Boj proti Osudu 55

Když se začala probouzet, první, čeho si všimla, byla ztuhlá bolest za krkem. Stáhla obličej, otevřela oči na škvírku a ospale zamrkala.
Část jejího zorného pole byla zakryta jejíma rukama, na nichž měla složenou hlavu. I přes to ale dobře rozpoznala desku stolu, na němž spala, i svůj hrníček s čajem. Periferním viděním se ujistila i o tom, že chlapečkova kolébka je stále na svém místě. Unaveně vydechla a zamrkala, aby dostala ospalost z očí.
Když ji toto ráno opět probudil Keitarův křik, vstala k dítěti tak automaticky, že si až uprostřed kojení uvědomila, že vlastně vůbec neví, jak se ocitla v pohodlném křesle s miminkem v náručí. Byla vyčerpaná. Tak vyčerpaná, že se nad tou myšlenkou ani nepozastavila, a dál jen napůl při vědomí sledovala krmící se dítě. Když jí chlapeček po půl hodině usnul na hrudi, mechanicky sešla po schodech do kuchyně a uložila ho do postýlky. Zatímco si připravovala čaj, splácala rychle krajíc chleba, a pak se i s horkým hrnkem posadila ke stolu…
Naposledy pevně stiskla víčka, bradu stále opřenou o ruce, oči stále zastřené. Zdřímnout si shrbená v kuchyni nebyl dobrý nápad – už teď cítila, jak její ramena protestují. Se sebezapřením oči zase otevřela a narovnala se do sedu. Do loktů ji naposledy zatlačila tvrdá dřevěná deska.
Sotva byla její záda v přímce, její ruka sama od sebe vystřelila zachytit huňatý kus těžké látky, který se jí začal pomalu smýkat z ramen. Deka. Neji ji tu musel objevit a přikrýt. Neubránila se letmému úsměvu a přitáhla si hřejivou tkaninu blíž ke krku. Ve venkovní mlze se k zemi tiše snášely vločky, zatímco se natahovala po hrnku s vychladlým čajem a upíjela první doušky.
„Už jsi vzhůru?“ Ozval se povědomý hlas zpoza jejích zad. Usmála se do hrnečku.
„Právě jsem se probudila. Děkuju za tu deku.“ Odpověděla, aniž by se otočila. Kroky nově příchozího zatím rezonovaly místností, až se muž objevil přímo před ní, i s dítětem v náručí.
„On už nespinká?“ Podivila se Hinata zaraženě, když se na ni chlapeček zašklebil zubatým úsměvem.
„Před nějakou dobou se probudil, tak jsem si ho vzal k sobě, aby tě nerušil. Vypadal, že má trochu hlad, tak jsem mu dal trochu pyré z vařené mrkve.“ Poposunul si muž dítě v rukou a letmo se na ně usmál.
„Aha.“ Hinata se začervenala a odložila hrnek. Nechtěla Nejiho takhle obtěžovat. Tohle byla její starost. Její práce. „Promiň.“ Zamumlala do stolu. Muž si povzdechl, volnou rukou odsunul židli naproti ní a posadil se. Keitaro se mu uvelebil na klíně a začal rozverně chňapat ručkou po jeho vlasech.
„Nauč mě to.“ Neji se k ní naléhavě naklonil přes stůl.
„Cože?“ Podivila se. Naprosto nechápala, o čem to najednou mluví a hlavou jí proletěla myšlenka, jestli náhodou pořád nespí a nezdá se jí nějaký roztěkaný sen. Na jazyku ale pořád cítila pachuť čaje, který právě upila, a tak onu teorii zase rychle zamítla. Že by se tedy přeslechla?
Nejiho obočí bylo stažené a výraz nečitelný, když ji znovu požádal. „Nauč mě to.“ Hinata jeho slova slyšela zcela zřetelně, pořád jí ale nedávala žádný smysl. I Neji si toho nejspíš všimnul, a tak nejistě dodal. „To, co se učíš v nemocnici.“
Hinata zamrkala. Keitaro se znovu natáhl po pramenu dlouhých vlasů a zasmál se.
„Ale to přece – to je přece nesmysl. Je to strašně náročné, Neji. Trvalo mi měsíce, než jsem se to naučila, měsíce!“ Kroutila hlavou mladá žena. „A ani teď to nezvládám dokonale. Nedokážu tě to naučit.“ Snažila se nesměle vykroutit a očima bloudila po celém pokoji, jen o mladíkův obličej ani jednou nezavadila.
„To není pravda, Hinato. Viděl jsem, že to dokážeš. A chci to umět taky. Nechci, aby bylo všechno jenom na tobě. Říkám to pořád a ty mi to pořád nevěříš.“ Žena si povzdechla a sklopila hlavu.
„Pochop to, Neji. Já to nedokážu -“
„Dokážeš.“ Židle naproti zavrzala a muž i s dítětem v náručí najednou stál nad ní a natahoval k ní volnou ruku. „Jenom mi ukaž, jak to děláš.“

