Boj proti Osudu 50

Vážený šestý Hokage,
Upřímně Vám děkuji za gratulaci a doufám, že i Vám se v nové pozici daří.
Diplomatický vztah je vždy záležitostí obou stran, proto chcete-li pracovat na jeho zlepšení, měl byste provést první krok. Jelikož Vám ale chci ukázat svou dobrou vůli, vysvětlím Vám situaci ohledně Nejiho a Hinaty Hyuugy.
Tito ninjové byli přijati do Kiri předchozím Mizukagem, který jim poskytl útočiště po jejich vyhnání z Konohy. Během následujících měsíců se z obou stali právoplatní občané Vesnice Skryté v Mlze.
Zmínil jste, že jste zaznamenal přítomnost Nejiho Hyuugy v Kumogakure. Tuto skutečnost Vám mohu potvrdit. Byl tam vyslán jako dozor týmu Mlžných ninjů vykonávajících chuuninské zkoušky.
Co se ovšem týče Vaší žádosti o vydání Hyuugů Listové vesnici, nemohu reagovat kladně. Jak jste již nesporně vyčetl z předchozích vět, oba tito ninjové jsou již plně součástí Kiri a o návrat do Konohy ani jeden z nich nestojí; znovu připomínám skutečnost, že jejich příchodu do Skryté Mlžné Vesnice předcházelo jejich vyhnání z Listové. Proto tedy uvažte, že kdybych se rozhodla pro jejich vydání, šla bych tak proti vůli obou jmenovaných.
Věřím, že moje i jejich rozhodnutí uznáte.
S úctou
Mei Terumi
Pátá Mizukage

V Narutovi to vřelo. Když svitek s dopisem od Mizukage navinoval zpět do tvaru válečku, ruce se mu třásly. Věděl ale, že se na ta slova nedokáže dál dívat, a tak svitek skončil zabouchnutý na tmavém dně poslední zásuvky jeho stolu.
Když Mizukage tehdy posílal svou důraznou žádost o navrácení Hyuugů, nemohl potlačit neústupný plamínek naděje, kterou v něm jestřáb, odlétající s jeho horko těžko sepsanou zprávou, vyvolal. Nemohl z odlétajícího opeřence spustit oči a slepě zíral jeho směrem ještě dlouho po tom, co pták zmizel za obzorem.
Proto když na dveře jeho kanceláře před pár minutami zaklepal posel a nejistě oznámil, že nese svitek se zprávou z Mlžné vesnice, Naruto se okamžitě napřímil a srdce se mu rozbušilo očekáváním.
Jakmile psaní přistálo na jeho stole, na nic nečekal, rozlomil pečeť, která jej uzavírala, a strhl z jeho obvodu úhledně zavázanou nitku, aby mohl papír rozmotat. S napětím nechal svitek na svém stole rozvinout a jeho oči se nedočkavě vpily se do slov, která trpělivě čekala jenom na něj.
Úvodní fráze jen přelétl pohledem, aniž by jim věnoval za mák pozornosti. Gratulace, bla, bla, bla, koho to zajímalo? Kvůli nim na dopis přece nečekal. Jak ale jeho zraky klouzaly po dalších slovech a větách, jeho obočí se pomalu stahovalo. A ve chvíli, kdy dopis dočetl do konce, se už zcela nepokrytě mračil.
I teď, když už svitek odpočíval zahozený v hluboko v šuplíku, nemohl se Naruto zamračení zbavit. Celý jeho obličej byl ztuhlý v křeči a on si bolestně uvědomoval, že i když už svitek nemá na očích, jeho existenci, stejně jako existenci zprávy, již nesl, se mu smazat nepodaří.
Odpověď z Kiri mladého Hokageho hluboce zasáhla. Mizukage mu Hyuugy nevydá. Hyuugové se vrátit nechtějí. Mizukage přece nebude jednat proti jejich vůli. Přece jste z Konohy Hyuugy sami vyhnali, tak co čekáte.
