Voda 11 - Už neplakej

Kde to jsem? … Já jsem zemřela? … Ne to ne, říkala jsem si v duchu, když jsem ležela na kamenném chodníčku. Všude kolem stály kamenné stěny.
*grh*
HUH! Je tu někdo? Voda … Slyším tu vodu. Rozeběhla jsem se za zvukem, který mi připomínal kapky vody. Po několika metrech se přede mnou objevily neskutečně velké kamenné dveře s různě vytesanými znaky. Znaky představovaly vládce vodní říše. Střed dveří zdobil kruhovitý tvar, v jehož centru se nacházel vytesaný kámen stejného tvaru jako můj modrý smaragd.
Ta voda … Slyším ji na druhé straně … Jak se …? Letmo jsem se dotkla dlaní jednoho z kamenných částí a dveře na to okamžitě reagovaly. Vše kolem mě se začalo třást. Dveře se otevíraly velmi pomalu a každým pohybem z nich odpadl kamenný poprašek z rozdrolených kamínků. Jakmile jsem měla možnost nahlédnout jen několik centimetrů za masité dveře, byla jsem v úžasu. Uprostřed místnosti stál pilíř, nad kterým poletoval lehce nad zemí můj modrý smaragd. Okolo pilíře bylo vyhloubené malé jezírko. Voda nebyla stojatá, ale i bez sebemenšího vánku se mírně pohupovala. Jakmile jsem se začala více porozhlížet po místnosti, která byla kruhovitého tvaru, všimla jsem si znaků všude kolem. Každá čtvrtina místnosti byla věnována jednomu přírodnímu elementu. Napravo ode mě byly znaky mého vodního elementu. Poznala jsem to podle vytesané vody ve spod stěny, mého vodního démona a vytesaného človíčka, který měl v ruce trojzubec a ploutve místo nohou. Dále nalevo následoval ohnivý element. Kupodivu ohnivému elementu nekraloval drak, ale had. Dalším elementem byl vítr. Jeho démonem nebyl nikdo jiný než vznešený orel a posledním elementem byla země. Zemi vládl vysoký elfský jelen s královským parožím. Přistoupila jsem ke stěně mého elementu a prsty projela po vytesaných artefaktech. V tom jsem uslyšela něčí hlas … nebyl mi vůbec povědomí … spíše mi připomínal ….

(Mezitím na bojišti)
(♪)„Kapitáne Yamato!“ zařval Naruto a odskočil do bezpečné vzdálenosti.
Už nebylo co měnit a na příchod zničující proměny jsem upozornila pronikavým řevem. V tom okamžiku Yamato vyskočil do vzduchu se znamením na dlani. Při dopadu mířil přesně na mou páteř. Všichni se v ten okamžik zastavili a vsadila bych se, že ani nedýchali. Yamata jsem vůbec nevnímala. Sklonila jsem hlavu k zemi a ve zlomku vteřiny, kdy mi měl Yamato zasadit pečeť, jsem se objevila pár milimetrů od Sasukeho. Sasuke se chtěl vyhnout, ale jeho rychlost nebyla dostatečná. Tlapa démona ho trefila do břicha a on odletěl několik stovek metrů ode mě. Ještě ani nedopadl a já se objevila za ním. Tentokrát ho rána odmrštila do vzduchu.
„Tohle nevypadá dobře,“ odvětil Yamato se zaťatými zuby.
„Tohle se nemělo stát,“ řekl Naruto hned po něm a přibyl mu další z jeho ocasů.
Jakmile byl Sasuke ve vzduchu a já se opět objevila před ním, chytl mě za rameno a nohou mi silně kopl do páteře. Kostra Ookamiho se rozletěla na kusy a jediné co zůstalo s jeho chakrou byla lebka.
„Tohle je ta strašlivá síla Ookamiho vodního démona?“ posmíval se mi Sasuke.
Poté následoval krok, který nikdo z přítomných nečekal. Pohlédla jsem mu z té dálky do očí, když v tom ho zezadu chytla páteř s obratli.
