Nabídka, která se neodmítá XI.

Jinchuuriki jednoocasého by nepředstavoval takový problém, kdyby ho mohli najít. Přitom byl Sasori obeznámen se všemi podstatnými fakty: kdo je Jinchuuriki, ve které vesnici, a co všechno umí.

A k čemu jim to bylo, když jim pořád záhadně unikal? Jak bylo možné, že měl tolik spojenců, kteří mu kryli záda? O moment překvapení přišli už dávno. Jednoocasý už dlouho věděl, že po něm jde Akatsuki, tudíž kdykoli byl v Písečné vesnici spatřen jeden nepříliš nenápadný plášť, vrhli se po jeho nositeli ninjové všeho druhu, jedni zuřivější než ti druzí. Museli se vypořádat až s otravnou oddaností.

„To jsou všichni ninjové z Písků tak věrní svým druhům?“ zasyčel mu Orochimaru do ucha zrovna v takový moment, kdy by se někomu do ucha syčet nemělo, tedy uprostřed lítého souboje. Sasori sebou leknutím cukl a loutka místo do hlavy protivníka narazila do země. Podrážděně zavrčel, což vzal hadí ninja jako dostatečnou odpověď a stáhl se zpátky na svou stranu bojiště. 

Byli dost blízko na to, aby je frustrovala vidina cíle, ale stále dost daleko na to, aby nepřilákali příliš mnoho pozornosti. Když se jeden mladší ninja rozběhl směrem od nich, zatímco se starší postavil Sasorimu, aby mu zabránil uprchlíka pronásledovat, vzpomněl si mistr loutkář na Kakuzeho a jeho oblíbený trik s vystřelovací rukou. Vážně by mu i zaplatil, aby s ním zase pracoval. Orochimaru se za utíkajícím mladíkem díval, v očích hlad a na rtech úšklebek. 

„Tak ho přece zastav,“ utrhl se na něj Sasori, který měl zrovna plné ruce práce se svým oponentem. Loutka, která se po prchajícím mladíkovi vrhla, byla sražena k zemi. „Přivede posily, zastav ho!“ křikl. Jestli na sebe přivolají ještě více lidí, můžou se rovnou otočit a táhnout zpátky do úkrytu. Tohle by se nevyplatilo. Orochimaru mu nevěnoval pohled. Na co proboha myslel? Myslel vůbec? 

Loutka přišla o ruku s mečem, ale i tak byla dost těžká, aby její váha skolila mnohem většího protivníka, než kterým tento odvážný bojovník byl. Sasori ho smetl pohybem, který se k jeho jindy galantním gestům vůbec nehodil, ale nebyl čas to jakkoli rozebírat – ten kluk měl zatraceně velký náskok. Ale před ním nebylo nic než pusto a písek, žádné stromy, ze kterých by mu hrozilo přepadení. Zběh se neměl kde schovat.

Okamžitě se rozběhl, nechávaje partnera za sebou. Nepamatoval si, kdy ze sebe naposledy vydal takovou rychlost – většinou to nebyl on, kdo musel utíkat. Vztekle ze sebe odhodil plášť, který se mu jen pletl pod nohy. Za běhu si ze zad sundal velký svitek, pomocí trošky krve vyvolal svou oblíbenou loutku. Kazekage ho okamžitě poslechl: lanka dosahovala mnohem dál, než by si člověk pomyslel. Sasori pracoval na tom, aby dovedl útočit i z větších vzdáleností, než se kterou by protivník mohl počítat. 

Stopy před ním stále nemizely – prchající ninja si neuvědomoval svou chybu. Ne. Špatně.

Sasori se prudce zastavil, v botách zrníčka písku a vlasy plné prachu. Idiot. Pitomec. Musel se uklidnit a soustředit. Přidřepl si ke stopám a přimhouřil oči. Byly příliš pravidelné. Byly… bezchybné. 

Přitom si jasně pamatoval, že toho kluka minimálně dvakrát zasáhl, a ne zrovna málo. Hnal se snad celou dobu za stínovým klonem? 

