manga_preview
Boruto TBV 07

Boj proti Osudu 48

Setmělým domem ostře pronikl dětský pláč. Neji se rozespale otočil na bok a zamžoural do stínů nočního stolku, kde tiše tikaly hodiny. Bylo třicet minut po páté. Za zády uslyšel zašustění přikrývek a ucítil, jak se pohnula matrace.
„Ještě spi, Hinato.“ Tmavovláska už k jejich synovi tuto noc vstávala třikrát, naposledy před necelými dvěma hodinami. Malý určitě ještě nemohl mít hlad. Neji odhrnul přikrývku a spustil nohy na zem. Kromě krmení na všechno stačil sám. Teď je řada na něm.
Mladík se vyhoupl do stoje a upravil za sebou rozležené povlečení. Postava na druhé straně postele si úlevně oddychla a skryla se zpět pod přikrývky. Bílé oči na něj děkovně mrkly, než zmizely pod ospalými víčky. Neji naposled unaveně zamžoural do šera pokoje a tiše proklouzl pootevřenými dveřmi na chodbu.
Dětský křik se čím dál ostřeji zakusoval do jeho stále napůl spících uší, zatímco se blížil k pootevřeným dveřím. Ze škvírky mezi dveřmi a futrem do prostoru chodby proudil úzký proužek tlumeného světla. Stačilo několik kroků a Neji už držel v ruce kliku a vcházel do pokojíku.
Od onoho nočního incidentu se s Hinatou neodvážili nechat Keitara v pokojíku po tmě. Proto teď na stolku vedle okna stála malá lampa, která svými slabými paprsky matně osvětlovala zšeřelé stěny, měkký koberec i bílou postýlku uprostřed pokoje.
Neji několika rychlými kroky překonal poslední metry k postýlce a přes dřevěnou ohrádku nahlédl dovnitř. Malý křikloun sebou podrážděně vrtěl a zhluboka lapal po dechu, aby mohl dál pokračovat svým jekotem v rušení nočního ticha.
„Ššš,“ Tišil miminko automaticky Neji, zatímco ho opatrně bral do náruče. Během těch tří měsíců, co se s malým Keitarem sžívali, už se to naučil celkem obstojně – opatrně nadzvednout miminko na bok, jednou rukou mu podložit krk, druhou z opačné strany kyčle, naklonit se nad postýlku a vyhoupnout dítě do náruče. Známý dotyk na chvilku utišil Keitarův pláč, miminko ale pořád mrzutě fňukalo a ošívalo sebou, a jakmile se v mladíkově náruči uvelebilo, spustilo koncert nanovo.
„Copak se stalo, hm?“ Šeptal mladík k děťátku uklidňujícím hlasem a pohupoval ho na ruce. S nepříjemnou předtuchou sáhl na plenku. Po chvíli si ale oddechl. Byla suchá, díky bohu. Hinata ho musela přebalovat při posledním krmení. Vtom si vzpomněl na to, před čím ho tmavovláska před pár dny varovala a vědoucně se na miminko usmál.
„Nemáš to jednoduchý, viď, takhle rychle růst. Já vím.“ Šeptal miminku Neji a přecházel s malým po pokoji. Opatrně mu setřel slzičky, které mu ze všeho toho křiku vyrazily zpod víček. „Maminka mi říkala, že prý teď hodně porosteš, a proto se budeš často budit.“ Nejiho pomalé kroky byly tlumené tlustým kobercem, ne tak ale neustávající pláč dítěte v jeho náruči. „Ššš, já vím, musíš se trochu protáhnout viď?“ Položil si miminko přes rameno a hladil ho po zádech. Keitaro si protahoval nožičky a zatínal kolena do Nejiho hrudi. Brečení začalo pomalu ustávat a miminko už jen tiše pofňukávalo. Neji zamířil ke křeslu v rohu místnosti a posadil se, veškerá ospalost ta tam. Jakmile zapadl do měkkého polstrování, položil si miminko na stehna a nechal malé nožičky, ať se opřou o jeho břicho. Keitaro se zatím na mužově klíně pohodlně uvelebil a utichlo i jeho kňourání. Začal bezmyšlenkovitě kopat nožičkami proti jeho tělu a velkýma bílýma očima zaujatě zíral do mužovy tváře. Neji se na miminko pousmál, a to se na něj jako na povel zazubilo holými dásněmi, dřívější slzy dávno zapomenuty.
