Tsumeato 1: Citronové listy a růžové růže

Inoichi si zaujatě pročítal novou zprávu z výzkumu, když ho nepatrně vyrušil tlumený hlas před jeho pokojem. Nevěnoval mu pozornost, někdo musel být ještě vzhůru. Záhy však postřehl vytrvalé ťukání na dřevěný rám shouji a usoudil, že to by už neměl ignorovat. Vstal, přistoupil ke stěně a odsunul ji. Okamžik mu trvalo, než si uvědomil, kdo to před ním stojí, přičemž největším vodítkem byl vlčák po dívčině boku.
„Tsume-chan?“ zašeptal zmateně. Hluboce se zastyděl, že ji bez klanových znaků a s mokrými zplihlými vlasy málem nepoznal.
Dotyčná se zazubila.
„Čau! Můžu se u tebe osprchovat? Nestihla jsem si vymejt šampon z vlasů a strašně to svědí.“
„Tiše,“ sykl s ukazováčkem přiloženým u rtů. „Většina sídla už spí.“
Zamyšleně se poškrábal na bradě. Ani nevěděl, jestli být překvapený nebo ne. Tato osoba totiž do jeho života vnášela podobně absurdní situace s nonšalantní samozřejmostí už pěknou řádku let. Navíc si byl téměř jistý, že ona vnímala neohlášenou návštěvu pozdě večer u svého bývalého kolegy, aby se u něj mohla umýt, jako něco zcela přirozeného.
„Co se stalo?“
Tsume si otráveně povzdechla. Jak si mohla myslet, že se bude moci vyhnout vysvětlování? A to původně chtěla vtrhnout dovnitř se slovy „zaveď mě do sprchy a na nic se neptej“.
„Neteče nám voda. Kuromara jsem zvládla umejt s posledními zbytky, ale u sebe jsem to nějak nevypočítala.“
„Aha, tak to je nemilé… Kontaktovala jsi svého pronajímatele?“
„Jo. Mektal něco vo tom, že mam nejdřív zaplatit účty. Což jsem taky chtěla, ale až bych se vrátila z mise, nebudu přece platit na měsíc dopředu, když tam pak tejden stejně nikdo nebude.“
Inoichi si dlouze povzdychl.
„Tsume-chan, to se tak ale normálně dělá.“
„To je fuk, pustíš mě teda dál nebo ne? Štípe mě celej člověk! Chtěla jsem jít za Sawako, ale ty bydlíš blíž,“ vychrlila netrpělivě.
„Samozřejmě, promiň, trochu jsi mě zaskočila.“ Na okamžik se zamyslel. „Ale Kuromaru bude muset zůstat někde skrytý, kaa-chan má panickou hrůzu ze psů a nejsem si jistý, jestli už spí nebo ne.“
„Stále řikáš svojí matce kaa-chan? To je roztomilý,“ ušklíbla se.
I kdyby to mínila jako posměch, on to tak nevzal.
„Ano, odjakživa jsme měli blízký vztah a tátova smrt ho jen utužila.“
„Hmmm.“
Záviděla mu a nemusela mít strach si to před ním přiznat, jelikož toho o její rodině věděl víc, než by jí bylo milé, ale zase na druhou stranu jí to přišlo i zvláštně osvobozující. Skoro jako by už pouhé sdílení s někým tu tíhu na prsou ulehčovalo.
Inoichi si ji prohlížel, nemusel aktivovat své techniky na to, aby odtušil, co se jí honilo hlavou. Někdy byla tak průhledná.
Lehce jí pocuchal mokré vlasy a stáhl se dřív, než stihla jeho ruku odstrčit. Zpražila ho pohledem, pak se otočila ke svému zvířecímu společníkovi.
„Schovej se semka a čekej, já budu hned zpátky, jo?“
Podrbala vlčáka za ušima. Ten se jí otřel hlavou o dlaň, přikrčil se a zalezl do stínů pod engawou. Tiše zafuněl.
„Chceš půjčit ručník?“
„V poho, mam svůj.“
Inoichi vklouzl do sandálů a zavřel za sebou.
