Boj proti Osudu 52

Mezi vzrostlými stromy se skrýval ninja. Prostor kolem něj byl zalit těžkou mlhou, jejíž kapky mu již zcela promáčely oblečení. Přestože chloupky na jeho pažích stály chladem a po páteři mu přebíhaly mrazivé křeče, jeho oči nepřestávaly napjatě těkat mléčným oparem a snažily se zachytit obrys nepřátel.
Ninja cítil, že jeho život by mohl být v ohrožení. Krčil se na větvi mohutného stromu a jedinou jeho obranou byla masa dřeva za jeho zády. Listy, které by ještě před pár měsíci mohly pomoci zakamuflovat jeho siluetu, se teď snášely k zemi a pokrývaly lesní podrost šustivým kobercem.
Mladík moc dobře věděl, že v takovém prostředí musí každý svůj pohyb dobře promyslet. Jeden krok vedle a sklouzne po namrzlé větvi. Jeden nepořádný pohled a jeho zraku unikne překážka skrytá v mlze. Jedno škobrtnutí a dopadne do šustivé peřiny, která jeho polohu prozradí všem v širokém okolí.
Vtom se před jeho zraky mihl stín. Chlapec se zamračil. V tuto chvíli by se mu hodil klon, ale rána, která by se ozvala při jeho zhmotnění by ho prozradila stejně nevyhnutelně, jako kdyby se rozhodl siluetu pronásledovat. Zatnul zuby a provedl rychlé rozhodnutí. Opuštěná větev se tiše zakymácela.

***

Neji ze svého úkrytu pozorně sledoval dění mezi stromy. Musel uznat, že Byakugan byl v mlžném počasí neocenitelnou výhodou. Jen díky němu neomylně pozoroval sedm postav rozmístěných v lesním perimetru.
Některé z nich se skrývaly ve větvích stromů a pod skalními převisy, jiné se pomalu pohybovaly náročným terénem, a poslední se rychle pohybovaly v korunách stromů. Jedno ale měly všechny tajemné siluety společné. Jejich chakry bouřlivě proudily, připraveny k útoku.
Neji vyskočil ze svého kamenného úkrytu na větev blízkého stromu. Chakrou, soustředěnou do chodidel svůj dopad utlumil na tolik, že sebou dřevo ani nepohnulo a ze stromu nespadl jediný suchý list.
Jeho pohled se při tom ani na okamžik neodchýlil od pulzujících chaker v jeho okolí, neomylně tedy zaznamenal, že dvě z nich se k sobě nebezpečně blížily. Zamračil se a neslyšně přeskočil na další strom, aby mohl v případě potřeby včas zasáhnout.

***

Setsuyaku ani po opuštění svého úkrytu nepolevil v ostražitosti. Zručně se v oparu pohyboval z větve na větev a nespouštěl oči z matné postavy. Rukama přitom bezmyšlenkovitě skládal pečetě. Doufal, že se mu podaří nepřítele zneškodnit jedinou technikou.
Vtom ale obrys před ním prudce změnil směr pohybu a on uslyšel povědomý svist. Jen tak tak uhnul shurikenu, který mu zuřivě proletěl hned vedle hlavy a jeho ruce se rozpojily. Syknul. Už měl techniku skoro dokončenou, a teď bude muset začít odznova.
Dopadl na větev stromu a zastavil se. Jeho ruka sklouzla k pouzdru se zbraněmi a v jeho prstech se zaleskly dva kunaie. Nepřítel zatím Setsuyaku tiše vydechl. Možná by tu mohl zůstat a dál se skrývat. Zacouvat ke kmeni, přitisknout promočená záda na kůru stromu a čekat, až to bude za ním.
Obličej se mu stáhl do grimasy. Je ninja. Je genin. Pevně stiskl rukojeť vrhacího nože v dlani, až se mu chlad kovu zakousl do kůže. Nohy se mu začínaly třást, on ale zatnul lýtka, odrazil se, a dal se znovu do pronásledování nepřítele.
Stačilo několik skoků a on znovu spatřil stín pronásledovaného. Zatnul zuby a kunaie se zasvištěním zmizely v mlze. Jeho ruce se složily do pečetě a Setsuyaku se zaposlouchal do zvuků lesa. Čekal, až uslyší dvě duté rány, a potom –
Prásk!
Výbušné kuličky přivázané ke kunaiům se aktivovaly. Kmeny, do kterých se zbraně zabodly, byly rozmetané na třísky. Tlusté větve z jejich korun se se zlověstným praštěním snášely k zemi a vše, co se jim dostalo do cesty, bylo strhnuto či ulomeno. Tajemná postava se ale lesem i nadále pohybovala, jako by jí patřil, a všem padajícím úlomkům se umně vyhýbala.
Setsuyaku si dovolil při doskoku našlápnout méně opatrně – ostré zvuky lámaného dřeva jeho kroky jistě ztlumí, a uvolnil ruce z pečetě. Nezabralo to. Věděl ale, že teď, když na sebe upozornil, není už cesty zpět. Připomněl si svůj původní plán a jeho ruce se opět spojily. Musí ho porazit jedinou technikou.