„Vidíš, už je to dobrý, viď? Jenom jsi chtěl dneska prohnat ještě tátu, že?“ Polechtal miminko na bříšku a nemohl se zbavit nezvyklého úsměvu na svých rtech. Jak se nad Keitarem nakláněl, přes rameno mu přepadlo několik pramenů dlouhých, spánkem pocuchaných vlasů a polechtaly chlapce na levé ručce. Ten ruku reflexivně sevřel i se zatoulanými prameny a stočil k ní pohled. Zatahal za vlasy a vesele se zasmál, když Neji syknul a trhnul sebou.
„Teda Keitaro, ty tu takhle trápíš tátu, a ještě z toho máš radost? To by mě zajímalo, po kom jsi.“ Pousmál se a polechtal miminko na tváři, aby ho rozptýlil. Poté svižně vymotal pramen vlasů z nebezpečné ručičky. „Táta si na tebe bude muset dávat větší pozor.“ Usmál se na nemluvně a nepouštěl neposednou ručku.
Oči mu sklouzly k druhé malé ruce a úsměv z jeho tváře mrknutím oka zmizel. Po horní straně končetiny se táhla dlouhá červená jizva, která tam neměla co dělat. Neji po ní opatrně přejel prsty a prozkoumal, jestli někde není porušená. Byla ale v pořádku. Prsty pokračovaly v cestě po jemné kůži až dorazily do dlaně. Jemně ji polechtaly. Žádná reakce. Ručka ležela vedle vrtícího se tělíčka naprosto nehnutě a bílé oči miminka tázavě pozorovaly starostmi stažený obličej.
Tehdy chybělo tak málo. Tak málo a mohli ho ztratit. Jejich chlapečka. Jejich Keitara. Neji stáhnul rty do tenké linky, když se jeho mysl proti jeho vůli vydala na cestu zpět v čase.
Operací tehdy všechno jen začalo.
Keitaro přežije.
Byli tehdy tak šťastní, že je podrobnosti ani nezajímaly. Doslova doběhli do Keitarova nemocničního pokoje, kam je nasměroval doktor. Jejich chlapeček po operaci ještě několik hodin spal, zatímco ho oba vysílení rodiče bez zamhouření oka pozorovali, usazení na přinesené posteli, opírajíc se jeden o druhého.
Dýchá.
Na tom jediném v tu chvíli záleželo.
Neji věděl, že musí být silný. Pro Hinatu i pro Keitara. Pro svou rodinu. V těch několika chvílích, kdy tmavovlásku přemohly emoce, a ona se mu se zoufalými nezastavitelnými slzami vrhla kolem krku, pevně ji objal a trpělivě tišil její vzlyky. Sám už si nedovolil znovu brečet, přestože ho v hrudi bodaly starosti a obavy. Už si nedovolil pochybovat. Věděl, že on musí zůstat silný, že musí být pro oba své drahé oporou.
Každou hodinu vcházela do rozednívajícího se pokoje sestřička a vyšetřovala jejich syna. Zkontrolovat velkoplošnou náplast na šití. Změřit pulz na operované ruce. Teprve když ošetřovatelka kývla na znamení, že je vše v pořádku, a vyspěchala z pokoje za další prací, začali oba rodiče opět dýchat.
Minuty odtikávaly mučivě pomalu. Chlapeček bez přestání mělce oddechoval z uměle vyvolaného spánku. Bylo už dávno po osmé hodině ranní, když se jeho řasy konečně zachvěly a na svět vykoukly zmatené bělavé oči. Dítě nespokojeně zakňouralo. Rozespalá Hinata, opírající se v naprostém vyčerpání o Nejiho rameno, okamžitě vyskočila na nohy a přispěchala k postýlce.
„Musí mít hlad, celou noc nic nejedl.“ Strachovala se, pevně svírajíc v dlaních kovový rám postýlky. Stísněně očima kontrolovala omámené miminko. „Měla bych se jít zeptat doktora, jestli ho můžu nakrmit.“
„Zeptám se ho.“ Nabídl se Neji okamžitě a zvedl se z lůžka. Stejně by lékař měl vědět, že už je malý vzhůru.
Jakmile doktor Tetsuya spatřil Nejiho ve dveřích, beze slova se s ním vydal po chodbě ke Keitarově pokoji.
