manga_preview
Tlumočení B. 28

Boj proti Osudu 47

Kancelář Hokageho se třpytila zlatavým podvečerním světlem, rozlévajícím se do prostoru mohutnými francouzskými okny. Paprsky hřály na zátylku mladého muže, hrbícího se v honosné židli a ukolébávaly jeho unavené oči ke spánku. Muž ale věděl, že jeho služba pro dnešek ještě nekončí, a tak jejich moc už po několikáté silou vůle překonal a narovnal zkroucená záda.
Být Hokagem bylo náročné. Musel se naučit vstávat brzo ráno, musel se naučit nakládat se svitky, které mu nyní denně procházely rukama, musel se naučit koordinovat jednotky ninjů s jejich misemi. A stále se učil, jak jednat s těmi páprdy z rady starších a s otravnými namyšlenými dědky, kteří byli vládci jednotlivých zemí.
Nyní mu ale vrásky na čele nedělal ani Danzou, který si vždycky našel důvod, proč mu odporovat, ani žádný z lordů. Naruto s povzdechem shlédl na neposkvrněný svitek, který měl před sebou už dobrých pár hodin rozvinutý. Jeho čistě bílá barva se s nástupem večera zbarvovala do odstínů žluté, stále však byla prosta jakýchkoli stop inkoustu.
Naruto zavřel oči a prsty si podepřel spánky. Jeho myšlenky znovu zabloudily k návštěvě, která před pár hodinami toto nekonečné martyrium spustila.

***

Naruto tehdy akorát vyprovázel z kanceláře skupinku geninů s jejich senseiem, kterým právě zadal D-misi. Byla to ten den už několikátá skupina, a Naruto, znuděný neustále se opakujícími úkony, myslel jenom na voňavou krabičku se svačinou, která na něj čekala v šuplíku jeho stolu. Už to bylo několik hodin, co spořádal oběd, a jelikož další schůzka ho podle denního rozpisu čekala až za víc než dvacet minut, hladově otevřel zásuvku a chňapl po krabičce.
Na rtech se mu usídlil blažený úsměv, když odkryl víčko, a do prostoru se začala linout neodolatelná vůně opečených toustů, ze kterých vykukovaly úctyhodné porce šunky a sýra. Aniž by Naruto jediným pohledem zavadil o proužky zeleniny, smutně odpočívající na druhé straně krabičky, chopil se jednoho z toustů a hladově se olízl. Jeho krev při vyhlídce na jídlo zaplavila vlna endorfinů. Než si však stihl mladík přinést k ústům první sousto, místností se rozlehlo zaklepání.
Narutův obličej se stáhl do otrávené grimasy. Po chvilce váhání blonďák odložil kousek chleba zpátky do krabičky, kterou s povzdechem znovu přikryl víčkem. Vůně se rozplynula stejně jako endorfiny a krabička skončila zapomenutá kdesi na okraji jeho stolu.
„Dále,“ vyzval narušitele ke vstupu. Dveře se nesměle pootevřely a dovnitř vešel ninja v jouninské vestě a bezděky si urovnal tmavé kulaté brýle na nose. Naruto okamžitě zapomněl na jídlo. Jeho tělo se automaticky naklonilo nad desku stolu, zatímco jeho oči probodávaly nově příchozího naléhavým pohledem. Ten za sebou tiše zaklapnul dveře a přikročil k Hokagemu.
„Hokage-sama,“ pozdravil se zdvořilou úklonou.
„Ebisu.“ Naruto potlačil na jazyku vžitou přezdívku a kývl muži na pozdrav. Při tom se bezděky se ještě více naklonil nad stůl. „Řekni mi všechno.“
Ebisu rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a stočil hlavu do strany, vyhýbajíc se pronikavému pohledu modrých očí. „Hokage-sama,“ zopakoval, tentokrát se zaťatými zuby. „Objekt opustil nahlášené místo, pane.“ Narutovi mezi rty unikl syčivý výdech.
„Ty jsi ztratil Nejiho Hyuugu?“ procedil skrz zuby, zatínajíc nehty do desky stolu.
„Ano, pane, omlouvám se, pane.“ Ebisu na znamení omluvy uklonil hlavu. „Ten Hyuuga zmizel z chuuninských zkoušek v Kumogakure dřív, než jsem od něj stihl získat další informace, pane.“ Naruto zavřel oči a několikrát se pomalu nadechl a vydechl, aby uklidnil rozzuřený tlukot svého srdce. Není to Ebisova vina. On za to nemůže. Otevřel oči a nadechl se.
„Děkuji za hlášení,“ řekl beze stopy emocí v hlase. Ebisu se opět uklonil a Naruto zatnul zuby. Není to jeho vina, opakoval si v hlavě.
„Ebisu?“ Muž se opatrně otočil na Hokageho.
„Ano?“ Odtušil opatrně.
„Tehdy jsi říkal, že měl na čele pásku Mlžné vesnice?“
„Přesně tak, pane,“ potvrdil brýlatý muž. Naruto se odtlačil nohama od země a pootočil se se svou židlí tak, že nyní vyhlížel z mohutného okna, které obvykle bývalo za jeho zády. Rukou pokynul druhému ninjovi k odchodu. Není to jeho vina, opakoval si ještě dlouho po tom, co za starším mužem zapadly těžké dveře, slepě pozorujíc hemžení v Konožských ulicích.

