Drama

Kde to jsem? … Já jsem zemřela? … Ne to ne, říkala jsem si v duchu, když jsem ležela na kamenném chodníčku. Všude kolem stály kamenné stěny.
*grh*
HUH! Je tu někdo? Voda … Slyším tu vodu. Rozeběhla jsem se za zvukem, který mi připomínal kapky vody. Po několika metrech se přede mnou objevily neskutečně velké kamenné dveře s různě vytesanými znaky. Znaky představovaly vládce vodní říše. Střed dveří zdobil kruhovitý tvar, v jehož centru se nacházel vytesaný kámen stejného tvaru jako můj modrý smaragd.

Dívka se protáhla a se zakloněnou hlavou hleděla na hvězdnatou oblohu. Seděla na staré, ztrouchnivělé kládě, kdesi stranou od vesnice, od ruchu, spěchu, všeho. Pryč od něj.

Trochu posmutněle si vybavila jeho chladnou tvář, a zeptala se v duchu: „Proč jsi takový?“ Dělal jí starosti, zvlášť od té doby, co zjistil to o Narutovy a Hinatě. Vždycky jsi nablízku, ale přesto na tebe nemohu dosáhnout. Jsi jako měsíc, tak důvěrně známý a tak chladný, nedosažitelný.

„Tak tu si!“ zvolal Hidan, keď prudko otvoril dvere do Sasukeho izby, kde sa schovávala Sora. Tá so sebou tak trhla až jej už prázdny tanierik spadol na zem. S otvorenými ústami pozerala na Hidana, ako stojí strapatý vo dverách. Nezmohla sa ani na slovo.
Sasuke pred ňu skočil a prikrčil sa v bojovej pozícii. Hidan sa zamračil. Nechcel bojovať ani nikoho zabiť, chcel iba to, čo je jeho. Soru.
„Uhni, Uchiha!“ zavrčal, „Inak ťa zabijem!“ vyhrážal sa.
„Tak sa ukáž!“ vyzval ho Sasuke.

Ďalší diel a už sa pomaly začíname niekam posúvať, takže budete hádam aj vy taký happy jak ja.
Nuž a opäť som povolila uzdu a tento diel je až nehorázne (o trochu menej než ten predtým) dlhý! XD Dúfam, že sa Vám bude chcieť čítať to.
Enjoy!

„No... povedzme, že aj ja mám pár otázok.“ Povedala som a stále sa dívala do zeme.
Zasmial sa.
„Naozaj nemám tušenie čo by teba asi mohlo zaujímať.“
Zamračila som sa.
A to má čo znamenať?
O tom nepochybujem, máš veľmi... si veľmi obmedzený... aby si to dokázal pochopiť.

Hiraykon:
Kakashi zastal pred mohutnou železnou bránou Hiraykonu. Dvere do mesta boli otvorené, no pri bráne stáli ninjovia s poodhalenou hruďou, cez ktorú mali prevlečenú rozopnutú vestu, červené voľné nohavice a červené sandále. Na chrbte mali pripevnené katany s čiernou rukoväťou.

Otevřely se dveře SMRTI. Sasuke na nic nečekal a vběhl do nich. Ucítil, jak protrhl drát, natažený ve dveřích a dveře se za ním s bouchnutím zavřely a zapadly zámky. Ocitl se v naprosté tmě. Chvíli tam tak stál, pak se ale celá místnost osvítila rudým světlem. Ve stejnou chvíli se na Sasukeho z rour vypustila pára. Sasuke nemohl nic dělat, tak si aspoň kryl obličej. Pára mu pálila kůži po celém těle, na už zničené ruce se odlepil i ten zbytek kůže. Sasuke křičel bolestí, ale odhodlal se k tomu, že se podívá okolo sebe.

Údolie Konca:
Voda okolo Naruta sa začala hmýriť a chakra vytvárala vzdušný vír, čím vodu úplne odsúvala. Narutovi sa začervenali oči a celé telo mu začalo pokrývať Kyuubiho chakra. Okamžite sa mu vytvorili tri chvosty. Gaara ho sledoval z brehu, no v jeho očiach sa zračil hnev a únava.

Uvažovala jsem, nemůžu odejít to je jasné, nemůžu tady přece nechat tátu a mámou, Michika a Sarui-sensei. Uvažovala jsem a z kapsy od zašpiněné vesty jsem vylovila dopis od táty. Jenom bleskově jsem ho prolítla očima v věděla jsem, že nemůžu odejít, ne s ním, s Toshihirou…
Podívala jsem se zpět na něj, zpět na dům, na jehož střeše to skoro všechno začalo a věděla jsem co musím udělat. Musím se vrátit a třeba tam i umřít, jenom, když zůstanu s nimi……
.....

Sasuke pomalu přišel k sobě. Jediné, co si pamatoval, byl pohled do chodby a pak tupá bolest na hlavě.

Něco měl připevněné k tělu. Na hrudi měl pás s mechanismem, do kterého byla ostřím k jeho bradě vsazena jeho katana. Bolelo ho levé stehno. Když se na něj podíval, spatřil velkou zašitou bouli. Jakoby mu tam něco všili. Ruka mu vysela v nějakém provazu. Trhl s rukou a uvolnil ji. Tím uvolnil i pojistku, která zapnula obrazovku.