***

Padající strom Nejiho v jeho pohybu trochu zbrzdil. Musel se na pár vteřin zastavit a spokojit se pouze s pozorováním okolí.
Těžké zvuky dopadajících větví vyburcovaly k činnosti i zbytek ninjů, kteří se doposud drželi mimo centrum dění. Mladý Hyuuga sledoval, jak poslední ninjové opouštějí své úkryty a společně s ostatními se vydávají k epicentru výbuchu.
Zaměřil svou pozornost na povědomou chakru. I ta se rychlými skoky blížila k centru dění. Neji zatnul zuby. Byl to hloupý nápad. Teď už ale bylo moc pozdě na to, aby to vrátil. Teď se musel vyrovnávat s následky.
Jakmile s duněním dopadl na lesní podloží poslední kus dřeva, dal se i on znovu do pohybu. Postavy, které následoval, a jejichž zápolení způsobilo tuto hlasitou vřavu, se mu stále vzdalovaly. Neji je doháněl a sledoval, jak bližší z ninjů skládá ruce do pečetí. Chakra v jeho těle se divoce rozproudila a Neji rozpoznal studentův záměr.
Zvolnil tempo. Tentokrát to chlapec zvládne, tím si byl jistý. Jeho oponent mu ukazoval záda, zatímco se snažil uprchnout. Zřejmě už byl prcháním tak unavený, že si musel při dopadech na větve dopomáhat i rukama. Neji věděl, že to není správné, pocitu zadostiučinění ale zabránit nedokázal.
Všechno se to seběhlo až moc rychle. Lesem se ještě ozývalo mdlé praštění, když chlapec špatně došlápl. Jeho noha se smýkla po větvi a ruce, složené do pečetě, se bezděky rozpojily a natahovaly se po jakékoliv opoře. Jejich snaha byla ale marná. Prsty svižně protnuly hustou mlhu, tělo ale dál závratnou rychlostí padalo k zemi.
Prchající ninja se zastavil a otočil se. A najednou už neprchal. Najednou lovil. Na ústech mu pohrával zlověstný úsměv, který nikdo z přítomných nemohl vidět.
Neji tiše zaklel když chlapcovo tělo tvrdě dopadlo na lesní zem. Očima střelil po jeho oběti, z níž se nyní stal pronásledovatel. Zaklel podruhé. Nestihne to.

