Boj proti Osudu 51

Zakroužil sklenicí mezi svými prsty a upil malé množství přeslazené ostružinové limonády, kterou před něj před chvílí postavila servírka.
Před chvílí. Hm. Podíval se na nástěnné hodiny: patnáct dvacet sedm. Zvláštní. Připadalo mu to jak třicet minut namísto deseti, co se svým týmem přišel, sedl si a mlčky čekal, než dorazí tým druhý. Hinatin. Vlastně ne. Taiův.
Kousl se do vnitřního rtu.
Taiův tým. Pche.
Nigenteki sedící naproti němu zalovila lžičkou ve své sklenici a vytáhla vodou nasáklé liči. Když si ho vložila do úst a skousla, trocha šťávy vystříkla na stůl před ni a zbytek se spustil po bradě dolů. Zrudla a šáhla po kapesníku.
„Ty seš fakt blbá,“ ušklíbl se Nishin. Zády se opíral o stěnu vedle okna, jedna noha skrčená, druhá volně visící z lavičky dolů. Rukou si hodil do pusy pár třešní, které zdobily jeho vlastní limonádu.
„Dej mi pokoj.“ Otřela šťávu ubrouskem, oči zabodnuté do stolu.
Nishin se uchechtl a nohou na lavičce jí nevybíravě šťouchl do boku. Naštvaně se na něj otočila.
„Co děláš?!“
„Co bys řekla,“ nadzvedl obočí a provokativně na ni mrkl.
Neji věděl, že musí zakročit. Tato napjatá atmosféra mezi dvěma členy jeho týmu nedělala dobrotu a on to musel začít řešit. Nemohl spoléhat na to, že to na sebe vezme Nentou. Nemohl nechat na Taiovi, aby jeho tým zklidnil. Tai. Tai. Mezi obočím se mu objevila vráska.
„Přestaňte, oba dva.“
Nishin se zašklebil a vyplivl do misky uprostřed stolu dvě pecky. Nigenteki na něj nevěřícně vyvalila oči. Cítil se vůči ní trochu špatně, ale ona musela pochopit, že v jejich hašteření nebude dělat rozdíly. Je už dost velká na to, aby se o sebe dokázala postarat sama. Nikdo jí nebude stát do konce života za zadkem a hlídat jí záda. Čím dřív to pochopí, tím líp.
Naklonil skleničku, aby se znovu napil, drhnutí podrážek o podlahu ho ale přerušilo. Vedle něj se rázem objevil Nentou s rozjasněným pohledem na tváři, za který mohla jistě návštěva toalety. Úsměv od ucha k uchu prozrazoval pocit opojení, který mu Neji začal trochu závidět. Pak se ale za jeho studentem objevily další postavy a Neji věděl, že teď to teprve všechno začne. Zhluboka se nadechl a na pár vteřin zadržel vzduch v plicích. Zatnout zuby, skousnout ret, sevřít ruku v pěst. A hlavně v klidu. Keitaro tady dnes přece není. Ani Hinata tady dnes není. Oba jsou na kontrole v nemocnici, daleko, daleko odtud. A jsou jeho. Jeho. Jeho.
„Sensei, hele, kdo konečně dorazil.“
Neji se zvedl z lavičky a přinutil se k letmému úsměvu. Mírným úklonem hlavy pozdravil Taie i všechny členy jeho týmu, kteří netrpělivě přešlapávali za ním.
„Omlouváme se, že máme zpoždění, ale nácvik nové techniky nám zabral trochu víc času.“ Taiův pohled se zavrtal do Setsuyaka, který se zarděl a sklopil oči. Kyoudou do něj povzbudivě šťouchla loktem.
„Nic se neděje. Nečekáme dlouho.“
Neji poodstoupil od stolu a nechal tři geniny zaplout na lavičku, sám pak vzal místo na kraji. Sewaninaru se na druhé straně stolu natiskl vedle Nigenteki a pak udělal místo i pro Taie, který se bez jakékoli známky předchozí lehkosti svezl za stůl jako pytel brambor. Nejiho rty se roztáhly do mírného potlačovaného úsměvu.
„Nácvik nových technik je náročný?“ Otázkou překvapil sám sebe, ale skutečně ho to zajímalo. Od narození Keitara neměl na svůj tým tolik času, kolik by si představoval, ale to se začínalo pomalu zlepšovat. Musel při tréninku sice počítat s dost výrazným rozdílem mezi schopnostmi jednotlivých členů jeho týmu, ale to nebylo nic, co by vhodně vybrané techniky nevyřešily. Byl zvědavý, jak to probíhá jinde.
