Drama
Klapot hůlek přerušovaný ojedinělým srkáním mu drásal nervy, když se snažil s klidnou nicneříkající tváří vychutnat si Hanabinu večeři. Nudle ve vývaru mu neustále klouzaly zpátky do polévky a vysušené vepřové bylo tak tuhé, že se musel se zavřenýma očima přinutit a celý kus polknout, div se nepozvracel. Hanabi, sedící naproti němu, zatím ladně jako vždy hůlkami nabírala výborně vypadající smažené krevety a při každém jeho nuceném polknutí mu věnovala jedovatý pohled.
"Tati? Děje se něco?"
Život si kráča chodníkom zmien
a mne je ľúto obzrieť sa späť.
Zmeny sú dobré, no nielen.
Lúči sa so mnou detský svet.
Povinnosť veku vrhá svoj tieň,
volá ma zmocniť sa vlastného sna.
Sny sú tiež dobré, no nielen.
Obraciam sa na chodníku zmien.
Nakrátko záblesk oslepí, farebné príbehy, rýchly dej,
pri vode chlapec vzpriamený, dýcha do záplavy plamennej.
Tsunade si vydýchla. Kiba pred chvíľou takmer objavil Katemu v jej kancelárii. Slávnej Hokage by to neprekážalo, ale toto bola jedna z vecí, ktoré musela rozhodnúť Katema. Ak sa chcela ešte na pár chvíľ ukryť pred návratom do predošlého života, nemohla jej to vyčítať.
---
Ino se spokojeně rozhlížela po svém bývalém pokoji. Bílé stěny zářily sytě levandulovou, ledovou podlahu nahradil huňatý světle šedý koberec a místo velké postele stála pod oknem dětská postel s pastelově zeleným povlečením. Nová dřevěná skříň měla bílou barvu, a tak k ní barevně sladila noční stolek i psací stůl. Až na květináč s orchidejí v pokoji nebyla žádná výzdoba, tu chtěla nechat na Rumiko.
„Ino?“
Rychle se otočila.
„Mami?“ vyhrkla nevěřícně.
Jílová křídla zvířila prach, když pták těžkopádně dosedl na zem. Jeho ožehlá pravá noha se okamžitě podlomila a on se zobákem napřed zaryl do suché hlíny.
"Do haj*lu," zaklel Deidara, když ho pád odhodil ze hřbetu na zem. Černý plášť sotva mu držící na ramenou byl potrhaný od poletujících ohnivých koulí a mokrý od vazké krve, jejíž specifický pach ho pálil v nose.
Za**aný ryby.
Nevedl špatný život.
Po dlouhých letech to byla první mise, na kterou byl Neji s Hinatou vyslán bez dalšího doprovodu. Žádní další Mlžní ninjové, žádné podezíravé pohledy, žádné šeptání za jejich zády, žádné tajné porady uprostřed noci, kam oni dva nebyli zváni.
Neji si povzdechl. Jaká to ironie, že za tohle vděčil Akatsuki.
„A soustřeď ji do dlaně. Měl bys cítit, jak celá ruka brní a jak se ti zahřívají konečky prstů.“
Kalíšek od saké s cinknutím dopadl na desku stolu. Jeho dno opsalo několik kružnic, než se konečně zastavilo na místě. Černé oko ho ale i přesto stále probodávalo chladným pohledem.
Dnešní den stál za ho*no.
Od rána do soumraku stepoval na mraze jako idiot. Vyplýtval kvanta chakry jenom kvůli tomu, aby dohlídnul dál. Debilní vítr mu ošlehal tváře tak, že už teď cítil, že kůže na nich se bude loupat. A všechno ku*va zbytečně.
Dřevěná hůlka klapala o kamennou dlažbu se stejnou důležitostí, s jakou se jouninovy oči upíraly k sídlu Mizukage. Žluté tetelivé světlo naléhavě protínalo setmělé ulice a hnalo mladíka vpřed, přestože zraněná noha stále bolela.
Jak míjel křižovatku za křižovatkou, začali se k němu postupně připojovat další. Čtyřicetiletý muž s kruhy pod očima. Zamračená žena se světlými vlasy ostříhanými na ježka. Svalnatý dlouhán s černými brýlemi. Vousáč, nesoucí se se založenýma rukama na obláčku mlhy.
Itachi a Hinata sa rozbehnú za ním. Chvíľu spolu bojujú súbojom dvaja na jedného. Shei-tan sa šikovne uhýba ich útokom a vracia im to. V tom uskočí a uteká do hustého lesa.
„Ako sme predpokladali,“ pousmeje sa Itachi a otočí sa na Sasukeho.
„Sasuke!“
Zmieňovaný kývne hlavou a odíde iným smerom. Itachi a Hinata prenasledujú Shei-tana.
