Drama
Vítr lehce zasvištěl, zatímco několik párů noh dosedlo na větve.
„Ne, fakt. Je to tak. Nekecám.“
„V*le, jaks mohl? Ta ženská je škaredá jak noc.“
„Cos to o ní řek?“
„Slyšels.“
„Tak o ní nemluv, ty-“
„Držte huby, kre*éni. Máte prohledávat oblast a ne kdákat jak tetky na trhu.“
„Jo, jasně, nějaká veverka si use*e a my musíme hnedka ven do téhle kosy.“
„A co čekáš? Máš půlnoc.“
„Hiroi, pro vaše dobro. Držte ku*va hubu, nebo půjdete do hlášení.“
„Ano, pane!“
Něco bylo špatně.
Začalo to strejdou Taiem. Když s ním a s maminkou šel na hřiště, většinou je potom doprovodil až ke dveřím, kde Keitara vždycky objal a zamával mu na rozloučenou.
Tma. Světlo. Tma – nádech, výdech – nic.
Kakuzu si blahopřál, že se mu povedlo vrátit do svého provizorního operačního sálu akorát včas na to, aby viděl moment, kdy se jeho pacient probouzí, kdy mu dochází, že rozum má, kdy si uvědomuje, že se potřebuje nadechnout, ale nemůže, nemá jak, nemá čím.
„Videli ste, ako sa na nás ten chlap z recepcie pozeral? Akoby sme mu urobili niečo strašné,“ pokrúti hlavou Hinata, sediac s oboma bratmi Uchihovcami za stolom v podniku, kde boli po ich prvom príchode do Zemi Ľadu.
„Na mňa nepozeraj," oháňal sa Itachi. „Sasuke sa s ním predsa bavil.“
„To je pravda.“ Hinata sa otočí na Sasukeho, ktorý pozerá smerom k baru.
„Sasuke, čo sa vlastne stalo? Prečo nás vyhodil. Čo si tomu chlapovi povedal?“
„Tá Akina... dnes tu nerobí,“ povie Sasuke, ktorý zrejme nereaguje na to, čo chce Hinata vedieť.
„Měla jsem dnes takový zvláštní sen.“
„Jaký zvláštní sen?“
„Šla jsem po ulici. V centru. Sluníčko pražilo a já byla na procházce. A najednou jsem vešla do Sushi restaurace. Což bylo divné. Já nesnáším sushi.“
Neochotně se prodral menším hloučkem lidí. Strážný si jej okamžitě změřil pohledem. Černý oblek, klobouk taktéž. Mířil k němu. Už se nadechoval vyslovit své varování, když v tom dotyčný vytáhl odznak. Hned věděl, která bije. Bez řeči jenom pokynul hlavou a otevřel mu dveře.
„Je v tom.“
Slova na jeho jazyce chutnala jako popel z jedovatého dřeva.
Jeho oči slepě sledovaly chlapce, řádícího na hřišti.
A postava vedle něj se ošila.
Ticho.
„Nigenteki?“
Taiova hruď se stáhla. Rozbušené srdce se dralo skrz stísněný prostor ven. Muž sevřel ruce v pěsti, aby uvolnil trochu napětí.
Přikývl.
A uslyšel ženin trhaný šokovaný nádech.
„A co – “ Ženin hlas byl zastřený. Odkašlala si. „– co si o tom myslíš?“
Mužovy oči se pomalu zavřely a zase znovu otevřely, než promluvil.
„Nevím.“ Vydechl.
Těžce oddechovala, členové jejího týmu na tom byli dost podobně. Jediný, kdo vypadal naprosto v pořádku, byl Kakashi sensei, který seděl ve stínu pod stromem, četl si pořád dokola ten svůj nemravný román a sem tam jim něco líně přikázal. Při každém pohledu na něj dostala vztek. Chyběly jí dny, které celé strávila pomáháním v nemocnici. Podobně bídně na tom byl kapitán Yamato, seděl v kruhu dřevěných totemů a bedlivě hlídal Naruta a jeho klony. Docela by brala pauzu, ale ani jeden z kluků o ní nechtěl ani slyšet.
„Mamí?“ Ulice Skryté Mlžné vesnice byly plné lidí, a tak Hinata pro jistotu držela syna za ruku, zatímco se mísili do tetelícího se davu.
„Hm?“ Hinata stiskla malou ručku pevněji a proklouzla dočasným prostorem, který se mezi tlačícími se lidmi vytvořil. Sjednat si schůzku s doktorem Tetsuyou na tuto hodinu nebyl dobrý nápad. Bohužel si to Hinata uvědomila až příliš pozdě, a tak nyní musela čelit následkům.
Akina si vezme stoličku od vedľajšieho stolu a prisadne si k nim.