„Už je vzhůru?“ Odhadl správně, načež Neji jen kývl. Když vcházeli do místnosti, vystřelily k nim Hinatiny oči. Paradoxně až nyní si Neji všiml temných kruhů pod nimi. Zamračil se.
„Doktore.“ Přivítala lékaře mladá matka a opět sklopila pohled na dítě v kolébce. Doktor už za chvíli stál po jejím boku a vyšetřoval chlapce podobně jako sestra. Keitaro se přitom stále více vracel k sobě a začínal poplakávat.
„Přemýšlela jsem, jestli ho už můžu nakrmit, doktore.“ Optala se nervózně Hinata, nespouštějíc oči z vrtícího se dítěte. Jeho operovaná ruka byla nehybná. Hinata se o tom prozatím rozhodla nespekulovat.
„Po zákroku jsme Keitarovi podali umělou výživu, ale pokud budete chtít, klidně ho můžete zkusit nakojit.“ Hinata nervózně kývla.
„Zkusím to.“ Mezi obočím je jí vytvořila malá starostlivá vráska. „Můžu ho zvednout?“
„Jen opatrně.“ Kývl doktor. „Jeho tělo je teď pod velkým tlakem. Musí se dobře zahojit a hemofilie jeho stav velmi komplikuje, chápete.“
„Jistě, doktore, dám pozor.“ Hinata třesoucíma se rukama podložila novorozence. Ten nakrčil nos a místností se naplno rozlehl dětský pláč. Neji k oběma přispěchal a přes ženino rameno kontroloval dítě v postýlce. Hinata střelila po lékaři vyděšeným pohledem, ten ale jen s úsměvem zakroutil hlavou. „Buďte v klidu. Pravděpodobně se tu jen cítí nesvůj. Zvládnete to.“ Povzbudivě se na ni usmál. „Za hodinu mi končí směna, ale neváhejte se obrátit na moje kolegy, informuji je o vašem případu.“ Kývl postupně na oba rodiče, kteří se na něj vděčně usmáli.
Hinata plačící miminko vycvičenýma rukama jemně přivinula ke své hrudi, dávajíc zvláštní pozor na operovanou ručičku. Jakmile měla dítě na prsou, celým tělem se jí přelila vlna tepla, až jí se pod jejím silným náporem roztřásla kolena. Měla svoje miminko. Konečně.
„Už je dobře.“ Šeptala Keitarovi do ouška. „Už jsi u maminky, zlatíčko.“ Jen stěží zadržovala slzy radosti, když dítě zasypávala roztřesenými polibky. „Už je všechno v pořádku.“ I s miminkem v náruči zamířila k lůžku, kde strávila s Nejim v polosedě několik posledních hodin. Usadila se na vrzající matraci a uvolnila látku svého kimona, aby mohla dítě přiložit k prsu. Miminko ale stále nebylo ve své kůži, a místo aby se přisálo, nervózně sebou vrtělo a pofňukávalo. Hinatě trvalo několik minut, než se jí chlapečka podařilo uklidnit dost na to, aby začal pít, a když to konečně zvládla, a dítě se utišilo, úlevně vydechla.
Nemocniční pokoj se opět ponořil do ticha. Bylo slyšet jen tikání hodin a oddechování. Hinatě přeběhl mráz po zádech. Z chodby táhl do pokoje chladný ranní vzduch. Neji zaznamenal její nepohodlí, a přisedl si vedle ženy na postel, aby se natáhl po dece, netknutě složené na kraji postele. Opatrně huňatou látku rozložil a jemně ji rozprostřel kolem ženiných ramen. Ta se na něj děkovně usmála, její unavené oči ale hned sklouzly zpět ke krmícímu se novorozenci. Na čele se jí při pohledu na miminko vytvořila vráska.
„Něco se mi nezdá.“ Zašeptala bezděky. Neji ji jemně objal, aby jí deka z prochladlého těla nesklouzla.
„Všechno bude v pořádku, Hinato.“ Ujišťoval ji i sám sebe tmavovlasý mladík.
„Ne, Neji, něco je špatně.“ Vráska na čele se prohloubila. „Cítím to.“ Nejiho oči klesly na dítě. Už ne. Už ne.
„Všechno je v pořádku, Hinato, věř mi. Doktor malého před chvílí vyšetřoval, kdyby mu něco bylo, určitě by-“
„Ne, to jsem nemyslela.“ Přerušil ho ženin jemný hlas, aniž by se její oči spustily z dítěte. V tu chvíli se miminko náhle odklonilo od její hrudi a spustilo hlasitý křik. Hinatin obličej se stáhl do bolestné grimasy.