***

Proto Naruto seděl ještě teď, v podvečer, ve své kanceláři. Proto na jeho stole ležel štětec a inkoust, přestože byly oba tyto předměty stále netknuté a odložené vedle jeho ruky. Proto už hodiny zíral do prázdného svitku. Proto vymýšlel dopis pro Mizukageho.
Neji Hyuuga měl čelenku se symbolem skryté Mlžné. To byla po dlouhém roce jediná informace, první vodítko, osamělá šipka, která Narutovi ukazovala směr na cestě k nim. Na cestě k .
Naruto se natáhl po štětci a pevně ho sevřel ve své pěsti. Toto nebyl první dopis, který Naruto psal některému z Kagů. Naruto už takových napsal desítky. Problém byl ovšem takový, že Gaara se tak úplně nepočítal – znali se spolu už roky a Naruto dopisy pro něj sepisoval spíše jako by byly adresovány dobrému příteli než vládci vesnice. A ti ostatní Kagové? Naruto měl vždycky po ruce někoho z rady, kdo mu rád poradil, jak psaní upravit – co škrtnout, co připsat, co přeformulovat – až nakonec blonďák přivazoval poštovnímu holubovi na nohu svitek, v němž byl autentický přinejlepším jeho podpis. Nyní ale věděl, že za radou jít nemůže. Dopis, který se chystal Mizukagemu poslat, by mu ti staříci nikdy neschválili.
Naruto hypnotizoval neposkvrněnou plochu papíru, jako by snad doufal, že pod jejím povrchem najde nějakou nápovědu. Viděl jsem Hyuugy. Patří Konoze. Vraťte je zpět. Vraťte Hinatu zpět! Nebo…!
Ne, výhrůžky ne, to mu přece rada stále opakovala. Musí jednat diplomaticky. Povzdechl si. Nebylo to nic jednoduchého, obzvlášť, když donedávna ani nevěděl, co to slovo znamená.
Odložil štětec a promnul si spánky. Jak začít? Jak se začínají dopisy? Pozdrav! Samozřejmě, pozdravem nic nezkazí. Spěšně otevřel inkoust a štětec do něj ponořil. Musel konat rychle, dokud byla myšlenka čerstvá. Když ale přenesl ruku se štětcem nad svitek, jeho pohyb se zasekl. Chvíli na papír slepě hleděl a potom štětec opět odložil.
Jak se zatraceně ten Mizukage jmenuje?
Naruto si odfrkl a vstal od stolu. V tomhle se prostě nikdy nevyznal. Zamířil k polici se spisy, která se tyčila až do stropu. Očima přejel tituly, až sáhl po tom správném a zamířil s ním zpět ke svému stolu. Těžce dopadl to židle a začal listovat v tlusté knize.
„Mizukage, Mizukage…“ mumlal tiše a přelétal očima po stránkách. Když konečně spatřil tu, kterou hledal, překvapeně se zarazil. „Mizukage?“
