Boj proti Osudu 57

Skupina ninjů mlčky spěchala zasněženou krajinou. Šustění jejich kroků zanikalo v hvízdavých poryvech ledového větru a vrstvička chakry na podrážkách jejich bot bránila tvoření stop v křehké bílé pokrývce.
Skupina už byla na cestě několik hodin. Ze Skryté Mlžné toho dne vyrazili krátce po svítání. Dny byly v tuto roční dobu krátké a zimy mrazivé, proto bylo v zájmu celé skupiny dorazit do cíle před setměním. Dlouhé putování zamrzlou krajinou se ale na některých z jejích členů již začalo podepisovat. Obzvlášť tmavovlasá dívka, běžící několik metrů za skupinou, vypadala vyčerpaně. Její rty byly popraskané mrazem, špička nosu získala růžový nádech a z hrdla vycházely sípavé dechy.
„Hej, krávo,“ otočila se na dívku šklebící se hlava, „nechceš dejchat ještě víc nahlas? Není tě tu slyšet.“ Dívka zatnula zuby a sklopila zrak. Mezi rty jí zahvízdal vzduch z dalšího trhaného nádechu. Zamrkala, aby vyhnala vlhkost z očí. Začít teď brečet je to poslední, co by jí pomohlo. Vtom ale dívka zaznamenala, že kroky skupiny před ní utichly. Několika rychlými skoky hlouček dohnala a zapřela se v předklonu, lapajíc po vzduchu.
„Chvíli si odpočineme.“ Oznámil mladý muž, velitel čtyřčlenné skupiny. „Vy dva se najezte a napijte, čeká nás ještě dlouhá cesta. A ty,“ střelil očima po stále se šklebícím mladíkovi. „ty pojď se mnou.“
Chlapec hvízdl. „Fúúha, asi mám průšvih.“ I když ale následoval senseiovy kroky, na rtech mu stále pohrával křivý bezstarostný úsměv.
Nigenteki z posledních sil došla k nedalekému spadenému kmeni a setřela z kůry nános sněhu. S hlubokým výdechem se sesunula na improvizovanou stoličku. Poslední člen týmu ji chvíli tiše pozoroval, potom si ale povzdechl a za chvíli už se hrbil na kmeni vedle ní.
„Nic si z něho nedělej. Je to ubožák.“ Nigenteki byla na pár vteřin tak opařená z jeho slov, že se zapomněla nadechnout. Když se z jeho neočekávaných slov konečně vzpamatovala, ledový vzduch ji zaštípal v nose bolestivěji než před tím.
„Já vím.“ Zachraptěla, druhá část věty ale zůstala nevyřčena.
Jenže on má pravdu. Jsem neschopná.
Dívka znovu zamrkala. Nishinovy poznámky byly den ode dne častější a kousavější. Tělo se jí stahovalo strachem kdykoli se na ni podíval svýma ledovýma očima. Její ruce se bezmocně rozklepaly kdykoliv otevřel ústa, aby jí uštědřil další verbální kopanec. Posmrkla.
„Na.“ Nentou k ní natahoval ruku. Mezi prsty odpočíval papírový kapesník. Zamračila se a utřela si nos do rukávu.
„Já neřvu. Nejsem děcko.“ Ruka s kapesníkem zmizela.
„Jak myslíš.“ Pokrčil Nentou nezúčastněně rameny a zakoukal se směrem, kde zmizel sensei s Nishinem.
„Už toho pitomce pusť z hlavy. Myslí si, že když je chuunin, všichni se z něho podělají. Už se fakt těším, až mu to někdo vymlátí z té jeho pomatené hlavy.“ Nigenteki se opatrně pousmála. Ta představa byla vážně lákavá.
„Jo, to by si fakt zaslouži–“
Nentou instinktivně natáhl ruce ve snaze zachytit kamarádku padající k zemi. Než se k ní ale jeho dlaně přiblížily, i jemu se zatmělo před očima a bezvládně se sesunul na zasněženou zem.