„Tudy,“ šeptl a vykročil doleva. „Jak jste mě vůbec našli?“
„Tse, i po všech těch letech stále máš tu drzost podceňovat můj čich? Vystopovat tě byla hračka.“
„O tom nepochybuji. Spíš mě překvapuje, že vás nikdo nedoprovodil.“
„Hmm… To bude asi tim, že jsme přeskočili severní zeď. Nikdo si nás nevšim.“
Nevěřícně na ni pohlédl.
„Cože jste?“
„Máš něco s ušima?“
„Proč nemůžeš vcházet branami jako normální člověk?“
„Nechtělo se mi to celý vysvětlovat více lidem a dělat to zbytečně komplikovaný,“ odsekla.
Nejdřív na ni jen konsternovaně zíral, odpověď odbyl poraženým vzdychnutím. Už se naučil šetřit energií a vyvarovat se výměn názorů, které by nikam nevedly.
Zahnuli za roh a po několika metrech dorazili do cíle.
„Dej si načas, my účty platíme poctivě. Kotel už asi vypnuli, ale myslím, že voda bude ještě teplá. A káď se čistí pravidelně, takže se nemusíš bát.“
„To by mě ani nenapadlo. Takhle vypucovaný to u nás bylo naposled, když ten byt dostavěli.“
„Neříkej to, jako bys na to byla hrdá.“ Zakroutil hlavou. „Cestu zpět jistě najdeš. Já si skočím pro něco k jídlu, donesu i tobě?“
„Ne.“
Táhlé kručení nemohlo zaznít ve vhodnější okamžik. Tsume si rychle zakryla břicho, jako by to snad mělo něčemu pomoct. Inoichi jen stěží zadržel smích.
„Ještěže je tvůj žaludek upřímný. Přeji tedy pěknou koupel.“
„Dík.“
Toužebně se rozhlédla. Už si ani nevzpomínala, kdy naposled se myla v klasické koupelně se vším všudy. Zasunula dveře, odložila si a usedla na stoličku. Natahovala se po vědru, když jí oči utkvěly na proutěném košíku plným lahviček a zkumavek. Zvědavost jí nedala, vzala jednu do ruky štítkem k sobě.
Olej z citronových listů…
Zaraženě pohlédla na kopu skleněných nádobek.
Rozmarýnový olej, tonikum z bílých růží, tonikum z růžových růží… „Cože? Jakej je v tom rozdíl? Jablečný ocet, kokosové más- to je tady omylem, ne? Sérum s kyselinou hyal… bezva, tohle ani nepřečtu.“
Odšpuntovala podlouhlou zkumavku, přičichla. Nevonělo to nijak. Položila ji zpět, sáhla po tmavé hranaté lahvičce. Její obsah skutečně připomínal růže, ale nijak závratně se nelišil od tonika z bílých růží. U páté nádobky se zarazila.
„A dost, stačí.“
Napustila vědro vodou a v duchu si mrmlala něco o ptákovinách.

Po úžasné očistě zkontrolovala schovaného Kuromara, který se ve tmě téměř ztrácel, nebýt jeho korálkových jantarových očí. Hladila ho po tlamě, zatímco jí něžně olizoval zápěstí.
„Neboj, za chvilku půjdem,“ šeptla.
Přistoupila k Inoichiho pokoji, zaťukala. Odezva žádná. Poodsunula shouji a nakoukla dovnitř. Prázdná plocha po levé straně nejspíš vymezovala místo pro futon, celou zadní stěnu tvořila vestavěná skříň zdobená – jak jinak – malbou květin.
Že mu z těch kytek nehrabe…
V pravém rohu stál regál na svitky a vedle něj nízký stolík s lampou, psacími potřebami, rozloženým svitkem… a další podivnou zkumavkou.
Rozčileně skopla boty.
„Ten magor je má snad i na záchodě! Co to bude tentokrát, slunečnicovej olej? Nebo snad sérum z tresčích jater?“
Přistoupila ke stolu, zkumavku zvedla do úrovně očí. Byla z čirého skla, bez štítku, tekutina uvnitř měla průsvitnou barvu a konzistenci někde mezi vodou a olejem. Tsume vytáhla korek, opatrně přivoněla. Kdovíjak při tom nasála oblak bílého prachu, načež jí přes dutiny za očima až k temeni hlavy projela palčivá bolest. Ihned ruku odtáhla, několikrát prudce vydechla nosem. Rychle sklo ucpala a vrátila na stůl.