„On nemá co pít.“ Zašeptala tenkým hlasem a jednou volnou rukou zakryla svou hruď zpět do kimona. Prsty se zatnuly do jemné látky. Ztuhlá ruka dál držela límeček, neopouštějíc své místo. „Jsem jeho matka, a už ho nejsem schopná ani nakrmit.“ Hlas jí zoufalstvím přeskočil. Mladá žena pevně sevřela rty, aby zastavila třas, který ovládl její čelist. Mladíkova ruka kolem jejího těla zesílila svůj stisk a přitáhla si ji i s dítětem do náruče.
Neji věděl, že je Hinata na samém dně svých sil. Místo aby se tu noc prospala a nabrala tolik potřebnou energii, seděla na nemocniční chodbě a třásla se strachy o život svého syna. Tohle nebylo ideální pro nikoho, pro novopečenou matku obzvlášť.
„Vyspíš se, a všechno bude zase dobrý.“ Sliboval jí, zatímco ji vískal v dlouhých vlasech, splývajících jí na záda. „Hinato, poslouchej mě. Zůstanu tady dneska s Keitarem sám a na všechno dohlídnu. Ty se musíš jít pořádně vyspat.“
„Nikam nepůjdu. Můžu se vyspat i tady.“ Hinata se rozmáchla volnou rukou k posteli, na níž oba seděli.
„Tady si ale neodpočineš. I kdyby Keitaro celou dobu klidně spal, pořád je to nemocnice.“ Přesvědčoval ji rozhodně přes neustávající dětský pláč. „S malým to tady zvládneme.“ Šeptal.
„Ale co když se mu něco stane! Já ho tu nemůžu nechat samotného, Neji!“ Vzpírala se z posledních sil vyčerpané žena.
„Budu tu s ním přece já, Hinato. Navíc Keitaro už je teď mimo nebezpečí. To nejlepší, co pro něj můžeš udělat je, že se zaměříš na sebe. A až tě bude malý potřebovat, budeš odpočatá a vyspaná.“ Žena celou dobu jeho proslovu nespouštěla oči z uplakaného miminka na svém klíně. Když konečně se zatnutými zuby a pochybami vepsanými v očích neochotně přikývla, Neji si tiše oddechl. Něžně zvedl novorozence z jejích stehen a přivinul ho na svou hruď.
„Věř mi Hinato. Zvládnu to.“ Zašeptal a líbl zmoženou dívku na čelo. Ta zavřela své fialkové oči a dlouze vydechla.
„Dobře.“ Nejistě se zamračila. „Kdyby cokoliv-“
„O všechno se postarám.“ Usmál se na ni, a dál pohupoval brečící miminko.

***

Vyšetření, vyšetření a další vyšetření. To bylo to jediné, co rodiče a jejich malého syna v dalších dnech čekalo. Pulz na nemocné ruce, který chodila sestra každou hodinu kontrolovat, byl indikátorem toho, zda zůstaly neporušené cévy. To byl nutný předpoklad pro to, aby zůstaly zachovány i všechny ostatní struktury. S každou další kontrolou, kterou ošetřovatelka prováděla, se její obličej rozjasňoval, až nakonec pronesla ta tolik kýžená slova.
„Vypadá to, že váš syn je mimo nebezpečí, Hyuuga-san.“ Usmála se na již kompletní rodinu po třech dnech.
Rodiče si ale neoddechli na dlouho. Jakmile bylo vyloučeno nejhorší, čekaly jejich syna odběry krve. Z jejího rozboru potřebovali lékaři potvrdit, zda zůstala nepoškozená i funkce ledvin. Když dvojici doktor Tetsuya konečně donesl výsledky, ani jeden z rodičů chvíli nedýchal.
„Podle testů se zdá, že je vše v pořádku. Ledviny podle všeho zátěž vydržely.“ Usmál se doktor a naklonil se nad kolíbku, z níž na něj Keitaro zvědavě koukal velkýma očima. „Váš syn je malý bojovník.“ Pohladil doktor chlapečka po tvářičce.
„Pořád ale tou rukou nehýbe, doktore. Bude to v pořádku?“ Zeptala se ustaraně Hinata. Lékař k ženě zvedl svůj pohled a tvář mu opět zkameněla.