Ke smůle jeho protivníka to tady Sasori znal. Věděl, kudy se dostane do vesnice, a směr to byl správný. Proč by utíkal správným směrem, kdyby-

Nestihl ani vykřiknout, když ho cosi popadlo za nohu a až s absurdní lehkostí vtáhlo do písku. Loutka bezvládně spadla na zem, v očích naprostý nezájem o nebezpečí, které hrozilo jejímu pánovi. Tohle byl další z momentů, kdy byl rád za partnera, který mu kryl záda. Loutky ho sice nemohly zradit, ale taky jim byl výsostně ukradený.

„Působivé,“ byla jeho jediná myšlenka, a byl by se za ni proklel. Tohle je materiál, bože, konečně nějaký pořádný… tak dlouho nenarazil na někoho, kdo by v něm vyvolal zvědavost, chuť tvořit…

Vzpomněl si, že potřebuje dýchat a z nedostatku lepšího úsudku sebou začal zmítat. Chyba. Neviditelná síla ho táhla hlouběji a hlouběji, ocelový stisk kolem jeho kotníku ještě sílil, ani trošku nepovolil. Nebyla to ruka. Bylo to nějaké šílené jutsu. Které musel mít. Loutka odolná písku, tomu zrádnému pís-

Vzpamatuj se, přece, ty idiote – dusíš se!

Jako na povel ochabl a přestal sebou házet. Ještě pár vteřin a ztratí vědomí. A Kakuzu ho konečně bude moct dotáhnout do té zatracené márnice.

Ne. 

Ne!

Stisk povolil a během další vteřiny mohl zase dýchat. Neslyšel však žádné zvuky boje. Na pomoc mu tedy nikdo nepřišel. Ale jeho protivníkovi taky ne. Chvilku bylo ticho, a přestože umíral zvědavostí, odmítal otevřít oči. Ještě bylo brzy. Loutka ležela jen kousek od něj, zřetelně cítil vlákna, která jej k ní pojila. Soustředil se, aby nepohnul jediným prstem.

Když na něj padl stín, připravil se na případný dotek. Netrhl sebou, když na tváři pocítil cizí prsty. Třásly se, sklouzávaly pomalu dolů, mířily ke krku, k jeho tepu. Teď. 

Na tváři se mu nepohnul jediný sval. Trhl jen ukazováčkem a malíčkem, lehce a ladně, a loutka víc nepotřebovala. Bylo až humorné, jak málo stačilo k tak nebezpečnému útoku. Stín nad ním zmizel a on rychle otevřel oči, zvědavý na svého protivníka. Těsně před gestem, které by znamenalo ninjovu smrt, se Sasori zarazil. 

Mladý muž na něj zíral vyděšenýma očima, uvězněn v náruči loutky, stále v šoku z toho náhlého útoku. Strach mu však z tváře brzy zmizel; nahradil ho vztek. „Ty zákeřnej hade,“ odplivl si. Sasori se uchechtl, ale na slova si ještě netroufal. V krku měl písek. Zvažoval, že by ho nechal jít – jen na chvilku, samozřejmě, aby mu mohl ukázat ještě něco víc. Ale Orochimaru byl v nedohlednu, on byl potlučený, a protivník, kterého nechal u Orochimara, když se vrhl na tohle bezhlavé pronásledování, mohl být dávno zpátky ve vesnici a burcovat posily. 

Znovu natáhl ruku s úmyslem, že ninju konečně připraví o život a vezme si ho do své sbírky, když se zarazil podruhé. 

Jak dlouho se ještě budou snažit proniknout přes obranu Písečné vesnice? Kdy se k obraně připojí i Chiyo, která toho o něm tolik věděla? Byl by v ještě větší nevýhodě než teď, a tenhle chlap cestoval pod zemí jako Zetsu, dokonalý špion, naprosto… spolehlivý.

„Na co ještě čekáš?!“ zařval ninja a znovu si odplivl. „Ty zrádná kryso!“ dodal pro dobrý pocit. 

Takže věrný své vesnici. Provokoval někoho, kdo v rukou držel jeho život. Raději by zemřel, než aby špehoval, ale… na to byl Sasori připraven.

Nikdy by si nepomyslel, že tu techniku využije. Všichni jeho agenti se mohli přetrhnout, aby mu byli co nejužitečnější. Taky za moc nestáli.