Tai letmo zakýval hlavou.
„Možná jsme si vybrali trochu tvrdší oříšek. Ale všechno je to jenom o praxi. Musíme postupovat po malých krůčcích.“
Sewaninaru vedle Taie si odkašlal. Neji nadzvedl obočí, když na jasnou snahu o upoutání pozornosti Tai nereagoval, místo toho pokynul servírce, zda by si mohl objednat.
Nejiho pohled sledoval kluka s mlokem, který se zarputilým výrazem těkal očima mezi svým senseiem, „Dal bych si kávu, černou, bez cukru,“ týmovým parťákem „Já bych prosil tu broskvovou limonadu,“ a parťačkou „Měla byste prosím malinovou?“, až se jeho pohled zastavil na nápojovém lístku, netečně ležící přímo před ním. Chtělo to tři zavolání jeho jména a jedno lusknutí prstů před obličejem, než se vzpamatoval z jakéhosi přechodného transu. Servírka na něj hleděla netrpělivýma očima a perem ťukala do zápisníku s objednávkami. Zamračil se a odsunul lístek doprostřed stolu.
„Já nic.“
Servírka jen pokrčila rameny, pak se otočila a odešla.
Neji nadzvedl obočí. Každý tým měl očividně svého Nishina. Snažil se vzpomenout si, zda se o tom Hinata někdy zmínila, ale nic si nevybavil. Tento vzdor, egoismus; to musel být následek chuuninských zkoušek a dalších pěti měsíců, kdy s jejím týmem neudržoval ani jeden z nich pořádný kontakt.
Sewaninaru se ošil. Skoro jako by cítil Nejiho pohled – otočil se na něj a přimhouřil oči. Neji se musel napít přeslazené ostružinové limonády, aby si zachoval neutrální výraz.
„Jak se má sensei? A co Keitaro? Minule to bylo strašně fajn, tak jsme si říkali, že bychom se zas někdy zastavili,“ upoutala Nejiho pozornost geninka, co seděla přímo vedle něj. Pohled mu spadl na ruku, která si hrála s papírovými podtácky a kterou už dlouho neproudila chakra. Na první pohled normální, s prsty, co tančily po stole. Uvnitř ale mrtvá.
„Mám vás pozdravovat. Je jí moc líto, že dnes nemohla dorazit a setkat se s vámi, ale měla už dlouhou dobu naplánovanou kontrolu v nemocnici. Většinou bývají dost dlouhé, hned se čeká na výsledky testů, aby se případně mohla upravit transfuze.“ Poznámku o minulé návštěvě vědomě ignoroval. Pokud tomu bude moct zabránit, nebudou se tyto sešlosti konat u nich doma.
„To mě mrzí. Ale příště to třeba už vyjde. Však Tai-sensei říkal, že se s Hinatou-sensei domluví a že by se na nás třeba mohla přijít podívat na trénink.“
Neji upřel pohled na Taie, který ho pozvednutým obočím vyzýval. K čemu? To nevěděl. Vlastně si ani nebyl jistý, proč ho to tak překvapilo. Vždyť přece o tomhle Hinata mluvila. Na tohle se těšila; až se bude moct s Keitarem procházet ulicemi Kiri a narážet na lidi, kteří jí poskytnou aspoň to nutné sociální minimum, které očividně novopečená matka potřebuje, aby si zachovala zdravý rozum.
Oční souboj přerušila servírka, která postavila před Taie černou kávu, „Děkuji,“ před Kyoudou malinovou limonádu, „Moc děkuju,“ a před Setsuyaka jednu broskvovou: „Děkuju. Myslíte, že bych vás mohl poprosit ještě o tři čokoládové sušenky?“ Servírka vytáhla zpoza opasku zápisník.
„S oříškama, kandovaným ovocem nebo kouskama bílé čokolády?“
„Šlo by od každého jednu?“
„Jistě. Jiné přání?“ Když se nikdo u stolu neozval, sebrala podnos a odešla pryč.
Mlok, který doteď spokojeně odpočíval na Sewaninarově rameni, seběhl dolů a kousl Setsuyaka do ruky. Ten sykl a ucukl pryč.
„Au! Co blbneš?“
Mlok vydal těžko identifikovatelný zvuk, něco mezi zasípáním a zasyčením, načež vyběhl zpátky na své místo na rameni.
