Drama

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.

Bol to ničivý výbuch. Ničivejší nikdy v živote nevidela. Zničil všetko naokolo a bol by ju zabil, nebyť posledným zvyškom jej nevídanej schopnosti regenerácie. Odkrývajúc si tvár, jej zrak nedovolil vidieť nič viac, okrem prachu a hliny vznášajúcej sa navôkol. Slabé dunenie v diaľke značilo, že sa z onej explózie niekde valia kamene do údolia. Sú v poriadku?

Byla to polední přestávka a její spánek ve stínu stromu, zatímco sám žvýkal poslední zbytky oběda a pozoroval její tmavé kruhy pod očima. Byl to ten klidný čas, kdy jste zvláštně spokojení, i kdyby jen trošku, maličkatou trošku, a necítíte svoje temný démony, nelítají kolem vás, protože kolem vás hrají cvrčci a řvou ptáci, protože obilí je zlatý, někde v dálce bučí krávy a chvíli není co dělat, vánek čechrá vlasy a nikdo zbytečně neplká. Přesně takový čas. Natáhl se pro bandasku vychlazeného mléka a řádně se napil. Vrátila se mu tady chuť k jídlu. Práce a slunce a její pohrdající, tvrdé oči, kterým byl ukradený, tohle všechno konečně po dlouhý době dávalo smysl.

Kakashi si promnul oči. Od Irukova posledního hlášení uběhly dva dlouhé dny, v kterých toho nic moc nenaspal. Čekal na skupinu, která měla dorazit s dítětem, které přežilo chakrový výbuch. Kvůli slabému spojení byl Iruka dost stručný, takže toho Kakashi věděl asi tolik jako klevetící báby na trhu. Zatracený krámy, nedokázaly spolehlivě fungovat!
Očekával jejich příchod každou chvíli, byli pouze dva a půl dne cesty od Konohy… Složil hlavu do dlaní, asi se nic nestane, pokud si na chvilku zdřímne…
Zavřel oči a poslouchal ticho.

Zvracala.
To by nebolo až také nezvyčajné keby, keby...
Kedy sa vlastne naposledy opila tak, že zvracala?
V ten deň, keď odišiel Jiraya na misiu. Sakra.
Čo ju popadlo, že ho aj tak zdržala a pili ďalej?
Mohlo by to znamenať, že... ?
Nemožné!

Hanae se zachvěla víčka a začala něco mumlat.
Itachi.......Itachi.....Itachi.....
Konečně otevřela oči , velice pomalu a stálo ji spoustu námahy je udržet otevřené. Itachi se naklonil tak, aby se jí ostré světlo nedralo až doprostřed mozku.
„Zachránils´ mě,“ řekla prostě. Bylo to to první, co ji napadlo.
„Já vím,“ odpověděl.
„Proč?“ zeptala se.
„Vždyť víš, že tě potřebuji, abych zůstal na živu.“
„Aha,“ řekla zklamaně.
„Chtěla bys, abych tě měl rád?“

Shikaku házel nářadí na vůz, aby ho mohla uklidit zpět do stodoly. Zvykla si, že jí mlčky pomáhal a on si zvykl na mlčenlivou sedláckou práci, která mu zaměstnávala svaly a uklidňovala mysl. Poslední dvě noci se neprobouzel trhavými křečovitými pohyby a s promáčeným oblečením.
Občas jeden z nich promluvil. Ostatním by ta řeč přišla vytržená z kontextu, nesmyslná a neuchopitelná, ale jim odpovídala na otázky, co neměli zájem pokládat.
„Kameňáci,“ utrousila jednou, když nakládali dřevo. „Jeho na místě. Poznali, co je zač. Ji jen dorasovali a nechali být.“
Shikakovi strnuly ruce na polenu, než se donutil ho znovu uchopit a zvednout. Pod tím ošemetným slovíčkem dorasovali se mu promítly scény, které si netoužil představovat.
„Ani nechtěla zachránit, ztratila bez něho víru. Tak to řekla, chápeš?“ zvedla hlavu a praštila s polenem na povoz. „Že ztratila víru. Jak si to krucinál mohla dovolit říct nahlas!“