„Cože?! Co to má být?“ zeptal se Gai sensei sám sebe a všichni jen nevěřili svým očím. Kusy celé kostry se pohybovali nezávisle na sobě. Sasuke byl více než překvapený. Ve zlomu několika sekund se k páteři připojil zbytek částí kostry spolu s Ookamiho chakrou. Mé sevření bylo tak silné, že Sasuke neměl šanci se z něho vyprostit. Gravitace nás začala pomalu stahovat k zemi. Při pádu jsme nabrali obrovskou rychlost a úhel pádu byl podobný Leeovu lotusu.
„Sbohem Sasuke,“ pošeptala jsem Sasukemu do ucha. Najednou se u nás objevil Naruto. Byl už v částečné proměně, kterou tvořili čtyři ocasy a hustá červená chakra kolem jeho celého těla. Snažil se nás od sebe oddělit. Byl to malý souboj liščího a vlčího démona a já jsem poprvé pocítila Narutovu silnou chakru. Démon se s ním přetahoval hlava nehlava, ale na jeho sílu nestačil. Těsně nad zemí jsem se od Sasukeho oddělila a dopadla na zem. Sasuke to schytal mnohem hůře. Ležel na zemi několik sekund, než se pokusil pomalu vstát. Jeho tělo bylo zničené, a proto svůj boj se znovu vzchopit prohrál. To samé jsem nemohla říci na druhé straně. Při dopadu se u mě objevil Gai sensei spolu se Saiem a snažili se mě znehybnit. Gai skočil na má záda a Sai vyvolal několik hadích klonů. Zlost démona a mé šance Sasukeho porazit byli bohužel silnější. Oba jsem odrazila několik metrů od sebe.
„Kapitáne Yamato rychle!“ zařval Gai.
Yamato byl mírně vyčerpán z posledního pokusu mě zapečetit, a proto potřeboval trochu více času než před tím. Zvedla jsem hlavu a soustředila modrou chakru s chakrou Ookamiho. Naruto se na mě bezmyšlenkovitě vrhl a srazil silou na zem. Silně mě držel za lebku, abych svou technikou nikoho nezranila. Ničivou techniku jsem naštěstí ještě udržela. Zahlédla jsem kapitána Yamata, jak se přesunul za mě a byl připraven na mé další zapečetění. Nebylo času nazbyt. Vzepřela jsem se Narutovi a jakmile se alespoň trochu můj směr přiblížil k Sasukemu, svou techniku jsem vypustila. Malá modrá koule plná chakry se velkou rychlostí blížila k nehybnému Sasukemu. Yamato mi mezitím aktivoval pečeť, kterou umístil na mou páteř.

(Zpět v duši Ookamiho)
Ten hlas mi připomínal něco více vznešeného, něco co nemělo s realitou vůbec nic společného. Vyběhla jsem z kulaté místnosti a snažila se hlas následovat. Po několika stovkách metrů jsem na konci chodby uviděla zlatě lemované mříže. Chyběl mi jen kousek k jejich dosažení, když v tom se mi podlomily nohy. Oči se mi nuceně zavíraly, až upadly spolu semnou do bezvědomí.

Po chvíli mé bezvědomí pominulo a já cítila, jak mě někdo drží při zemi.
„Naruto?“ vydala jsem ze sebe, když jsem viděla jeho proměnu nad hlavou. Naruto se upřeně díval před sebe na něco velmi silného. Pohlédla jsem stejným směrem a uviděla rychle letící kouli přímo k Sasukemu. Letěla několik centimetrů nad zemí a při té obrovské rychlosti strhávala trávu i zeminu. Nebylo úniku. Sasuke se nemohl hýbat a Naruto jen nehybně zíral, protože věděl, že při této rychlosti by srážce nezabránil.
Vmžiku se ale před Sasukem zjevila nějaká postava. Stála tam nehybně jako sloup, když najednou ta koule plná chakry z ničeho nic zmizela. Vypadalo to spíše jako by se vcucla do nějaké černé díry, nebo jiné dimenze. Postava měla na sobě černé oblečení se zeleným šátkem, černé vlasy a jeho obličej kryla oranžová maska pouze s jedním otvorem pro oko.
„Kdo … kdo to je?“ zeptala jsem se.
„Uchiha Madara,“ odpověděl mi Gai s trochu vyděšeným výrazem ve tváři.
„Ještě se potkáme,“ řekla postava u Sasukeho a upřeně se na mě podívala. „Musíme jít Sauske, není času nazbyt,“ dodala a oba zmizeli stejně jako koule, kterou zneškodnil.