Loutka ninju pevně svírala ve smrtelném objetí. Mladík měl v břiše čepel, a přesto sebou ani trochu necukal. Musel trpět, ale držel se. Skvělý materiál, posteskl si Sasori. Ale bude se hodit pro jiné účely. Odkdy on byl ochotný obětovat své umění pro cíle své organizace? 

Zíral na ninju a rozhodoval se. Bylo to zatracené dilema, ale kupodivu mu tahle obětavost nepřišla tak pobuřující, jako by si dříve myslel. Už dávno nebyl jen zajatcem Akatsuki, uvědomil si znovu, a stejně jako poprvé ho to podráždilo. Stál s nimi a šel za jejich cíli, a ty cíle teď byly i jeho. Tenhle muž nebude jeho špionem, rozhodl se nakonec. Bude jejich.

Udělal teprve jeden krok, zraněný mladík se prudce nadechl, připraven zemřít za svou vesnici, když vtom Sasori uslyšel něco, co ho zastavilo už potřetí. Jen maličké zašustění písku, které by přeslechl, kdyby v ten moment zavál vítr. Ale nezavál, a on otočil hlavu doprava. Zabodl se do něj pohled hadích očí, jedovatých a vypočítavých. Orochimaru ho nepronásledoval po svých, a přesto tady celou dobu byl. Sasori na hada přimhouřil oči. 

Jak dlouho tady byl? Viděl ho bojovat o život, to mu nepomohl? Srdce mu sevřela chladná pěst. Sundal si ze zad katanu, neopotřebovanou a naleštěnou, a poprvé za dlouhou dobu se s ní rozmáchl. Had útok nečekal, hlava neškodně odpadla do písku. Sasori byl připraven se odevzdat Akatsuki, ale nějak se nemohl přinutit do toho zahrnout i Orochimara.

Ten už teď věděl, že o něco důležitého přichází, tudíž si loutkář musel pohnout. Svižně přešel k ninjovi, kterého stále pevně svírala loutka. Složil pečetě a přitiskl dlaň k mladíkově hrudi. Ten zavyl bolestí a v Kazekageho náruči ochabl. Sasori se od něj odtrhl a ustoupil dva kroky, nespouštěje z mladého muže oči. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: ninja zdvihl hlavu, oči prázdné. Jako čisté plátno. Jako loutka bez tváře, bez schopností, bez minulosti i budoucnosti.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Sasori zkusmo.

„Yuura,“ odpověděl mladík poslušně. Loutkář se spokojeně usmál.

„Yuura,“ zopakoval. „Nevíš o tom, ale teď patříš mně. Patříš Akatsuki. Veškeré informace předáš nám. Varuješ nás před změnami, budeš krýt naše činnosti, poslechneš jakýkoli příkaz, který od nás dostaneš.“ Společně s technikou a místy setkání do Yuurovy mysli otiskl i jména všech členů, od nichž bude moci přijímat rozkazy. To Orochimarovo mezi nimi nebylo. 

„Běž,“ pokračoval. „Vrať se do své vesnice. Jsi zraněný, vyhledej pomoc. Informuj své nadřízené o útoku. Zbav se přeživších svědků. Jsi teď jediný, kdo přežil a unikl. Jeden z útočníků, loutkář, byl smrtelně raněn. Od něj žádné nebezpečí nehrozí. Hadí muž byl sice poražen, ale bude se mstít. Soustřeďte se na něj. To je samozřejmě jen tvůj skromný názor,“ zazubil se.

Nechal loutku, aby ninju pustila. Yuura si automaticky přitiskl dlaň ke zranění na břiše, pohlédl Sasorimu do tváře a přikývl. Odklopýtal se pryč. Sasori si mezitím otřel zakrvavené ostří katany a odvolal Kazekageho.

„Zabils mi hada,“ ozvalo se mu za zády.

„Tvého–?“ zarazil se a zmateně na Orochimara pohlédl. „Ah. Omlouvám se. Víš, že nesnáším hady. Vypadal jedovatě a zíral na mě, co jiného jsem měl dělat?“ Starší ninja si odfrkl. Rozhlédl se kolem sebe.