„Ohledně hybnosti jeho ruky nemůžu zatím udělat žádné závěry. Uděláme mu nějaká další -“
Vyšetření?
„- vyšetření a potom uvidíme.“ Zahlásil automaticky doktor.
A vyšetření skutečně následovala. Lékaři lechtali malého chlapce na dlani a snažili se tak vybudil jakoukoli reakci. Dítě se ale jen nechápavě rozhlíželo po neznámých tvářích a na doteky na ruce nijak nereagovalo. Jak se stahovaly tváře vyšetřujících lékařů, stahovaly se i tváře obou mladých rodičů.
„Zajděte s ním ještě na měření evokovaných potenciálů.“ Vyprovodil je doktor z ordinace s nicneříkajícím výrazem na tváři. Když mu rodiče výsledky vyšetření přinesli načmárané na papíře, jeho obličej se ale zachmuřil. Diagnóza? Parciální paréza předloktí a ruky pravé horní končetiny. Jejich syn už pravou rukou nikdy nepohne.
„A co rehabilitace?“ Ptala se okamžitě Hinata se zběsile bušícím srdcem. Doktor zasmušile zakroutil hlavou.
„Bohužel. Ale když s chlapcem budete cvičit, napomůžete alespoň správnému vývoji svalů.“
Hinata to odpoledne brečela. Neji jen bezmocně zatínal pěsti. A oběma se hlavou honila ta stejná myšlenka.
Proč vždycky Keitaro?
I teď, když už od jejich pobytu v nemocnici uběhlo několik týdnů, byla hořkost ze synovy diagnózy v Nejim stále živá. On i Hinata se naučili s chlapečkem cvičit, aby mu v nemocné ruce svaly neochably. Teď, když už chlapec neplakal a v klidu ležel na jeho stehnech, na rtech široký úsměv, rozhodl se Neji své družce ulehčit práci a splnit se synkem dnešní rehabilitaci.
Nejiho koutky se lehce zvedly. Hinata dokonce vymyslela i říkanky a Keitarovi je při cvičení prozpěvovala. Myslela si, že o tom Neji neví; vždycky si dávala pozor, aby za sebou při cvičebních sezeních zavírala dveře do pokojíčku. Neji ale jednou její zpěvavý hlas přes zavřené dveře zaslechl. Když tehdy mladík z chodby odcházel, v očích mu pohrával laskavý úsměv.
Nyní sebevědomě chytil malé ručky do svých dlaní a na miminko se usmál. Nadechl se a začal polohlasně recitovat naučená slova veselé říkanky.

***

Na plotně právě voňavě syčela smažená vajíčka, když se otevřely dveře do kuchyně. Neji se překvapeně otočil, aby mezi futry spatřil známou postavu.
„Hinato,“ podivil se Neji. „Proč ještě nespíš?“
„Přišla jsem se podívat, jak to tady beze mě zvládáte.“ Usmála se dívka a políbila muže na tvář. Potom přes jeho rameno nahlédla do kolíbky, kde Keitaro zaujatě pozoroval, jak první sluneční paprsky tančí po stropě. „Můžu ti s něčím pomoct?“
„Není potřeba, snídaně už je skoro hotová.“ Usmál se na dívku Neji a vrátil se ke krájení zeleniny. Hinata se unaveně svezla na židli.
„Copak mu bylo? Potřeboval vyměnit plenku?“ Zeptala se s únavou zavřenýma očima a zakloněnou hlavou.
„Tentokrát ne.“ Vydechl Neji. „Myslím, že ho potrápil ten jeho růst. Trošku jsem se s ním prošel po pokoji a už se na mě culil jako sluníčko.“ Něžně koukl na syna v kolébce. Hinata se zvonivě zasmála.
„To je celý on. Taky mám pocit, že si ze mě někdy jenom utahuje.“ Usmívala se něžně Hinata a láskyplně pozorovala svého synka.
Vtom oba vyrušilo náhlé ťukání na okno. Cukli sebou.
Na okno?
Oba stočili oči k rámu se skleněnými tabulkami. Na venkovním parapetu seděl poštovní jestřáb a netrpělivě bouchal zobákem do skla takovou silou, až se nebezpečně třáslo. Neji rychle přiskočil k oknu a otevřel ho. Pták se jediným skokem přemístil na kuchyňskou linku a natočil se k muži stranou, kde měl kolem těla přivázaný pásek se svitkem. Mladík svitek uvolnil a pták v tu ránu zaskřehotal a vyletěl z pokoje zpět do venkovní Mlhy. Neji spěšně zavřel okno; do pokoje proudily vydatné dávky chladného vzduchu a Keitaro v postýlce ležel jenom pod tenkou přikrývkou. Hinata vstala od stolu a postavila se k plotně, obracečku v ruce.