„Hidáááán!“ zakričala ráno Sora z postele. „Hidáááááááán!“ svoj prvý neúspešný pokus zopakovala, „Prestááááň chrááááápať!“
„Ja nechrápem!“ ozvalo sa z kresla.

Táto časť je extra dlhá, dlhšie než všetky predošlé - vezmite to ako kompenzáciu za to, že tu nebol dlho nový diel.
Dúfam, že sa Vám bude páčiť. Príjemné čítanie.

Po mojom úteku do lesa som tam zostala asi ešte štyri hodiny a to len preto, lebo som zaspala. Zobudili ma až dažďové kvapky, ktoré mi padali na tvár. Pobrala som sa domov tvárou v tvár osudu... páni už som aj sentimentálna.

Vyšel ven. Na chodbě byl další nápis. VOLBA. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale vešel do dlouhé chodby. Otevřel dveře a vešel. Přes místnost vysela rudá opona s bílým nápisem: DOKÁŽEŠ SE ROZHODNOUT SPRÁVNĚ??? Rozhrnul závěs. Před ním bylo něco jako židle v kole. Z kola směřovaly k židli čtyři ostré tyče. Na židli seděla žena, měla na hlavě prasečí masku. Sasuke ji opatrně obešel a stáhl jí masku. Byla to Karin!

Naruto seděl nehybně a soustředil se stejně, jako když poprvé dosáhl Sage módu. Ale tentokrát vše bylo jinak, nesnažil se získat sílu, kterou mu nabízela příroda, ale jinou sílu o které věděl mezi živými jenom on. Ta síla, kterou chtěl získat, byla daleko temnější, než ta, které vládl Orochimaru. Z Narutovi strany se jednalo o naprosté šílenství. Orochimaru začínal ztrácet nervy a chtěl se okamžitě vrhnout na Naruta a ukončit to celé divadlo, ale zároveň byl zvědavý, co se s Narutem jenom může stát. Pak se zatmělo Slunce.

„Tu sa posaď a povedz mi, čo sa tam stalo. Pekne po poriadku.“ povedala Konan s rukami nad hlavou, akoby na ňu niekto mieril pištoľou.
„A čo chceš vedieť?“ spýtala sa pokrytecky Nana. „Všetko vieš.“
A mala pravdu, no Konan stále prepadal akýsi pocit, že jej niečo uniká. A zatiaľ, čo sa Konan trápila filozofickými otázkami, či byť, alebo nebyť, Nana sa jednoducho postavila a išla k dverám, v ktorých bol zastrčený kľúč. Nebolo však zamknuté.
„Kam to ideš?“
„Idem si zbaliť veci.“
„Načo?“

O devět let dříve…

Naruto pomalu kráčel ulicí Konohy a pohledem nervózně přejížděl přes zamračené tváře vesničanů. Poté vzhlédl ke dvěma členům jednotky ANBU, kteří ho vedli, a v duchu zauvažoval, zda pod svými maskami schovávají úplně stejně nenávistný výraz jako ostatní.

Venku sice řádila písečná bouře, ale i tak byl malý počet strážných ninjů nucen hlídat z hradeb okolí skryté Písečné. Většinou se jednalo o senzibily, protože kvůli písku všude okolo nebylo možné pouhým lidským zrakem nic vidět. A ninjové byli v malém počtu, protože nikdo nemohl být takový blázen, aby se na Písečnou snažil útočit v takovém počasí. Všechny ty stráže doufaly, že bouře brzy skončí, aby si mohli trochu odpočinout.
„Je mi to jasné, jsme tady za trest,“ postěžoval si jeden ze stráží.

„Už to bude pět let, co?“ Jiraiya se zazubil na svého žáka, který seděl na druhé straně stolu a každou chvíli nedočkavě natahoval krk, jestli už náhodou není jeho ramen na cestě.
„Pět let?“ Naruto nechápavě nakrčil obočí a Jiraiyův úsměv se ještě prohloubil.
„Pět let od té doby, co jsi odešel z Konohy. Vzpomínáš? Ta vesnice, ve které jsi vyrostl,“ škádlil ho.
Narutův výraz ztvrdnul náhlým chladem a pěsti na stole se mu zaťaly. „A co s tím?“
„Už jsme pryč příliš dlouho, Naruto, je čas se vrátit zpátky.“

Stál přímo před svým cílem a pološíleně se usmíval. Ztratil pojem o realitě a soustředil se jenom na svoji pomstu. Dávno se rozhodl, že zničí Listovou a dnes konečně nastával čas jeho pomsty. Bylo mu úplně ukradené, co se děje kolem něj, on viděl pouze nadcházející destrukci, ke které však nemělo dojít, ať už chtěl sebevíce. Danzou byl připraven zaútočit na Listovou a doufal v její kompletní zničení.

UŽ VÍŠ, JAK JSME SE CÍTILI???

Musel nad tou větou přemýšlet. Nechápal ten význam. Jako by někdo čekal, že to neudělá a hodí tam tu obrazovku. Vyšel ze dveří a vydal se chodbou. Došel k dalším dveřím. Stálo na nich PŘÁTELSTVÍ.

„To snad ne! Já se tomu asi nevyhnu." Vešel. Místnost byla opět plná obrazů, tentokrát to byly tváře jeho spolužáků z Akademie a týmu 7. Na stole uprostřed místnosti ležela magnetová páska. Zapnul ji.