Všichni se dívali na místo, kde ještě před sekundou stál Madara se Sasukem.
„Neutečou nám daleko, vystopovali jsme jejich skrýš,“ ozval se důležitě Yamato.
„Saii, ty tu zůstaň s Lussy a počkejte tu na nás.“
„Ani náhodou já jdu s vámi!“ vstala jsem rychle ze země. Nebyl to ani zlomek sekundy a ucítila jsem pichlavou bolest na pravé půlce mé hrudi.
„Jsi zraněná. Nemůžeš jít s námi. Sai se o tebe postará.“
„Ne. NE! Slíbila jsem to. Slíbila jsem, že jí zachráním … že zachráním Aiko!“
„Ale …“
„Kapitáne Yamato,“ zastavil ho Naruto už v normální podobě, „Nechte jí to udělat. Dala slib, a jestli ho chce dodržet za každou cenu, tak jí v tom pomůžu.“ S úžasem ve tváři jsem se na Naruta podívala, až se mi vkradly slzy do očí.
„Děkuju ti Naruto.“
„Dobře, tak jdeme na to!“ vykřikl z ničeho nic Gai a ukázal směrem k lesu.
„Huh…no dobrá.“
(♪)„Chöjü Giga,“ řekl Sai a ze svitku vyskočila divoká bestie. Se Saiovou pomocí jsem se na bestii posadila a všichni jsme se rozeběhli směrem k lesu. Gai s Yamatem nás vedli velmi hluboko. Trvalo ještě několik hodin, než jsme skrýš opravdu našli. Najednou se Yamato s Gaiem zastavili. Yamato se postavil před jeden z několika stromů, a udělal jednoduché znamení rukou. Bouchl dlaní o kmen a ve stromu se otevřel průchod.
„To máme jít tam dolů? Vždyť není vidět na krok,“ postěžoval si Naruto nahlas.
„Jestli máš strach, zůstaň tu nahoře Naruto. Nikdo tě nenutí jít dolů, ale musel by si tu zůstat na hlídce a v noci se to tu hemží všelijakými stvořeními,“ strašil ho Yamato.
„D-D-D-D-Dobrá půjdu,“ souhlasil Naruto a opravdu se vyděsil.
Šli jsme pomalým krokem dolů ze schodů. Jakmile jsme sešli až k poslednímu schodu, vedla tam pouze jediná cesta. V tichu, ve kterém jsme se nacházeli, bylo slyšet Narutovo klepání zubů ze strachu.
„Tady cesta končí Yamato,“ řekl potichu Gai, když narazil na zeď před ním.
„Tohle nemůže být konec. Saii vyvolej své malé špehy a zkus se porozhlédnout, jestli něco nenajdou.“
„Hai,“ odpověděl Sai a na svitek namaloval několik malých myší. Následovalo znamení rukou a myšky se rozeběhly po chodbě. Hledaly skulinky, kde se jen dalo. Po několika minutách se opět vrátili na svůj svitek a Sai ukázal směrem na levou stěnu: „Tudy!“
„Dobrá! Tak se na to podíváme,“ vyřkl Gai a napřáhl svou ruku proti zdi, kterou v mžiku rozdrtil na kusy. V duchu jsem ho obdivovala spolu s jeho silou a věřte nebo ne, cesta tím směrem opravdu vedla.
„Proč musí být všechny skrýše tak tmavé a strašidelné,“ řekl Naruto, když vcházel do další uličky.
„Copak Naruto? Snad se nebojíš?“ zeptala jsem se ho popudlivě.
„Ale nééé to vůbec ne. Jak tě to jen mohlo napadnout?“
„Jenom že po tobě něco leze,“ pošeptala jsem mu do ucha.
„Vááá kde kde kde? Sundejte to, sundejte to!“ začal šílet Naruto.
„Dělám si srandu,“ zasmála jsem se nahlas.
„Moc vtipné.“
„Klídek vy dva. Nechceme, aby nás tu někdo slyšel.“
„Promiňte, kapitáne Yamato,“ omluvili jsme se s Narutem najednou.
„Počkejte!“ zastavil nás Gai. „Slyšíte ten zvuk?“ Všichni jsme se soustředili. Zaslechla jsem zvuk tikání a pomalu se zrychlovalo.