„Ksakru, to bylo hnusný,“ ulevila si podrážděně. Promnula prsty křídla nosu, stále ji v něm lehce štípalo.
Zpozorněla, když postřehla blížící se kroky. Už ho poznala i podle chůze.
„Měl jsi říct hned, že to budeš vařit u sousedů, už jsme dávno mohli bejt doma.“
„Zase nepřeháněj. Ale omlouvám se, myslel jsem, že ti to potrvá déle,“ odvětil a položil velký tác plný jídla na zem.
Ucedila by další jedovatou poznámku, kdyby se jí z linoucí se vůně nenaplnila ústa slinami. Spěšně polkla.
„Neměj moc velká očekávání, většinou to jsou zůstatky z oběda. A nebyl jsem si jistý, co má Kuromaru rád, tak jsem vsadil na jistotu a ugriloval mu kousky kuřecího.“
„Že tě to baví si přidělávat tolik práce. My nemáme zas takovej hlad.“
Nakonec mohl být Inoichi rád, že na něj vůbec něco zbylo, jelikož zapomněl na její heslo „kdo zaváhá, nežere“. Ona se pak bez špetky studu rozvalila po tatami a spokojeně si říhla.
„Dík za večeři.“
„Jsem rád, že chutnalo. Na to, že jsi neměla moc velký hlad, se toho do tebe vešlo dost,“ poznamenal s úsměvem, nešlo tomu odolat.
„Inuzukové nenechávaj zbytky,“ ucedila. „Jo, mimochodem, olej a ocet patří do kuchyně, ne do koupelny, kdybys náhodou nevěděl.“
Chvilku trvalo, než mu došly souvislosti.
„Ach tak, to jsou přípravky na vlasy a pokožku. Vedlejší produkt matčina koníčku.“
Svraštila obočí, vyšvihla se do sedu.
„Kterej ichtyl by si plácal máslo do vlasů?“
„Hmm, třeba ten, který se o ně stará a nechce je mít jako… slaměné vrabčí hnízdo?“ nadhodil opatrně.
Tiše zavrčela. Nedalo se popřít, že to přirovnání k ní sedělo. Nikdy se nad tím moc nepozastavovala, geny člověk neobelstí a musela by svým vlasům věnovat spoustu péče a peněz, aby dosáhla alespoň trochu znatelného rozdílu. V duchu přiznala i to, že ty jeho vypadaly neskutečně zdravě. Byly dlouhé, lesklé a už od pohledu hebké. Nejedna žena mu je mohla závidět. Ona jen tajně obdivovala.
Zřejmě na něj civěla nepřirozeně dlouho, protože než stihla odvrátit zrak, uchopil gumičku do prstů.
„Chceš si sáhnout?“
„Jo.“
Ta odpověď je oba upřímně překvapila. Tsume nestačila zaprotestovat. Vlasy uvězněné v pevném ohonu se rozlily po Inoichiho zádech jako divoké vodopády a ona to fascinovaně sledovala, zatímco vdechovala aroma květin, které se roztancovaly po místnosti. K pohybu ji donutil jakýsi impulz v mysli, přisunula se blíž, natáhla ruku, aby se pak s téměř posvátnou opatrností dotkla zlatých pramenů. Soustředěně vnímala jejich jemnost a pružnost, vlnily se jí v dlani jako živé, jako by nabádaly k dalšímu pohlazení. Nechala je proklouznout mezi prsty a jejich konečky vrhly do vzduchu další závan vůní.
„Tonikum z růžových růží… olej z citronových listů…“ zašeptala.
„Správně.“
Cukla sebou, jako by ji jeho hlas vytrhl ze snu.
„Cože?“
„To jsem použil dnes ráno. Skoro se mi nechce věřit, že jsi to uhodla tak přesně,“ pronesl užasle.
„Nějak mě to… napadlo.“
„Tvůj čich opravdu neradno podceňovat,“ sklouzlo mu ze zvlněných rtů, které i v nečinném stavu tvarovaly nepatrný úsměv.
