Odpadlíkova vůle

„A takhle, milí žáci, musíte házet shurikeny, vždy několik čísel výš než původně zamýšlíte, jelikož gravitace vykonává svou práci na výbornou vždy a všude,“ vysvětloval zapáleně učitel dnešní látku ukazuje na obrázek shurikenu pověšeného na tabuli.
„Ničeho se nemusíte bát, vše si vyzkoušíme v příští hodině, která se bude odehrávat v tréninkové místnosti. Nezapomeňte si na příště přibalit své shurikeny a dobrou mušku.“ Učitel se ani nestihl rozloučit a celou Akademií se rozezněl všemi tolik milovaný zvuk řinčícího zvonku oznamující konec hodiny. Cinkot vystřídal šum a ruch, jak se všechny děti okamžitě začaly rvát ke dveřím, jelikož se musely přesunout do levého křídla Akademie, do učebny C-5, kde měly mít poslední hodinu, dnes to byla historie.
Ve dveřích to byla zase mačkanice, všichni tam chtěli být první.
„Hej, Ibiki, ne že mi dneska zase zdrhneš! A dávej bacha, kam šlapeš, zase jsi mi dupnul na palec!“ rozohnila se černovláska s rudýma očima, kterou její nemotorný kamarád opět přišlápl.
„Heh, omlouvám se, Kurenai! Víš, jak to mám, pořád musím spěchat, nebo něco nestihnu,“ začervenal se stříbrnovlasý klučina, okamžitě se začal uklánět a omlouvat. Tahle situace se opakovala poměrně často, ani nevěděl, proč to vždycky odnesla právě Kurenai. Byla na něj ze všech spolužáků z jejich ročníků nejvlídnější. A takhle jí to oplácel.
Holčina nad tím jen mávla rukou a nechala toho větroplacha dál svištět chodbou. Měl přesně čtyři minuty na přesun, nesměl ztrácet čas. Zahnout doleva, vyběhnout dvacet dva schodů, potom doprava a třetí dveře vlevo. Div popadal dech, doběhl do učebny s minutovým náskokem, rychle proběhl kolem těch pár jedinců, kteří byli rychlejší než on a už seděl v lavici připraven na poslední hodinu. Ne, že by ho historie nějak převelice bavila, ale Nayoko-san vždy pouštěl dřív ty, kteří už byli na začátku hodiny připraveni a nešourali se dalších pět minut po začátku hodiny. A pro něj měla každá minuta navíc nevyčíslitelnou hodnotu. Crrrr! Právě včas, Nayoko-san byl na vteřinu přesný a už byl v učebně. Dnes mu to snad taky vyjde, určitě jo.

Z klimbání Ibikiho dostalo lehké pokynutí hlavy učitele, které znamenalo jediné, je volný! Celých deset minut před koncem hodiny, páni! To bylo něco! Ibiki si začal sbírat své věci se spokojeným úšklebkem na tváří. Nemohl si nevšimnout ostatních, kteří tam ještě museli sedět a nenávistně ho probodávali pohledy. Inu, kdo dřív přijde, ten dřív jde. Nevěděl, proč to ostatní taky nevyužívají, stačí vždy přijít včas. Ale to už nebyla jeho starost. S lehkým pokývnutím hlavy na rozloučenou se protáhl kolem předních lavic a opatrně za sebou zašoupl dveře. Teď musel běžet s větrem o závod, aby je nepotkal!
Jako kulový blesk vystřelil z brány Akademie a rychlým krokem, tedy vlastně skoro sprintem, pádil domů. Jak rád by se poflakoval a doprovodil by Kurenai domů, ale bohužel mu to nebylo dopřáno, protože měl své vlastní problémy. Ale zatím to vypadalo, že je všechno v pořádku. Pokaždé, kdy se poohlédl, nikoho neviděl, to bylo dobré znamení. Dech se mu zkracoval, tep zrychloval a cesta neubíhala tak rychle, jak by si přál, ale už je v bezpečí. Už může zpomalit, vydýchat se a zbytek cesty domů dojít v klidu. Ona nebezpečná čtvrť vesnice byla za ním, a to znamenalo, že mu to prošlo i dneska.
„Mám já tohle zapotřebí…“ zalamentoval si zadýchaný Ibiki, když se nadechoval a snažil se vrátit svůj tep do optimální frekvence. Zakroutil hlavou a prostě šel dál, domů už to nebylo tak daleko. S batohem na zádech si pobrukoval jednu ze svých oblíbených písní a štrádoval si to podél obchodní čtvrti.