„Kampak zmizel uprchlík?“ sykl. „Snad jsi ho nenechal jít?“ Sasori v náhlém momentu úleku očekával tiše dodané ‚zase‘, ale vzápětí se uklidnil, že Orochimaru o učitelce neví, nemůže vědět. Uvolnil se, veškerých známek nervozity se násilím zbavil. 

„Cestoval pískem,“ začal pomalu, vpašoval do hlasu tolik nadšení, aby Orochimaru pochopil, že se chystá ke svému proslovu, oslavujícím všechny neobyčejně užitečné techniky a schopnosti. „Něco takového v mé sbírce nesmí chybět,“ pokračoval s rozzářenýma očima, divoce gestikuloval, když popisoval své útrapy, zatímco se topil v písku. Věděl, že o tom Orochimaru ví. Dal mu šanci se o tom zmínit. Ale nic. Orochimaru pochmurně mlčel a občas otráveně zabručel. Žil teď s vědomím, že Sasorimu přibyl další svitek, který si pak po návratu rozbalí a začne pracovat na nové loutce.

Jejich mise se nezdařila, ale loutkář se cítil, jako by nad něčím zvítězil. Byl to svým způsobem úspěšný den. Vysvětlit to Peinovi nebude jednoduché, ale měl v rukávu pár triků, jak toho dosáhnout. Bok po boku kráčeli zpátky do úkrytu, a Sasori mezitím dál nadšeně povídal o svém umění a v duchu se tetelil nad každým otráveným zamračením, které mu jeho kolega věnoval.

„Zaplaval sis v písku?“ To byla první věta, která ho přivítala zpátky doma. Nestihl se ani pozastavit nad faktem, že teď tu nehostinnou jeskyni nazýval domovem, když se mu před očima vynořil Kakuzu, zcela zjevně k smrti znuděný. Loutkář si rukou pročísl vlasy a rozkašlal se. 

„No jo,“ zachraptěl, když pár zrníček vdechl. 

„Hádám, že jdete s prázdnou,“ poznamenal maskovaný ninja, když kolem něj neslyšně proplul Orochimaru, ztracen ve vlastních myšlenkách. Zvědavě na loutkáře pohlédl. Oči mu pobaveně zářily a po dlouhé době se vrátil relativně nezraněný. Snad se s tím hadím neřádem konečně dohodli na nějaké taktice… ne. Sasori vypadal jako kocour, který si vymáchal čumák v krému. Tohle nebyla radost z porozumění, ale z pomsty.

„Dal jsi mu ochutnat vlastní medicínu?“ zeptal se tiše. Orochimaru nebyl zraněný, a jako vždy se vracel v lepším stavu než jeho parťák, ale i tak z něj sálal vztek. Kakuzu nemohl říct, že by k němu cítil nějaké sympatie. Upřímně mu přebíhal po zádech mráz, kdykoli kolem něj ten chlap byť jenom prošel, a kdyby si měl vybrat, koho z těch dvou by radši viděl živého, nerozmýšlel by se dlouho.

Ještě ráno na něj to štěně házelo prosebné pohledy a teď… 

Sasori se znovu zazubil. Nemohl si pomoct. Cítil se najednou o tolik lehčí, smířenější. Vracel se do úkrytu ze své vlastní vůle. Měl tady své místo. Jeho loutky tady měly své místo, jeho umění tady mohlo růst.

„Připravil jsem ho o hračku,“ řekl tajemně. 

„Takže ho zvládneš,“ odvětil maskovaný ninja, ale znělo to příliš jako otázka na to, aby ji Sasori ponechal bez odpovědi.

„Nelíbí se mi, že v tomhle nemám slovo,“ přiznal. „Spíše si zavazíme, než bychom si pomáhali. Navíc…“ zmlkl a promnul si špinavé dlaně. 

Kakuzu si vzpomínal na ty dvě noci, kdy se chodbami úkrytu nesl Sasoriho křik, výsledek neúnavného a zdánlivě nekonečného deliria, ze kterého se nemohl dostat. Rozdrcená klíční kost by mohla být naprostou banalitou, ale všechno se zkomplikovalo, když se úlomky dostaly tam, kam neměly. Navíc to nebylo poprvé, co loutkář blouznil v horečkách, zatímco Orochimaru vyprávěl, jak se jej marně snažil ubránit. 

