Drama

Uvažovala jsem, nemůžu odejít to je jasné, nemůžu tady přece nechat tátu a mámou, Michika a Sarui-sensei. Uvažovala jsem a z kapsy od zašpiněné vesty jsem vylovila dopis od táty. Jenom bleskově jsem ho prolítla očima v věděla jsem, že nemůžu odejít, ne s ním, s Toshihirou…
Podívala jsem se zpět na něj, zpět na dům, na jehož střeše to skoro všechno začalo a věděla jsem co musím udělat. Musím se vrátit a třeba tam i umřít, jenom, když zůstanu s nimi……
.....

Sasuke pomalu přišel k sobě. Jediné, co si pamatoval, byl pohled do chodby a pak tupá bolest na hlavě.

Něco měl připevněné k tělu. Na hrudi měl pás s mechanismem, do kterého byla ostřím k jeho bradě vsazena jeho katana. Bolelo ho levé stehno. Když se na něj podíval, spatřil velkou zašitou bouli. Jakoby mu tam něco všili. Ruka mu vysela v nějakém provazu. Trhl s rukou a uvolnil ji. Tím uvolnil i pojistku, která zapnula obrazovku.

„Hidáááán!“ zakričala ráno Sora z postele. „Hidáááááááán!“ svoj prvý neúspešný pokus zopakovala, „Prestááááň chrááááápať!“
„Ja nechrápem!“ ozvalo sa z kresla.

Táto časť je extra dlhá, dlhšie než všetky predošlé - vezmite to ako kompenzáciu za to, že tu nebol dlho nový diel.
Dúfam, že sa Vám bude páčiť. Príjemné čítanie.

Po mojom úteku do lesa som tam zostala asi ešte štyri hodiny a to len preto, lebo som zaspala. Zobudili ma až dažďové kvapky, ktoré mi padali na tvár. Pobrala som sa domov tvárou v tvár osudu... páni už som aj sentimentálna.

Vyšel ven. Na chodbě byl další nápis. VOLBA. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale vešel do dlouhé chodby. Otevřel dveře a vešel. Přes místnost vysela rudá opona s bílým nápisem: DOKÁŽEŠ SE ROZHODNOUT SPRÁVNĚ??? Rozhrnul závěs. Před ním bylo něco jako židle v kole. Z kola směřovaly k židli čtyři ostré tyče. Na židli seděla žena, měla na hlavě prasečí masku. Sasuke ji opatrně obešel a stáhl jí masku. Byla to Karin!

Naruto seděl nehybně a soustředil se stejně, jako když poprvé dosáhl Sage módu. Ale tentokrát vše bylo jinak, nesnažil se získat sílu, kterou mu nabízela příroda, ale jinou sílu o které věděl mezi živými jenom on. Ta síla, kterou chtěl získat, byla daleko temnější, než ta, které vládl Orochimaru. Z Narutovi strany se jednalo o naprosté šílenství. Orochimaru začínal ztrácet nervy a chtěl se okamžitě vrhnout na Naruta a ukončit to celé divadlo, ale zároveň byl zvědavý, co se s Narutem jenom může stát. Pak se zatmělo Slunce.

„Tu sa posaď a povedz mi, čo sa tam stalo. Pekne po poriadku.“ povedala Konan s rukami nad hlavou, akoby na ňu niekto mieril pištoľou.
„A čo chceš vedieť?“ spýtala sa pokrytecky Nana. „Všetko vieš.“
A mala pravdu, no Konan stále prepadal akýsi pocit, že jej niečo uniká. A zatiaľ, čo sa Konan trápila filozofickými otázkami, či byť, alebo nebyť, Nana sa jednoducho postavila a išla k dverám, v ktorých bol zastrčený kľúč. Nebolo však zamknuté.
„Kam to ideš?“
„Idem si zbaliť veci.“
„Načo?“

O devět let dříve…

Naruto pomalu kráčel ulicí Konohy a pohledem nervózně přejížděl přes zamračené tváře vesničanů. Poté vzhlédl ke dvěma členům jednotky ANBU, kteří ho vedli, a v duchu zauvažoval, zda pod svými maskami schovávají úplně stejně nenávistný výraz jako ostatní.

Venku sice řádila písečná bouře, ale i tak byl malý počet strážných ninjů nucen hlídat z hradeb okolí skryté Písečné. Většinou se jednalo o senzibily, protože kvůli písku všude okolo nebylo možné pouhým lidským zrakem nic vidět. A ninjové byli v malém počtu, protože nikdo nemohl být takový blázen, aby se na Písečnou snažil útočit v takovém počasí. Všechny ty stráže doufaly, že bouře brzy skončí, aby si mohli trochu odpočinout.
„Je mi to jasné, jsme tady za trest,“ postěžoval si jeden ze stráží.