„Ale ale, není to snad malý Blbiki?! Copak sis myslel, že nás převezeš dvakrát po sobě?!“ ozval se čísi jedovatý hlas.
V Ibikim by se nikdo krve nedořezal. Nevěřícně vytočil hlavu, aby se ujistil, že ho nešálí sluch. Byli tam! Všichni tři, Hideo, Natsu a především velitel téhle bandy, Nobu. Dva kluci a dívčina, kteří se snažili den co den proměnit Ibikiho cestu domů v hotovou noční můru. Na nic nečekal, jakmile spatřil jejich siluety pouhým koutkem oka, zadýchání nezadýchání, rozběhl se, doslova jako by běžel o život. Bohužel neměl šanci a během pár zatáček jej pronásledovatelé dohnali. Natsu chytila Ibikiho za zápěstí a doslova mu ho zkroutila, aby jej donutila zahnout do postranní uličky. Ibiki jen zaskučel bolestí a uvězněn ve slepé uličce čekal, co to bude dnes.
„Ubohý Blbiki, musíme se vyrovnat za ten včerejšek. Musíš nám říct, jak jsi nás převezl, čekali jsme na tebe jako vždy a ty jsi nás takhle vyšplouchl, to se kamarádům nedělá!“ užíval si Nobu svůj proslov, tenhle pocit moci mu dělal ze všeho nejlíp.
„Proč mi sakra nedáte pokoj! Co jsem vám udělal, že si tohle zasloužím?“ zlostně štěkl Ibiki, ve kterém se mísil strach s chutí bojovat a nakopat jim všem zadky, moc dobře ale věděl, že by to situaci jen zhoršilo.
„Nic jsi nám neudělal, právě naopak! Ale jsi divný, s nikým se nebavíš a hlavně jsi odpadlík, to z tebe dělá ideální oběť. Nikdo tě nebude řešit, protože nikoho nezajímáš. A my si s tebou tak rádi hrajeme. Hihihi,“ vysvětlila mu Natsu přeslazeným hláskem, pobaveně mu přejela dlaní po tváři a mírně ho zfackovala.
Ibiki cítil v hrdle hořkost od vzteku, který polykal.
„Kašli na to, Natsu, nic mu nemusíme vysvětlovat. Prostě jsi naše hračka a my si s tebou budeme dělat, co budeme jen chtít. Protože ty jsi nikdo a my jsme někdo!“ štěkl po něm Nobu a uštědřil mu jednu dobře mířenou ránu přímo do žaludku.
Ibiki vyvalil oči, div mu nevyskočily z důlků, zalapal po dechu a zhroutil se na kolena. Začal kašlat a vzlykat, ale neplakal. Nehodlal pro ně uronit jedinou slzu.
Takhle to chodilo už dlouhé týdny, ale bohužel nikdo si toho nevšiml, protože se to Ibiki snažil skrývat, jak nejvíc to šlo.
„Už chápeš, jaký je mezi námi rozdíl? Jsi nula, odpadlík a budeš nás prosit, abys mohl každý den dojít téměř nedotčený domů,“ povyšoval se Nobu, který teď stál přímo před klečícím Ibikim a opájel se pocitem moci.
Ibiki si všiml, že nedává pozor a zavětřil příležitost. Co horšího se může stát? Stejně dostane tak jako tak, v tom lepším případě mu dají pokoj.
Napřáhl se a vší silou praštil Nobua přímo do rozkroku. Vteřinu po úderu se ozvalo zavytí doslova protkáno bolestí. Nobu se složil na zem a Hideo s Natsu zůstali nevěřícně zírat na Ibikiho, který si přidřepl, odrazil se a skočil na Nobua kroutícího se v bolesti. Dopadl mu přesně na hruď a nepřestával mu bušit do obličeje. I když byly jeho dětské rány zanedbatelné, cítil zvířecí zuřivost a chuť mu pořádně ublížit. Netrvalo to ani minutu a už ho Natsu s Hideem doslova strhávali z Nobua, který se dával dohromady. Ibiki se škubal a zmítal, snažil se uvolnit ze všech sil, ale bohužel, byli o dost starší, a dokonce i Natsu, která byla holka, měla doslova ocelové sevření. Nobu si otřel z obličeje vlastní krev, která mu tekla z nosu a prokousnutého rtu. Jeho oči prozrazovaly, že doslova zuří. Očistně se nadechl a pousmál se.
„Hele Blbiki, pokud se nepletu, teď někdy byste měli probírat vrhací zbraně, kunaie a shurikeny, nemám pravdu?“ Nečekal na odpověď a začal šmátrat v zadní kapse. Vytáhl kovový kunai, který se až nebezpečně leskl.