***

Keitaro se rád nechával nosit. Viděl tak totiž na všechno z výšky, a to bylo mnohem zajímavější, než se na věci koukat jenom zespoda nebo přes mřížky postýlky. Tatínek ho zrovna držel pod kolínky a on se o něj opíral zády. Bylo to fajn, ale vždycky se radši nosil u maminky. Sice nebyla tak vysoká, ale byla měkčí, a to bylo ještě lepší.
Tatínek akorát chytal maminku za ruku a ona si stoupla a usmála se na něj. Vycenil na ni svoje dva zoubky – Podívej, už je mám taky, heč! Táta se ale najednou i s maminkou po boku dal do pohybu a Keitaro se rozhlížel po povědomých stěnách a smál se jim, protože se najednou tak srandovně houpaly, a nepřestaly s tím až do chvíle, kdy si tatínek s maminkou sedli na sedačku v obýváku.
Keitaro už nebyl tak vysoko, a tak kolem sebe tak dobře neviděl. Tady to ale už znal, býval tu s maminkou a s tatínkem často, a tak mu ani nevadilo, že nemá takový rozhled.
Maminčiny hebké ruce ho právě chytily pod pažemi a on najednou ležel na jejích kolenou. Mračila se. Nelíbilo se mu, když se maminka mračila. Nedělala to moc často a nikdy se nemračila na něj, za což byl rád. Teď se právě mračila na tatínka. Asi zlobil.
Ten se ale na maminku povzbudivě usmíval a vůbec nevypadal provinile. Keitaro ho přemýšlivě pozoroval, jak se natáhl po maminčiných rukou a zvedl je do vzduchu v těch svých. Něco jí řekl a na vteřinku shlédl k jejím dlaním, než se jí zase podíval do očí. Maminka si povzdechla. Tak tatínek přece zlobil! Pak se ale usmála a přikývla.
V tu chvíli si Keitaro všiml, že se nad maminčinýma rukama vytváří povědomá zelená mlha. Pamatoval si tu mlhu moc dobře. Maminka ho s ní často hladila po kolínkách a loktech. Vždycky to hrozně lechtalo, a on ze začátku nevěděl, jestli je to příjemné, nebo mu to vadí. Maminka se na něj ale smála a dělala na něho obličeje, a tak se rozhodl, že je to lechtání pod kůží celkem fajn. Zasmál se i teď, když si na ten pocit vzpomněl, a zavrtěl se.
V tatínkových očích se zatím objevily ty zajímavé čárky a kolem naběhly žíly. Keitaro to neviděl moc často, a tak tatínka upřeně pozoroval a snažil se přijít na to, co mu ty čárky v jeho očích připomínají.
Zelená aura se stále vlnila nad maminčinýma rukama, až se jí mezi obočím udělala soustředěním malá vráska. Táta měl úplně tu stejnou vrásku, jak upřeně pozoroval její ruce svýma zvláštně jinýma očima. A potom její dlaně pustil a zvedl ty svoje ve stejném gestu jako ona.
Keitaro překvapeně zamrkal, když uviděl i nad tatínkovýma rukama stoupat tu zvláštní mlhu. Nebyla ale zelená, spíš modrá, jako voda v říčce, kolem které chodili s maminkou na procházky. Keitaro přemýšlel, jestli i tahle mlha tak lechtá a nespouštěl z ní zaujatá očka.
Tatínkova vráska mezi obočím se prohloubila a jeho oči se zúžily. Aura nad jeho dlaněmi se zatřepetala a na okamžik zesvětlala. Maminka po něm střelila překvapeným pohledem a něco mu řekla, načež přikývl. Modravá aura se rozplynula a tatínek zavřel oči, dlouze vydechl a dlouhou dobu si třel ruce. Keitara už to skoro přestávalo bavit a začal se rozhlížet po nějaké zábavné hračce, kterou by mohl ochutnat, když tatínek znovu otevřel oči. Když zvedl ruce dlaněmi vzhůru do původního gesta, mlha nad nimi se okamžitě zaleskla zelenavými odstíny.
Keitaro se v tu chvíli lekl, protože maminka sebou trhla, jak zalapala po dechu, a on jí kvůli tomu nečekanému pohybu poposkočil na kolenou. Zmizela i mlha nad jejíma rukama.
„Brr, to jsem se lekl!“ Vyčetl mamince, ona mu ale asi nerozuměla, protože stále zarytě pozorovala tatínkovy zeleně zářící ruce. Nevěřícně k nim natáhla prst a letmo se dotkla barevného oparu. Keitaro ji zkoumavě pozoroval. Vtom její oči zvlhly a po tvářích se jí začaly koulet slzy. Keitaro se zamračil, když mu jedna z nich mokře dopadla na čelíčko. Proč maminka pláče? Maminka přece nemá plakat! Jeho oči se okamžitě stočily na tatínka.
„Udělej s tím něco!“ Poprosil ho naléhavě, ale tatínek vypadal, že nechápe, co se kolem něj děje. To se Keitarovi nelíbilo. Tatínek přece musí vždycky vědět, co se děje. Tatínek musí vždycky umět dát všechno do pořádku!
Maminčina tvář byla teď schovaná v jejích dlaních a on se znovu zhoupl na jejích kolenou, jak vzlykla. Zavrtěl se. Nechtěl, aby maminka brečela. Chtěl, aby byla veselá, a aby se na něj a na tatínka hezky usmívala, jako vždycky. Jeho obličej se zkřivil nepokojem a on se z plných plic nadechl.