Tak to vypadá, že čtvrtý před několika měsíci náhle zemřel a teď na jeho místo nastoupila… pátá? Mei Terumi. Hmm. Alespoň už měl konečně nějakou představu, jak uvést svůj dopis. Odsunul mohutný spis na okraj stolu a už ani nepočítal, po kolikáté sahá po štětci. Tentokrát ale jeho ruka nad svitkem nezamrzla, naopak zanechala na papíře první černé stopy inkoustu.
Vážená Pátá Mizukage,
Naruto cítil, jak z něj nepopiratelně mluví rada starších. Po desítkách přepsaných stránek se očividně přece jen něco naučil a něco vstřebal. Nevěděl sice, jestli ho to těší nebo naopak, prozatím se této schopnosti ale rozhodl využít ve svůj prospěch.
Jménem svým i jménem Konohy Vám gratuluji ke zvolení.
Naruto se zašklebil. Právě se rozhodl, že ne, tahle změna ho netěší. Zní jako nějaký namyšlený páprda. Odteď si na starochy musí dávat pozor, hlavně na to, co se mu snaží vtloukat do hlavy.
Doufám, že vzájemné vztahy mezi našimi vesnicemi zůstanou touto změnou nedotčené.
Přeběhl mu mráz po zádech a vyplázl jazyk. No fuj. Už aby s tím mohl přestat. Tohle mu prostě vůbec nesedělo.
Úlevně si oddechl, když si uvědomil, že formální fráze touto větou skončily a on se konečně může propracovávat k jádru tohoto dopisu. Přesunul ruku se štětcem na začátek dalšího řádku a černý inkoust se začal znovu ochotně vpíjet do papíru.
I proto Vás žádám o osvětlení informace, která mne zastihla v posledních dnech.
Záměrně se i nadále držel naučeného přespříliš formálního stylu, ale teď, když se dostával k tématům, která pro něj konečně měla význam, už se jím necítil tak moc svázaný. Srdce se mu napětím rozbušilo.
Doneslo se mi, že na chuuninských zkouškách v Kumogakure byl viděn Neji Hyuuga s čelenkou Mlžné vesnice.
Naruto musel na chvíli odložit štětec. Ruka se mu třásla. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, než mohl pokračovat v psaní.
Tento ninja uprchl společně s Hinatou Hyuuga z Konohy.
Odvedl mu ji. Vzal mu ji. Ukradl mu ji.
Předpokládám, že i ona získala úkryt ve Vaší vesnici.
Je u vás. Musí být u vás. Jinak nevím, kde by byla. A já ji potřebuji.
Tímto dopisem požaduji, aby byli oba tito ninjové navráceni do Konohy.
Potřebuji ji zpět.
Budu to považovat za vstřícné gesto a první krok k budoucí spolupráci našich vesnic.
Za každou cenu.
S úctou
Uzumaki Naruto
Šestý Hokage