Naruto zatnul zuby.
Ne, on se nevzdá. Musí něco vymyslet. Způsob, jak ji získat zpět. Udělá pro to cokoli!
Obličej mu bezradně sklouzl do dlaní.
Nevěděl. Nic ho nenapadalo. Právě teď, když zoufale potřeboval jakýkoliv plán. Jakoukoliv spásnou myšlenku.
Zhluboka si povzdechl a nechal dlaně klesnout ze svého obličeje.
Jeho stůl byl jeden velký nepořádek. Doteď byla jeho hlava natolik zaměstnaná neustálým přemítáním o tom, jaká odpověď by mohla z Kiri přijít, že si ani nevšiml, že se z jeho stolu pomalu ale jistě stává skladiště papírů směle konkurující tomu z dob Páté. Nechal se osobní záležitostí unést natolik že zanedbal svoji práci. Práci, o kterou kdysi tolik stál.
Uschoval myšlenky na červenající se modrovlásku hluboko do své mysli a natáhl se po nejbližším komínku papírů.
Vypadalo to jako sepsané žádosti o mise od zákazníků Konohy. Naruto měl neblahé tušení, že ho čeká otravně dlouhé přiřazování misí týmům způsobilým k jejich plnění. Tohle ho nikdy moc nebavilo. Nebyl ale Hokagem první den, a tak moc dobře věděl, že to za něj nikdo neudělá.
Odevzdaně sejmul první list z hromady a povzdech si. Oči mu nezaujatě přeletěly po titulku. „Zbloudilý nukenin terorizuje osady v Zemi Ohně.“

***

„Jeden Miso rámen s extra porcí vepřového.“ Objednal si hlasitě blonďák a přátelsky mrkl na kuchaře za pultem.
„Hned to bude, Naruto. To tvoje kručení v žaludku už se stejně nedá poslouchat.“ Oplatil mu postarší muž úsměv a otočil se na zlověstně vyhlížejícího mladíka, který seděl po blonďákově pravici. „A co to bude pro vás?“
„Taky miso rámen.“ Odtušil tázaný odevzdaně. Sasuke nikdy moc rámen nemusel, ale po pár setkáních v Ichiraku si zvykl. Bylo to koneckonců Narutovo oblíbené bistro. Dlužil mu to. A lhal by, kdyby tvrdil, že ho netěší vystrčit navečer nos z domu.
Postarší muž jeho objednávku s kývnutím přijal a svižně odkráčel k hrnci připravovat vybrané pokrmy.
„Jak to teď u vás vypadá, když je malá na světě?“ Zazubil se na Sasukeho blonďák. „Kolik že jí to je… dva týdny?“
„Deset dní.“ Odtušil Uchiha bez zaváhání. „A všechno je vzhůru nohama.“ Naruto se rozhodl raději nekomentovat kňouravý podtón v hlase svého přítele.
„Vždyť se o to mimino – o Soru,“ Opravil se rychle Naruto, když zaregistroval Sasukeho vražedný pohled, a omluvně zamával rukama, „stará hlavně Karin ne?“ Sasuke si povzdechl.
„To sice ano, ale s tím nedostatkem spánku jsme na tom teď všichni stejně.“ Postěžoval si zkroušeně. Naruto se zasmál a vysloužil si další nelichotivý pohled.
„Ještěže jsem jenom Hokage. Takhle sice chodím spát pozdě, ale aspoň v noci mě nikdo neruší.“ Zachechtal se. Sasuke si něco nakvašeně zamumlal pod vousy, načež mu na rameni přistála ruka. Zvedl pohled k blonďákovi.
„Kdyby to s tím spánkem bylo fakt špatný, u mě máš dveře vždycky dokořán.“ Mrknul na něj. Sasuke jen protočil očima.