***

Neji viděl rudě. Když dostával na starosti tým, věděl, že to budou děti. Nikdo mu ale neřekl, že to budou takhle nesnesitelní fracci – aspoň tedy ten namyšlený černovlásek, který se na něho ještě stále bezostyšně zubil, jako by očekával spíš pochvalu.
„Nishine,“ zavrčel navzdory své snaze mluvit vyrovnaně, „zapomněl jsi snad na to, co jsme ti já a Tai říkali na tom týmovém setkání? O tom, co to znamená být chuunin? O tom, jak důležitá je práce v týmu?“
„Ne, pamatuju si to odpoledne moc dobře. To setkání byl vesmírnej propadák, můžete si s Taiem pogratulovat.“ Úšklebek na jeho stále ještě dětském obličeji se rozšířil. Neji sevřel ruce v pěsti.
„Být chuuninem znamená dokázat velet týmu. Ale u tebe to zatím vypadá, že nemáš kontrolu ani sám nad sebou.“ Zamračil se na svého žáka.
„Moje sebekontrola je náhodou výtečná.“ Nishin už se neušklíbal. Bylo zřejmé, že se ho senseiova slova dotkla. „Můžete být rád, že jsem krávě –“ střelil bradou směrem, kde čekal zbytek týmu, „– rovnou nedal pořádnou lekci, aby si zapamatovala, že nemá zdržovat.“
Nishin si vnitřně gratuloval, jak dobře to smetl ze stolu, když v tom mu kolem ucha zasvistl shuriken. Zamračil se na senseie, který do svého pouzdra sahal pro další zbraň. Měla to snad být výzva na souboj? Nishin se zamračil, a i jeho prsty se chopily ledové rukojeti kunaie. V hlavě právě tiše sestavoval plán, jak dostat svého učitele do úzkých, když v tom kolem něj prosvištěl mohutný ninja v bílém stejnokroji Skryté Oblačné vesnice. Jen tak tak stihl uskočit, jinak by ho ninjův tasený meč rozpůlil v pase. Čelo se mu z té myšlenky ve zlomku sekundy orosilo.
Střelil pohledem po senseiovi. Neviděl snad, co se děje? Co měla znamenat ta jeho slova o spolupráci, když by připustil, aby ho ten ninja rozsekl napůl? Sensei mu ale jen pohled opětoval a kývl.
V tu chvíli si Nishin vzpomněl na kunai ve své ruce. Sensei zřejmě předpokládal, že Nishin zaznamenal ninjovu přítomnost. Nishin zatnul zuby. Rozzloben sám na sebe za svou nepozornost vrhl nůž po nepříteli. Oblačný ninja nůž ale bez problému vykryl a ten skončil napůl ukrytý ve sněhové pokrývce.
Mezitím se cizí ninja dostal do senseiovy blízkosti. Dlouhá katana zahřměla raitonem a sekla. Páravé zvuky potvrdily, že zasáhla, a Nishin zalapal po dechu. A jeho ruce se semkly v pečeti. Vtom se ale postavy před ním ocitly v oblaku kouře a sensei najednou stál na oblačným ninjou a držel pod jeho krkem kunai. Na místě, kde stál dříve, dopadl na zem kus dřeva s katanou zaklíněnou uprostřed. Nishin rozpoznal Konožské Kawarimi no Jutsu. Jeho ruce úlevně poklesly podél jeho boků.
„Teď mi řekneš, kdo tě poslal, a potom tě možná pustím.“ Zasyčel sensei útočníkovi do ucha. Ten se jen uchechtl.
„Neřeknu ti nic, Hyuugo. Oba dva víme, že mě nepustíš.“ Ninjův hlas zněl vzhledem k jeho situaci nezvykle klidně.
„Jak myslíš.“ Opáčil Neji tiše a přitlačil zbraň k měkké tkáni. Pod jejím hrotem se začervenala první kapka krve. V tu chvíli na sněhem pokrytou zemi dopadlo několik párů těžkých bot a vzduchem svištěly desítky zbraní, všechny s jedním cílem. Nishinovy rozšířené oči vyhledaly senseie.