„Tu snídani už dokončím, Neji, zatím si přečti ten dopis.“ Usmála se na svého bratra. „Vypadá naléhavě.“ Neji se na ni omluvně usmál a se svitkem v ruce se vydal k židli, kde Hinata ještě před chvílí seděla.
Ještě ani nedosedl a svitek se v jeho rukou beze vzdoru rozvinul. Neji očima přejel po krátké zprávě vevnitř. Jeho obočí se starostlivě stáhlo.
„Co se děje?“ Zeptala se opatrně Hinata, která přes rameno vypozorovala změnu výrazu v mužově tváři.
„Mizukage mě volá k sobě do kanceláře. Prý to spěchá.“ Odpověděl Neji aniž by zvedl pohled od svitku.
„Kvůli čemu?“ Zamračila se Hinata. Hlášení z poslední mise Neji přece podával včera odpoledne.
„Nemám tušení.“ Vydechl mladík, zatímco schovával srolovaný svitek do kapsy a zvedal se na nohy. „Ale raději vyjdu okamžitě.“
„Samozřejmě.“ Odtušila Hinata a zamíchala vajíčka na pánvi.
„Se snídaní na mě nečekej.“ Políbil ji Neji na tvář a přinutil se k úsměvu. „Buď hodný, Keitaro.“ Rozloučil se ještě s miminkem, které se na něj z kolíbky vesele smálo, a zmizel mezi dveřmi.

***

„Dále.“ Vyzval Nejiho pevný hlas páté Mizukage, když zaklepal na honosné dveře. Mladík stiskl kliku a vstoupil. Kancelář byla zalita mdlým ranním světlem, prokousávajícím se skrz závoje všudypřítomné mlhy.
Mladá žena, sedící za stolem ve středu pokoje, ho pozdravila pokývnutím hlavy. Neji jí gesto zdvořile oplatil. „Už jsem na vás čekala, Hyuuga-san. Pojďte za mnou, prosím.“ Pokynula mu, a rukou zašátrala v jedné ze zásuvek svého stolu. Když Neji stanul u jeho desky, už na něm rozmotávala svitek.
„Tohle mi v noci přišlo ze Země Ohně.“ Střelila po ninjovi pohledem. „Přesněji řečeno s Listové. Píše mi nový Hokage.“ Neji se zarazil. Co může chtít Listová po Kiri? Odkdy má Konoha nového Hokageho? A co s tím vším má mít on do činění? Než ale stihl myšlenky rozvést, Mizukage už posouvala svitek směrem k němu.
„Tady, přečtěte si to prosím sám.“ Vybídla ho, nespouštějíc z něj rentgenový pohled. Neji se opatrně sklonil nad psaním a přejel očima první řádky. Písmo mu bylo povědomé, ale než ho dokázal zařadit, záhlédl v dopise svoje jméno. Zamračil se. Ebisu se Hokagemu očividně zmínil o jeho přítomnosti na chuuninských zkouškách v Kumo. To se ovšem dalo očekávat. Neji četl dál, a když spatřil i Hinatino jméno, jeho obočí se stáhlo.
Nový Hokage správně předpokládal, že když získal úkryt ve vesnici on, získala ho i modrovláska. A – Neji si nahlas povzdechl – žádal o jejich vydání zpět do Listové.
Mladík už už zvedal pohled od dopisu, když jeho pohled zaujal podpis naškrábaný v samém závěru svitku.
„Naruto Uzumaki je šestý Hokage?“ Byl v takovém šoku, že otázku bez sebekontroly vyprskl. Mizukage se jenom pousmála.
„Ano, rada ho vybrala asi před půl rokem.“ Objasnila a s očekáváním ukázala prstem na dopis. „Co si myslíte o tom zbytku Hyuuga-san?“ Neji se s vypětím všech sil vzpamatoval z nečekané události. Už se nemohl dočkat, až to probere s Hinatou. Teď se ale musel dát dohromady a soustředit se na Mizukage, která už netrpělivě čekala odpověď na svou otázku.