„Nad námi!“ vykřikl Sai a měl pravdu. Nad námi vyselo několik desítek papírových pavoučků.
„Kryjte se!“ zavelel Gai a v tom okamžiku všichni vybuchli. Stěna se nad námi sesula a zničilo to i Saiovu bestii, na které jsem seděla.
„Co … Co to bylo?“ zeptal se Naruto.
„Ale ale koho pak to tu dnes máme?“ ozvalo se před námi. Jakmile se prach uklidnil, stál před námi mladý kluk s dlouhými blonďatými vlasy sepnuté v culíku. Na čele nosil čelenku s přeškrtnutým znakem kamenné vesnice.
„Deidara,“ řekl Naruto potichu.
„Deidara? Kdo je to?“ reagovala jsem na Naruta.
„Hmm … mezi vámi je snad někdo kdo mě nezná? Tak to dovolte, abych se představil. Mé jméno je Deidara a jsem umělec. Lépe řečeno mistr výbušné techniky. Předvedu vám malou ukázku,“ dořekl trochu ironickým hlasem a sáhl si rukou do zadní kapsy. Zvědavě jsem nakoukla, ale nebylo vidět, co si do ruky nabírá. Poté se v rychlosti zlověstně usmál a hodil po nás bílou hmotu v podobě malých dráčků.
„Wood style, tree wall barrier!“ vykřikl v rychlosti Yamato a bouchl rukama o zem. Ze země před námi vyrašil trs stromů přes celou chodbu.
„Hah, jak naivní,“ smál se Deidara, „To si zaslouží další dávku mích létajících přátel.“
„Tohle ho moc dlouho neudrží,“ snažil se Yamato udržet svou techniku, „Akorát nás to tu pohřbí zaživa.“
„Musíme se ho zbavit co nejdříve,“ odpovídal Naruto a Sai si z brašny vyndal jeden svitek. Namaloval na něj malé hady, které pustil přímo na Deidaru.

Lussy, uslyšela jsem najednou kolem sebe. Rozhlédla jsem se na všechny strany, ale nikoho krom mých přátel jsem neviděla. Hlas, který jsem slyšela, ohlušil i rány z Deidarových výbušných technik.
LUSSY!
„Co?“ řekla jsem trochu vystrašeně spolu s rychlým dechem. Zdálo se mi, že ostatní nic neslyšeli. Jakoby ten hlas vycházel z díry od Deidarova prvního útoku. Byla tam černočerná tma. Aniž bych někomu něco řekla nebo reagovala na to co se okolo mě děje, vydala jsem se vstříc za tajemným hlasem. Stále jsem byla lehce vyčerpaná z mé proměny. Když jsem vstoupila, uviděla jsem malé okénko s mřížemi. Venku byla už tma. Místnost osvětlovala jen záře z vycházejícího měsíce. Místnost byla prázdná a nikde žádná cesta ven.
LUSSY!, uslyšela jsem znova zpoza jedné ze zdí. Přistoupila jsem k ní a položila ucho, jestli něco neuslyším. Někdo tam byl. Zvuk vzlykající osoby se linul ze spodní části stěny. Klekla jsem si a přiložila ruku na zem. Ucítila jsem malý závan a malou škvíru. Se znamením na rukou jsem se proměnila ve vodu a dostala se za zeď, ale místnost byla opět prázdná. Zvuk se naopak přiblížil, a proto jsem doufala, že člověk, který vzlykal, bude o několik místností dále. Prošla jsem dalších pět místností a našla osobu, která se krčila v rohu a plakala.
„Kdo jste?“ zeptala se osoba s dívčím hlasem.
„Já … Já ti neublížím.“ Pomalu jsem přistoupila k malé holčičce a pohladila jí po vlasech. Blonďaté … To jsou blonďaté vlasy! „Aiko?“
Holčička zvedla hlavu a bezmyšlenkovitě mě objala. Nevydala ze sebe ani slovo. Ani nevím, jestli byla šťastnější ona nebo já. Držela mě pevně kolem krku.
„Už neplakej, jsem u tebe. Jsem u tebe Aiko,“ uklidňovala jsem ji.

„Ale ale … To je tak dojemné,“ řekl muž mezi otevřenými dveřmi.