„To bych zkusil jednou a měl bych to na talíři třikrát denně po zbytek života.“ Narutovi přeběhl mráz po zádech.
„Tak to upřímnou soustrast kamaráde. S ženskýma to není žádná sranda.“ Povzdechl si Naruto. Sasuke tázavě naklonil hlavu.
„Sakura?“ Odtušil. Naruto přikývl.
„Ani se neptej.“ Zakroutil zkroušeně hlavou, to už ale před ním i před jeho společníkem přistály misky s lákavě vonícím vývarem.
„Itadakimasu.“ Pronesli sborově oba muži, zatímco hladově hypnotizovali jídlo. Konverzace zůstala zapomenuta a odsunuta kdesi na okraji mysli. Oba mladíci se s chutí chopili hůlek a bez zaváhání se pustili se do lahodného pokrmu.
S chutí silného vývaru rozplývající se na jeho jazyce musel Sasuke neochotně uznat, že na tomhle jídle přece jen něco bylo. Chuť polévky byla silná a nudle, maso a ostatní přísady, které v ní plavaly, dodávaly jídlu vše, co bylo potřeba k dokonalosti.
Sasuke labužnicky ochutnával sousta těstovin a porcoval vařené vejce s takovým zaujetím, že ani nezaznamenal že blonďák po jeho přestal polévku hladově hltat a místo toho se jen hůlkami nepřítomně probíral v zamotaných nudlích.
„Říkal jsem si, že je na čase vyhlásit Nejiho Hyuugu nukeninem.“ Sasukemu málem zaskočilo. Hlasitě polkl napůl rozkousané sousto a odložil hůlky na okraj misky, než se k Narutovi konečně otočil.
„Nukeninem?“ Sasukeho hlas se automaticky ztišil do šepotu, jeho reakce byla ale stále natolik ostrá, že se za dvojicí od hrnce s vývarem zkoumavě ohlédl kuchař. Černovlásek se rychle vzpamatoval a s falešným úsměvěm na něj mávl na znamení toho, že je vše v pořádku. V pořádku ale nebylo vůbec nic. Když Uchiha k blonďákovi opět promluvil, jeho hlas zněl ale téměř stejně vyrovnaně jako obvykle. „On něco provedl?“
Naruto si nejistě odkašlal. „Unesl Hinatu Hyuugu.“ Modré oči uhýbaly pohledem černým duhovkám.
„To ale není pravda, Naruto. Ona s ním přece šla dobrovolně.“ Argumentoval Uchiha rozhodným, ale tichým hlasem. Tohle nebyl Naruto, kterého znal. Takhle se ten rozesmátý trouba chovat neměl. Co zatraceně plánoval?
„To víš ty a vím to já. Ostatní to vědět nemusí.“ Narutovy modré oči stále sledovaly letokruhy v dřevě stolu, jako by byly tím nejzajímavějším, co ten den muž spatřil.
Sasuke si odkašlal a nervózně zkontroloval pohledem kuchaře. Ten právě zaujatě míchal vývar a zdálo se, že jim naštěstí nevěnuje pozornost. Proč si ten blbeček Naruto alespoň nevybral anonymnější místo, když už chtěl probírat takové věci! Sasuke zastavil povzdechnutí dřív, než mu uniklo mezi rty a místo toho se otočil zpět na svého blonďatého spolustolovníka. Tohle řešit nechtěl. Ne s Narutem. Ne s tím blonďatým pitomcem, který vždycky všechno řešil přímo. Ne s tím idiotem, který měl ten otravný zvyk zjevit se na poslední chvíli a zachránit situaci. Na s tím otrapou, který se zničehonic choval jako úplně jiný člověk.
„V tom případě bys to měl nejdřív zkonzultovat s Hiashim.“ Narutův pohled se konečně zvedl od desky stolu a střetl se s Uchihovým. Ten dodal svému hlasu pevnost. „Je to přece vůdce klanu Hyuuga a také člen rady. Pokud chceš vyhlásit Nejiho nukeninem, on je ten první, s kým bys to měl konzultovat.“ Zhluboka se nadechl.