Mladík se s dlouhým výdechem těžce opřel do židle. Jeho zarudlé oči se bezděky zavřely. Rozčepýřený štětec skončil zapomenutý na kraji stolu, stejně jako ampulka s inkoustem. Za masivními okny už mizely i poslední sluneční paprsky za obzorem a do Hokageho kanceláře se už mdle odráželo slabé světlo pouličních lamp.
Naruto pod náhlým náporem únavy svitek sroloval a zapečetil. Ani si po sobě text nepřečetl. Rada ho zabije. Ani ne proto, že v dopise nejspíš budou chyby, ale za to, že dopis napsal a poslal bez jejich schválení. Bez jejich vědomí. Už teď se netěšil na chvíli, kdy to ti páprdové zjistí. Zase mu budou říkat, že je nezodpovědný a budou si šuškat, že na jeho dosazení do pozice bylo skutečně příliš brzy. Znal to moc dobře. Kdy se ale naposled zamysleli nad tím, jak se on cítí? Kdy naposledy zvážili, že je třeba získat Hyuugy zpět?
Naruto se otřepal, aby vyhnal negativní myšlenky. Teď nemělo smysl se zatěžovat budoucností. Dopis byl hotov; na tom jediném právě záleželo. Teď už ho zbývalo jen poslat. A čekat.
Mladík se odsunul od stolu a se svitkem, pevně sevřeným v pěsti, se postavil.
Vtom se prudce rozrazily dveře do jeho kanceláře. Blonďák poplašeně vzhlédl, aby v otevřeném portále spatřil růžovovlasou ženu. Soudě dle výrazu v její tváři za sebou neměla ten nejlepší den. Naruto zatnul zuby. Teď ne. Teď na tohle neměl.
Když rozezlená žena konečně očima vypátrala Narutovu vysokou postavu, našpulila rty a založila si ruce v bok.
„Ty jsi ještě tady?“ vyjela na blonďáka útočně. Naruto nechápavě pokrčil rameny a zvedl obočí.
„Jsem Hokage, Sakuro-chan, tohle je teď moje práce,“ vysvětloval unaveně.
„A co kdybys mi třeba dal vědět, že se zpozdíš, hm?“ Sakura zlostně předsunula bradu a napjatě přešlápla z nohy na nohu. Naruto nechápal, která bije.
„Zůstávám tu přece po setmění docela běžně…“
„Ale ne, když máme domluvenou schůzku!“ zavrčela na něj a Narutovi se rozsvítilo. Vyčerpaně nechal své tělo dopadnout zpět do židle a zavřel oči se snahou uniknout nastalé situaci.
„Sakuro-chan, měl jsem náročný den, pochop mě,“ zašeptal. Nechtěl se hádat. Dnes ne.
„Jenže tohle není poprvé! Už jsi na naši schůzku zapomněl po třetí, Naruto, po třetí! Nemůžeš se mi přece snažit tvrdit, že tohle je normální!“ Prskala a přihnala se k jeho stolu. Její ruce se zapřely do dřeva a ona se přes desku naklonila k blonďákovi. Její afektovaný hlas se zakousl do jeho uší a jeho obličej se bezděky zkřivil.
„Na tak jsem zapomněl!“ zaječel dřív, než se stihl zarazit, a vzdorovitě se střetl s překvapenýma zelenýma očima.
„Naruto…“ Dívčin hlas byl najednou sotva slyšitelný.
„Odejdi, Sakuro.“ Narutův hlas byl prost všech emocí. Jeho oči vyhlížely z jednoho z postranních oken, vyhýbajíc se pohledu do zelených duhovek. Ty se ale brzy vzpamatovaly a zlostně se zamračily. Dívka se otočila na podpatku a svižně odkráčela ke vchodu do místnosti. Na okamžik se zastavila s rukou na klice.
„Jak chceš, Naruto. Jak chceš.“ Zasyčela a těžké dveře za ní s prásknutím zapadly.
„Zatraceně!“ Deska stolu tupě zaduněla, jak se střetla s Narutovou rozezlenou pěstí. Sakura si to nezasloužila. Věděl to. A stejně se k ní choval jako hajzl. Zatínal zuby takovou silou, až mu praštělo v čelisti. Udělal chybu, že si s ní začal. Nikdy k ní nic necítil. K ní ne.
Chňapl sepsaný svitek do ruky a prudce vstal od stolu. Stehnem omylem udeřil do dřevěné desky a ta se zatřásla. Na podlahu dopadla průhledná plastová krabička.
Svačina. Tousty.
Naruto je nakonec nesnědl. Ebisova návštěva a následné hodiny strávené nad sepisováním dopisu mu sebraly všechnu chuť k jídlu. Ani teď mu ještě nekručelo v břiše. Když se pro box skláněl, aby si ho schoval do tašky na cestu, bodly ho do hrudi výčitky.
Tuhle svačinu mu přece připravila Sakura.
Ráno se za ním stavovala. Připomněla mu schůzku. Dala mu krabičku s lákavě vyhlížejícím jídlem. Políbila ho na tvář a se zvonivým smíchem se s ním rozloučila.
Naruto se kousl do rtu.
Musí se jí omluvit.
Schoval si krabičku do tašky.
Ale ne dnes.
Dnes měl na práci ještě něco důležitějšího.
Vystřelil z kanceláře. Bílý plášť kolem něj zuřivě povlával. Místo aby blonďák vyrazil po schodech dolů a zamířil do svého bytu, začal stoupat do nejvyššího patra budovy. Neomylně věděl, že zde najde klece s poštovními jestřáby. Srolovaný svitek ho stále tížil v sevřené dlani.