Projektily se k mužovu tělu blížily nadzvukovou rychlostí. Jeho torzo ale bylo najednou obaleno nezvykle modrou aurou. Nishin mrkl, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Než ale stihl oči znovu otevřít, prostorem se rozlehlo hlasité cinkání zbraní. Když chlapec opět spatřil svoje okolí, brada mu klesla úžasem. Zbraně s kovovým svištěním mizely v útrobách lesa, odražené monumentálním vírem, který se vytvořil kolem senseiova rotujícího těla. I tělo ninji, který zaútočil jako první, leželo bezvládně o pár metrů dál, rozdrásáno nepřemožitelnou silou rotující chakry.
Technika trvala jenom několik vteřin, Nishinova ústa ale zůstala dokořán i poté, co se sensei narovnal a přeměřil si očima skupinu čtyř mohutných protivníků.
„Vidím, že jsi oddělal Koukiho.“ Zavrčel jeden z mohutných mužů, rozestavených do kruhu kolem senseie. „Za to je po tobě.“
Senseiovy oči zářily jeho vrozenou schopností, Byakuganem, když se na něj muž z Oblačné vrhnul. Jeho pěsti byly obalené blesky, stejně jako katana prvního útočníka, bílé oči ale bedlivě pozorovaly každý jeho pohyb. Ruka se rozmáchla k jistě smrtící ráně a Nishin přemýšlel, jestli se do boje nezapojit. Ostaní muži sice zatím stáli klidně v kruhu a neútočili, Nishin ale tušil, že je jen otázka času, než se přidají k vřavě uprostřed. Kdyby jednoho nebo dva z mužů, ehm, odstranil, dobře by se potrénoval, a sensei už by ho nemohl kritizovat.
Přesto ale Nishinovi stále hrála před očima modrá aura chakry a senseiova neuvěřitelná technika, jíž byl právě svědkem. Sensei ji nikdy před tím na žádném tréninku nepředvedl a Nishin se nemohl zbavit myšlenky, že jistě nebude jediná. A pokud tu bude tiše sedět, čekat a bedlivě pozorovat, možná uvidí další. Krev v jeho žilách se vařila nadšením, které v něm ta představa vyvolala.
Mezitím se Neji jen o vlásek vyhnul dobře mířené ráně oblačného ninji. Raiton ho popálil na tváři, on tomu ale nevěnoval pozornost. Místo toho Byakuganem pozoroval chakry nepřátel.
Na první pohled bylo zřejmé, že jeho protivníci nejsou žádní geninové. Kdyby byl býval zapnul Byakugan dříve, nemohl by jejich příchod takhle přehlédnout. I tak by se ale boji zřejmě nevyhnul. A už teď si byl jistý, že nadcházející boj nebude jednoduchý.
Prozatím se rozhodl využít toho, že ostatní ninjové neutočí, a soustředit se pouze na toho, který jej napadl. Než se útočník vzpamatoval po nepovedeném útoku, Neji odskočil a zaujal postavení.
„Hakke Kuushou!“ Z jeho dlaně namířené na protivníkovu hruď vyšla tlaková vlna, která oblačného ninju porazila v bolestech na zem. V tu chvíli jako by se ostatní útočníci vzpamatovali. Neji byl v tu ránu zavalen útoky ze všech stran. Trojice zbývajících ninjů na něj vrhala zbraně i ninjutsu techniky a on musel odskočit na větev blízkého stromu, aby se útokům vyhnul.
Doufal, že muži udělají začátečnickou chybu a zraní tak jeden druhého, bohužel jeho původní odhad jejich schopností byl pravdivý. Muži se z jeho zmizení okamžitě vzpamatovali a začali ho ve formaci pronásledovat.
Jeden z nich byl velmi blízko v jeho patách. Neji nahromadil chakru v rukou a prudce se otočil. Muž v letu se nemohl nijak bránit fatální ráně, která jeho bezvládné tělo odrazila mezi stromy a nechala ho tvrdě dopadnout na lesní podloží.