***

Tlak na jeho hrudi byl nepředstavitelný. Jeho tělo, paralyzované dopadem, bezmocně leželo na přikrývce z listí. Ramena mu cukala pokrývka pod jeho tělem šustila. On to ale nevnímal.
Nadechnout! Nadechnout!
Jeho plíce se odmítaly rozpínat a on otevřenými ústy lapal po vzduchu jako ryba vyplavená na břeh. Vyděšené oči těkaly po jeho okolí; hledaly pomoc, někoho, kohokoli! Musel se nadechnout, copak to nikdo nechápal? Copak ho tu takhle nechají? Z koutků očí mu uniklo několik slz.
Vtom za svou hlavou uslyšel dopad těžkých bot. Instinktivně zaklonil hlavu, vyhledávajíc pološílenýma očima nově příchozího.
Pomoz mi! Pohledem prosil mlžnou siluetu. Jeho divoce bušící srdce odmítalo zmírnit svůj bojový pokřik. V kolenech příchozího ninji neblaze zapraskalo, když se nad ním krčil do dřepu. A bojovníkovy oči, zářící skrz hustý opar, toužily po krvi.
Jeho tělo se otřáslo pod ranou, kterou schytal do hrudi. Do srdce. Oči se mu protočily. Křeče v jeho těle, které se zoufale dožadovalo vzduchu, ještě zesílily. Ústa se mu naplnila jeho vlastní krví. Jeho zrak zeslábl a zmatněl. Poslední věc, kterou zaznamenal, byl kunai, trčící z rudé rány na jeho hrudi, a blýskavé zornice, které na něj hladově shlížely.

***

Nejiho nohy těžce dopadly do listové pokrývky. Vševidoucíma očima pozoroval ninju, sklánějícího se nad svou obětí. Sledoval, jak se pod chlapcem rozlévá rudá louže. Sledoval jeho tělo, svíjející se v poslední křeči. A potom vše utichlo. Pachatel k němu zvedl hlavu, vítězoslavný výraz v obličeji.
„Co říkáte, sensei?“
Neji několika šustivými kroky překonal vzdálenost ke svému studentovi, sklánějícímu se nad jeho obětí. Odklonil pohled od mrtvé postavy na zemi.
„Tohle jsi nemusel, Nishine.“ Jeho slova neměla na chuunina žádný efekt. Jen v jeho širokém úsměvu se zablýskaly další zuby.
„Vždyť se přece nic nestalo, sensei.“ Pronesl lehkovážně a sklopil pohled k ležící osobě. Zasmál se. Neji si povzdechl. Jeho oči následovaly Nishinův pohled. Lesním podrostem se ozvalo lupnutí. Rudá krev pod tělem bez života byla najednou průzračná. Tělo pozbylo svého tvaru a rozlilo se mezi uschlé listí. Kunai, který ztratil pevnou oporu, s žuchnutím dopadl na zem.
V korunách stromů to zapraskalo a na mýtinu se sneslo šest dalších postav. Nishin zvedl promočený kunai a postavil se na nohy. Začal si se zbraní nenuceně pohrávat v rukou, naprosto ignorujíc hlouček nově příchozích.
„Omlouvám se sensei.“ Setsuyaku, který právě doskočil na mýtinu, sklopil hlavu. „Uklouzla mi noha.“ Nishin se uchechtl. Neji po něm střelil varovným pohledem, Nishin si ale dál pohrával s nožem a dělal, že si ho nevšiml.
„Nemáš se za co omlouvat. Ten nápad s klonem se ti povedl.“ Napjatou atmosféru protnul Hinatin jemný hlas. Neji po ní nenápadně střelil očima. Jeho tělo se uvolnilo. Ženina ruka stiskla Setsuyakovo rameno. „Lepšíš se.“ Nishinovo další uchechtnutí Setsuyaka bodlo v hrudi. Neji ke svému žákovi stočil pohled.
„Na tvém místě bych se moc nesmál, první chybu jsi tu udělal ty.“ Připomenul Neji Nishinovi bez emocí v hlase. Kunai v chlapcových rukou zamrzl uprostřed pohybu. „Pohyboval ses neopatrně a Setsuyaku tě zpozoroval, není to tak?“ Než ale stihl druhý chlapec zareagovat, chopil se slova pokáraný Nishin.
„Tak to nebylo sensei. Celou dobu jsem chtěl, aby si mě všimnul. Chtěl jsem, aby mě pronásledoval.“ Chlapcův napjatý výraz se uvolnil a on sklouzl pohledem do očí, které před pár okamžiky viděl umírat. Zle se pousmál. „Nebo si snad myslíte, že tady otesánek uklouznul náhodou?“
„To by snad ani nebyl trénink, kdyby na sebe tady pan génius nestrhnul pozornost.“ Ozval se Nentou. „Pan chuunin očividně nepochopil, že cílem bylo skrývat se a zajmout kohokoli, kdo bude zpozorován.“ Uchechtl se Nentou a poplácal zamračeného Setsuyaka po zádech. „Nic si z toho blbečka nedělej. Potřebuje se prostě předvádět.“
Ve vzduchu zacinkaly zbraně. Skupina ztuhla. Jenom Neji, s rukou stále nataženou, střelil po Nishinovi pohledem.
„To by stačilo.“ Zasyčel Neji, zatímco narovnával záda. Před okamžikem vlastním kunaiem vychýlil ten Nishinův z jeho dráhy s cílem přímo na Nentouově čele. Teď byly oba nože bezpečně zabodnuté v kůře stromů. „Trénink pro dnešek ukončuji. Doma se všichni zamyslete nad vašimi chybami. Zítra si je projdeme.“ Nesledoval tváře svých svěřenců ani ninjů z druhého týmu. Místo toho se svýma bílýma očima střetl s druhým Byakuganem a společně s Hinatou zmizel v korunách stromů.