***

Sasuke právě klimbal nad knihou, když ho z příjemné únavy vytrhlo zaklepání. Ospale zamrkal a rozhlédl se po místnosti. Ležel na gauči v obýváku ve svém domě. Ve mdlém světle lampy zamžoural na hodiny na stěně. Ručičky zabloudily daleko za jedenáctou hodinu večerní. Povzdechl si. Takhle pozdě by ho určitě nikdo nevyrušoval. To klepání se mu muselo zdát. Přetočil se na bok a přikryl si obličej knihou, rezignujíc na jakékoliv další snahy o čtení.
Vtom se prostorem nepopiratelně rozeznělo další zaťukání. Sasuke zavrčel a vyhoupl se do sedu. Spěšně protáhl ztuhlé svaly a vyrazil ke dveřím. Takhle pozdě večer ho mohl otravovat jedině-
„Naruto.“ Ušklíbl se. Blonďák před jeho dveřmi se nesměle probíral v rozcuchaných vlasech.
„Nemoh sem spát,“ zakřenil se omluvně. Sasuke odstoupil ode dveří a pokynul Narutovi ke vstupu. Ten děkovně kývl, zul si na předsíni boty, a po paměti zamířil zšeřelým prostorem do obýváku, kde se svezl na zahřátou pohovku. Na straně od něj se válela otevřená kniha. Nejspíš vyrušil Sasukeho od čtení.
„Čaj?“ dolehl k němu známý hlas z kuchyně.
„Ten by bodnul,“ kývnul Naruto unaveně na stěnu, skrze kterou k němu zvuk dolehl. Za chvíli už z vedlejší místnosti slyšel hučení ohřívané vody v konvici a na podušku po jeho straně těžce dopadla váha jeho kamaráda.
„Doufám, že nějak neruším.“ Zašklebil se blonďák nesměle. „Máš tu Karin?“ Sasuke se pousmál.
„Už si šla dávno lehnout. Poslední dobou ji to těhotenství pěkně zmáhá.“ Naruto si nemohl nevšimnout nezvykle jemného výrazu v jinak ostrém obličeji. Potlačil silný nával závisti a zatlačil obraz nesmělé dívky s dlouhými tmavými vlasy hluboko do nitra své mysli. Donutil se roztáhnout rty do pokřiveného úsměvu.
„Však už to moc dlouho nepotrvá, ne? Nemá se to už cobydup narodit?“
„Za týden,“ oznámil Sasuke a zamračil se. „A je to ona, ne to.“ Opravil kousavě Narutovo použití středního rodu. Blonďák se uchechtl a pohodlněji se uvelebil na měkoučké pohovce.
„Už to budeš mít komplet, co?“ Když se blonďák střetl s nechápavým pohledem, ještě dodal. „Oba cíle.“
Sasukemu utekl mezi rty povzdech. Naruto měl pravdu. Itachiho vyřídil před několika lety. První věc, kterou po vyčerpávajícím boji spatřil, byly modré oči zasazené do povědomého obličeje, orámovaného blonďatou rozcuchanou záplavou. Když ho tehdy Naruto otevřeně prosil, ať se vrátí do Konohy, neměl důvod mu nevyhovět. Jeho bratr byl mrtvý. Sasukeho statut nukenina byl zrušen. Uchiha se vrátil do Listové vesnice jako hrdina, který zabil nejobávanějšího masového vraha v historii Konohy. A potom přišla Karin a s Karin nová rodina.
Jeho život působil téměř idylicky.
