Drama

„Mohl nám to alespoň říct, nemyslíš?“ zamumlal Lee. Pohled upřel na svoje boty.

„Hm…“ Tenten se jen nervózně ošila. Stáli s Leem na střeše jednoho domu a opřeni o zábradlí pozorovali rušnou ulici pod sebou. Stáli tam takhle už tři hodiny, vlastně od chvíle, kdy se dozvěděli pravdu. Během té doby to Lee zopakoval už nejmíň po desáté, a pokaždé s trochu smutnějším výrazem.

„Sakra!“ naštvala se Tenten, nakopla hromadu kamínků a praštila do zábradlí. „Co si o sobě myslí?! To, co udělal, nebylo zrovna-“

„Tenten…“

Tokime : Říkala jsem jim tak polovinu věcí, které si pamatuju. Stejně mi pak projedou hlavu a uvidí všechno, takže nač se tady namáhat. Už jsem byla téměř u toho, jak mě Yoru odtáhl do vesnice. Nezmínila jsem se jim o Itachim a jeho minulosti, o tom, jakou zlobu cítím k sestře, a dokonce jsem vynechávala i tu část, kde proklínám Konohu, která nastávala velice často...
„A potom jsem se probudila tady a zbytek už znáte,“ mlčeli. Nechávali si to projít hlavou. Yoru vypadal dost zklamaně, jakoby čekal, že se v mém příběhu stane něco zajímavějšího, akčního, ale to si měl zajít na nějakej film, ne na spověď mé paměti.

Ležím ve své posteli, se sevřenými pěstmi, pevně stisknutýma očima, syčivým dechem, jen ztěžka se deroucím skrz zaťaté zuby, - a třeštící hlavou. Mermomocí se snažím usnout, přestože mi vzrůstající vztek sebral jakékoli naděje už před několika minutami.

Uplynuly další dvě hodiny a nikdo se nevracel. Kiba měl nervy na vlásku.
„Neměl jsem je tam posílat samotné.“ vyčítal si stále dokola a hlavou mu běžely nejhorší scénáře toho, co se mohlo stát.
„Proč to muselo potkat právě nás?!“ vykřikl a jako obvykle uhodil pěstí do zdi.
Zoufale zatínal všechny svaly ve svém těle, měl už dost ukrývání, ani jejich vlastní rodiče netušili, že přijde něco takového.

„Hej ty! Jo, na tebe mluvím!“ z vedlejší uličky se ozýval rozzuřený hlas. Tenten zrovna odcházela od Hokage s podklady pro novou misi, když ten křik uslyšela. Hm, ten hlas znám… Co se to tam asi děje?

Nakoukla za roh domu a uviděla hlouček lidí shromážděných do neprostupné stěny, jak zaujatě a vyděšeně zírají na scénu před sebou. Znovu se ozvaly výkřiky.

Meshiki : Bylo dopoledne a já už měla všechny věci sbalené. Byla jsem připravena odejít z nemocnice. Konečně, už mě unavovalo, pořád se tady zdržovat. Neji mi nesl tašku a já se pomalu vláčela chodbami. I když už jsem byla v pořádku, stále mi nebylo zrovna do smíchu. To jak se teď Tokime chová, je mi … odporné. Je to ode mě sobecké, ale prostě jenom její představa mě teď vytáčí. Nemůže za to, ale... nemůžu to vydržet, navíc díky nově nalezeným informacím jsem jak klubko nervů. Co mám dělat?

Zasmáli se, když skleničky cinkly o sebe.
„Bože, konečně zase doma,“ ulevil si hnědovlasý.
„Mi povídej, po tom saké se mi snad stejskalo víc, než po ženský,“ utrousil blonďák sedící vedle něj.
„Stejskalo se ti po ženský? A co ta kost v Hříšným Domově? Ta se jako nepočítá?“ ušklíbl se černovlásek s čerstvou jizvou, která se mu táhla od levé líce až po bradu.

NOVÝ DIEL JE PRIPRAVENÝ! ONESKORENIE VZNIKLO Z PRACOVNÝCH POVINNOSTÍ.

Niki kráčala po chladnej kamennej dlážke hiraykonskej knižnice. Prechádzala od jedného regálu s knihami ku druhému a od jednej chodby ku druhej.
*Ešte ako dlho tu chceš blúdiť?* ozval sa démon.
*Dokým nenájdem niečo sľubné.*

V jeskyni zavládlo ticho, Hinata seděla v koutě a chvíli rozdýchávala představu, že se Kibovi cestou něco stane. Ostatní nehnutě seděli. Shino vstal a lehce se protáhl.
„Půjdeme pro Jouniny, už je tma, není nač čekat.“ pronesl rozhodně.
Ino přikývla a vstala.
„Počkejte!“ vykřikla Hinata, pak rychla vyskočila.
„Půjdu s vámi, jinak bych se tu z toho čekání zbláznila.“ dodala.