„Ani já ani Hinata nemáme v úmyslu vracet se do Skryté Listové, Mizukage-sama.“ Ujistil ženu jounin. „Nyní jsme ninjové Skryté Mlžné a budeme rádi, když to tak zůstane i nadále.“ Prohlásil a lehce se uklonil. Mizukage jeho odpověď vyslechla s kamenným výrazem ve tváři. Když jeho hlas utichl, beze slova se zvedla od stolu a zamířila k němu.
„To mě velmi těší,“ Pronesla beze stopy emocí v hlase žena. „stejně bych ale ráda věděla, co vás dva vedlo k tomu, že jste Konohu vůbec opustili.“ Neji se zarazil. Kam tím Mizukage mířila? Než se ale mladík stihl odhodlat k odpovědi, žena se znovu dala so kroku. Prošla jako pátrající šelma kolem Nejiho, až se zastavila před vysokým regálem se svitky a knihami. Jemně prsty přejela po uložených spisech. Neji ji nervózně sledoval.
„Je to tím,“ pronesla pevně, „že máte Keitara?“ Nejimu se neklidně rozbušilo srdce. Nelíbilo se mu, jaký směrem se konverzace stáčí. Žena se k němu otočila s chladným pohledem.
„Nebo jste snad odešli kvůli tomu, že jste sourozenci?“
Neji stál v kanceláři Mizukage jako opařený. Neprostupná mlha, vyplňující veškerý prostor za okny, jako by najednou celou místnost sevřela do své pěsti. Mladík měl pocit, že se nemůže nadechnout.
Ví to.
Bílé oči se vpíjely do sytě zelených, hledajíc v nich jakýkoli náznak hrozby.
Ví to.
Co má dělat? Má zapírat? Má to potvrdit? Má mlčet?
Ví to.
Zelené duhovky s očekáváním pozorovaly každý záchvěv jeho svalů.
Ví to.
Neji se nadechl, vyhánějíc z hlasu veškeré emoce. „Pokud chci, aby to zůstalo mezi námi, Mizukage-sama, co pro to mohu udělat?“ Mužovo napětí prozrazovaly jen krůpěje potu, které vyvstávaly na jeho čele, a lehce se třesoucí ruce. Mizukage spustila ruce z police z knihami.
„Myslím, že jsme se nepochopili, Hyuuga-san.“ Povzdechla si. „Nesnažím se vám vyhrožovat.“ Nejiho pohled byl prázdný, všechny emoce skryté hluboko uvnitř.
„Samozřejmě.“ Přitakal ledově. Mizukage stáhla rty do tenké linky.
„Myslím to vážně, Neji-san.“ Odhodlala se k použití mužova křestního jména. „Jste pro Skrytou Mlžnou cenní ninjové. Zbytek mě jako Mizukage nezajímá.“ Ujišťovala mladíka. „A chci, abyste věděl, že se na mě můžete kdykoliv obrátit. S čímkoliv.“ Neji sevřel ruce v pěsti. Mechanicky kývl. Všechny svaly v jeho těle byly zatnuté.
„Děkuji, Mizukage-sama.“ Pronesl ploše. Žena odstoupila od knihovny a její podpatky znovu zaklapaly na podlaze. Neji zatnul zuby. Mizukage se posadila zpět do svého křesla. Jejich pohledy se střetly.
„Ráda bych se ale spolehla na to,“ dodala žena pevným hlasem, „že naše dohoda bude platit i naopak. Že se i já budu moci kdykoliv obrátit na vás.“ Bílé oči ani nemrkly.
„O tom nemusíte pochybovat.“

***

Když Hinata dojedla, začal se Keitaro ve své postýlce neklidně vrtět a kňourat. Mladá žena miminko láskyplně zvedla do náruče.
„Už by sis taky dal snídani, zlatíčko?“ Houpala chlapečka jemně v rukou, zatímco se na ni dítě culilo a levou rukou se zvědavě natahovalo po vlajícím límci jejího županu.
Její instinkt byl nakonec správný. Už si na miminko zvykla. Už malému Keitarovi rozuměla. Věděla, co potřebuje. A navzdory incidentu v nemocnici, kdy se vylekala, že už malého nebude moci krmit, dopadlo vše nakonec dobře. Neji měl tehdy pravdu. Potřebovala si odpočinout. Vypnout. Vyspat se.