Spolu s jeho porcelánovou pletí a hlubokýma tyrkysovýma očima tvořily obličej, který mohla bez ostychu definovat jako „krásný“. Krásný, ale i přesto mužský, díky výrazným lícním kostem a ostré čelisti. Při hlazení byl znát kontrast jemné pokožky s pichlavostí čerstvě oholeného strniště. Tsume vzdáleně postřehla nové barvité zvuky, ale byla v této chvíli příliš zaneprázdněná, aby jim mohla věnovat pozornost.
Dotkla se své tváře. Její pleť byla suchá a plná nerovností, ať po ní přejížděla jakkoli. Stejně tak vlasy měla hrubé, zacuchané, drsně šustící i ve vlhkém stavu. Rozčarována vlastní ošklivostí se rozhodla dopřát i levé dlani to potěšení hýčkat dílo bohů. Nahnula se celým tělem, aby mohla ten zlatý závoj pročísnout prsty od kořínků až po konce, ignorujíc škubnutí, které projelo ztuhlou masou pod jejíma rukama. Tornádo vjemů najednou přerušil pevný stisk kolem jejích zápěstí. Zmateně mrkla.
„Tsume!“ prořízla vzduch vibrace plná melodických odstínů. „Co to děláš?!“
„Zjišťuju, jakej jseš krásnej.“
Ačkoli jí přišlo spojení „krásný muž“ jaksi zvláštní, k němu sedělo dokonale.
„P-prosím?“ vydechl Inoichi nechápavě.
Pohladilo ji to.
„Řekni něco.“
Okamžik zaváhání.
„Co chceš slyšet?“
„To je fuk, cokoli.“
Chaos v jeho hlavě se stupňoval.
„Tsume-chan, vůbec tě nepoznávám, co se stalo? Proč…“ Proč mi tohle děláš? „Není ti něco? Nechceš –“
Je možné, aby hlas dokázal konejšit? Nebo objímat? Hřát na těle, laskat na duši? Ona svou odpověď měla.
Zadívala se na jeho rty, původce těch hypnotizujících tónů. Dokonale tvarované, o odstín tmavší než okolní pleť.
Neodolatelné.
Přiložila na ně palec, jemně je otřela po celé jejich délce. Rázem ustaly v pohybu a takměř by se nedaly rozeznat od kamene, kdyby nebyly též tak – neuvěřitelně – hebké. Vonící po… ovoci?
Ne.
Zavřela oči, hledala v paměti.
Tohle je jako…
Přitiskla se k nim, ochutnala špičkou jazyka. Ano, byly jako čerstvé daifuku. Měkké, vláčné, vyzývavé; stačilo jen kousnout, zatahat, rozžvýkat, spolknout, zakousnout se…
S lehkým přitlačením si probojovala cestu dál, do míst, odkud se linula opojná vůně zamlžující smysly. A tam, v temném vlhku, se skrýval zdroj.
Šťavnatá jahoda, horká, kluzká, živá. Přetékala sladkostí, ovšem ne natolik, že by kazila chuť, nýbrž sváděla k dalšímu ochutnání – no tak, dej si, za chvíli už nebude. A Tsume si dopřála.
Stiskla jeho spodní ret mezi zuby, vsála, jemně zatahala… Nic. Znovu, tentokrát silněji. Masitý kousek mochi se neodtrhl, zato ji však v hrdle polechtala kovová, lehce slaná příchuť. S nelibostí se odpoutala od hebkých polštářků, aby mohla tekutinu života převalit na jazyku, rozetřít po patře, vychutnat ji do poslední kapky. Zvedla víčka a zrak jí padl na pootevřená ústa.
Tohle neni daifuku, uvědomila si.
Pomalu, skoro až labužnicky si olízla rty.
Tohle je lepší.
Inoichi sotva popadal dech, třásl se po celém těle. Jakým zázrakem byl stále při vědomí, netušil. Co se to právě stalo?
„Tsu… Tsum-“
Vzala mu hlavu do dlaní a zbytek slov udusila v dalším polibku.
Ticho. Já teď hoduju.