Rýže chutnala jako popel, ale stejně se přinutila sníst pár soust. Její máma vždycky záhadným způsobem poznala, že jídlo spláchla do záchodu nebo vyhodila do koše a pod květináčem, kam ho schovala minule, bylo až podezřele mnoho mravenců.
Odhodila na talíř řasu obalující onigiri a se znechuceným výrazem ve tváři ho odsunula, co nejdál to šlo.
Ryby.
Řasy.
Rýže.
Rýže. Furt ta podělaná rýže!
Na sílu polkla poslední kousek jídla a zapila ho již vystydlým čajem. Heřmánkový, prý dobrý na nervy. Říkala máma.
Prikladám oheň k špičke cigarety a potiahnem. Teraz sa cítim troška lepšie. Sebavedomejšie. Predsa však ostávam stáť na mieste a iba sa dívam. Na ňu!
„Sakra!“ se s pachutí kovu rozlehlo temnou jeskyní, když dva kameny s rachotem dopadly na zem. „Nestůj tam tak blbě a najdi nějaký lepší šutry!“
Nentou zaskřípal zuby, stejně se ale sehnul na zem a pohmatem vybral dva potenciální křemene. Šouravými kroky došel ke svému společníkovi a s hlubokým nádechem je položil vedle mokrých a prohnilých kusů dřeva.
„Stejně to nechytne.“
„Mal by si sa mierniť. Nie sme na dovolenke, ale na misii.“ Sasuke si k sebe posunul pohár saké.
„Nebuď taký vážny, braček. Čo už len teraz večer zistíme. Začneme zase za svitania.“ Itachi si posunie pohár saké naspäť. „Aj tak si začínam myslieť, že táto misia je zbytočná a my sa vrátime domov s dlhým nosom,“ dopije saké v pohári.
Sluneční paprsky bezstarostně osvěcovaly nazdobenou zahradu a zvyšovaly tak míru Sasukeho frustrace.
Na uslzená blahopřání se připravil. Na široké úsměvy taky. Dokonce i na přeslazené komentáře.
Ale zlatavý třpyt slunce v už tak rozjasněných tvářích ho oslepoval.
A rozčiloval.
Ani nemuselo pršet. Jen kdyby bylo alespoň zataženo.
Cokoliv, co by vneslo alespoň trochu stínu do všeobecného bujarého veselí.
Zaváhala. Před tím než nechala rozběhnout veškeré události, na malý okamžik se zastavila. Hlavou jí proběhla myšlenka: Nechtějí přeci mě, chtějí Hinatu. Můžu utéct a vyváznout živá. Nevěděla, jestli někdo z těch velkých hrdinů měl podobné myšlenky, než se vrhl do smrtelného nebezpečí. Všichni jsou jen lidé, určitě je někdy pocity zradily. Tou strnula na sotva postřehnutelnou vteřinu. Hinata byla její kamarádka, navíc měla byakugan, který se nesměl dostat do nesprávných rukou. Rozhodla se.
„Shune-san!“
Nejiho probudil pohyb druhého těla, přitisknutého k jeho hrudi. Zamrkal a jeho ruka se instinktivně napjala a přitáhla postavu blíže.
„Hmmm.“ Ozvalo se z jeho objetí. Jedno bílé oko se opatrně otevřelo.
Byla k němu otočená zády. Její lopatky se povědomě tiskly k jeho žebrům. Místa, kde se ho dotýkaly, příjemně hřála.
„Už jsi vzhůru?“
Stáli před sídlem Yamanaků jako dva sloupy, rozpačitost kolem nich se dala krájet. Kuromaru kolem Inoichiho zmateně kroužil a očmuchával ho, občas mu z hrdla uniklo zamručení. Mladíka to začalo znervózňovat, vidina toho, že po něm vlčák skočí, byla celkem reálná.
„Nemám tě doprovodit domů?“
Místnost byla tmavá a studená. Přes zatažené závěsy nepronikalo dovnitř žádné světlo a vypnutý radiátor ani nebránil chladu a vlhkosti prolézt staršími dřevěnými okenicemi.
Seděla v rohu pokoje na přistýlce s dekou vytaženou až ke krku a s pohledem upřeným na rám postele se kývala ze strany na stranu. Na nočním stolku ležela vyčištěná hitae-ate na černém šátku a starý kunai s rozedřenou koženou rukojetí.
Proč. Proč ona? Proč vždycky ona?!
Nohy mu těžkly, když po schodech šplhal do posledního sedmého patra. Hlava byla nesoustředěná, pozornost se ztrácela mezi zmatenými myšlenkami, které se hnaly hlavou jako hurikán, a pootevřené rty nebyly kromě použitého dechu schopny vypustit ani slovo.
Proč? Proč by někdo…?
Zrak se mu zamlžil.
Nechápal.
Schod za schodem mu mizely pod nohama, nepřinášely ale víc než únavu a bolest hlavy.