***

Chakra nad jeho dlaněmi se jako lusknutím prstu rozplynula. Zamrkal a nadechl se. Byakugan zmizel z jeho očí. A zůstal jen zmatek, pohlcující celou místnost.
Hinata měla obličej složený ve svých rukou. Keitaro na jejím klíně křičel. Neji nechápal. Přesto se ale natáhl po dítěti a přiložil si ho na hruď, malá brada na jeho rameni, a konejšivě ho houpal.
„Hinato.“ Žena vedle něj nyní seděla jako socha. Už nevzlykala, ale byla shrbená a její dlaně stále tvořily bariéru před jejím očima. Na oslovení nijak nezareagovala. Neji zatnul zuby. Co zatraceně zase udělal špatně?
Poposedl si po gauči blíže k ženě a jeho volná ruka se k ní automaticky natáhla. On ji ale v polovině pohybu zarazil a stáhl. Dítě na jeho rameni stále brečelo.
„Šššš.“ Uklidňoval chlapečka a dál se s ním pohupoval. Jeho oči bezděky skenovaly pokoj. Byl to zvyk, který si odnesl ze všech těch misí, které absolvoval. Když ale jeho bledé zornice padly na jednu z Keitarových hraček, zelenou housenku, která ležela na dosah jeho ruky na stolku, musel uznat, že se tato schopnost hodí i v civilu.
Položil si svíjející se dítě na ruku a natáhl se po hračce. Keitara pohyb jeho těla očividně překvapil, protože na chvilku utichnul, zafňukal a rozhlédl se kolem sebe. Když ho plyšová housenka polechtala na nose, nejistě se na ni podíval, ale když to udělala po druhé, tak se zasmál, rozhodně ji chňapl ručkou a začal žužlat duhovou látku, po pláči ani památky.
Neji si ani nestihl oddechnout, když periferním pohledem zaznamenal pohyb Hinatiny hlavy. Její dlaně se svezly na nos a oči byly uplakané.
„Jsem příšerná máma.“ Zašeptala, tak tiše, že jí Neji téměř nerozuměl, a znovu si zakryla oči. „Jsem nemožná.“
Tentokrát muž svou ruku nestáhl zpět; nechal ji klesnout na ženino shrbené rameno. Ona se ale odtáhla.
„Nech toho.“ Vyprskla a hlas jí přeskočil. „Je to pravda.“
„Jsi skvělá máma, Hinato.“ Zašeptal a jeho prsty si začaly bezděky konejšivě pohrávat s jejími dlouhými vlasy.
„To není pravda. Brečí mi v náruči celý noci. A ty ho jednou pochováš, a …“ Nedokázala před knedlík v krku větu dokončit.
„Když jsi dnes usnula u snídaně a já jsem si ho vzal k sobě, musel jsem zůstat tady v obýváku a nechat otevřené dveře, přestože jsem nechtěl, abychom tě probudili. Víš proč?“
Hinata tak zarytě pozorovala svoje kolena, až si Neji chvíli myslel, že ho neslyšela, potom ale nejistě zakroutila hlavou.
„Museli jsme být tady, protože tě neustále kontroloval. Pořád po tobě koukal, jestli tu jsi s náma. Zbožňuje tě.“ Jeho oči se stočily na dítě a periferním viděním zaznamenal, že i Hinatin pohled směřuje ke Keitarovi.
„Ale to léčení. Trvalo mi to takovou dobu. Trápila jsem se s tím měsíce. A ty to prostě jednou zkusíš a povede se ti to naprosto dokonale.“ Neji zakroutil hlavou.
„Muselo to pro tebe být neskutečně náročné. Jsi s ním neustále, máš ho pořád na starosti.“ Povzdechl si. „Chodíš s ním několikrát týdně do nemocnice, a místo aby sis tam chvilku odpočala, chodíš na kurz léčení. Pro něj. Abys mu mohla kdykoliv pomoct.“ Hinata sevřela rty. „Jsi ta nejlepší máma, kterou si mohl přát.“ Hinata k němu vzhlédla a jejich bílé pohledy se střetly. Neji se letmo usmál.
„A navíc, myslíš, že ti tady Keitaro počítal pokusy? Myslíš, že ho zajímá, kdo z nás se co jak dlouho učil?“ Muž zakroutil hlavou a polechtal dítě na tvářičce. Chlapeček se zasmál a Hinatě zacukaly koutky.
„Nejdůležitější přece je, že když mu rostou zoubky, dokážeš mu zastavit krvácení. Že když se batolí a spadne, ty ho ošetříš. To je přece to, co je důležité.“ Usmála se a jemně pohladila dítě po tmavých vláscích. Mužova ruka ji objala kolem ramen. A v jejích očích už neštípaly slzy.