„Jelikož jsme takoví kamarádi, nemusíš čekat, až vám to na Akademii předvedou, já ti to mile rád ukážu už teď!“
Ibikiho srdce bilo jako o závod, takhle vážné to nikdy nebylo, ale taky nikdy nekladl odpor. Přežije to dneska vůbec?
„Ty hele, Nobu, neblbni. Je to jen děcko, schovej ten kunai,“ pobídla ho Natsu, které nebyl vývoj situace příliš po chuti.
„Zavři zobák, náno pitomá, a drž! Ptal jsem se tě na tvůj názor?!“ štěkl po ní Nobu.
„Teď ho držte pořádně, abych se trefil, nechci ho podříznout, takže pokud se to stane, je to na vás,“ kouknul po Natsu a Hideovi, kteří jen těžce polkli a snažili se držet Ibikiho v nehybné pozici.
Ibiki věděl, co přijde. Bolest. Jeho stará známá. Už se nesnažil ani klást odpor, podíval se na Nobua, cítil jeho krvežíznivost a s mírným povzdechnutím přijal svůj úděl. Díval se na něj zpříma, ať přijde cokoliv.
Nobua Ibikiho provokativní pohled ještě více rozzuřil, zahnal se a sekl!
Natsu i Hideo pár vteřin poté Ibikiho pustili na zem a začali couvat, tohle se jim vážně nelíbilo. Na ostří kunaie byla krev, moc dobře viděli, jak Ibikiho říznul. Ubohý Ibiki si schoval tvář do dlaní a klekl si na zem, vydávajíc skuhravé zvuky a vzlyky.
„Tohle máš za to, že sis na mě dovolil, Blbiki! Doufám, že pokaždé, až se podíváš na svůj ksicht, bude ti to připomínat, jaká nula vlastně jsi!“ štěkl po něm Nobu. Možná zněl vztekle, ale právě v tuhle chvíli si připadal jako ten nejmocnější v celé Konoze. Ibiki na to nereagoval, jen sem tam zavzlykl a zůstával při zemi.
„Tak to vy jste ti, co toho chudáka každý den tak trýzní!“ ozvalo se zpoza Nobuových zad. Všichni tři výrostci zvedli oči a podívali se, kdo se to vůbec ozývá. Byl to postarší muž, delší hnědé vlasy, obyčejné oblečení, jizvy na rukou. Pohledem přejel klečícího Ibikiho a bylo mu jasné, která bije.
„Tos byl ty, že?!“ probodl pohledem Nobua, který se užuž chystal k útěku. Bohužel pro něj neměl šanci. Než se stačil posbírat, muž stál za ním a držel ho pevně za zátylek. Dvojice Nobuových kamarádů vystřelila z uličky tak rychle, že se za nimi doslova zaprášilo. Nobu se snažil ze sevření vymanit, ale čím více se cukal, tím více muž drtil jeho zátylek. Dokonce se snažil muže bodnout kunaiem, ten mu ale rychle chytil pravé zápěstí, aby neudělal nic hloupého.
„Hej, kluku, jsi v pohodě? Můžeš vstát? Je ti něco?“ optal se neznámý muž klečícího Ibikiho. Ibiki přestal popotahovat a začal se sbírat ze země. Napřímil se a pomalounku si odkryl obličej, který schovával v dlaních. Ke skleněným očím a vystrašenému výrazu přibylo něco hrozivého. Dlouhá hluboká rána, která se táhla od pravého očního koutku přes celou tvář až k bradě. Ibiki neplakal, měl na krajíčku, ale neplakal! Ruce svěsil podél těla a vděčně se podíval na neznámého.
Ten jakmile viděl, co Ibikimu provedli, zaklel. Zkroutil Nobuovi pravé zápěstí, dokud kunai neuvolnil ze svého sevření a sám si jej vzal do ruky.
„Tak tohle teda ne, ty malý zmetku. Pokud si chceš léčit ego, tak fajn, ale tohle budeš mít jako připomínku.“ Nečekal ani vteřinu a stejně jako Nobu před chvílí, i on se ohnal a udělal Nobuovi na chlup stejný šrám na obličeji, jaký udělal on Ibikimu.
Nobu zavýskl bolestí a rukou si zakryl šrám.
„A teď táhni, než ti udělám ještě něco horšího!“ Práskl s Nobuem o zeď a pustil ho ze svého sevření. Nobu při nárazu ještě jednou žalostně zavýskl bolestí, ale nečekal ani sekundu a pelášil pryč, ani zkušení jounini neběhali tak rychle.