Střetli jsme se, drápy proti ocelové pěsti. V další nekonečné sekundě se naše pohledy setkaly. Projela mnou bolest. Tohle jsem nechtěla. Druhou pazourou jsem ho škrábla přes tvář tak, že jsem mu roztrhla masku a odskočila od něj, jen aby mě vzápětí napadl jeho společník. První ránu jeho kosy jsem vykryla, druhou mě ošklivě pořezal.
„Už nám neutečeš,“ vykřikl a labužnicky ochutnal moji krev.
Zůstala jsem stát a prohlédla si zranění. Moc dobře jsem věděla, co mě teď čeká…
„Sbohem ty hyení ku*vo, budeš-“

Prudce se otočil. Stála před ním postava v kabátu s prasečí maskou. Sotva se zastavil, dostal ránu do obličeje. Sasukeho to odhodilo na panel. Jakmile narazil do panelu, postava ho kopla do břicha. Sasuke se sesunul k zemi. Rána byla tak silná, že mu vyrazila dech. Prasečák se k němu přiblížil a šťouchl ho špičkou boty do hlavy. Sasuke najednou vymrštil ruku a podrazil mu nohy. Jakmile dopadl, Sasuke ho praštil patou do hlavy. Napadlo ho, že by mu mohl posloužit. Rychle se zvedl a chytil ležícího za límec.

Další Jednorázovka z mé dílny kotelmaniac™. Opět se jedná o parodii na Akatsuki a opět doufám, že mě příznivci některých postav neukamenují, neočoudí dýmovnicí, nepostřelí a neuvrhnou v temnotu.

Všem přeji příjemné počteníčko

„Takže, jak bych to asi řekl…“ unaveně začal přednášku Tobi „máme nedostatek lidí. Jistě jste si toho všichni všimli, že nás pár ubylo a proto musíme sehnat náhradu.“
Ukončil úvodní dialog a jen se zeptal, zda všichni chápou.

Ale čekali marně. Ihned k ní přiběhli lékařští ninjové, aby ji uzdravili.
„Gratuluji k vítězství, Hinato-sama!“ přišel k modrovlásce pořadatel.
„Bude v pořádku?“ ptala se, když podávala ruku. Očima byla pořád u zraněné soupeřky.
„Nedělejte si starosti, počítali jsem s tím,“ uklidňoval ji. Hinata tedy poděkovala a vydala se ke svému týmu.
„Výborně, Hinato!“ pochválil ji ihned Kiba, který byl už klidnější a nakonec sledoval zápas stejně napjatě jako ostatní. Hinata se pousmála a klekla si k Hanabi.

V minulém díle: se tým písečných ninjů spolu se Sakumem vydali pronásledovat nepřítele…

Kapitola 05 – Útok!
Zrovna vycházelo slunce, když naši hrdinové nabrali sil a připravovali se na útok. Společně si již po několikáté procházeli plán, aby se nestalo, že by někdo zapomněl svou úlohu.
„Všichni chápou?“ Zeptal se Guuku a odpovědí mu bylo souhlasné přikývnutí.
„Dobře. V tom případě. Vyrážíme!“

„Neji-kun, počkej na mě chvíli,“ zašvitořil vysoký hlásek a dívka se dala se lehkého poklusu. Její tmavomodré vlasy za ní vlály a očima, které byly navlas stejné jako ty jeho, chlapce starostlivě pozorovala. Neji jen něco zabručel, ale nezdálo se, že by zpomalil, spíš ještě zvýšil tempo.

Bolo už dosť neskoro. No neskoro ako neskoro. Práve zapadalo slnko a usadlíci Akatsuki sa práve usádzali na gauč a do pohodlných kresiel, že pôjdu pozerať Kosti. Až na dvoch z nich a jednu zajatkyňu. A práve ich tlačil čas a to, že slnko už zapadalo nebolo dobré znamenie. Sedeli v Hidanovej izbe a dumali nad plánom. Ešte nedali poriadne nič dokopy, a to mala Sora tú noc odísť.

V chodbě byla naprostá tma. Šli už skoro dvacet minut a už toho měli oba "viditelně" dost. Lee už začínal být fakt naštvanej, ale všechen hněv zahnala tupá rána.

„Sakra, Sasuke, co to bylo?" vykřikl Lee a postavil se do obranného postoje, i když to bylo zbytečný. Od Sasukeho se ozvalo jen chrčení a mumlání.

„Sasuke, seš živej?!"

„Jo, jo. Sem živej." odpověděl tupě Sasuke.

„Co to bylo za ránu?"

Bylinky
Sakura se ráno probudila a protáhla se. I když prospala celou noc, tak se cítila unavená. Najednou ucítila, že se jí dělá špatně. Rychle se rozeběhla do koupelny a jako každé ráno zvracela.

„Bože.“ Povzdechla si Sakura. Cítila se mizerně, sedla si vedle záchodu, a čekala, jestli bude ještě zvracet. Po deseti minutách se zvedla a šla si udělat snídani. Neměla sice hlad, ale věděla, že musí něco sníst. Pak si sedla na gauč a začala si číst o léčení zvířat. Po dvou hodinách ji to přestalo bavit.

Zvuk rinčiacich zbraní pomaly utíchal, to vysvetľovalo počet mŕtvych nepriateľov pod mojimi nohami. Nehybné telá ležali jedno cez druhé, zmárnené životy na ceste, ktorej cieľ bol takmer na dosah. Jednému telu chýbala končatina, druhému hlava, podaktorých telo malo dve rovnomerné časti. Učitelia anatómie človeka by sa tu určite vyhrali do sýtosti. V ceste mi už nestál nikto, zľakli sa ako deti, keď sa im sníva zlý sen a utekajú k rodičom do postele, aby zaspali pokojnejším spánkom.