„Podľa tej Juniko by mala o pár metrov byť jaskyňa. Tam to skončíme,“ hovorí počas prenasledovania Itachi.
„Sensei?“ Dívčin hlas byl nejistý když vzhlížela do bílých očí své senseiky. Její ruce, zaražené hluboko do kapes, se třásly.
„Můžeš mi to prosím vysvětlit?“ I ženin hlas se třásl, když na stolek v obývacím pokoji sypala z dlaně poslední shuriken. Ten s hlasitým cinknutím dopadl na hromádku dalších zbraní.
„Hinata!“ skričia obaja bratia.
„Netušil som, že to pôjde tak rýchlo.“ Shei-tan si prevesí luk cez seba a pousmeje sa. „Tá mala byť skúsená kunoichi?“
Sasuke sa už-už chystá mu zmazať jeho škľab z tváre, no v tom ho chytí Itachi. Z miesta, kde leží Hinata, sa ozve “puf“ a jej telo sa premení na kus dreva.
„Čo?! Ako je to možné?!“
Kým Shei-tan preklína všetkých svätých, Itachi a Sasuke sa premiestnia na neďaleký strom. Pristanú na konári, kde ich už v podrepe čaká Hinata.
Naruto nechápal, čo po ňom Sakura chce. "Pre teba urobím čokoľvek, Sakura-chan." Nahol hlavu do ľavej strany a usmial sa.
Ona chcela niečo povedať, ale plač a slzy jej to nedovolili. Naruto len čakal na odpoveď.
Zhlboka sa nadýchla a snažila sa pokojne rozprávať.
***
Sasuke sa opieral o ošúchanú stenu pri Ichiraku rámen.
Čakal na Naruta. Jeho traja spoločníci vykukovali spoza stromu pár metrov pred Sasukem a nervózne, zároveň nedočkavo, hľadali ich cieľ.
"Sasuke," povedal Naruto pokojným hlasom.
„Výš, musíš výš! Vykopni to pořádně!“ křikl na ni, zatímco si rukou chránil obličej.
Kyoudou se přikrčila a s přesunutím těžiště vystřelila nohu vzhůru. Nentou ji vykryl a sám vedl úder pod koleno. Dost slabý, aby ji neublížil, a zároveň dost silný, aby ji odhodil o pár metrů dál.
Hinata sa za pomoci Itachiho postaví. Všetci traja sa zhromaždia vedľa seba a vytiahnu kunaie na obranu.
Pred nimi stojí Shei-tan oblečený v kožušinovej veste, potrhaných hnedých nohaviciach a obutých kožušinových čižmách. Cez seba má prevesený luk so šípmi.
„Vedel som, že to nie je len legenda," povie Sasuke s kunaiom pred sebou.
„To oni ma tak nazvali. Ja som o sebe nikdy nič také netvrdil. Na druhú stranu som ale rád, že sa o mne hovorí ako o legende," pousmial sa Shei-tan. „Veď ktorá iná dedina sa tým môže pochváliť?“
Každý krok pálil a bolel, jak jejich namožené svaly protestovaly proti další námaze. Chakra, obalující jejich chodidla, sotva dokázala odolávat blátu z rozmočené pěšiny. Selhání je tížilo na ramenou jako žok s kamením a hrbilo jejich šíje. Pochod zšeřelým lesem jen přikrmoval všeobecně pošmournou náladu.
Z čela skupiny k dvojici hustým stromovím šuměl tlumený hovor. Ani jeden z nich nerozeznával vyřčená slova, přesto byli oba schopni z nedávných zkušeností a z chmurného tónu hlasu přesně odhadnout téma hovoru.
KAPITOLA PRVNÍ
VÝCHOD SLUNCE
VÝCHOD SLUNCE
Znova do seba obrátil pohárik a vzápätí si ho doplnil až po vrch. Už nejakú chvíľu podozrieval krčmára, že mu pitie v pohári riedi vodou, tak sa to rozhodol zobrať do vlastných rúk. Približne v tom istom čase uviazla ich vzájomná komunikácia.
Dechy mu hlasitě hvízdaly plícemi. Kolenní klouby trpěly pod tvrdými dopady a rychlými odrazy. Tmavé prameny se úlisně lepily na upocené čelo a tváře. Srdce poplašeně lomcovalo s klecí z žeber.
Pod spěchajícím chodidlem se prohnula větev a zlověstně zakvílela. Sotva se muž znovu vznesl do vzduchu, dřevo se oddělilo a s ohlušujícím hřmotem se začalo propadat do podrostu. Mužův obličej se stáhl do grimasy. Přesto však překotně pokračoval v běhu.
Musí to stihnout!