„Nemáš se tak cpát. Pak se divíš, že nezvládáš trénink. Seš pomalej. A tloustneš.“
Neji se zájmem sledoval, jak Sewaninaru probodává svého týmového kolegu nevrlým pohledem a jak ten pod nátlakem silnějšího uhýbá očima.
„To stačí, nemyslíš? Máme toho po tréninku dost všichni. Tři sušenky z nikoho ještě tlusťocha neudělaly,“ ohradila se Kyoudou. Ani tu ale blonďák nešetřil.
„Jo, tři sušenky ne. Ale tři sušenky po každým tréninku každej den už jo. Naše účinnost mohla být o patnáct procent vyšší, kdyby za sebou netahal těch pět kilo sádla navíc.“
Atmosféra rázem zhoustla. Neji hodil pohledem po Taiovi, aby zjistil, jak na nastálou situaci bude druhý reagovat, dočkal se však jen stejně překvapeného výrazu, který měl na tváři i on sám.
„A-ale no tak. Já vím, že jsem za poslední dobu trochu přibral, ale pět kilo je moc. Nemůžu si pomoct, prostě mám teď větší chuť k jídlu.“ Na to, že byli oba kluci stejně vysocí, se teď jevili jak David a Goliáš. Setsuyakovy ruce se třásly, z kousnutí mezi palcem a ukazováčkem tekla krev, kterou si bezděkým pohybem rozmazával po celém hřbetě.
„Tři kila, pět kilo. To je fuk. Výsledek je stejnej. Už nám prostě nestačíš.“
Neji překvapeně zamrkal. Tohle nečekal. Podle Taiova výrazu nebyl jediný.
Nishin se ze svého místa v rohu rozesmál.
„No to mě poser, hahaha.“ Všichni se k němu se zájmem otočili a ignorovali servírku, která před Setsuyaka položila talířek se sušenkami.
Nishin si lokl své limonády, pak se natáhl přes Nigenteki k Sewaninarovi a poplácal ho po rameni. „Nemáš to lehký, v**e, ale co naděláš. Moc si nevybereš, každej tým má takovou kouli na noze. Ty tady špekouna,“ hodil pohledem po Setsuyakovi, „a my tady krávu. Že, krávo,“ uculil se na Nigenteki a rukou jí rozcuchal vlasy. Naštvaně se na něj otočila a odrazila jeho ruku tou svou.
„Co máš dop***le za problém?!“
Neji si povzdechl. A je to tady. Konec idyly. Proč si Hinata myslela, že teambuilding pro jejich dva týmy je skvělý nápad, neměl ani tušení. Už minule to bylo skoro faux pas. Ale ne, ona se nedala. Ona totiž mluvila s Taiem a Tai říkal, že si myslí, že by to bylo pro všechny dobré. Prd s octem. V guláši těch nejvíc odlišných povah prostě nešlo, aby spolu všichni vycházeli. Dokud se nebudou všichni chlubit stejným rankem, je prakticky vyloučené, aby se kamarádili. Při pohledu na Taie, jak na ex polyká svou černou kávu, se Neji utvrdil v tom, že už mu to došlo taky. Díky Bohu. Na nějakou dobu jsou tyto akce zažehnány.
„To ty seš můj problém. Seš prostě moc slabá. Stejně jako tady špekoun nám prostě nestačíš.“
Kyoudou silně postavila svoji skleničku na stůl a probodla Nishina pohledem.
„A ty seš kdo, že máš pocit, že tohle můžeš říkat.“
Nishin se ušklíbl.
„Já, holka,“ v očích se mu cosi zalesklo, „jsem už chuunin. Na rozdíl od tebe, špekouna a tady krávy. A vocasa naproti,“ konečky prstů zamával na Nentoua, který pevně sevřel ruku v pěst. „Vy všichni ostatní jste prostě nicky. Jak mám čekat, že se budu v tréninku zlepšovat, když se musím každou chvíli otáčet a kontrolovat, kde je zbytek mýho týmu? Co říkáte, sensei, nemám pravdu?“
Všechny tváře se otočily na Nejiho. Nakrčil obočí a povzdechl si.