„Ať je pravda kde chce, Neji je pořád Hyuuga. A když ho vyhlásíš nukeninem, může to pošramotit pověst celého klanu. Budeš potřebovat Hiashiho souhlas.“ Sasukeho při jeho vlastních slovech bodlo u srdce. Tohle téma mu bohužel bylo blíž, než by si sám přál, a on najednou nemohl ze své mysli vytěsnit rudé oči se zlověstným Mangekyou sharinganem.
Narutovi se zamyšlením zformovala vráska mezi obočím. Jeho hůlky se stále nečinně máčely v chladnoucím pokrmu, zatímco soustředěně analyzoval slova svého přítele. Musel uznat, že jeho postřehy dávaly smysl a už ani nepočítal, po kolikáté byl vděčný za to, že se Sasuke vrátil zpátky do Konohy.
„Máš pravdu, Sasuke.“ Zamumlal konečně a usmál se. Polovičatý úsměv ale nedosáhl k jeho očím. „Díky.“
Tentokrát se Sasukemu povzdechnutí potlačit nepodařilo. Naruto si toho ale naštěstí už nevšiml; znovu se pustil do svého jídla a nestíhal při tom sledovat nic jiného, než lahodné kousky masa a těstovin procházející jeho hůlkami.

***

V kanceláři Hokageho bylo šero. Slunce klesalo k obzoru tak dlouho, až se přes vrcholky hor natahovalo jen pár posledních nejvyytrvalejších paprsků. Muž, sedící za mohutným dřevěným stolem, si povzdechl a vyhlédl z okna k matně osvětleným vrcholkům stromů. Viděl je ale jen rozostřeně; jeho pravé oko bylo schované pod modravou napuchlinou, kterou si muž ráno narychlo omotal starým obvazem.
Muži mezi rty unikl dlouhý unavený výdech. Během dne si kvůli zavinuté hlavě vysloužil nejeden opatrný pohled. Lidí kolem něj chodili po špičkách, a i když jejich oči často zbloudily k pevně utaženému obvazu, žádný z nich se neopovážil zeptat, k čemu došlo.
Ne, že by si Naruto stěžoval. Události včerejšího večera nebyly ničím, čím by se chtěl chlubit, a už vůbec na ně nebyl hrdý.
Měli se Sakurou naplánovanou další z jejich schůzek. Po dlouhé době to byla první, na niž přišel včas. Ne, že by to Sakuru nějak potěšilo. Žena jenom nakrčila rty a beze slova vkráčela do restaurace.
Pozvat ji po tom všem na jídlo bylo to nejmenší, co mohl Naruto udělat. Oba si objednali, a později se za Sakuřiných zkoumavých pohledů pustili do večeře.
Narutovi nebylo moc do řeči. Věděl, co ho čeká, a byl z toho nervózní. Proto mu vůbec nevadilo, když se Sakura chopila příležitosti a začala mu cosi vyprávět. Blonďák pokyvoval a kroutil hlavou přesně v těch chvílích, kdy se to od něj očekávalo; ve skutečnosti ale jejímu tlachání věnoval méně pozornosti než svému talíři.
Věděl, že to není fér. Věděl, že si Sakura takové chování nezaslouží. A proto se rozhodl.
Když byly oba talíře prázdné, Sakura se na něj už usmívala jako kdysi. Do jejích zelených očí se navrátila jiskra a když vyšli ze dveří restaurace, bez špetky podezření vyhledala svou rukou jeho dlaň a propletla s ní prsty. Naruto sevřel rty.
„Doprovodíš mě dneska domů, Naruto?“ Usmála se na blonďáka bezstarostně. Ten jenom pokrčil rameny a zkřivil rty do neupřímného úsměvu.