Jeden ze dvou zbývajících oblačných ninjů zaklel a hodil po Nejim kunai. Mladý Hyuuga se ho chystal vykrýt vlastním nožem, vteřinu před tím, než se ale zbraně střetly, si všiml nepatrné jiskrné aury letícího kunaie. Na poslední chvíli stihl nůž ve své ruce obalit aurou. Zbraně se střetly a jiskřící kunai odletěl kamsi do lesa. Neji si oddechl. Kdyby svůj kunai neobalil chakrou, zasáhla by ho nepřítelova blesková technika.
Když už držel chakrový nůž v ruce vrhnul jej směrem k nepřátelům. Věděl, že jím zřejmě nezpůsobí žádná velká zranění, doufal ale, že mu zbraň získá trochu času. Nishin ho sice následoval, i když se kdo ví proč tentokrát nezapojil do boje, on se ale musel dostat ke zbytku svého týmu a ujistit se, že nedošli k újmě.
„Máme v patách nějakou krysu.“ Ozval se najednou jeden z ninjů. Neji sykl. Museli si všimnout Nishina. Zastavil se ve svém útěku a otočil se k nepřátelům. Zaměřil bližšího z dvojice. S aktivovaným Bykuganem zcela jasně viděl jeho tenketsu. Nadechl se.
„Juukenhou. Hakke Rokujuuyon Shou!“ Ještě ani nevyslovil název techniky a jeho prsty obalené chakrou už mířily na chakrové body. „Ni shou!“ Dva zásahy k vyražení dechu. „Yon shou!“ Čtyři zásahy ke ztrátě rovnováhy. „Hachi shou!“ Osm zásahů ke ztrátě kontroly nad svaly. „Juu Roku shou!“ Šestnáct zásahů k potrhání vnitřních orgánů „San Juu Ni shou!“ Třicet dva zásahů k vyvolání srdeční arytmie. „Roku Juu Yon shou!“ Šedesát čtyři zásahů k zastavení oběhu chakry.
Protivník ještě ani nedopadl na zem a Neji už následoval posledního z oblačných ninjů, který se nebezpečně blížil Nishinově chakře. Neji znal techniku, kterou muž vyvolával, a věděl, že Nishin by ji nevykryl.
„Hakke Hasangeki.“ Z Nejiho dlaně se vydrala vlna chakry ve směru sealujícího protivníka. Ten si ale útoku všiml a silně se odrazil pryč z jeho dosahu. Neji tiše zaklel. Byl si vědom toho, že vzdálenější útočník může jeho techniku vykrýt, proto si vybral právě tuto s větřím rozsahem působení. Kdyby ho technika, byť jen okrajově, zasáhla, jeho kosti by byly rozdrcené a on by nebyl schopen boje. Vzhledem k tomu, že jeho oponent ale stihl v takové rychlosti uhnout, bylo Nejimu jasné, že je mnohem silnější než jeho bývalí společníci. Zamračil se a zvedl dlaň v typickém bojovém postavení Juukenu, vznešené pěsti.
„Tak to vypadá, že jsme zůstali sami dva.“ Otočil se k němu poslední ninja a měřil si ho pohledem. Potom pokrčil rameny. „No, však to nevadí. Aspoň se nebudu muset s nikým dělit.“
Neji přimhouřil oči. Tenhle byl očividně výřečnější než ostatní. „Dělit o co?“ Zeptal se opatrně a nepřestával sledovat ani muže ani své okolí. Zbabělec Nishin teď seděl skrytý opodál za stromem a nejevil žádný zájem o to zúčastnit se ani posledního boje.
„Přece o tvůj Byakugan, Hyuugo. Moc rád si ho nechám jen pro sebe.“ Ninja Nejiho dál bedlivě pozoroval. Neji věděl že plánuje další útok.