Ze zamyšlení tmavovláska vytrhlo drásavé pískání konvice. Vyhoupl se na nohy a zamířil do kuchyně. Za chvíli už se vracel i s podnosem, na němž balancovaly dva šálky vařícího čaje a cukřenka. Naruto se vděčně usmál a kopírujíc Sasukeho pohyb se natáhl po jednom z hrnečků. Přivoněl k horké tekutině a povzdechl si.
„Dneska se u mě hlásil skrytý zvrhlík. Neji zmizel.“
„Přímý jako vždycky co?“ uchechtl se Sasuke krátce, záhy se ale zamračil. „Co s tím plánuješ dělat?“
„Víš, že v Kiri před půl rokem nastoupila nová Mizukage?“ Sasuke po Narutovi střelil opatrným pohledem.
„Prosím tě, hlavně mi neříkej, žes jí něco psal.“
„Už jsem to i poslal,“ zakřenil se Naruto, jako by snad čekal od svého společníka pochvalu. Sasuke si jen poraženecky povzdechl, zakroutil hlavou a dál Narutovo počínání nekomentoval.
„Psal jsem jí, ať je vydá zpět,“ dodal blonďák s vážným výrazem. Sasuke po něm střelil očima.
„Myslíš, že to udělá?“ otázal se a zkusmo usrkl kouřícího čaje ze svého šálku. Ještě byl příliš horký.
„Nevím. Doufám. Doufám,“ pokrčil Naruto rameny. Sasuke si nemohl nevšimnout nezvykle melancholického pohledu v modrých očích. Jeho obočí se starostlivě stáhlo. Naruto sebou trhl, když na rameni ucítil letmý dotek.
„Sasuke?“
„Co se děje, Naruto?“ Blonďák zatnul zuby a uhnul pohledem, než sklonil celou hlavu. Ne. Nedokázal to vyslovit.
„Má to co dělat s těmi Hyuugy, že ano. Nesnažíš se je přivést jen proto, že jakožto Hokage ses zavázal chránit tajemství Byakuganu.“ Naruto sykl. Neuvědomil si, jak dobré jsou Sasukeho dedukční schopnosti. Dál mu uhýbal pohledem, přemáhajíc nesmyslnou obavu, že na něj Sasuke použije nějakou svou oční techniku a informaci z něho s její pomocí vydoluje. Sasukeho oči ale byly stále černé jako uhel a jeho rty se nepřestávaly hýbat, jak pomalu slepoval v hlavě informace.
„Má to nějaký hlubší důvod. Je to něco podobného, jako když ses tehdy hnal za mnou.“ Narutova hlava vystřelila nahoru jako vržený shuriken.
„Ne, je to něco úplně jiného,“ procedil skrz zuby. Sasuke jej ale ignoroval, ponořený ve svých myšlenkách.
„Nepamatuju si, že bys kdy měl nějaký pevnější vztah s Nejim. Slyšel jsem, jak jste tehdy bojovali na chuuninské zkoušce. Jak jsi ho zbil. Ale pamatuju si taky - “
„Přestaň. Mlč,“ zavrčel Naruto.
„Že tím hlavním důvodem, proč jsi ten boj tak moc chtěl vyhrát, byla ta dívka, ta jeho sestřenice, kterou Neji tak zřídil v přípravných bojích. Ta, s kterou před rokem uprchl. Jak se jen jmenovala - “
„Už nic neříkej!“ Naruto pevně stiskl oční víčka. Sasuke zalapal po dechu.
„Hinata. Jmenovala se Hinata, viď, Naruto.“
Z blonďákových rtů vyšel táhlý výdech.

Poznámky: 

Tak se tentokrát hlásím s Bojem já. Doufám, že jste si dnešní odbočku do Konohy užili Smiling

5
Průměr: 5 (1 hlas)