Cesta k Sakuřinu bytu utekla za dívčina neúnavného klábosení. Naruto, místo aby ji poslouchal, se bezmyšlenkovitě rozhlížel po parku, který míjeli. Sledoval, jak se tráva v nočním šeru poddává chladivému vánku. Poslouchal uklidňující šustění listí na stromech. A skutečně spatřil v támhleté koruně veverku?
„Tak jsme tady.“ Vytrhl ho ze zasnění dívčin hlas, a ženina ruka konečně pustila tu jeho. Chlad, který jeho dlaň v tu chvíli obklopil, byl pro muže příjemnou změnou. Vzhlédl do jejích zelených duhovek a dodal si odvahy.
Musí to udělat. Teď a tady. Čím dřív to udělá, tím méně škody za sebou zanechá.
Sakuřiny řasy se zatřepetaly a dívka zavřela oči. S očekáváním se k blonďákovi naklonila. Naruto střelil očima po jejích rtech. Leskly se pod vrstvou rtěnky, jemu ale byly cizí.
„Sakuro,“ Nálada okamžiku se rozplynula, jakmile žena otevřela oči. Tázavě naklonila hlavu a přeměřila si Naruta pohledem. „Musíme si promluvit.“
Naruto očekával jekot i slzy i výčitky. Teď už si zpětně uvědomoval, že ránu mohl očekávat taky. Ten večer ale přišla zčista jasna a bolavé napuchlé oko mu bude fiasko onoho večera ještě dlouho připomínat.
Povzdechl si. Alespoň už je to se Sakurou uzavřená kapitola. Nikdy k tomu nemělo dojít. Nikdy to nefungovalo. Pokud v tom byly něčí city, nebyly to ty jeho. Ukončil okamžitě, jakmile k tomuto závěru došel. Nechtěl jí ublížit. Přesně to se mu ale podařilo.
Nevinil ji z tepavé bolesti, která mu vystřelovala až do zátylku. Nevyčítal jí ani ostrá slova, kterými ho počastovala. Měla pravdu. Byl vším, čím ho nazvala. A stejně mu to bylo pořád jedno.
Urovnal si sjíždějící obvaz a vstal od stolu. Za okny se mezitím už docela setmělo a siluetu Konohy vykreslovalo už jen pouliční osvětlení. Naruto se natáhl po své tašce a ze stolu do ní shrnul své věci. Už toho měl pro dnešek až až. Potřebuje se vyspat. Zapomenout.
Přehodil si tašku přes rameno a rozhodným krokem se vydal ke dveřím. Rychle se mezi nimi protáhl a nechal za sebou těžké dubové křídlo hlasitě zapadnout.
Chodba hlavní budovy byla ostře osvětlena stropními zářivkami. Naruta ostré paprsky píchaly v očích, a tak bral schody dolů po třech. Byl unavený a měl hlad. Už chtěl tuhle zpropadenou budovu opustit a dopřát si horkou misku voňavých nudlí. Nebo dvě, však se uvidí.
Vtom před sebou zaznamenal zvuk bot dopadajících na kamenné schodiště, podobný tomu, které vydávaly jeho boty. Nevěnoval mu moc pozornosti. V hlavní budově kromě něj pracovala celá řada dalších lidí, ninjů i civilistů. Zkrátka se s tím člověkem mine u dveří, kývne mu na pozdrav, obdrží další ustaraný pohled ohledně ovázané hlavy a život půjde dál.
Aniž by zvolnil krok, pokračoval Naruto v úprku z práce. Schody mizely za jeho zády stejně jako stůl zaházený papíry k vyřízení a vzduch prosáklý povinnostmi. Jeho plíce se melodicky roztahovaly a stahovaly, užívajíc si dynamiku jeho pohybu.