„Cílem tréninku skutečně je zlepšovat své schopnosti.“ Nishinova tvář se rozjasnila jako vánoční stromeček. Neji by se měl cítit špatně, že mu dělá dobře Nishinovi ten výraz z obličeje smýt, ale nemohl se k tomu nějak přinutit. „Jenže práce ninji není až na výjimky práce pro jednotlivce. Aby mohlo všechno dobře fungovat, musí spolu členové týmu spolupracovat. A v tomhle předpokladu ty, Nishine, naprosto selháváš.“
Koutky Taiových rtů se povytáhly nahoru. Neji neměl zvláštní zájem být s ním na jedné vlně, v tomhle případě to ale nemohlo uškodit. „Byli jste přiřazeni do svých týmů na základě svých schopností – tak, abyste se co nejlíp doplňovali. Každý z vás má různý potenciál, který v kombinaci s ostatními přinese ten nejlepší výsledek. Pokud si myslíte, že něco zvládnete sami, tak to sami nikdy nezvládnete. Zvlášť ne teď.“
Nejiho pohled se zavrtal do Nishina. „Chuunin je pěkný rank. S většími možnostmi. Od chuuninských zkoušek se jenom oháníš novou hodností, ale zapomínáš za ni převzít zodpovědnost.“
Musel se napít, aby zklidnil bolavé hlasivky. Trocha toho vypětí a stresu a hned měl pocit, že mluvil celý den. Chvíle ticha využil Tai, který se obrátil k Sewaninarovi.
„Oba dva jste obstáli v náročné zkoušce, protože jste si nejlépe poradili s nástrahami, co připravil nepřítel. Ale nezapomínejte, že na začátku zkoušky jste to nebyli jen vy sami. Byl to celý váš tým. Bez něj byste se k závěrečným bojům vůbec nedostali.“
Sewaninaru se koukal před sebe, pohled zabořený opět do netečně ležícího nápojového lístku. Po chvilce jeho oči ale přeskočily na pokousanou Setsuyakovu ruku. Blonďák tskl. „A teď byste měli pomoci ostatním v tom zlepšovat se, aby i oni dosáhli toho, co vy. Tímhle shazováním shazujete nejenom je, ale taky sami sebe.“
Nishin, doteď zaražený z Nejiho předchozího insultu, se uchechtl.
„No to je všechno sice strašně pěkný, ale někdo tady asi udělal chybu. Tihle dva,“ kývl na své parťáky, „totiž žádnej potenciál nemaj. Mohli by klidně obsluhovat tady v tý kavárně, žádná škoda.“
Tai se zamračil.
„Pak jsi asi vůbec nepochopil princip týmové práce.“
Nishin se zasmál.
„No to máte recht. Na co. Já ji nepotřebuju. Jsem silnější sám za sebe. To jenom vy a sensei máte pocit, že je nutný držet nás spolu, pomáhat si,“ poslední slovo skoro jako by vyplivl. „Nutíte nás se spolu setkávat i mimo trénink. Jako třeba teď. K čemu to bylo?“ rozhodil rukama. „Jo, protože jeden sensei zbouchl druhýho senseie a místo něj teď máme třetího senseie, je potřeba, aby se spolu všichni kamarádili a drželi se za ručičky. Pecka.“ Úšklebek na jeho rtech a tanec v očích zvedly Nejimu tlak.
„Tak a dost. Tohle stačí.“
Nishin ale vypadal, že se celkem dobře baví.
„Co, není to snad pravda? Myslíte, že když nás všechny naženete do kouta a koupíte nám limonádu, tak z nás budou strašní kamarádi. To je tak směšný.“
Setsuyaku nakrčil ramena a snažil se mezi ně schovat hlavu. Z ranky na ruce mu ještě stále teklo trochu krve, která zbarvila i ubrousek pod sušenkami. Už na ně neměl vůbec chuť.
„Nishine, přestaň.“
Nigenteki i Nentou vrhali na svého kolegu nepřátelské pohledy. Jen se jim vysmál do tváře.
„A proč. Je to pravda. Všichni to ví. Ale oni si na to na rozdíl ode mě budou ještě chvilku hrát, na tu šťastnou ninja rodinku, kde se mají všichni rádi a vycházejí spolu.“
Kyoudou zaskřípala zuby.
„Nishine, tohle už přeháníš,“ tentokrát se ozval Tai.
Nishin jen pokrčil rameny.
„Všechno je to fraška. Celá tahle doba. Pátá Mizukage. Vy dva i celý týmy. Je to k smíchu.“ V jeho očích se nebezpečně zalesklo. „Kdyby to bylo dřív, kdyby tady byl režim co předtím, nic z tohoto by se nedělo. Z celý akademie by vyšel jenom jeden.“ Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu, který ale nedosahoval k očím. „Jenom jeden student.“ Podíval se na Nejiho. „A to bych byl já. Zabil bych vás všechny.“