„Myslel jsem, že Oblačná svou snahu získat Byakugan vzdala před sedmnácti lety po nezdařeném únosu Hinaty.“
„Na únosy dědiček už se specializuje někdo jiný.“ Zasmál se ninja. Neji nechápal, rozhodl se ale nad jeho slovy moc nepřemýšlet. S velkou pravděpodobností sloužila jen k odlákání jeho pozornosti. „Ne že bych si ale stěžoval.“ Pokračoval ninja. „Od Konohy jsme získali skvělou příležitost, víš, Hyuugo? Když tě teď zabiju a donesu tě Hokagemu, získám tučnou odměnu. Nikoho určitě nebude zajímat, co se stalo s tvýma očima.“ Ninja sáhl do svého pouzdra pro kunai. Jeho kovové ostří se v zimní krajině ledově zalesklo. Neji se zamračil. Něco bylo špatně.
„Proč bys mě nosil Hokagemu, když toužíš jenom po Byakuganu?“ Oblačný ninja zvedl obočí.
„Vždyť jsem to říkal. Dostal bych ještě tučnou odměnu. Pěkně tučnou odměnu, Neji Hyuugo!“ Neji se ani nestihl pozastavit nad tím, odkud oblačný ninja zná jeho jméno, protože na něj letěla spousta zbraní. Mladík už podruhé toho dne nastřádal chakru na celém povrchu svého těla a roztočil se.
„Hakkeshou Kaiten!“ Zbraně byly bezpečně odraženy. Oblačný ninja ale nyní skládal pečetě. Rychlost jeho sealování byla obdivuhodná. Neji věděl, že mu nezbývá mnoho času, než jeho protivník techniku dokončí. Sklonil se do postavení a nechal chakru proudit po svém těle, aby získal potřebnou rychlost. Bezchybně zaměřil protivníka, který skládal několik posledních pečetí.
„Juuken. Hyaku Ni Juu Hachi shou!“

***

Když po třech náročných dnech tým konečně procházel bránou do Skryté Mlžné vesnice, byli všichni jeho členové naprosto vyčerpaní. Tedy všichni až na jednoho. Nishin se nesl na nohou se stejnou lehkostí, jako když vesnici opouštěli. Nyní ale jeho pohled nesměřoval do na nespecifikovaný objekt kdesi v dáli, nýbrž na jeho unaveného senseie.
Nyní už věděl, co sensei dokáže. Konečně věděl, proč jsou Hyuugové tak obávaní. Konečně věděl, co Hyuugové umí, co umí jeho sensei.
„Ne.“ To jedno slovo Nishinovi zbortilo celý svět.
„Ne!? Proč ne!?“ Obořil se na senseie rozezleně.
„Neudělám to. Nenaučím tě ty techniky, Nishine.“ Senseiův hlas byl pevný jako ocel.
„Ale proč ne?! Jste přece můj sensei. Učit mě ty techniky, to je vaše povinnost!“
„Není to moje povinnost, Nishine. Byly to techniky klanu Hyuuga. Prominentní techniky klanu Hyuuga. Nikdo jiný je nikdy neuměl. Tak to bylo, a tak to taky zůstane.“ Nishin zuřil. Jeho obličej byl vzteky celý rudý.
„Jsem chuunin, zvládnu to! Zvládnu je všechny.“ Sensei zakroutil hlavou.
„Jsi chuunin, ale nejsi Hyuuga. Nikdo kromě Hyuugů se tyto techniky neučí, nikdo kromě Hyuugů je nemá šanci zvládnout.“
„Ale já váš žádám, sensei. Žádám! Zkuste to, a uvidíte, že vás nezklamu!“
„Žádat mě všechno, co můžeš. Nenaučím tě to, Nishine. A to je moje poslední slovo.“
Techniky, které před těmi pár dny poprvé spatřil, mu od té doby nedaly spát. To bylo ono. To byla ta síla, kterou celou dobu hledal. To bylo to, co se chtěl naučit. Tyhle techniky z něho udělají nepřemožitelného.
Zuřivě pozoroval senseiova vzdalující se záda. Zatnul zuby. Tyhle techniky mu dají všechno, co pro sebe kdy chtěl. A sensei, sensei ho ty techniky naučí. Ať chce, nebo ne.