Chvilku po tom, co jí spokojené dítě únavou usnulo v náruči, slyšela Hinata klapnout vchodové dveře. Velmi opatrně zachumlala miminko do přikrývky v improvizované kuchyňské postýlce, políbila ho na čelo a vykročila na chodbu přivítat mladíka zpět. Hned potom mu dá ohřívat snídani, naplánovala si.
Ve vstupní chodbě spatřila povědomou postavu a usmála se.
„Vítej doma, Neji.“ Mladík se právě zouval. „Co ti Mizukage potřebovala?“ Zeptala se a bezstarostně si urovnala kimono. Muž k ní vzhlédl. Hinata ztuhla a zamračila se.
„Vypadáš, jako bys viděl ducha.“ Zašeptala starostlivě a přikročila k muži blíže. „Stalo se něco?“
„Ne, nic. Všechno je v pořádku.“ Jeho rty se sice usmívaly, oči ale nervózně těkaly po místnosti. „Keitaro?“
„Před chvilkou usnul, právě jsem ho ukládala do postýlky.“ Zakroutila Hinata nechápavě hlavou. „Celou dobu tu je se mnou. Co se stalo?“ Naléhala znovu. Něco se muselo stát. Neji takhle roztěkaný nikdy nebýval.
„Uzumaki je Hokage.“ Žena zalapala po dechu.
„Naruto?“ Vyjekla nevěřícně. Neji jen zachmuřeně přikývl.
„Taky jsem tomu nemohl uvěřit.“ Mladík Hinatu roztržitě obešel a zamířil do kuchyně. Okamžitě se vydal ke kolébce. S roztřeseným výdechem pohladil spáče uvnitř po tvářičce. Hinata ho rychle dohnala. Zastavila se za jeho zády.
„Mizukage si tě zavolala jenom proto, aby ti sdělila tohle?“ Jak se muž skláněl na postýlkou, nebylo mu vidět do obličeje. Dech se mu zaseknul v hrdle. Uběhla vteřina.
„Ano.“ Rozhodná odpověď. Hinata si povzdechla.
„Myslím, že mi neříkáš všechno, Nii-san.“ Stáhla rty a zamračila se.
Mužova záda se najednou napjala. Hinata ani nepostřehla, jak se mladík otočil a přikročil k ní, jeho ruka prostě zničehonic svírala její zápěstí. Vyplašeným pohledem se střetla s ostrýma bílýma očima. A poprvé v životě v nich spatřila něco, co vždy vídávala jen v těch svých, když koukala do zrcadla.
Strach.
Nepatřil tam.
Neměl tam co dělat.
Srdce se jí v hrudi poplašeně rozběhlo.
„Už mi tak nesmíš nikdy říkat, Hinato.“ Mluvil nezvykle tiše. Jeho hlas zněl přidušeně a třásl se. Ženě přeběhl mráz po zádech. Takhle se nikdy nechoval. Nechápala, co v něm najednou vzbudilo takovou silnou reakci. Oslovovala ho tak přece odjakživa, dokonce i dávno před tím, než se dozvěděli, že jsou sourozenci. V rámci jejich klanu to bylo přece poměrně běžné zdvořilostní oslovení.
„Neji-“ Snažila se nejistě odporovat. Ruka na jejím zápěstí zesílila stisk. Hinata sykla bolestí.
„Nikdy, rozumíš?“ Jeho pohled ji nepřestával provrtávat. Nevydržela jeho tlak. Uhnula očima.
„A-ale-“ Zakoktala z posledních sil protest. Mužova ruka zatáhla za její bolavé zápěstí a jeho pohled konečně opustil její obličej.
Neji se otočil zpět ke kolébce, kde ze spánku tiše oddechoval jejich malý syn.
„Nikdo se to nesmí dozvědět, Hinato, pochop.“ Její bledé duhovky následovaly Nejiho pohled. Keitaro se ve spánku zavrtěl.
Zamračila se.
Pochopila.
„Rozumím, Neji.“

Poznámky: 

Tak jsme se po odbočce do Konohy vrátili zpátky za Nejim, Hinatou a Keitarem do Mlžné Smiling
U téhle kapitoly musím moc poděkovat Kimm-senpai, která se mnou neúnavně konzultovala všechny medicínské věci, až jí z toho půlnočního pípání messengeru musela jít hlava kolem. Odpověděla mi aspoň na milion přihlouplých otázek, opravovala moje poněkud laické domněnky o nemocniční péči, a jenom díky ní do sebe všechno krásně zapadá.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)