***

Tai houpal na rukou pospávající batole. Chlapeček byl zabalený v teplé dece, aby bylo jeho malé tělíčko dobře chráněno před podzimním chladem, a na hlavičce měl posazenou fialovou pletenou čepičku, která mu sjížděla do čela.
Tai se usmál a opatrnými prsty co nejjemněji posunul pokrývku hlavy z Keitarova čela. Miminko se ze spaní usmálo a dál spokojeně pochrupovalo.
Mýtina u lesa byla osvětlena oranžovými paprsky zapadajícího slunce. Stromy byly zabaleny v hustém oparu, mýtina byla ale zamlžená jen mírně, a tak Tai dvě přicházející postavy zpozoroval bez nejmenších potíží. Posunul si miminko na ruce a zakoukal se do baculatého obličeje.
„Byl hodný?“ Hinatin hlas byl v přítomnosti mimnka automaticky ztišený. Skládněla se nad Taiem a natahovala ruce po miminku. Tai k ní zvedl pohled. Jeho rty se usmívaly, oči ale byly podivně stažené.
„Moc, celou dobu spinkal.“ Pochválil nic netušícího chlapečka a předal ho do matčiny náruče. Chlapeček sebou ve své dece trochu zavrtěl, dál ale spinkal. Hinata k sobě miminko láskyplně přivinula.
„To je dobře.“ Potom zpod řas zamrkala na vysokého tmavovlasého muže po své pravici. „Tak to vidíš, všichni jsme to zvládli.“ Usmála se. „A já jsem si konečně trochu procvičila svaly.“ Mužův výraz to ale neobměkčilo. Jeho obočí bylo stále stažené, zatímco se nedůvěřivě nakláněl nad batoletem v Hinatiných rukou a pozorně ho kontroloval.
„Moc díky za pohlídání, Taii. Už je to tak dlouho, co jsem netrénovala, že jsem se bála, že jsem to zapomněla.“ Hinatin úsměv prozařoval celou mýtinu a Neji se na ni prostě nedokázal zlobit, přestože z jejího nápadu původně vůbec nebyl nadšený.
„Nemáš za co, rád vám malého pohlídám kdykoliv.“ Slíbil. „Já si naopak od tréninku rád odpočinu.“ Zasmál se tiše a Hinata se přidala.
„Aby sis to nerozmyslel. Když se probudí, tak to s ním většinou tak jednoduché není.“ Postěžovala si žena vesele, a dál chlapce láskyplně chovala na hrudi.
„Nerozmyslím.“ Řekl Tai, a něco v jeho hlase Hinatě dávalo tušit, že je to pravda.

