Neji. Už rozumíš?“
Narutovy oči potemněly. Odrazil se rukama od desky stolu a obrátil se k velkému otevřenému oknu, které rychlým pohybem zavřel.
„Takže už jsi o tom slyšel.“
Lee se uchechtl.
„No to si piš, že jsem o tom slyšel. Co je tohle sakra za blbost? Neji Hinatu neunesl a ty to víš! Byl jsi tam se mnou! Víš, že ten, koho by měli z jejich zmizení všichni vinit, je ve skutečnosti Hiashi!“
Naruto zatnul ruce v pěst. Jak mohl být tak hloupý. Doteď mu to vycházelo. Doteď to šlo všechno dobře.
„Lee,“ otočil se k němu s ledovým klidem. Kanceláří se přestaly ozývat šustivé zvuky sbíraných papírů. „Je mi to líto, ale ty prostě ničemu nerozumíš.“
Lee už otevíral pusu, aby dal Narutovi jasně najevo, že je to spíš on, kdo ničemu nerozumí, když ho překvapila tupá bolest v zátylku a on se bez jakékoli šance na odpor sesunul k zemi.
Naruto nechal lusknutím prstu zmizet dva klony a třetího poslal oknem pryč. Pak přešel k Leemu a se zamračeným výrazem se na jeho nehybnou formu zadíval.
Jak mohl být tak hloupý a zapomenout, že o tom ví? Kiba, Shino a Kurenai byli jasná volba. Ale Lee? Až doteď si nevzpomínal, že by tam s ním tlustoobočnatec byl.
No, nevadí. Ten problém musel stejně jednou vyřešit, tak je lepší udělat to teď, dokud Leeho výstup neměl šanci zmást víc lidí.
Ťukání na vstupní dveře ho vytrhlo z přemýšlení. Na krátké: „Dále,“ vešel dovnitř Sasuke, modrá košile a černé kalhoty nyní každodenní mundúr.
„Co se stalo? Zněls dost akutně.“
Naruto se zazubil a ukázal na nehybného ninju ležícího na modrém koberci.
„Máme trochu problém.“
Sasuke nadzvedl obočí.
„Problém?“
„Jo,“ kývl Naruto a přešel zpátky za svůj stůl. Sedl si na židli a lokty se opět opřel o mahagonovou desku. S bradou položenou na hřbetech ruky a zamračenýma očima propichujícíma Uchihu skrz naskrz připomínal Sasukemu Sandaimeho. Tělem mu projel nepříjemný pocit. „Potřebuju, aby ses mi postaral ještě o jednoho.“

Poznámky: 

Konečně díl s Leem, protože Lee je skvělá postava a mně hrozně mrzí, že o něm skoro nikdo nepíše.
Zdá se, že je to teď dost zlý, ale ono to bude pak trochu lepší, slibujeme.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2018-12-08 21:21 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Lee je jedna zlatá, dobrotivá a poctivá duša Z lásky Chudátenko, po misii, zranený, tešiaci sa na svojho senseia Hihi, vše je v pohodě a Ten-Ten dostane mokrou handrou po hlave už pri bráne, keď mu oznámia, že Neji je v Bingo-knihe Tak teď ti nevím... Ešteže nedostal infarkt, ale duša spravodlivá, hrnie sa zistiť pravdu. Nuž fakt, že Kiba a Shino sa tvária ako neznalí, (teraz neviem, či Akamaruovi môže rozumieť aj niekto iný ako Inuzuka,) musel byť šok Whááá Leda by psíkovi Ino nazrela do hlavy, keď pravdu povedať nemôže. Ale Lee asi dobre tuší, že majú vymytý mozog a hľa, aj sa ukázalo, kto je vymývač - náš Sasan Shocked Ak použil Tsukuyomi, tak nečudo, že sa Kiba rozklepal Ty kámo, co sis dal?! Uvidíme, čo Naruto zamýšľa, keď používa také drastické metódy na svojich kamarátov Puzzled Pekne som si zas počítala a teším sa na pokračovanie, vďaka Ino ti gratuluje!