Kakuzu, přestože mu mohli být všichni ukradení a sám měl na svědomí už dva své parťáky, pociťoval v takových chvílích chuť tomu zmetkovi zakroutit krkem. Orochimaru popisoval Sasoriho boj jako nezodpovědný, jeho pohyby jako zbrklé a jeho mysl jako příliš nesystematickou a předvídatelnou. Ale on loutkáře znal; jeho bojovou taktiku i pár myšlenek a názorů. Věděl, na co si Sasori zvykl a stejně tak věděl, že Orochimaru mu poskytoval pravý opak, a snad dokonce vědomě.

Připadalo mu to jako nevhodný způsob, jak někoho donutit odejít, přiznat porážku a vlastní maličkost. Kdyby takové chování pozoroval u sebe, jasně by věděl, čeho chce dosáhnout – dát najevo nespokojenost s tím, že je někdo méně zkušený na stejné úrovni jako on, že je placen stejně, zachází se s ním jako jemu rovným. Vystavil by takového člena nebezpečí a pak ho nechal schytat všechny rány, aby si uvědomil, že nemá na to, aby se o sebe postaral sám. Možná by tak chtěl někoho přinutit cítit pokoru, kdyby snad měl někdy takovou potřebu. 

Ale když se tak rozhlížel po ostatních členech, všichni z nich to v sobě měli, až na pár výjimek; tedy Hidana bylo nemožné dotlačit k pokoře, protože byl oproti ostatním nedotknutelný. Deidara byl donucen tak, jak tomu u mladých a zbrklých ninjů, přesvědčených o vlastní nesmrtelnosti a nezastavitelnosti, bývá – jeho vlastní ostudou a ponížením. Itachi s Kisamem ve všech vzbuzovali takovou hrůzu, že si na ně nikdo netroufal.

Sasori měl kdesi hluboko v sobě povědomí o vlastní křehkosti, a sice se musel hodně přemlouvat, aby dal pokoru najevo tam, kde na tom záleželo, ale dokázal to. Nepletl se do cesty svým nadřízeným, nebyl pomstychtivý (tedy Konan měla jistotu, že se nikdy nepokusí o odvetu, protože už ho jednou na lopatky dostala a to on respektoval), ke všem se choval s chladným odstupem, ale zároveň jakousi zdvořilostí, kterou nikoho nemohl urazit. 

Kakuzu neměl pocit, že by potřeboval nějakou lekci, ne, když byl členem tak dlouho, a když se tolikrát osvědčil jako schopný bojovník, důvěryhodný partner. Nemyslel si, že by měl kdokoli právo poukazovat na jeho nedostatky tak nevybíravým způsobem, natož aby ten někdo byl nejnovější člen. A jistě, Orochimaru byl sice kapacita a bez zkušeností taky nebyl, ale byl to on, komu chyběla úcta a respekt, ta schopnost splynout s prostředím. 

Kakuzemu nikdy nevěnoval pozornost, snad protože mu nepřišel dostatečně zajímavý, nebo byl příliš tvrdohlavý, zatímco Sasori byl sice paličák, ale celý se rozzářil a zpřístupnil, kdykoli se objevil někdo s inovativním smýšlením, s něčím, co by probudilo jeho vědeckého ducha. Nějaké hypotetické nesmysly a teorie a sestavování a vymýšlení, to bylo ostatním upřímně ukradené, a nejvíc právě Kakuzemu. On měl rád věci, které už si vyzkoušel, které fungovaly, které ho udržovaly naživu. Staral se, aby nebyl příliš předvídatelný, ale zároveň se nepouštěl do žádných výzkumů. Možná proto si Orochimaru nikoho jiného než loutkáře nevšímal, ale pak nedávalo smysl, proč se snažil jedinou spřízněnou duši dohnat do hrobu. Něco tím musel sledovat.

„Mám ho sejmout?“ zeptal se vážně. Mladší ninja se uchechtl. Rozhodl se to brát jako vtip.

„Šetři síly. Budeš je teď potřebovat,“ ušklíbl se. „Co si sám počneš?“

„Neprovokuj,“ zavrčel Kakuzu. „Nebo sejmu tebe.“ Sasori se v odpověď jenom zasmál, a vydal se dovnitř úkrytu, aby ze sebe konečně smyl všechen ten písek.