Neznámý muž se podíval na Ibikiho a pomalounku k němu přešel, přidřepl si, aby si hleděli do očí a pohladil ho po nezraněné tváři.
„Už je to v pořádku, moc se omlouvám, že jsem to nestihl dřív. Všiml jsem si, že ti neřádi tady něco kují, ale tohle by mě nikdy nenapadlo. Už se ti nic nestane, jsi nesmírně statečný,“ konejšil zraněného Ibikiho, který stál jako ledová socha neschopen vydat ze sebe jediné slovo. Muž si prohlédl jeho zranění a mírně se pousmál.
„Možná to vypadá děsivě, ale pokud to budeš pořádně mazat léčivou mastí, rána se zacelí a nebudeš mít ani jizvu.“ Objal Ibikiho a poplácal ho po zádech. Ten až teprve nyní procitl z jakéhosi stavu stáze a cizímu muži objetí oplatil.
Poté, co se pustili, zadíval se muž Ibikimu do očí.
„Víš, proč jsem mu udělal to, co jsem mu udělal?“
Ibiki jen zakroutil hlavou.
„Udělal jsem mu to stejné, protože jen skrze bolest jsme si rovni. Bolest, kterou jsi ty tak bravurně ustál a přijal za svou vlastní, je stejná jako ta jeho. On ji ale na rozdíl od tebe nepřijal, bojí se ji, odmítá ji a proto je takový s*áč. Ty jsi jiný. Jsi silný!“
Ibikimu se zatajil dech, co to ten muž povídal?
„Ale teď už se na tohle snaž zapomenout a půjdeme, doprovodím tě domů. Tví rodiče určitě budou vyvádět, až tě uvidí a taky budeš potřebovat ošetřit.“ Poplácal Ibikiho po stříbrných vlasech a vyhodil si ho na ramena. Ibiki pořád nevěřícně zíral na neznámého muže, který ho nejen zachránil, ale navíc mu řekl něco, co mu ještě dlouho bude znít v hlavě.

Bylo pozdě večer. Ibiki seděl ve svém pokoji u psacího stolu a zíral do oválného zrcadla, které mu půjčila matka. Celé dnešní odpoledne bylo šílené, ztropila ohromnou scénu, když viděla v jakém stavu se Ibiki vrátil. Ihned museli běžet pro léčivou mast a hodný neznámý se nevyhnul křížovému výslechu. Kdo byl onen neznámý muž, neměl Ibiki ponětí, ani jeho rodiče netušili, kdo by to mohl být.
Ibiki měl před sebou připravené tampóny, obvazy, léčivou mast, kterou sehnali na trhu. Pomalounku začal odlepovat náplasti z tváře, aby si ošetřil hlubokou ránu. S každou odlepenou náplastí zkroutil rty a trochu zasyčel, bolelo to jako čert. Bylo zvláštní vidět se v zrcadle a sledovat svůj odraz.
Po čtyřech náplastích stačilo už jen odmotat obvaz. Zíral na sebe. Vlastně už to asi nebyl on. Klučina, který se díval do zrcadla a klučina, který se díval ze zrcadla zpět, byl jiný než ten, který v tentýž samý den vstal z postele necelý metr od tohohle stolu a bezstarostně odešel na Akademii. Stalo se mu totiž něco, co ho změnilo.
Zadíval se sám sobě do očí a neustále si opakoval tu prapodivnou větu, která se ho držela jako klíště. Skrze bolest jsme si rovni, skrze bolest si můžeme porozumět. Polštářkem ukazováčku si lehounce přejížděl po hluboké ráně a zkoumal ji. Začalo mu docházet, že vlastně nevypadá tak špatně. Je to rána z boje. Z boje, ze kterého odešel jiný, odešel silnější. Zesílil skrze bolest.
Pohledem sjel na všechny ty zdravotnické doplňky i mast, a pak se ještě jednou zadíval sám na sebe. Nechtěl to! Nechtěl, aby tahle rána zmizela. Bude to jeho pýcha! Rukou přejel po stole a všechny obvazy, tampónky i mast tak shrnul přímo do koše, který byl postavený vedle stolu.
„Skrze bolest jsme si rovni. Ty i já, já i ty,“ pronesl ke svému vlastnímu odrazu v zrcadle a ještě jednou si přejel ukazováčkem po ráně, bude z toho pěkně velká jizva. Ale Ibikimu se začínala docela zamlouvat. Spokojeně se nad sebou poušklíbl a zvedl se od stolu, byl čas jít spát. Zítřek už bude úplně jiný, vlastně to nebude zítřkem, bude to jím samotným. On sám je už teď jiný. Silnější.