Už se blížil k východu. Pod posledním úsekem schodů neomylně rozpoznal vysoké dveře, které ho za pár okamžiků pustí na svobodu. Těsně před nimi ale zahlédl i vysokou mužskou postavu, jejíž kroky doprovázely ty jeho. Muž měl na sobě světlé kimono, které tvořilo ostrý kontrast s jeho dlouhými tmavými vlasy, které mu přes ramena splývaly až na záda. Mužova ruka právě stiskala kliku, a jak se začaly dveře pomalu otevírat, Naruto mohl pozorovat rozšiřujícím se průhledem šero setmělých ulic.
Mladíkovi už zbývalo jen několik málo schodů. Jeden, dva, tři skoky a stanul na úrovni tmavovlasého muže. Ten se po něm ohlédl bledýma očima. Naruto se zasekl.
„Hiashi Hyuuga. Vás bych tu nečekal.“ Vydrkotal blonďák překvapeně.
„Nezapomínejte, že jsem členem rady, Hokage-dono.“ Pokývl na něj Hyuuga s kamennou tváří. Naruto byl z neočekávaného setkání trochu rozrušený.
„Jistě, pravda. Chtěl jsem říct, že už je pozdě, takže…“
„Doufám, že vaše zranění není nijak vážné, Hokage-dono.“ Přerušil Narutovo blábolení vyrovnaně starší muž. Narutova ruka automaticky vystřelila k jeho hlavě. Byl to první člověk, který se k jeho zranění ten den vyjádřil, blonďák se ale nemohl zbavit pocitu, že v mužově hlase slyšel posměšný podtón.
„Není to nic vážného, za pár dní to zmizí.“ Blonďák si odkašlal. „Jak si zatím zvykáte na svou pozici v radě?“
„Nemám, na co bych si stěžoval, Hokage-dono. Funkce rady jsou do jisté míry velice podobné těm, které jsem celé roky vykonával v rámci svého klanu.“
„Aha jistě. No, to mě těší, ehm.“ Naruto střelil očima po pootevřených dveřích. Oba muži stále neohrabaně postávali před východem. Hyuuga jeho pohled zřejmě zaznamenal a neupřímně se na něj usmál.
„Prosím, Hokage-dono, běžte první.“ Pokynul mu Hyuuga. Naruto jen nešikovně kývl hlavou a prošel do šera ulice. Tmavovlasý muž ho následoval a dveře za dvojicí záhy opět zapadly.
Naruto uvažoval, jak se s mužem co nejrychleji a nejslušněji rozloučit, když si vybavil Sasukeho slova. Nezapomeň to nejprve probrat s Hiashim. A teď pro to byla ideální příležitost.
„Ehm, Hiashi-dono?“ Oslovil Naruto zkusmo svého společníka. Ten se k němu tázavě otočil. „Věnoval byste mi chvilku? Potřebuji s vámi něco probrat.“ V Hiashiho obličeji se najednou zračil nepochybný zájem.
„Samozřejmě, Hokage-dono. O jakou záležitost se jedná?“ Naruto cukal očima po okolí, snažíc se urovnat si myšlenky. Ty ale právě byly kdoví proč celé rozházené. Mladík se zhluboka nadechl.
„Nejiho viděli v Kumogakure.“
Prostor mezi muži naplnilo ticho. Výraz staršího ninji byl nečitelný. Naruto nejistě přešlápl z nohy na nohu.
„Měl na sobě čelenku Skryté Mlžné.“ Stále žádná reakce od staršího muže.
„Mizukage potvrdila, že on i Hinata jsou teď v její vesnici.“ Muž se k Narutovi otočil zády. Chvíli stál na místě, nehybně, jako pískovcová socha, a po pár vteřinách se dal do kroku.
„Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat.“ Procedil Naruto skrz zatnuté zuby. Hiashiho kroky se zastavily. Naruto nemohl potlačit vztek, který v něm mužova lhostejná reakce vyvolala. „Jsou přece z Vašeho klanu!“
Ticho.
„A?“
Starší muž se dal znovu do kroku. Naruto bezděky zatnul ruce v pěsti.