„Už to bude pět let, co?“ Jiraiya se zazubil na svého žáka, který seděl na druhé straně stolu a každou chvíli nedočkavě natahoval krk, jestli už náhodou není jeho ramen na cestě.
„Pět let?“ Naruto nechápavě nakrčil obočí a Jiraiyův úsměv se ještě prohloubil.
„Pět let od té doby, co jsi odešel z Konohy. Vzpomínáš? Ta vesnice, ve které jsi vyrostl,“ škádlil ho.
Narutův výraz ztvrdnul náhlým chladem a pěsti na stole se mu zaťaly. „A co s tím?“
„Už jsme pryč příliš dlouho, Naruto, je čas se vrátit zpátky.“

Stál přímo před svým cílem a pološíleně se usmíval. Ztratil pojem o realitě a soustředil se jenom na svoji pomstu. Dávno se rozhodl, že zničí Listovou a dnes konečně nastával čas jeho pomsty. Bylo mu úplně ukradené, co se děje kolem něj, on viděl pouze nadcházející destrukci, ke které však nemělo dojít, ať už chtěl sebevíce. Danzou byl připraven zaútočit na Listovou a doufal v její kompletní zničení.

UŽ VÍŠ, JAK JSME SE CÍTILI???

Musel nad tou větou přemýšlet. Nechápal ten význam. Jako by někdo čekal, že to neudělá a hodí tam tu obrazovku. Vyšel ze dveří a vydal se chodbou. Došel k dalším dveřím. Stálo na nich PŘÁTELSTVÍ.

„To snad ne! Já se tomu asi nevyhnu." Vešel. Místnost byla opět plná obrazů, tentokrát to byly tváře jeho spolužáků z Akademie a týmu 7. Na stole uprostřed místnosti ležela magnetová páska. Zapnul ji.

(V Hidanovej izbe)

„Hidan?“ ozvala sa Hiro.
„Čo?“
„Koho nemáš rád z Akatsuki? Kto je tvoj najväčší rival?“
„Čo je to za spro*tá otázka?“
„Odpovedz mi.“
„No... Jediný, kto mu tu vadí, je Itachi.“
Prekvapene sa naňho pozrela. „Prečo práve Itachi?“
„Nemám ho rád.“
„Prečo?“
„Neviem, ku*va, proste mi tu vadí. Je to idiot.“
„Hidan?“
„Čo zas?“
„Čo keby sme sa Itachiho zbavili?“ navrhla s úsmevom.
„Čo?“ povedal prekvapene.
„Už by ti tu nikto neprekážal.“
„A ako to chceš urobiť?“

Rozjíždím novou sérii.

Sasuke se probral z bezvědomí. Cítil se, jako by mu měla puknout hlava. Chtěl se zvednout, ale něco ho poutalo k posteli. Snažil se vzpomenout, jak se sem dostal. Zrovna přepadl tábor konožských ninjů. Všechny pobil, nebo si to aspoň myslel. Právě procházel lesem v ještě zakrváceném oblečení, když ho napadli. Postavy v kabátech s prasečími maskami. Byl tak vyčerpaný a zaskočený, že ho okamžitě uspali. Dopadl na zem a začal ztrácet vědomí. Těsně před tím, než omdlel, zaslechl
povědomý hlas:

„Tak tmavé oči, temné a bez jakéhokoliv citu. To se tak moc změnil? Sasuke, jsi úplně jiný. Tak moc jsi podlehl pomstě, že ti ani život není drahý.“ Naruto se upřeně díval do Sasukeho očích, byly tak chladné.
„Co na mě tak zíráš!,“ řekl Sasuke.
Najednou z křoví vystoupila Karin, měla na tváři nepříjemný falešný úsměv.
„Sasuke“
„Co je, už tu holku vyřídila?“
„Na poslední chvíli to zvládla, ale bohužel je mrtvá,“ řekla dívka.
„To je škoda, byla dobrá. Kdo jí zabil?“
„Ta Hinata, jen měla štěstí…“

Procházela jsem se po Konoze. Vál studený větřík. Ruce jsem měla v kapsách a užívala si tu chvíli klidu. Bylo zrovna východ slunce a dnes jsem si poměrně přivstala dříve. Šla jsem si zavzpomínat ke třem kůlům. Co vše jsme spolu prožili. Bylo to bolestivé, ale ráda jsem vzpomínala. [i]Kéž by to bylo jako dřív. Všichni tři pohromadě se senseiem. Plnění misí a různých úkolů, ale on si vybral jinou cestu a zrovna si vybral tu nesprávnou. Musím, ale říct, že jaké si to vybral, takové to má.

Pein už v tu chvíli nevěděl, zda-li může Naruto ještě důvěřovat, proto se rozhodl že jí ještě před úplným zahájením druhé fáze jejich plánu dát takový malý úkol. Byl informován, že Listová odhalila Orochimarovu skrýš. Orochimaru, ho sice nijak moc netrápil, ale zradil Akatsuki těsně předtím než se k nim přidala Naruto a proto měl o nich nějaké informace. To mohlo zapříčinit selhání celého jejich velkolepého plánu a takový fatální neúspěch si Pein nemohl dovolit. Navíc, tak chtěl Naruto ukázat, co by se stalo, kdyby je zradila.

Všude okolo byla tma, taková tma, že nebylo vidět ani na krok a přesto zde byly dvě osoby. Nejspíše stály proti sobě a snad se o něčem dohadovali. Ale jejich rozhovor nedával žádný smysl, jako by si oba dva povídali sami pro sebe. Nikdo jiný, kromě jich samotných je neviděl a oni zase neviděli jeden druhého, ale přesto cítili přítomnost něčeho strašného. Strašnou přítomnost toho druhého. Oba dva se vymykali běžný pravidlům platným pro všechny smrtelníky, oba dva už dávno smrtelní nebyli.