Není kam táhnout, prolétlo mu myslí dřív než uvědomění, že by měl cítit neklid. Není kam táhnout.
A tak jí to řekl. „Není kam,“ pronesl jednoduše; se vší tou vahou, co mu seděla na ramenou a on ji tam cítil.
Žena před ním otevřela ústa a Shikaku čekal další posměch, další vyhazov, však proč jí tohle vůbec říká, je to celý tak nesmyslný, nesmyslně padlý na hlavu. Měl se hned sehnout pro svoje věci a jednoduše vypadnout.
Je jedno kam. Správný kam stejně nenajde.

Kapitola XV. – Jouninská zkouška (část třetí)

Wieře se vůbec nelíbil Isamův stav. Celý se třásl a přesto měl obličej a paže pokryté lepkavým potem.
„Rukushiko, mě… je hrozně špatně…“ řekl jen, načež se chytil volnou rukou za ústa a začal zvracet.
Dívka ho nechala klesnout na kolena a pokusila se mu nahmatat tep. Jak předpokládala, cítila ho jen ztěží.
„Arashi,“ oslovila svou společnici. Ta nastražila uši. „Doběhni pro nějaké ninji z komise. Mám podezření na vnitřní krvácení.“

Ztichlou školou zněla tichá ozvěna kroků. Kdosi v podvečerních hodinách narušoval posvátné ticho školy. Šel středem chodby, nepřibližoval se k oknům, aby ho nebylo tolik vidět. Přesto se nenamáhal více skrývat. Prošel až na konec budovy, vystoupal po schodech do vrchního patra a stanul před nenápadnými omšelými dveřmi. Nezaklepal, jemně stiskl kliku a potichu vstoupil dovnitř.

„Vážně je dobrý nápad nechat ji být?“
„Ano, ne, možná. Nevím. Proto se tomu říká experiment, Kohaku.“
Oba dva seděli v místnosti za jednostranným zrcadlem. Kesshouino genjutsu fungovalo dokonale, zamaskovat zrcadlo za zeď pro ni nebyl problém. Tak tam posedávali už přes dva týdny a čas se táhl. Moc se spolu nebavili, pozorovali jejich pokusného králíčka, jak sebou nekontrolovatelně škube a mluví si sama pro sebe. Možná tam někoho viděla, ale Kohaku spíš sázel na to, že se zbláznila. Nebyla by první. A pravděpodobně ani poslední. Každopádně tahle část byla nová. Buď nevydrželi jeho první část, nebo se zbláznili díky Kesshou a laboratorním experimentům. Chtě nechtě ji musel obdivovat.
Protože byla první.

Viděl širokou brázdu. Zoraná pole. Lesy táhnoucí se donekonečna; dotýkají se oblohy, tančí ve vzduchu a natahují ruce k nebi, ruce obtěžkané plody a šiškami, co se pyšně pohupují a natřásají. Kdykoliv nějaký příhodný les viděl, zamířil do něho. Bylo to doma. Bylo to známé, bylo to uklidňující.
A byl tam stín.
Vlnící se tráva, pole hrající žlutou, zelenou a hnědou, svět kolem něho, celá ta scenérie, která žije a mluví, celé to všechno dává dohromady obrovskou rodinu tvořící monstrózní obrázek v jeho mysli. Musel si zastínit oči, aby neviděl. Připadal si jako nestvůrný, černý brouk brodící se něčím překrásným, něčím, z čeho je absolutně vyloučen, něčím, co se snaží zapadnout, ale v hloubi duše ví, že teď nelze. Vyčnívá a ještě chvíli vyčnívat bude.