***

Neji právě zaléval horkou vodou usušené lístky zeleného čaje v bílých hrníčcích. Lístky se ve vařící tekutině okamžitě probudily k životu a rozvinuly se. Neji je chvíli tiše pozoroval, než vzal keramické šálky do rukou a zamířil s nimi do obýváku. Cestou minul kolébku, kde Keitaro tiše oddechoval ze spánku.
Hinata ležela v obýváku na gauči. Její tmavé vlasy byly rozprostřeny po světlé látce a odráželo se v nich světlo ze stropní lampy. Oči měla zavřené, a stejně jako miminko ve vedlejší místnosti spala. Neji tiše položil hrníčky na stolek a svezl se na koberec před sedačkou.
Dnešní trénink byl pro něj i pro Hinatu náročný. Byakugan se v mlze sice náramně hodil, celodenní používání mělo ale i své stinné stránky. I teď, po vydatné večeři a sprše cítil, že jeho zásoby chakry stále ještě nedosáhly normálu.
Přejel očima po klidném obličeji spící dívky. Ani se nedivil, že usnula. Její řasy se ve spánku jemně chvěly a na rtech jí pohrával úsměv. O čem se jí asi zdá?
Dřív, než si uvědomil, co dělá, dotkly se jeho prsty zardělé tváře. Přejel jejich konečky po jemné kůži. Kdy ji takhle naposledy viděl? Klidnou, spící. Nevzpomínal si.
Do cesty se mu zapletl neposlušný pramen modrých vlasů. Usmál se. Opatrným pohybem ho shrnul z dívčina obličeje a schoval za její ucho. Ruka mu sklouzla po lesklých vlasech až na její záda. Řasy se zachvěly.
„Usmíváš se.“ Zašeptala. Jeho oči se střetly s jejíma. Ruka opustila svoje místo na jejích zádech.
„Probudil jsem tě?“ Řekl omluvně tlumeným hlasem. Hinata s úsměvem zakroutila hlavou a odsunutý pramen vlasů jí sjel zpátky do obličeje. Nejiho ruka automaticky vystřelila, aby neposlušné vlasy vrátila zpět na jejich místo. Tentokrát ale jeho ruka nesjela na dívčina záda, místo toho se jeho prsty utopily v modrých pramenech.
Neji sebou málem překvapeně cuknul, když ucítil její laskající dlaň na svém zátylku. Když si tedy Hinata přitáhla jeho tvář do polibku, nezmohl se na nejmenší protest. A možná ani protestovat nechtěl.
Její rty na těch jeho byly horké a známé a byly vším, na co celou dobu čekal. Ve svém ospalém opojení se do polibku ponořil a nechal své ruce proplouvat ženinými vlasy jako mořským příbojem. Když se od sebe po dlouhé minutě odtrhli, oba popadali dech, koukajíc jeden druhému do očí.
Hinata se na sedačce svižně posadila a hned na to sklouzla do pokleku na koberec hned vedle Nejiho. Její ruka ho pohladila po tváři a přitáhla si ho do dalšího, tentokrát trochu kratšího polibku.
„Hinato.“ Její jméno mu slabě uniklo mezi rty. Usmála se a přesunula se na jeho stehna, aby měla lepší přístup k jeho rtům, které záhy opět umlčela. Silné ruce jí elektrizujícím pohybem sjely po zádech a obtočily se kolem jejího pasu. Usmála se a ponořila se do dalšího polibku. Objala Nejiho kolem krku. Když její rty znovu osaměly, ani neotevírala oči a zatlačila na mužova ramena. Ten pochopil a lehl si na koberec, načež se jeho rty opět ocitly v cizím zajetí.
Muž využil svých rukou na ženiných bocích a přetočil ji na záda. Loktem přitom zavadil o dřevěný stolek, nevěnoval tomu ale žádnou pozornost. Místo toho se zasmál jejímu překvapenému výrazu.
Na stolku v tu chvíli vrávoraly dva hrníčky se zeleným čajem. Keramika skřípala po dřevě a horká tekutina se přelévala přes okraje. Jeden z hrníčků se vychýlil příliš a překotil se přes okraj. S tupou ránou spadl na koberec. Milenci na vteřinu ztuhli.
Z vedlejší místnosti se rozezněl dětský křik.